Tft

Konec kariéry velikánů je vždy smutná událost, ale musíme to brát pozitivně, někteří z nich ani šanci dobrovolně uzavřít svoji filmařskou cestu nedostanou, máme tedy štěstí, že Hmyz vůbec vznikl a Jan Švankmajer se mohl důstojně rozloučit s jeho početnou fanouškovskou základnou. Smutná věc je ta, že trvalo takovou dobu než film vůbec vznikl, když má jedno z největších jmen české kinematografie takové potíže sehnat finance na realizaci svého díla, něco to o stavu domácí filmařské situace vypovídá. Rozebírat děj Hmyzu nemá moc smysl, sám Švankmajer nám na začátku sdělí, že scénář vznikl v jednom tažení a on sám neví co vlastně chce divákům sdělit, je sice jasné, že je to spíš naopak a všechno je to na výsost promyšlená hra s divákem… a nebo ne? Právě tady se ukazuje Švankmajerova genialita, můžete se na Hmyz dívat ze všech úhlů a stejně odpověď nenaleznete. Pro někoho film může být jasná metafora, stejně jako hra bratří Čapků, pro někoho jednoduše komedie o amatérském divadelním sboru, pro dalšího pohled do zákulisí tvorby Švankmajerova filmu propojený s finálním dílem a pro dalšího slátanina o ničem. Já si v Hmyzu našel od každého trochu, je to hezký pohled do zákulisí práce jednoho z předních hlasů české kinematografické historie a jednoho z nejlepších animátorů vůbec, hned několikrát Švankmajer poruší čtvrtou stěnu a vysvětluje divákům svoje záměry, Hmyz díky tomu připomíná napůl dokument a napůl narativní film. Herci si hrají na herce, přitom jsou vlastně loutky na špagátech, s kterými si Švankmajer hraje a tvaruje si je k obrazu svému. Po hlubším zkoumání se dá z filmu odnést daleko víc, než se na první pohled zdá a stejně jako další Švankmajerova díla by se dal rozebírat do nekonečna. Hmyz je důstojné finální dílo, je to umění v pravém slova smyslu a jeden smutný konec pro český surrealismus, takové filmy u nás už jen těžko někdy vzniknou a i když nás Švankmajer přesvědčuje, že jeho film je vlastně o ničem, finální věta: „Já vám to říkal“, vyzní spíš jako humorné pomrknutí k fanouškům a zasvěceným „Švankmajeristům“, kteří vědí, že si tuhle větu můžou vyložit jak chtějí. 75%

Životopisný film, který na rozdíl od většiny svých soukmenovců naprosto kašle na vyprávění životního příběhu, ale zaměřuje se plně na nitro svého protagonisty. Úvodní scéna Don't Worry, He Won't Get Far on Foot představuje Johna Callahana ve stavu, kdy už má to nejhorší za sebou, přednáší svůj životní příběh před plnou aulou lidí na konferenci, podává ho s vtipem a klidem. Následuje protiklad, kdy jsme přeneseni zpět v čase, tak jak se to ve filmu odehraje ještě několikrát, protože Gus Van Sant tentokrát zahazuje veškeré časové posloupnosti za hlavu a ukazuje nám Callahana na sezení skupiny alkoholiků, kde znovu přednáší svůj životní příběh, ovšem tentokrát už zdaleka ne tak zábavně. Jak už asi vyšlo najevo, Don't Worry, He Won't Get Far on Foot není tradičním životopisným filmem, nezkoumá totiž vztah hlavní postavy ke světu kolem něho přímo, ale spíše jeho vztah ke světu využívá ke zkoumání jeho vnitřní cesty. Joaquin Phoenix hraje alkoholika, který se v jednom ze svých opileckých stavů dostává do dopravní nehody, kvůli které kompletně od krku dolů ochrne. Tahle událost ho ovšem nezastaví v tom, aby se alkoholu vzdal, spíš naopak. Zbytek filmu je o cestě, ke střízlivosti a vnitřním boji Callahana sama se sebou. Časově dezorientovaný film, který touhle časovou neposloupností vnese diváka do kůže Johna Callahana mnohem lépe, než kdyby byl vyprávěn klasickým způsobem. Sem rád, že byl Gus Van Sant odvážný a dovolil si film takhle rozporcovat, vyšlo mu to na jedničku a je to jeden z faktorů, který v mích očích dělá tenhle film výjimečnějším. Joaquin Phoenix je opět fenomenální, hraje vlastně jen hlavou a i tak dokáže podat jeden z nejlepších hereckých výkonů letoška. Milým překvapením je Jack Black, který i přes svůj omezený čas na plátně dokáže představit komplexní postavu. Pak je tu Jonah Hill, který hraje bohatého guru, ve stylu Ježíše spasitele a spolu s Phoenixem tvoří skvělou hereckou dvojici, jejich dialogové výměny patří k tomu nejlepšímu co film může nabídnout. Jediný kdo trochu drhne je Rooney Mara, ale to je spíš tím, že potenciál její postavy je naprosto nevyužit. Jestli chcete být obeznámení s celým životním příběhem karikaturisty Johna Callahana budete možná trochu zklamání, ale pokud chcete detailní rozbor jeho mysli, trochu melancholické sedmdesátkové nálady a chcete vidět skvělé herecké výkony tak vás Don't Worry, He Won't Get Far on Foot rozhodně nezklame. 78%

Chodit do školy musí jenom ti, kdo se nemůžou učit doma a pokud člověk nepožaduje výkupné nejedná se o únos. Dvě z několika lží, kterými se ústřední rodina filmu uklidňuje, je na nich ovšem vidět, že jim upřímně nevěří – tyhle dvě lži představují v menším měřítku myšlenku celého filmu. Stejně jako si rodinka z předměstí Tokia něco nalhává, Hirokazu Koreeda nutí diváky dělat to samé. Odvážně, s přehledem, lehkostí a se zkušeností ostříleného režiséra dokáže manipulovat s publikem, ale ne nijak násilně, téhle manipulaci se podvolíte dobrovolně a právě díky tomu jsou Shoplifters jedním z nejvíce hořko-sladkých filmových zážitků letoška. Koreeda nechává diváky oblíbit si celou rodinku zlodějů co nejvíce a věnuje tomuhle úkolu většinu stopáže filmu, Shoplifters jsou tak překvapivě většinu času spíš veselou rodinnou dramedií, u které se budete dobře bavit a užívat si společnost téhle prazvláštní rodiny. Jenže by to nebyl Koreeda, aby v závěrečné části filmu neudeřil hluboko do pocitů diváka a nevznesl několik témat, nad kterými můžete po skončení filmu sáhodlouze přemýšlet. Ústředním tématem, které film rozebírá je rodina nebo spíš význam tohoto slova. Pěti členná rodina v úvodu filmu přijímá dalšího člena – malou holčičku, kterou si najdou hrát v mrazivém počasí samotnou před domem, cestou z jednoho z jejich „nákupů“. Koreeda používá „unesenou“ Yuri jako element, který naruší tradiční chod rodiny, zároveň ale i jako element, který rodinu ještě více spojí, aby poté došlo k jejímu úplnému rozpadu. Shoplifters jsou komplexním rodinným filmem, se skvělými hereckými výkony, režijní prací, která vypadá lehce, tak jak to u obtížných věcí, které když dělá mistr svého řemesla vypadají a jsou zároveň netradičním náhledem do Japonské kultury a jejích tradic. Koreeda potvrzuje svůj status jednoho z předních hlasů Japonské kinematografie a hlavní cena z Cannes mu opravdu nepřipadla náhodou. Natočil film, který vás naplní radostí a hřejivými pocity, následně vám tohle všechno vezme a na konci ve vás nechá prázdnotu, v téhle temné prázdnotě, ale nechává malou jiskru světla. Takhle nějak bych shrnul pocity, které Shoplifters vyvolávají, je pak jen na divákovi, jestli si z filmu odnese jen to pozitivní a tu hořkost vytěsní, nebo se nechá závěrem filmu strhnout. To je na Shoplifters to nejlepší, nechávají na divákovi, aby se rozhodl, sami o sobě jsou v jádru „jen“ příběhem o jedné zvláštní rodince zlodějů, které svedla dohromady jejich trnitá životní cesta. 89%

S The Endless mám jen dva menší problémy, které vyplývají z nízkého rozpočtu, takže se dají tvůrcům s klidem odpustit. Prvním z nich jsou herecké výkony režisérů Justina Bensona a Aarona Moorheada, které nejsou špatné, ale zároveň je na nich vidět troška amatérské prkenosti a nezkušenosti. Druhá věc, která mě trochu dráždila je vybledlá barevná paleta, kterou tvůrci zvolili v postprodukci, aby filmu nejspíš dodali potřebný tvůrčí podkres alá indie sci-fi filmmakers, ale řekl bych že mohli být klidně odvážnější a tahle barevná vybledlost filmu spíš ubližuje, než aby mu dodávala potřebnou osobitost. To je můj malý výčet chybiček a teď už budu o The Endless mluvit jen v superlativech. Justin Benson a Aaron Moorhead možná nejsou herecká esa, ale za to jsou to režiséři jako řemen. Z miniaturního rozpočtu dokázali vykouzlit indie sci-fi, které bych svojí tvůrčí kreativitou a originalitou přirovnal k legendárnímu Primer (2004). The Endless se netají inspirací Lovecraftem a ta vesmírná mysteriozní atmosféra, která celý snímek provází dokazuje, že se jim opravdu povedlo vytvořit variaci Lovcraftovského příběhu se vším všudy. Navíc je to jeden z nejtěžších hororových subžánrů, protože zachytit něco nezachytitelného je těžké na papíře, ale na plátně je to skoro nemožné. Pokud do filmu jdete s očekáváním čistého hororu o „sebevražedném UFO kultu“ budete nejspíš zklamáni, protože čistým hororem The Endless rozhodně není, ale na druhou stranu se jím ani nesnaží být. Je spíš mysteriozním sci-fi ve stylu LOST, přitom ale není natolik matoucí, že by diváka nechalo tápat v úplné tmě. Tvůrci šikovně vyvažují odhalování záhad tak, aby vše dávalo logiku a přesto si film držel potřebnou tajemnost. Děj je rozumně postaven a dokáže naplno vtáhnou, je to hlavní zbraň filmu, tvůrci si to uvědomují a pracují s ním nanejvýš obezřetně, aby tím vyvážili budgetové nedostatky filmu. Natočit chytré sci-fi s takovýmto rozpočtem chce notnou dávku zdatnosti a umění a dvojice Benson – Moorhead (to zní jak název seriálu o dvojici detektivů) dokazuje, že jim nechybí jen tohle, ale mají i něco navíc a to je nadšení z toho co dělají. Jen čekám, kdy ohlásí spolupráci s nějakým větším studiem, protože nedat těmhle dvěma peníze na pořádný sci-fi, aby se mohli vyřádit se vším všudy by bylo hřích. 80%

Mrazivá Aljaška a brutálně mechanická režie Jeremyho Saulniera. Jeho režijní práci bych přirovnal k tomu jak operují masový vrahové, mění prostředí kde se jeho díla odehrávají, každý jeho film je jiný svým příběhem a přesto mají jedno společné – vždycky se jedná o krvavě vražednou jízdu, v které si nikdy nemůžete být jisti kdo přežije, jednoduše řečeno jeho filmy mají podobný vzorec, ale každý nabízí trochu něco jiného a přesto vlastně to stejné. Ovšem Hold the Dark je prozatím nejvíce odlišným filmem jeho dosavadní tvorby. Důvod je naprosto očividný, nejedná se o jeho originální scénář, ten napsal jeho dlouholetý přítel, dvorní herec a teď už sám i režisér Macon Blair, vycházel přitom z knižní předlohy Williama Giraldiho. Je to tedy pro Saulniera nové prostředí, kdy si projekt neřídí od začátku sám a nápad nepochází z jeho mysli. Hold the Dark se liší hned v několika ohledech, nemá tak ostré tempo, naopak si bere hromadu času na to se někam posunout a Saulnier si daleko víc hraje s atmosférou a celkově mi přijde tenhle film z jeho portfolia nejvíce rozvrstvený. Je to ale úplně jedno, rychlé nebo pomalé tempo, Hold the Dark má pořád podmanivost jako všechny jeho předchozí filmy. Saulnier prostě ví jak na mě zapůsobit, neuvěřitelně precizně ve spojení s Magnusem Nordenhof Jønckem pracují s kamerou, ten vzhledem ke svému severskému původu byl naprosto skvělou volbou na místo kameramana. Přirovnal bych to k práci Hoyte Van Hoytemi v Let the Right One In, z Hold the Dark jde taky takový vražedný ledový chlad, že nejde jinak než se obrazem nechat naprosto vtáhnout do děje. Do děje, který je mysteriozní severskou baladou, která toho moc neřekne a pokud na ní člověk bude hledět jen povrchně a bude ignorovat všechny skryté náznaky, že za oponou příběhu se schovává daleko víc, jen těžko ho něčím zaujme. Tenký led, na kterém se děj odehrává nebude pro každého, pokud budete klouzat jen na povrchu Hold the Dark vás asi moc nevtáhne, jestli ale propadnete do hlubokých Saulnierovských vod, Hold the Dark vás chytne a do konce nepustí. Do toho se přidává už tradiční excelentní práce hereckého ansámblu, na který má Saulnier čuch, strunově škrtící soundtrack s indiánskými prvky a hlavně spousta explicitního násilí, jak ho dokáže podat snad jen Saulnier. Myslím si, že nad Hold the Dark hodně lidí vynáší unáhlené závěry, věřím že postupem času si tenhle film najde cestu k daleko víc lidem, je v něm totiž hodně co objevovat. 88%

Kdyby se od toho odtrhla nálepka Predátora a místo vesmírných zabijáků by ve filmu běhali nějaký nový vymyšlený monstra, věřil bych, že by na tom celkové hodnocení bylo o něco lépe. Takhle to bohužel dopadá, když lidem šáhnete na oblíbenou sérii, nedržíte se zajetých kolejí a celkově natočíte tak trochu průměrný film (sorry Shane). Řekl bych, že největším důvodem průměrnosti filmu je scénář, který je hloupý, zmatený a neoriginální. Samotná Blackova režie už tohle prostě nedokáže zachránit, ať se snaží do filmu narvat co nejvíce jeho osobitého humoru a svého režijního kouzla, je to zatraceně málo na to, aby mu tohle dílo někdo z fanoušků série dokázal odpustit. S Predátorskou mytologií má The Predator společné asi jen to, že v něm jsou Predátoři, sem tam se objeví odkaz nebo pomrknutí na předchozí díly, ale to je asi tak všechno. Film o Predátorovi by prostě neměl fungovat, pokud by se Predátoři teoreticky vyměnili za jiné monstra, což se tady říct nedá, tenhle film se totiž netočí kolem Predátorů, ale Predátoři se točí kolem filmu. Na poměry Shana Blacka je to nečekaný béčkový salát, který zachraňuje jen místy povedený humor, některé akční sekvence a dál asi nic. Nejlíp The Pretador funguje, když je celá skupina vojenských vyvrhelů pohromadě, všichni hláškují seč jim síly stačí, ale ve filmu je těchto situací zatraceně málo. Kdyby se film držel osvědčeného receptu původního Predátora a držel by se jen téhle skvadry, možná by ho spousta lidí nařkla pro neoriginalitu, ale rozhodně by si neutrhl až takovou ostudu. Těžko říct co se Blackovi honilo hlavou, když tohle vytvářel, ale je to pro něj po The Nice Guys těžký pokles v kvalitě dolů. Co je pro něj horší, tentokrát se dotkl velectěné série a spousta skalních fanoušků mu to teď jen těžko odpustí. Pokud jste jedním z nich a The Predator jste ještě nějakou šťastnou náhodou neviděli ani se na něj nedívejte, budete totiž zaručeně zklamáni. Jestli vám ale na osudu Predátora zase tolik nezáleží a chcete si dát celkem zábavné béčko, které pořád má nějaké Shane Blackovské kvality tak s radostí do toho, tenhle film vám váš názor na Predátora totiž nijak nezmění a při nejhorším vám na jeho osudu bude záležet ještě míň. 55%

Leave No Trace se může zprvu zdát jako klasický film o útěku člověka do divočiny a vzepření se společnosti, ale uvnitř skrývá mnohem hlubší myšlenku. Debra Granik film vytvořila na základě knižní předlohy "My Abandonment", především tedy na její první polovině, která sleduje otce, veterána z války ve Vietnamu a jeho dceru, kteří opustili společnost a žijí v národním parku nedaleko Portlandu. Na filmu je čerpání z knižní předlohy hodně znát, především díky poetičnosti vyprávění, které Debra Granik umí krásně přenést na plátno. Leave No Trace šetří dialogem co to jde a soustředí se hlavně na vizuální vyprávění, některé části filmu evokují práci Terrence Malicka, takže příznivci pomalého, lehce plynoucího obrazového vyprávění si přijdou na své. Základním stavebním kamenem celého filmu je dvojice Thomasin McKenzie v roli Tom a Ben Foster v roli Billa. Kdyby tyto dva selhali film by šel ke dnu, naštěstí se tak neděje a jak Ben Foster tak Thomasin Mckenzie hrají naprosto skvěle, mají situaci o to těžší, že svoje emoce musejí předávat divákům především fyzickými hereckými výkony, protože dialogu si opravdu moc neužijí. Jejich vztah je hlavním důvodem proč film funguje a Debra Granik měla při castingu zatraceně šťastnou ruku. Kde Leave No Trace překračuje hranice meditačního filmu o přežití člověka v přírodě, je konfrontace se skutečným světem. Ústřední dvojice se nejednou dostává do situace, kdy je nucena do střetu s reálným světem mimo jejich uzavřenou bublinu, tyhle části filmu ho spojují s realitou a nenechávají ho sklouznout do přestřeleného světa za hranice reality, jak se to častokrát stalo např. v „Captain Fantastic“. Leave No Trace má svoje slabší chvilky, kdy plyne až moc pomalu a pro někoho, kdo si nebude užívat zadumané záběry na hlavní postavy v přírodě, může mít s filmem trochu problém, Debra Granik ale jinak drží film pevně ve svých rukou a vytváří harmonické dílo o vztahu člověka k přírodě a o vztahu otce a dcery. Trošku skrytou, ale o to více důležitou zprávou, kterou chce Debra Granik předat divákům, je to jak americká společnost hledí na válečné veterány. Ti jsou sice uznáváni, ale skutečnou snahu o to jim pomoci projeví jen málokdo. To jestli na vás film zapůsobil vám zodpoví samotné finále, které většinu diváků dělí na dva tábory. Já paradoxně nespadám ani do jednoho, příliš na mě totiž nezapůsobilo, ale tohle vyústění v kontextu celého filmu naprosto chápu a respektuji. 82%

Je až k neuvěření jak Bo Burnham, dvaceti-osmiletý muž, dokázal napsat a natočit takhle trefnou sondu do života třináctileté dívky. Eighth Grade má kvality, které se určitě nedají zapřít a na prvotinu, je to až překvapivě kvalitní film, dle mého názoru však trochu nadhodnocený. Nejspíš je to tím, že se na rozdíl od Burnhama nedokážu vcítit do role 13 leté studentky základní školy a Eighth Grade je tak pro mě pouze oknem do jiného světa a až na pár výjimek ve mně film příliš mnoho emocí nevyvolal. Po příběhové stránce je Eight Grade strohý film, který je spíš empatickým nástrojem, který pokud nezafunguje, nemá vlastně nic moc co jiného nabídnout. Samozřejmě má své kvality po technické stránce a Burnham se ukazuje jako zdatný režisér, ale pro mě to bylo prostě málo. Eighth Grade sází vše na jednu kartu a pokud vám tahle karta nesedne, budete mít z filmu nejspíš podobně smíšené pocity jako já. Co je ovšem hlavní, při sledování jsem se nenudil, film má velmi přijatelnou stopáž a celkově velmi vtahující strukturu vyprávění (Burnham ukazuje svoje kvality i jako zdatný scenárista). Spolu se svojí hvězdou v hlavní roli Elsie Fisher, opravdu vytvářejí uvěřitelně skutečný obraz života mladé dívky na konci osmé třídy, která je ztracena ve svém životě a sužují jí potíže, jaké jsou dívkám v tomhle věku nejspíš velmi blízké, obzvlášť v dnešní době sociálních sítí, na které je Eight Grade naprosto skvostným komentářem. Zároveň je tenhle film slušná „cringe“ mašina, je zde jen málo scén, kdy by se divák necítil trapně za to co se na plátně odehrává a tady se zase musím vrátit k Burnhamovi, který skvěle využívá práce kamery, herců, ale hlavně hudby, aby těchto pocitů u diváků dosáhl. Hlavním hrdinou filmu je pro mě Josh Hamilton, který vystřihl starostlivého otce, který sám vychovává dospívající dceru úplně skvěle a kdyby se Burnham rozhodl natočit pokračování z jeho pohledu, nejspíš bych byl s tímhle filmem trochu víc „on board“. Eighth Grade je buď a nebo, pokud se vám film dokáže trefit do noty budete ho milovat, pokud vás ale jeho téma mine jako mě, nejspíš dokážete uznat jeho filmařské kvality, ale nic víc si z něho bohužel neodnesete. 72%

Warwick Thornton je takovým majákem Australské kinematografie, který daleko vyčnívá v jinak celkem pustém okolí. Ač si od svého posledního výtvoru Samson and Delilah (2009) dal hodně načas, Sweet Country za tohle delší čekání opravdu stálo. Natočil krutý, ale zároveň spravedlivý film, s nádherně nasnímanými australskými scenériemi, které se mu jakožto režisérovi i kameramanovi v jedné osobě povedlo zachytit tak jak to snad dokáže jen rodilý Australan s unikátním vztahem ke své zemi a samozřejmě s velkým kameramanským talentem. Silný vztah Thorntona ke kultuře jeho země je očividný a Sweet Country je film přímo nasáklý upřímně krutou historií počátku dvacátého století, což pro původní Australské obyvatele nebylo zrovna šťastné období. Sweet Country události tohoto období vyobrazuje skrze příběh jednoho z domorodců Sama Kellyho, který už sice není otrok v pravém slova smyslu, ale stále je „blackfella“ pracující pro jednoho „whitefella“. Kelly v sebeobraně zabijí jednoho z bělochů ze sousední farmy, což se v této době skoro rovná sebevraždě, od této události se odvíjí celý příběh filmu. Thornton dělí Sweet Country do tří částí, přičemž každá z nich je jiná a každá má svoje odlišné žánrové kvality, co je spojuje je kvalitně odvedená filmařská práce. První část je rodinné drama na téma rasová rozdílnost, prostřední část je špinavá odplatná honba přes zaprášené Australské pouště a závěrečná část je napínavé soudní drama. Herecké výkony, s přihlédnutím k tomu, že hodně herců není profesionály, jsou kvalitní, přičemž jasným highlightem je výkon ostříleného Sama Neilla. Thorntonovi se musí také přičíst k dobru fakt, že všechny postavy vyobrazuje skrze střídmí a spravedlivý pohled zkušeného vypravěče, který ví, že nejlepší cesta k realistickému příběhu, je skrze opodstatněné činy postav. Všechno to začíná u názvu Sweet Country, který je kontrastem k filmu samotnému, po shlédnutí zanechává hořkou pachuť, protože je jasné, že země zaslíbená Austrálie v této době opravdu nebyla. Podobně vytváří Thornton dva proti póly uvnitř děje filmu, nádherné australské scenérie a citlivá práce kamery kontrastuje s krutým a špinavým dějem filmu. Opravdu vyzrálé dílo a skvělá Thorntonova vizitka. 84%

Nejde se nevyhnout srovnání s jiným letošním špionážním thrillerem Red Sparrow, který sice nebyl dokonalý, ale až na podobně špatné napodobování východních přízvuků herci, dokázal přesvědčit o svých kvalitách a byl opravdu špionážním thrillerem a ne jen jeho stínem. Zásadní problém tkví v tom, že In Darkness se ze začátku snaží diváka přesvědčit, že vůbec špionážním thrillerem není. Vytváří nepovedenou záhadu a zbytečně odvádí pozornost od toho důležitého, když pak děj konečně dospěje ke slavnému odhalení, je už pozdě pro jakékoliv záchrany. Natalie Dormer hraje nevidomou pianistku Sofii, která se „náhodou“ připlete k sebevraždě své sousedky, která je náhodou dcerou srbského diplomata, který má za sebou pár hříchů ve své rodné zemi. Od začátku je tak nějak jasné, že počáteční události filmu nejsou náhoda a Sofia je do situace namočena o něco víc než jen jako pouhý svědek (v tomto případě spíš sluchek?). Právě tady je největší kámen úrazu In Darkness, film nevěří tomu, že by ho mohl sledovat i někdo s mozkem v hlavě, kdo si dokáže dát jedna plus jedna dohromady. Scénáristická snoubenecká dvojice Anthony Byrne a Natalie Dormer svoje režisérské a herecké dovednosti nenapodobuje a scénář filmu je taková dějová slátanina, která má těžkou pachuť béčkovitosti. Následkem toho je, že In Darkness je zmatený špionážně nešpionážní thriller, který než přijde na to co a jak chce vlastně divákům sdělit dospěje ke svému konci aniž by vlastně sdělil cokoliv. Natalie Dormer se tentokrát nepodařilo prodat svoje největší herecké plus a to je svojí sympatičnost, na to že hraje nevidomou ženu v nesnázích ve mě vzbudila neuvěřitelně málo sympatií. A je to tak se vším ve filmu, není tady nakonec nic co by ve mně vyvolalo nějaké větší emoce, je to prostě další šablonovitý pokus o špionážní thriller, který těžce nevyšel. 41%