HonzaBez

Šedesátá léta jsou bezesporu vrcholem režisérské práce Karla Kachyňa. Kromě ukázek z jeho tehdejší tvorby (včetně vcelku cenných záběrů z dokumentů, které natočili spolu s Vojtěchem Jasným) a vzpomínek některých z aktérů jeho filmů (např. Jaromír Hanzlík či Iva Janžurová za film Kočár do Vídně nebo Jiřiny Bohdalové za Ucho), využívá tento dokument (stejně jako ten dřívější z roku 2007) jednak vzpomínek Kachyňovi dcery z prvního manželství Elišky Nové, a současně pak i jakýchsi glos dcery scénáristy Jana Procházky Lenky Procházkové. Člověk si díky těch všem autentickým svědectvím mj. připomene, jakým byl Karel Kachyňa ve své tvorbě perfekcionistou a  puntičkářem. Jestli je ale v něčem tento dokument přeci jen lepší než onen zmiňovaný starší, tak jde hlavně o ono zacílení na všechny ty nádherné filmy oné zlaté a těžko později opakovatelné éry československého filmu a pozadí jejich vzniku. Na takové skvosty jako Naděje, Ať žije republika, Kočár do Vídně, Noc nevěsty či Ucho.

"Člověk člověku musí pomáhat...." Možná je to poněkud naivní příběh, taková protektorátní pohádka pro dospělé, přesto si nemohu si pomoct, ale mě tento film vždy hezky zahřeje u srdce. Největší zásluhu na tom má samozřejmě Jindřich Plachta, jehož Fábera je ve skrze sympatický člověk. Jaroslav Marvan v roli polepšeného továrníka Bartoše mu při tom umně sekunduje. A když se k tomu přidají dva roztomilí malí klučinové, těžko lze tomuto filmu odolat.

"Podívej to je nádhera, ta ladnost, kam se hrabe Josefína Bakerová, vidíš ty oči, úplně jak lidský, jsou krásnější jak lidský“ Své kouzlo tento filmový přepis povídek Otty Pavla určitě má. Karel Kachyňa si byl vědom, že dvakrát člověk nevstoupí do téže řeky, a proto je tento snímek, i přes týž námět, svým charakterem o dost jiný než jeho televizní Zlatí úhoři. Zvláště ta první část filmu je možná až moc bujará a rozjařilá, ač musím uznat, že Karel Heřmánek (jak ho moc nemusím) je zde vskutku luxusní... Fišerova filmová hudba se opět dokáže velmi umně přizpůsobit charakteru filmu a tak zvláště ty taneční rytmy ala tango nemají rovněž chybu.     

„Běžte, plujte až do Sarkasovýho moře…"  Přestože jde v případě tohoto Kachyňova prvního zpracování povídek Otty Pavla "jen" o televizní počin, musím říct, že mi svou poetičností a lyrikou přijde možná i krapet kvalitnější než Kachyňův pozdější film Smrt krásných srnců. Odpovídá tomu i charakter hudby Lubomíra Fišera. Nic naplat Kachyňa byl vážně "hotovej umělec " a tenhle film "to je koncert, jako Kubelík"

„Naskakuje mi z toho husí kůže!....No jaká jiná kůže by ti, Mistře Jene, mohla taky naskakovat, že...” Ať si kdo chce, co chce říká, ale za mě je České nebe úžasným vyvrcholeným celé cimrmanovské tvorby. Už v řadě předchozích her je řada hezkých odkazů na českou kulturu a historii a ono setkání některých našich českých velikánů v české nebeské komisi to krásně završuje. Nechybí řada ironických poznámek ("Karel Havlíček Borovský. To je chlapík. A jak trpěl pro český národ.....No trpěl, jel zadarmo do Alp.”), nechybí satira na český národní charakter („Tak počkejte, abych si to nepletla: otec vlasti, otec národa, praotec národa, miláček národa a... učitel národů, vůdce národa a zrádce národa. Tak tohle všechno my máme?”). A již samotným složením oné české nebeské komise (s praotcem Čechem a babičkou Boženy Němcové) se autoři této hry hrdě hlásí k tomu nejlepšímu z absurdity cimrmanovské tradice. A kdyby se to mé hodnocení náhodou někomu nelíbilo, tak tomu bych s klidem ukázal dveře a řekl: „Radecký, marš ven!”

"Přijde novej, mladej, ale to bude sekáč pánové, ne jako Já, ten se nezakecá.." Spolu se Záskokem jde v tomto případě o dvě mé nejoblíbenější cimrmanovské představení. Možná i proto, že velkou část hry zná člověk už z filmu Nejistá sezóna. Platí to zvláště o aktovce Vizionář, která je ve filmu uvedena téměř celá. Jediným rozdílem zde je obsazení smrtky, ovšem těžko říct, zda je v této roli lepší Zděněk Svěrák (viz Nejistá sezona) nebo Ladislav Smoljak (viz TV záznam samotné hry). Pokud jde o první seminář, pobaví jistě valná většina z restaurovaných nápisů Járy Cimrmana z liptákovské restaurace. V tom druhém je pak k popukání zejména přednáška o úspěších Járy Cimrmana na poli zemědělství. Toho universálního ptakopyska bych fakt rád viděl. To by panečku musely být "výjevy"...😃 A nemuselo by ty výjevy být v "troubě".😃 

"Poslyšte, to jsem se Vás chtěl zeptat. Co jsou tady všude za ptáky? Kachny... Jo, kachny“ Nejsou to jen ony legendární "kachny", co přibylo v porovnání s původní cimrmanovskou hrou Vražda v salónním coupé, a díky čemuž mi tento film přijde určitě lepší než samotná hra. Mě se třeba velmi líbí hudba Petra Skoumala, která téhle detektivce prvorepublikového střihu dodává tu správnou atmosféru. Celý případ, v němž se z oběti nakonec stává pachatel, je vskutku bizardní. Ale i ona další rovina filmu v podobě nerovného zápasu inspektora Trachty s jeho nadřízenými, kdy si inspektor Trčka postupně přivlastňuje nejen případ továrníka Bierhanzla, ale i vybavení Trachtovy kanceláře, je vlastně dosti bizardní. Cimrmanovskému duchu pak odpovídají též některé použité vyšetřovací metody (zatýkací kufr, mechanická figurína v podobě inspektorova dvojníka, pouštění vody do bot podezřelého apod.). Někteří možná budou vyčítat výběr Marka Brodského do role policejního praktikanta Hlaváčka, ale mě do této role skvěle pasoval. Stejně tak Jiří Zahajský v titulní roli, ač si asi umím představit, že někteří kovaní cimrmanologové by v této roli uvítali někoho více spjatého  s DJC. Za mě je to však takto lepší, protože díky tomuto hereckému obsazení vznikl zcela svébytný film, který vůbec není třeba srovnávat s onou původní cimrmanovskou hrou.

"Co v Tanvaldu zavrhováno, bude v Praze aplaudováno." Ač už je to víc zásluha "starého mrtvého klasika" (😃) nebo "nejlepšího žijícího českého spisovatele" (😃), tahle prvotina DJC se zpěvy a tanci je vskutku víc než povedená a v mých očích po opětovném zhlednutí uzrála na plný počet hvězdiček. Jednak se díky ní člověk dozví ono jakési minimum o "největším Čechovi", současně si pak může užít typicky absurdní cimrmanovský kus, v němž možná víc než humor hrají prim písničky, rýmovačky a tanečky. A hlavně si může užít Miloně Čepelku, jehož "děvče jako květ" je vskutku k popukání. Slovy klasika se tak musím ptát: "Erotika, erotika. Proč se nás tak mocně týká?"

"Vy to možná ani tak nemyslíte, ale ten divák si to tam najde…“ Jako milovník her DJC jsem si v tomto filmu primárně našel řadu hezkých ukázek z některých her tohoto souboru. Ten jejich výběr se určitě povedl, z onoho jakéhosi "the best of" mi snad chyběla jen nějaká ta hláška ze Záskoku, což, jak mi až dnes došlo, je dáno tím, že tahle hra vznikla až roku 1994. Samotný film je takový zajímavý mix mezi dobovým dramatem, které si bere na paškál téma umělecké cenzury za minulého režimu, a dobovým dokumentem. Vidět ve filmu, jak mohla vznikat inscenace hry Posel z Liptákova je určitě zajímavé, ač těžko říct, nakolik je to celé autentické (když samotná hra měla premiéru o mnoho let dříve než samotný film). Co mě tedy zaujalo hodně, byly pasáže, které naznačují i jisté napětí mezi členy hereckého souboru (včetně napětí mezi oběma tvůrci Svěrákem a Smoljakem). Jakoby pro tvůrce tohoto filmu neplatilo, ono "my nesmíme ani naznačovat"...

"Když to srovnám s výletem na Kokořín..." Nevím, zda se mezi hrami  DJC najde nějaká, která by se svou kvalitou dala s Dobytím severního pólu srovnávat. Snad jen Záskok má srovnatelný počet výborných hlášek, co zlidověly. Zde je ale ještě navíc výborná píseň proti trudomyslnosti krásně ironizující naši národní povahu ("Čech se přizpůsobil..."). Pokud jde jinak o hlášky, asi nepřekvapí, že coby hlavní vedoucí na našich táborech mám moc rád tu o tom, že "pravdu má náčelník".😃 A rád taky slyším, když někdo na naší poradě může říct: "Děkuji ti náčelníku, že jsi se mě zastal"...