Othello

Ultimátní incelská odysea.

Z již naprosto vyždímaných Spider-Manovským motivů se to snaží vehementně vytáhnout alespoň kapku nějakého svébytného pojetí, díky čemuž si ovšem dost bezostyšně vypůjčuje témata a motivy z Ricka & Mortyho (Citadel of Spider-Mans, ztráta čerstvě nabytého pocitu individuality, protagonista obětí svého vlastní kánonu). Citování všelijakých memů, neustálé shazování se, mudrování a falešné twitterové teen-edgy statementy, kterými se častují permanentně postavy v průběhu všelijakých akcí, jsou zase taková ta otravná aktuální snaha udělat ten film za deset let nerelevantním, ale já to tentokrát prcám, protože existuje tady taková věc a to je divákův potenciál. Tady se může pořád mluvit o tom, co je filmařský potenciál, herecký potenciál, příběhový potenciál ve směru k tvůrcům, ale pak je tady ta míra toho, co je schopný všechno unést a vstřebat divák, když se to na něj začne sypat najednou. A tady přichází moje osobní superschopnost a to, že já jsem schopný a ochotný vstřebávat najednou opravdu hodně. Dokonce v tom nacházím potěšení a o to víc mě mrzí obvyklá prvoplánovost a prostota obrazu většiny současných akčních filmů. Nicméně jednou za pár let dorazí něco jako Bekmambetovy Denní a Noční hlídky, Wanted, Bad Boys II, Fury Road či Transformers u kterých si spousta lidí říká, že dobrý, ale už je z toho trochu bolí hlava, zatímco já mám šťastně krvavé oči, slinu v koutku a zvuk vytočenej tak doprava, až je doleva. Z tohohle hlediska je pro mě zážitek s Across the Spider-Verse monumentálním naplněním, během kterého jsem vydechl tak dvakrát. Desítky plánů, diváka objímací pojetí prostoru, permanentní hlediskové i stylistické změny vyprávění, ta halda věcí co se děje v každém záběru, jak je to rytmizované do hudby (mimochodem pečlivě a velmi diverzně vybraný soundtrack, který naštěstí nikdy nesklouzne k parazitování na zavedených hitech) a hlavně jak každý záběr je v nepředvídatelném pohybu. A téměř vůbec se to v tomhle nezastaví. Když naběhly závěrečné titulky, regulérně se mi klepaly ruce.

Další produkt DeMillova katolického tábora, jehož spásou budiž skutečnost, že si v té době měřili bimbasy s Griffithem v tom, kdo udělá "větší" film, takže se zde ocitneme v často dost opulentních kulisách za přítomnosti stovek statistů. Bitevní sekvence pak překvapivě dobře zachovávají představu o středověkých střetech jako nepřehledném chaosu z bahna i oceli. Na druhou stranu titulní role je slušnej miscast, protože Geraldine Farrar se dá věřit opravdu akorát ta vesnická dojička, ale její roli rozervané křehké mučednice, jak ji mám zafixovanou z jiných iterací, jí mega nejde a vypadá stále jako máma od šesti děcek.

"Directed to art, interpretation means plucking a set of elements (the X, the Y, the Z, and so forth) from the whole work. The task of interpretation is virtually one of translation. The interpreter says, Look, don't you see that X is really - or, really means - A? That Y is really a B? The Z is really a C? (...) Today is such a time, when the project of interpretation is largery reactionary, stifling. Like the fumes of the automobile and of heavy industry which befoul the urban atmosphere, the effusion of interpretations of art today poisons our sensibilities. In a culture whose already classical dilemma is the hypertrophy of the intellect at the expense of energy and sensual capability, interpretation is the revenge of the intellect upon art. Even more. It is the revenge of the intellect upon the world. To interpret is to impoversih, to deplete the world - in order to set up a shadow world of "meanings". (...) In most modern instances, interpretation amounts to the philistine refusal to leave the work of art alone. Real art has the capacity to make us nervous. By reducing the work of art to its content and then interpreting that, one tames the work of art. Interpretation makes art manageable, comfortable." (Susan Sontag, Again Interpretation, 1964) A já bych k tomu dodal, jenom to, že největší zrádci jsou pak ti, kteří vytváří díla pouze proto, aby byla interpretována. Jakkoli uznávám, že finanční injekce Johnna s Yoko umožnila, že film je po většinu času celkem zábavná podívaná. Jinak si myslím, že už je na čase, stejně jako aktuálně dochází k revizi New Age, začít pomalu revidovat dílo Jodorowského. Protože tohle je opravdu pouze esoterický vnucený pseudo-art postavený z velké části na tom, že vypadá přesně tak, jak si laik myslí, že má vypadat a fungovat umělecký film. Mark my words.

Alice vznikla za dost netypických podmínek, kdy Warneři byli již během natáčení The Exorcist tak nadšení z výkonu Ellen Burstyn, že jí nabídli, aby si sama vybrala libovolný projekt, ve kterém chce nadále hrát (či ho dokonce režírovat). Tak mezi haldou scénářů vyhrabala ten Getchellův a rozhodla se, že svěří jeho režii nějakému mladému dravému režisérovi. Coppola jí tehdy doporučil ať se mrkne na Mean Streets, ze kterých byla nadšená, ale nebyla si jistá, zdali mladý italoamerický floutek Scorsese je vůbec schopný natáčet ženské postavy. Napřímo se ho zeptala při osobním setkání, co ví o ženách, na což on pokrčil rameny se slovy "Nic, ale rád se o nich něco naučím." A tak tu máme Alici, vdovu středního věku s dospívajícím synem v příběhu plném postav, které dodržují tehdejší Scorseseho schéma naturalistické ukřičené a užvatlané nesnesitelnosti, akorát to tentokrát nejsou (pouze) namachrovaní muži, ale i ženy a děti, takže přirozeně při některých výměnách mezi hlavní postavou a jejím synem budete mít pocit, že byste raději chroustali sklo. Scorseseho chick-flick je zpětně prazvláštní bizár s podivným tempem (patrně způsobeným celkem zásadním sestříháním, zejména první třetiny), nervózní ruční kamerou, překvapivě srdcervoucími emocionálními scénami a s opravdu strašidelnými vedlejšími postavami. A tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: Kdo je Vera? Co tam dělá ta Vera?! Kde se tam vzala? Co se jí vlastně stalo? Nic mi totiž v romantickém závěru nemohlo vzít větší vítr z plachet než když připlula do záběru, prohlásila "Feels like fall today." a zase z něj odplula. Co to... proč... Vera... fucking Vera?!

Do sebe zahleděná symbolistická mudrlandská mrdka nesnesitelného narcise, která pro všechny ty bizarní výjevy úplně kašle na všechny ostatní elementy které jsou u filmů tak nějak třeba, například střih, masky či takové rámování, aby nebylo vidět, že kulisy jsou kulisy a statisté nevědí, co mají dělat. Za obrázky dávám pětku s hvězdičkou, jinak spláchnout do hajzlu. Po několika knihách a dvou filmech už je mi jasný, že Jodorowsky je nepřítel. Ještě si odškrtnu Svatou horu a pak budu mít od něj navždy pokoj. Slibuji.

Nabízelo by se říct, že Mean Streets rozvíjí téma režisérova debutu Who's That Knocking at My Door?, ale on to vlastně nedělá. Pořád tady sledujeme skupinu vejrostků za prahem dospělosti, co se bezcílně potlouká po New Yorku, permanentně kalí, hádají se, perou a zase usmiřují, přičemž my máme permanentní pocit, že balancují na hraně propasti, ze které není úniku. Na jedné straně oné hrany je pak vstup do dospělosti, opuštění mladistvé a čím dál již vyčerpávající nevázanosti, na druhé pak pravděpodobně smrt někde v pouliční škarpě kvůli nějaké naprosté blbosti. Mean Streets oproti debutu spíše rozšiřuje kontext takovýchto postav tím, že nás nechává více nahlédnout do mafiánského světa, který celé ty ulice zastřešuje a který je v nich sice tichý, avšak všudypřítomný. Pozice Charlese (Keitel) v tomto světě je již jasnější než u předchůdce - jakožto synovec místního mafiánského kápa má budoucnost v zásadě zajištěnou, akorát nesmí stihnout nic posrat. Pořád s sebou ale tahá zátěže v podobě nesvéprávného Johnnyho (de Niro) a vlastního strachu se vyvázat ze svého mládí. Ze svého okolí je nejzajištěnější, nejrespektovanější a s nejsilnějším zázemím. A paradoxně právě proto nesmí být například viděn, jak si v restauraci povídá s mulatkou. Ta pak ve své poslední scéně, právě tím, nakolik je v důsledku svého původu odtsrčena na společenský okraj, působí ze všech vlastně nejsvobodněji.

Je to více Cormanovka než Scorsesovka, ale je důležitá, protože za a) Scorseseho mentor Cassavetes mu na to řekl, že je to píčovina a ať natočí něco pořádnýho, což mladého režiséra donutilo k tomu, aby se pustil do Mean Streets a za b) Scorsese si pak mohl půjčit Cormanovu crew, která byla zvyklá pracovat rychle a levně, což se mu k jeho prvnímu výraznému zářezu dost hodilo. Samotná Bertha, holka nevycválaná, je kouzelná osoba, kombinující v sobě takovou tu nebezpečnou kombinaci dětské mentality, mladistvého chtíče a absence morálního kodexu, přičemž všechny tyhle její aspekty film celkem dost vytěžuje. Problém je v tom, že Scorsese sice mohl mít storyboardů plnou vanu, ale hlavně si to měl sám sestříhat, protože jak jsou jednotlivý scény a sekvence spatlaný dohromady, tak bych se nedivil, kdyby k sobě materiál někdo lepil žvýkačkou. A mimoto pak vůbec nefunguje postava neústupného odboráře s tváří Davida Carradina (který mi strašně někoho furt připomíná a David Carradine to není), který ve svém papírovém zápalu působí jak z němého sovětského filmu.

Je rok 2023 a tenhle dokument z roku 1970 je zatím to nejvýstižnější snímek, co o něm vypovídá. Jedná se o sestřih materiálů, který natočili univerzitní studenti a Scorsese to pak sestříhal dohromady do tohoto výsledku. Vidíme zde z první linie scény z Hard Hat Riot, kdy patriotičtí dělníci ze stavby zaútočili na protiválečnou demonstraci na Wall Street a poté protest ve Washingtonu, kde začala policie pálit do demonstrantů slzný plyn. To je prostříháno s krátkými rozhovory se zástupci autorit, povětšinou univerzitních či novinářských a zastřešeno je to "aftermath" diskuzí, ve které se domlácení, unavení a nasraní studenti snaží definovat jakou podobu a účel má mít jejich protest. Syrová bezprostřednost záběrů z low cost filmového materiálu je pohlcující i přes nízkou kvalitu záznamu, ovšem největší současnou hodnotou jsou snahy o dialog protestující mládeže s místními lidmi, povětšinou staršími muži. Ti by všechny ty dlouhovlasé hadráky samozřejmě zmlátili a zavřeli do vězení, protože se jim nelíbí jak se vyjadřují a jak vypadají, ale stačí pak pár jednoduchých otázek a naléhání, abychom zjistili, že si vlastně myslí to samé jako ty trhani v ulicích. "There will be revolution. But it will be our revolution, not your revolution. And you won't like it."; "It's the survival of the fittest." "Do you think you're the fittest person in the crowd?" "No?" "So why are you survived?" Ke shlédnutí zde. Překvapivě s dobře srozumitelným zvukem. PS: se záběrem na mladého Harvey Keitla s rozhalenkou a v revolučním rauši hodila má heterosexualita definitivně ručník do ringu

Mohlo by se diskutovat nakolik je validní dávat do hlavičky filmu jmého Scorseseho, jehož stopa dost možná na filmu není vůbec žádná (vyletěl po pár dnech, sám neví, jestli nějaký jeho materiál vůbec použili). Ono pak už můžeme do seznamu herců v Apocalypse Now zařadil Harvey Kietela, kterému jsou tam v jednom záběru vidět prý záda a mezi kameramany Aliens Dicka Bushe, který letěl záhy poté, co se snažil si prosadit jiné svícení než byla Cameronova představa. Ale tak zase na druhou stranu nebýt této Scorseseho stopy, těžko by se o Honeymoon Killers, filmu divadelního režiséra Kastla, který od té doby nevzal kameru do ruky, dneska někdo dozvěděl. Pozadí vzniku této obskurnosti tu již někdo popisuje, tak jen dojmově dodám, že Honeymoon Killers jsou nepohodlnou kombinací true crime hororu a exploatace, kde nejvíce znervózňujícím elementem je kombinace velmi kontrastního černobílého obrazu s expresivním svícením a dokumentární kamery snímající dva ošklivé a naprosto amorální lidi, co mordují přehnaně připitomnělé vdovy, které jakoby vypadly z Československé nové vlny.