Oktavianus

Pokud Román pro pokročilé není nejvíc sexistickej film české kinematografie vůbec, je to rozhodně nejsexističtější českej film, kterej jsem kdy viděl. Ze všeho nejvíc v tom vynikají samozřejmě Etzler s Vašutem, jejichž postavy jsou vyloženě slizce oplzlé a vzbuzuje to ještě nechutnější dojem než u gerontofilního letošního Léta s gentlemanem, kde ten sexismus byl jenom hloupý. Marek Vašut opět hraje svoji jedinou roli světáckého chlapáka, kterému k nohám padají všechny ženy, akorát je to pořád na jedno brdo (kdy jste naposledy viděli Vašuta v jiné roli?). Film je ale průšvih i z jiných stránek. Třeba hudební, kterou zajišťoval Martin Maxa (taky mě překvapilo, že - minimálně umělecky - ještě žije. A zní pořád stejně unyle jako před skoro dvaceti lety v dobách největší "slávy" písně C'est la vie), nebo co se týká scénáře, protože postavy jsou špatně napsané karikatury v čele s ožrale-oslizle-nechutným bratrem hlavního hrdiny v podání Mirka Etzlera, děj celkem vykrádá zahraniční romantické komedie třeba s Tomem Hanksem a Meg Ryanovou a snaha o hlášky a humor je zoufale křečovitá. Buď to jsou otřepané staré vtipy, které všichni znají, nebo jsou šroubované a komplikované a nefungují, protože timing se taky musí umět. Kapitolou samou pro sebe je product placement, kterej zoufale nenávidím (pořád tvrdím, že když někdo nemá peníze na to, aby točil bez něj, tak ať radši netočí vůbec). Tady PP vedle mnoha dalších reklam dosahuje vrcholu, kdy na svatbě chválí ženichův oblek vyloženě reklamním sloganem, což vyvolává úplný WTF dojem. A být majitelem hotelu Monínec, jsem zděšen, protože po takové reklamě bych na to místo nepřijel, ani kdyby mi za pobyt chtěli sami zaplatit. Takže za co ta jedna hvězda? Jednak existují i horší české filmy a škála pěti hvězdiček neumožňuje takový rozptyl, jednak je na filmu sympatické to, že si na nic nechce hrát a má to být jen nevázaná taškařice bez jakékoli ambice (ovšem jasně, i taškařice se musí umět), jednak za některé scény, které se docela povedly a jako kdyby vypadly z vaudevillů francouzského typu (třeba když v závěru dojde k profláknutí jedné zápletky, vedle sebe stojí hrdina, jeho exmanželka, bratr, syn a hotelová recepční, všichni melou jen to svoje a vzniká nádhernej chaos jako třeba od Feydeaua nebo Vebera). Víc mě ale už nenapadá.

Jestli je film v něčem silný, je to především v příjemné předvánoční náladě, která se táhne celým filmem. A nijak ji nekazí, že hned na začátku předpokládaná hlavní postava umře, takže v rodině je (pochopitelně) docela smutno. Ale proto, že do vyšetřování se pustí všichni a každý po svém, přicházejí na jiné myšlenky a nevadí to. Tolik k plusům. Mínusů je však mnohem víc. Především v tom, že tento film má být komedie, což předpokládá humor - ale ten jaksi chybí. Jestli se někdo nesměje jen proto, že celoživotního plešouna Hynka Čermáka vidí jako zastydlého rockera s dlouhými vlasy (a nechutně připomíná Ladislava Jakla, brr), moc legračních věcí ve filmu nenajde. Dvojice policistů na sledovačce s ptačími jmény, takže dochází k záměnám při hlášení do vysílačky „tady orel, tady orel", ruský gangster nebo úchylný sex mezi oplzlým ředitelem školy se starou ošklivou učitelkou - to všechno má být vtipné. Jenže není. Fakt není, humor je to křečovitý, místy až velmi trapný a jako podle špatné učebnice současné bídy trapných českých komedií, fóry na úplně stejné brdo jsou v každém českém filmu - bohužel. Vedle toho zaniknou i zajímavě napsané postavy vdovy nebo korunní svědkyně. Jasně, ani kdyby tam ten "humor" nebyl, stejně z filmu vánoční klasika nebude, ale mohl z toho vyjít fajn zimní příběh. Jenže... ten "humor" tam je.

Největší problém Grindelwaldových zločinů je především v tom, že se jedná o typickej „prostřední“ díl. Nikde nezačíná ani nekončí, nic moc se v něm nestane a zatímco jednička představovala fantastická zvířata, dvojka představuje lidi. To je vše. Od úvodního Grindelwaldova dechberoucí útěku z vězení úroveň celého spektáklu jen klesá, a jakmile se retrospektivními scénami začne řešit minulost jednotlivých hrdinů, vrcholících v závěru scénami jako z Cimrmanovy Hodiny pravdy, převládá velmi rozpačitý dojem. Stejně tak mi dost vadila vlastně zbytečná účast hrdiny celé série, Mloka Scamandera – kdyby v tomto filmu nebyl, na děj to nemá žádný vliv. Naštěstí má film řádně temnou a dospělejší atmosféru, kterou David Yates umí, hodně připomene jeho poslední díly Harryho Pottera. S tím souvisí i krátká návštěva Bradavic doprovázená původní hudbou, která mě moc potěšila, tak jako hra s potterovskou mytologií a uvedení na scénu Nicolase Flamela nebo Nagini(ho). Jen doufám, že si Rowlingová uvědomuje, jak moc závěrečným "rodinným twistem" riskuje a celou mytologii nepostaví na hlavu. Ale především: je tu fantastický záporák. Johnny Depp po hodně dlouhé době ukázal, že v něm něco ještě je a není to jen věčně sjetá troska, navíc Grindelwald není stejně prvoplánový padouch jako Voldemort. Jeho postava naznačuje hlubší vývoj i ve vztahu k Brumbálovi – až dostane Jude Law prostor, máme se v dalších pokračováních na co těšit. Jenže to bude nejdřív za dva roky. Pak budou Grindelwaldovy zločiny dávat smysl v celku. Jako samostatný díl... mě to zklamalo.

Pravda je, že ztvárnění královského paláce a jeho obyvatel je fakt hodně sladký. Napomáhá tomu i vzhled hradu, který dost výrazně kopíruje nadýchanou podobu moskevského chrámu Vasila Blaženého v Kremlu. Že by šlo o alegorii říše, trpící pod domnělým nebezpečím, a tak sama začne nesmyslně zbrojit...? No nic. Lze se taky pozastavit nad překladem, dialogy jsou mnohdy kostrbaté, některé výrazy zbytečně knižní a obraty zastaralé, v dalším dialogu se rozhovor odehrává normálně a s moderními výrazovými prostředky... Ale mnohem důležitější je, že celé dílo je okouzlující tím správným disneyovským způsobem. Z plátna dýchá duch doby starých pohádek, první setkání s démonickým myším králem rozhodně stojí za to, a vůbec mě celý přeslazený kouzelný kraj jako z klasické disneyovky fakt bavil. Velkým plusem je fakt, že Mackenzie Foy je stejně stará skoro jako její postava, a Keira Knightley je ve všech svých polohách Cukrové víly rozkošná (ostatní herci předvádějí jen takovou rutinu, mám pocit, že třeba Helen Mirren to moc nebavilo). A úplně nejlepší je, že film naladí na blížící se Vánoce. I díky melodiím z Čajkovského - škoda, že neměly větší prostor. PS: Na nářky chytrolínů, že louskáček Filip nebo kmotříček ve viktoriánském Londýně jsou ztvárněni černými herci, lze říct jen to, že v pohádkovém syžetu, kdy nikomu nevadí, že se hrdinka setká s myším králem a pobývá ve světě hraček, vyhlížejí tyto stížnosti minimálně nepatřičně.

Kýč. Obrovskej, ale obrovskej kýč. Přemýšlím, z čeho mám cítit tu národní hrdost. Z toho, že jsme si úspěšné sportovce po roce 1948 pozavírali? Tak určitě. Když na novinářský projekci Jakub Bažant mluvil o tom, jak doufá, že na diváka dýchne étos první republiky, a pak film zakončuje jakýsi podivný hudební remix české hymny, nevěděl jsem, zda se nesmát nahlas. Ten film je nepovedenej z vícero důvodů, nejdůležitější je především scénář: Pánové Bažant a Závozda jsou snad dobří sportovní redaktoři, určitě fanoušci basketu, ale jestli něco nejsou, tak scenáristé. Tak tragicky napsané dialogy, jednobarevné postavy (dobře, až na dvě výjimky) - já ty Mirky Dušíny fakt nemusím, a zdejší hlavní hrdina by šéfa Rychlých šípů čestností strčil do kapsy, fuj - nebo přehlídka klišé (netuším, zda se Bažant se Závozdou někdy podívali třeba na YouTube na záznamy starších sportovních utkání, k dispozici mají i archiv ČT. Ale asi ne. Kdyby totiž jo, viděli by, že jak se sportovci na hřištích či palubovkách chovají dnes, se ve 40. letech fakt nechovali). Film chce pokrýt velké časové období, je proto buď špatně napsaný, nebo mizerně sestříhaný, a ten patos a kýč, co z něj odkapává, nepřekousnu. Ale nechci jenom hartusit: jsou tu i dobré momenty, a ne málo. Geniální kamera Vladimíra Smutného (díky němu je Zlatý podraz první český sportovní film, který je fakt dobře natočený), dva skvělí herci (Patrycja Volny je úžasná a Ondřej Malý taky, mohou za to ale hlavně jejich role, jako jediné nejsou jednorozměrné), celá pasáž na mistrovství Evropy ve Švýcarsku, která je (i díky mé oblíbené Alence Dolákové) fakt vtipná. Ale jinak kýč.

Na slavnostní premiéře chvíli před koncem prohlásilo jedno dítko, které sedělo kousek vedle mě: "Babi, pojď domů, mě to nebaví." A tím je řečeno vše. Pokud to nebaví cílovku, tedy malý děti, pak se prostě něco nepovedlo. A tady se toho nepovedlo hodně. Režisér Rapoš na téže premiéře prohlásil, že chtěl "jenom ukázat, že i když mají Češi a Slováci každý svou hlavu, srdce máme stejné". No, to opravdu zobrazil. Jenom to. Už totiž nic navíc. Nebudu tu vypisovat všechny přešlapy jako infantilní a vlastně hrozně prázdnej scénář (takže když má pohádka 100 minut, je to malér), příšerné triky, neskutečnou lacinost každého záběru, špatné ozvučení i špatné obsazení včetně tragického omylu s Karlem Gottem (není to herec a to je strašně vidět, slovensky mluví jednak špatně, tedy s chybami, a jednak je vidět, jak strašně se na to soustředí, takže deklamuje jako v Národním divadle. Což ve spojení s tím, že není herec, vede k herecké tragédii). Hlavou jsem tloukl do stěny ve chvíli, kdy se product placement nacpe i do pohádky (jako ta Marlenka... to bylo moc. Ještě horší než štěk Osmanyho Laffity. Na PP jsem alergickej, ale tohle šlo ještě dál a ještě hůř, než jsem si kdy dokázal představit). Napadlo mě, s kým a jakou musel Rapoš uzavřít dohodu, že tenhle film jde do kin? Svým pojetím a laciností nepatří ani do televize v hlavním vysílacím čase (prokrista, i Troška točí lepší pohádky!), maximálně tak v neděli v jednu odpoledne na ČT 1 mezi nejlacinější studiovky. Ale do kina fakt ne. Jedno jediný pozitivum ale vidím: obsazení princezny Zuzanou Žákovou. Sice tu neměla moc co hrát, ale věřím, že dostane pořádnej scénář, hvězda z ní být může. Talent má a skvěle vypadá (po premiéře jsem z ní nemohl spustit oči). To je ale strašně málo. Ten film je fakt průšvih.

Zatím je to společně s Máří Magdalenou, Prvním člověkem a Halloweenem pro mě film roku. A to i když by bylo co vytýkat: dalo se přitlačit na Freddieho homosexuálních večírcích plných drog a chlastu, že i když se film odehrává během 15 let, nikdo nestárne a v roce 1985 vypadají všichni stejně mladistvě jako roku 1970, že film jen naplňuje šablonu životopisných filmů o muzikantech: nula z nuzných poměrů - start ke hvězdám – pobyt na vrcholu - hvězdné manýry, opouštění svých ideálů – pád dolů – usmíření a velkolepý návrat. Nic nového ani objevného. Jenže těžko to ale scenáristům vyčítat, když se to právě takto (plus mínus, v zájmu dramatického vyprávění bylo nutný pár maličkostí časově posunout, to bych filmu fakt nevyčítal) odehrálo a dohlížel na to i Brian May... Celkově mě to sebralo. Možná proto, že celým filmem zní muzika Queenů, že vystoupení na Live Aid je zrekonstruovaný skoro kompletně, že Rami Malek je naprosto dokonalej Freddie se všemi detaily (nakonec to platí i o ostatních), že ten film má duši. To je ono. Freddie je i podle vlastních slov "hysterická buzna", zároveň tak trochu malý dítě ztracený ve velkým světě, a možná právě ten lidskej dojem na mě zapůsobil nejvíc. Technicky je film taky vynikající - divák je s Queeny pokaždé na pódiu, když hrajou, což ve Wembley před celým světem bere dech. Pasáž z Live Aid je natočena geniálně. A souhlasím s tím, co už tu bylo řečeno: jakmile společně s Mercurym nejen Wembley, ale celý svět roztleskává Radio Gaga, může se jít jiná Gaga i se svým kýčovitým Shallow schovat... Moc často se mi nestává, že bych měl po novinářské projekci nutkání jít na film ještě jednou, až bude v běžné distribuci. Letos jen u Bohemian Rhapsody.

Pro všechny by mělo platit, že je zakázáno hledat promyšlený scénář, složitosti nebo cokoli dalšího. Nic z toho tam není, trojka Johnnyho Englishe je - podle očekávání - úplně stejně prázdná jako hlava hlavního hrdiny. Ale i tak svoje kouzlo má. Protože celý film slouží jenom k pobavení, a to na základě one man show Rowana Atkinsona, který na plátně řádí jako zamlada. Úplně nejsilnější je Atkinson ve chvílích, kdy se zdrží verbálního humoru (ten v žádném ze tří dílů moc nefungoval) a na scénu nastoupí jako klasický Mr. Bean. Taneční vystoupení na diskotéce po nadopování povzbuzujícími léky nebo eskapáda ve středověkém brnění by se neztratila ani ve zlatém fondu beanovských kreací. Jasně, jakýsi náznak vážnosti představuje střet moderních digitálních technologií se starým světem, obrazně vyjádřeným i Englishovým historickým úborem v brnění v závěru, ale tato linka vyšumí – ostatně i ona je ve filmu jen jako kulisa Atkinsonovu bláznění. Podobně jako ne vždy pochopitelné motivace postav a jejich konání. Ta ruská agentka tedy vlastně byla kdo? A proč měla za úkol nejdřív Englishe zlikvidovat? A kdo byl ten hlas s ruským přízvukem v telefonu? A tak dále, a tak dále. Na tom však nezáleží, protože celý film nemá jinou ambici než vypustit na plátno Rowana Atkinsona a nechat ho běsnit, což se vzhledem ke střídmé stopáži a rychle odsýpajícímu ději daří. A to beru.

Nejsem si vůbec jist, zda se mi to líbilo. Nejsem si vůbec jist, kolik kvalit film vlastně má. Nejsem si jist, zda všechny symboly jsou vlastně symboly - hned na úvod, kdy v televizi sledujeme představení jednotlivých tanečníků, je možné si všimnout knížek kolem. Dobře jsou vidět tituly o Fritzi Langovi, Murnauovi, knihy s názvy Suspiria a podobně... ale nejsem si vůbec jist, zda to mělo nějaký reálný dopad ve filmu a šlo o inspirační zdroje, nebo se jednalo jen o náhodu. Dost se mi totiž při sledování Climaxu vybavoval dialog ze Simpsonových, když si Vočko změnil hospodu a dal třeba židle na strop: "To je PM, dobrý, ne?" - "Co?" - "Postmoderna!" - "?" - "No dobře, samoúčelná úchylárna." A přesně tak na mě Climax působí. Jak jinak si vysvětlit závěrečné (?) titulky, které proletí filmem zhruba uprostřed stopáže? Nepochybuju o tom, že jinde než v kině se na to dívat nedá. Už první půle, kdy se střídaly jednotlivý dialogy, jak by kdo koho chtěl ojet, se táhla. Druhá půle, kdy všichni byli sjetí, se sice netáhla, ale v počítači bych ji nedal, taky by mě nudila. Paranoie a šílenství jsem nějak nemohl uvěřit. A filozofickýmu podtextu, ujasňovanýmu na průběžných rádoby hlubokomyslných citátech, už vůbec.I navzdory účasti Sofie Boutelly, kterou jsem si dosud jako blondýnu neuměl představit, a taková je z ní kočka. Gaspar Noé mým oblíbencem ale fakt nebude. Pokud tento film tak moc ohromil Cannes i - co tak čtu ve zdejších komentářích - Karlovy Vary, je to další doklad toho, proč se podobným akcím vyhýbám a vyhýbat vždy budu.

Dannyho parťáci v důchodu. Potřeba dokázat si, že jste naživu, je silnější než obava z dopadení. Nakonec jak říká sám Brian Reader: "Nebojím se života ve vězení. Bojím se života po smrti.“ Bavilo mě, že film si s kriminálním tématem hraje přesně v duchu britské tradice. Navzdory vypjatým scénám nechybí velká porce suchého humoru, výborný soundtrack, prima jsou i prostřihy s archivními reálnými i filmovými záběry na swingující Londýn z dob, kdy dnešní hrdinové byli mladí (prý je tam i záběr, kde hraje mladý Ray Winstone, ale přiznám se, že jsem ho nepoznal). Scény akčních lotrů a obtížně se pohybujících starců vedle sebe působí nejen komicky, ale i příjemně nostalgicky. A nostalgická je i účast odcházející generace velkých britských herců. Michael Caine, Jim Broadbent, Michael Gambon, zmiňovaný Winstone – k dokonalosti chyběl snad jen Ian McKellen. Všichni jsou přesvědčiví nejen jako nejprve sympatičtí dědečkové, ale i později, když odhazují stařecké masky a na povrch vyplouvají jejich skutečné, ne vždy příjemné charaktery. Na druhou stranu tomu chybí něco navíc, nějaký důvod, proč se na to chtít podívat ještě jednou, aby to nebyla jen - byť příjemná - jednohubka. Hlavně druhá část filmu, kdy dochází k hádkám nad kořistí a falešné hře všech proti všem, je to kapánek zdlouhavé. A proto i když slušné tři hvězdy, pořád jenom tři.