Othello

Monumentální selhání nadutého filmaře, ve kterém lze odškrtat prakticky veškeré potřebné položky výstavního midcultu. Zároveň je to ale jeden z důležitých filmových milníků současné postfaktické doby, ve které je pro většinu již obhajitelné navázat se citově na nepravdu, pokud odpovídá jejím potřebám. ____Z čistě filmového hlediska je to slastný katalog tvůrčích chyb na poli životopisného filmu. Má tři hodiny na to, aby vysvětlil svoji pozici, ale nedokáže to bez závěrečného monologu vůči publiku. Neumí filmařsky vysvětlit unikátnost zobrazeného umění, takže si dopomáhá dramatickými smyčci a neustálým komentováním probíhajícího. Ukazuje naprosto zhovadilou práci s rozpočtem, který je zde plýtván na úplně zbytečné a digitálně vyhlazené scény z predválečných Drážďan či se ztroskotaným Messcherschmitem. U protagonistovi manželky si již nepamatuji ani její jméno, ale její prsa bych uplácal poslepu z modelíny s milimetrovou přesností, protože její postava ze dvou třetin komunikuje s divákem výlučně skrze ně. Film vypráví o výtvarném umění a vypráví o něm především slovy. A hlavně jakkoli se snaží být osvětovým, propadá permanentně strašnému kýči prakticky kdykoli se mu naskytne možnost. To o tvůrci už samo o sobě nevypovídá nic lichotivého. Werk tady definitivně vohnul autora. Přes stůl a bez gelu. ______ Nicméně film a jeho veskrze kladné přijetí je vlastně obrazem a varováním současné doby pohodlné alibistické nepravdy. Je obecně známo, že divák má inherentní potřebu vyvyšovat a tolerovat více film, jež se označí, že je dle skutečných událostí. Takové filmy mají svoje postupy, povahu, ideálně budují snahu o akurátní vytvoření prostředí a charakteru zobrazovaných osob a situací, aby nezůstaly realitě dlužné. Co ale se snímky, které využívají stejných prostředků, zaštiťují se skutečností a třeba z ní i z velké části vycházejí, nicméně značné či zásadní části pak pozměňují ve prospěch dramatizace či dokázání vlastní pravdy? Werk ohne Author je totiž z velké části fabulovaná blamáž na prvních třicet let života umělce Gerharda Richtera, jehož v zásadě film exploatuje. Vybírá si ty nejpikantnější momenty jeho života, které pak svévolně propojuje v neuvěřitelných scénáristických zákrutech ve stylu "není to pravda, ale mohla by být". Čímž mimo jiné dává vlastně najevo, že zaměření na čistě uměleckou stránku hrdinova života by dle tvůrců samotný film neutáhlo. Vlastně přiznávají vlastní tvůrčí limity v tom, o čem chtějí vyprávět. Veskrze kladné reakce neodborné i odborné veřejnosti na tento nezvládnutý kvák je pak zjevnou reakcí na sílu "skutečné události", které zde ale nenastala, nicméně film tuto iluzi zdatně buduje. Je každopádně před námi, obávám se, určitý filmový trend (viz třeba podobně prolhané Bohemian Rhapsody) volných adaptací skutečnosti, které budou vyprávět hezké a poučné příběhy třeba i o nehezkých a neinspirativních lidech, nicméně ve filmu je takové neuvidíme a jejich život vlastně také ne. Uvidíme, co chceme vidět v lidech, jak je chceme vidět, tak aby nás to nevytrhlo z naší komfortní zóny a mohli se každé ráno probudit opět do světa, kde všechno probíhá tak, jak si to představujeme. Akorát, že neprobíhá.. Pseudo-realita jako eskapismus. Varování před těmito filmy by mělo být účelem filmové kritiky. Casual publiku nelze vyčítat, že mu propadne.

Já to říkám odjakživa. Když pošlete bandu asociálních zločinců a bývalých narkomanů za hranice známého vesmíru, aby se přiblížili během několika let k černé díře, co špatného se může stát? Lituji fanoušky sci-fi, spící pod plakáty Martiana, Interstellaru a 2001, jež náhoda zavedla do kinosálu na poslední Claire Denis, protože pochopitelně jestli se tento film něčím nezabývá, tak jsou to technologie, logika, fyzika či systém a uspořádání posádky. Vesmír tady nevesmíruje, posádka nejsou zkušení astronauté, pilotní kabina vypadá pravděpodobně méně futuristicky než vaše kancelář. A v tom všem se promotávají jedinci nesvéprávní ani v rámci své rodné planety, natož na objevitelské cestě za hranice neznáma. Časté téma Claire Denis, totiž lidství zahnané k samotné svojí zvířecí podstatě, ovšem v tomto zasazení konečně funguje. I včetně toho nepohodlného naturalismu. Otázku, zdali pro ty, jimž je Země nedostačující, bezútěšná, odporná a prázdná, se může nacházet vykoupení hluboko za jejími hranicemi, každopádně nezodpovídá zrovna hřejivě. Problém je dle ní v samotné existenci. Proto je hlavní (a jedinou přeživší) postavou posádky Monte, jež se rozhodl obrátit se k askezi. Každopádně legendy praví, že existuje film, ve kterém je Mia Goth po celou dobu oblečená. Všichni o něm mluví, někdo říká, že ho i viděl, ale nikdo nedokáže přesně ukázat prstem na ten, který to je.

Příchod Ari Astera na současný hororový trávník je srovnatelný s příchodem Nového Hollywoodu do ztrouchnivělých zvyklostí a témat tehdejšího amerického filmového mainstreamu. V Midsommer jsou desítky podnětů a témat, které by se daly rozebírat prakticky hodiny. Absence noci, základního hororového zasazení, jejíž tma nás ohrožuje neznámým zlem, které se v ní ukrývá a kde každý tvar a obrys se může proměnit v něco nebezpečného, je zde nahrazena halucinační surreálností, na níž má stejný vliv cizost a neuchopitelnost pohanské komunity jako papkání kdejakých psychoaktivních bylin, které se protagonistům dostanou pod nos. Kamera, která odhaluje nové informace skrze pomalé jízdy a málokdy střihem, pak výborně posiluje dojem kontinuity onoho uzavřeného místa a buduje onu iluzi, že na pozadí probíhá neustále nějaký proces, který nám není objasněn, což je se společně se stupňujícím se terorem čím dál více znervozňující. Na rozdíl od naprosté většiny hororů zde postavy po úvodu neredukují svůj charakter jen na figurky v ohrožení, ale jejich vzájemné vztahy a pozice neustále nacházejí své role i po celou dobu děje. Midsommer, stejně jako předchozí Asterovo Hereditary, je na poli hororu skutečně unikátní zážitek, ale pořád, pořád mě před tím absolutnem drží něco zpátky. Zde určitě nebylo zapotřebí častého humorného reliefu Willa Poultera a příliš tomu nepomohla ani atmosféra narvaného kina, které si při kdejakých bizarních momentech dopomáhalo hurónským smíchem. Na reakce, které u mnohých vzbuzují pohledy na nahá prsa staré ženy, bych asi mohl psát diplomku zase já. I přesto, těžší a tíživější filmy se nedělají ani v Evropě. Aster je úkaz. Slíbeného BluRay s dalšími 30 minutami, jež muselo vystříháno, aby film nevyhrál rating NC-17, se nemůžu dočkat. PS: fakt, že Aster dle svých slov, se snažil formálně přiblížit Germanovu Trudno byt bogom dokazuje, že jsme prostě na stejné vlně PPS: noční můry posléze byly

Cesta do pravěku byla v celosvětovém měřítku trikově průlomová hlavně z důvodu, že ústřední čtveřice hrdinů, plující na řece času, pouze uctivě pozoruje pravěkou přírodu, aniž by do ní nějak zasahovala. Proto nedochází k interakci animatroniky a živých herců, jak tomu bylo v podobných filmech doposud a tedy záběry s neexistujícími stvořeními a lidmi zároveň byly plynulejší než bylo do té doby zvykem. Však si film upravili v 60. letech pro svůj trh i Američani a úryvky z něj se objevovaly v pořadech na BBC či dětských programech v USA. Z dnešního pohledu je to taková roztomilá interaktivní projížďka muzeem s audiokomentářem a sympatickou hračkovitou hmatatelností triků, u kterých by mě upřímně zajímalo, jak třeba fungují u současných dětí. Na padesátá léta mimochodem překvapí velmi dynamická kamera. Nejvíc na mě osobně už od dětství funguje ten pocit nevratného konce na kamenitém pobřeží, který působí jak kdyby chlapci přijali svůj úděl na počátku všeho života v zapomenutí a zatracení. Jakkoli se to úvod filmu snaží popřít. V tomto případě doporučuji onen americký úvod, kdy se ona parta chlapců se sklopenými tvářemi fláká po Manhattanu než objeví tajemnou indiánskou jeskyni, do které když vstoupí, tak se přestřihne na klasickou Cestu do pravěku.

Radikální, divoké, bezvýchodné, neopakovatelné. Nic pro jupícký sračky a obecně pro lidi, kteří se dívaj na filmy, aby si odpočali. Povinná aplikace alespoň jednou do roka.

Tvorba hororů tohoto typu se už dozajista nachází v každé příručce o tom, jak instantně zbohatnout, aniž byste na sebe měli přehnané nároky. Investice pár ušušňaných milionů do jednoduché polekanice je dnes téměř stoprocentní jistotou mnohanásobně vyššího výdělku, takže z jasných důvodů nemotivuje moc nikoho posouvat tvůrčí limity zase o trochu dál. Nějakej lišák zde ještě dostal výborný business plán, jak se k tom ještě nadojit z latinskoamerického publika, (veeeelmi) volně to napojit na, z nějakého důvodu, úspěšnou sérii Annabelle a našlapat tak kina až po strop lidmi, kterým musí být už fakt všechno jedno. Je místy fakt vysilující sledovat adaptaci scénáře, jehož rychlost sepsání musela být snad limitována jen rychlostí psaní na klávesnici. Hlavními oběťmi toho jsou pochopitelně postavy, které jsou buď zbytečné, hloupé, neustále měnící své motivace či jednoduše srandovní. Za nimi se veze ústřední breburda, jejíž schopnosti jsou naprosto náhodné a v zásadě jen pro efekt. Jednou se zjeví v okně, pak zas je vidět jen skrze deštník, najednou ze záclon, pak vyleze z ubrusu... od půlky filmu jsem připravený na to, že může kdykoli někomu vyskočit z ucha. A to upřímně to bylo jediné, co mohlo filmu pomoci k průměru. Leč nestalo se. Hups spoiler.

První dva díly jsou naprostá mana a jeden nestíhá obdivovat jak se tvůrcům daří nezamotat se do vlastních pravidel dramatizace. Z filmařského hlediska nemohlo být zadání náročnější - smrtonosný nepřítel je neviditelný a nenápadný, postav je mnoho, odcházejí a přicházejí, mají rozličné funkce, vědecké pozadí události, tolik nutné k jejímu rozšifrování, není jednoduché. Přesto první dva díly neustále vzbuzují pocit zoufalé a nevyhnutelné tísně do takové míry, že jsem je sledoval s filtrační rouškou a i přesto jsem na patře cítil chuť azbestu. Jak se to podařilo? Například tím, že zpočátku scény neobsahovaly téměř vůbec prostorové estabilishment záběry, které umožňují orientaci. Tím se vybudoval pocit neuchopitelného chaosu a nebezpečí, jež pohltil i jinak věci znalé zaměstnance elektrárny a hlavně se mohla postupně rozšiřovat šíře záběru s tím, jak se pomalu rozšiřuje postavám povědomí o rozsahu katastrofy. Tyto okamžiky, odehrávající se v zšeřelých chodbách s vytřískanými okny a pomačkanými ocelovými zdmi jsou nejsilnější částí celé série. Velké celky s mnoha statisty a panoramatickými pohledy si pak seriál ponechává na ikonické sekvence, které obvykle scény ukončují. Chaotický, zoufalý a naprosto nekompetentní damage management prvních dvou sérií pak díky tomu výborně vybuduje iluzi Sovětského svazu jako nejzapomenutějšího, nejsmutnějšího a nejšedivějšího místa na zemi, kde nic nemá smysl a slunce zde již nikdy nezasvítí. Problémy nastávají od dílu třetího, kde se najednou začnou objevovat úplně překvapivě ve srovnání s předchozím, prvoplánové filmařské zkratky, šablony a úlitby, které jasně pojmenovávají cílové publikum. Snesu ještě když se dva nukleární vědci baví o tom, jak funguje nukleární fúze, ale banda horníků, která je napsaná jak nějací trpaslíci ze Železných hor, nekonečná scéna střílení zvěře orientovaná na západního pejskaře a hrdinství tváří v tvář hrůznému režimu v hodině nejvyšší, celý vybudovaný obdiv k předchozímu zase vrací zpátky na zem. Pokud postavím svůj seriál na pátrání po pravdě, měl bych být sakra opatrný s autorskými licencemi. A komprese dvou desítek vědců do jedné postavy, která se navíc od třetí série stává katalyzátorem děje, jenom proto, aby seriál obsahoval ženský charakter, je pak pokrytectví a nedobrá služba oněm mužům a ženám od fochu. Jakkoli rozumím, že nebýt těchto dramatických změn, série by třeba nebyla pak tolik úspěšná a v Pripyati by teď nebylo více apple telefonů na kilometr čtvereční než v Tokyu.

Když tak procházím mnohé reakce, tak si říkám, že autoři hororů si nemohou snad ani přát nic víc, než pohoršené komentáře k tomu, že diváci na konci zjistili, že vlastně sledují okultní horor. Po třetím shlédnutí půjdu na pět, slibuju. Je to opravdu jen o utažení pár málo šroubů a snaze naučit Alexe Wolffa brečet, abychom tomu měli budoucí hororovou klasiku. Na Slunovrat těším jak malej.

Ohmatávání zvrásněné duše chladného Berlína. Jeden z důkazů velikosti filmu obecně. Hádám, že jiné médium by totiž onu new age spiritualistickou básničku o rozmanitosti všednosti, neustálo.

Nejsem úplným příznivcem metafilmů, které pak ale dál už nejsou ničím jiným dalším. Jakkoli mi idea mizejícího publika z toho důvodu, že se lidé stále více vkládají do vlastních přidělených rolí přijde přitažlivá a důsledná práce s formálními postupy je místy úctyhodná, měl jsem bohužel polovinu stopáže pocit, jako bych byl ve znalostní soutěži, kde by mi byly stále pokládány strašlivě dlouhé otázky, na které znám odpovědi už od začátku, ale stejně si to zadání musím vyslechnout až do konce. Vím jak to zní nadutě, ale Holy Motors si to zaslouží, protože jsou nafouklé úplně stejně.