Othello

Jak zůstat věrný myšlence i struktuře Henleinovy předlohy a zároveň si s ní i celým jejím autorem epesně vytřít prdel. Neschopnost tehdejších kritiků rozeznat satiru ve filmu prosátém reiefenstalovskými úhly a sektářsky prosluněným prostředí utopické Země, nemluvě o obsazení, znovu a opět ukazuje, jak je důležité budovat si citlivost k filmové formě, tedy Achillově patě většiny filmových teoretiků.____Doplnění 2021: Jsem přesvědčený, že neexistuje nic jako odolnost vůči vizuální propagandě a kdokoli si to o sobě myslí, říká tak ve jménu propagandy jiné. Po letech povznášení se nad propagandistický charakter Starship Troopers mi teprve došlo, že správné čtení je jí na krásných 129 minut podlehnout a skrze fandění těm krásným mladým lidem si moci užít ten pocit síly a účelu. Je to důležitý očistný zážitek, který ve výsledku pomáhá být citlivější vůči přirozené potřebě propadat oné propagandě a marketingu ve skutečném životě.

Odvážný autorský počin s cílem naštvat každého, kdo jde na snímek o Tedu Bundym. Film natočený z jeho vyfabulovaného úhlu pohledu jako inteligentního, mladého, charismatického a hlavně nevinného krasavce, který díky zmíněným parametrům sbírá svou přesvědčivostí fanynky i fanoušky z řad violence freaků, které k němu zas připnul nápad veřejného procesu, zaplněného hrůzyplnými popisy detailů Bundyho činů. Činů, které my naopak za celou dobu snímku prakticky vůbec nevidíme a většinou se o nich ani nemluví. A naznačuje, že pokud s tím máme problém, můžeme se vesele postavit do fronty za připitomělé fanynky této zabijácké celebrity. Svoji pozornost totiž film nakonec plně napne na závěr k tragické postavě Bundyho přitelkyně, vlastně jeho největší oběti, žijící patnáct let v pochybnostech s kým se to vlastně tahala, protože ani Ted ji není schopný do poslední chvíle vykoupit pravdou. Ať je jakákoli. Berlingerův film není kdovíjak dobře natočený, obsahuje i některé vyloženě pitomé scény (psi úspěšně identifikující vraha) a z večírku castingové agentury, co stojí za obsazením, bych se vzpamatovával minimálně týden, nicméně je to úctyhodné zpracování určité nepohodlné teze, která odvážně pojmenovává jedno velmi konkrétní pokrytectví, které se týká téměř všech z nás, co jsme si ten film pustili. A tenhle koncept je v infantilní popkulturní současnosti hodný úcty.

Jedinečná kompilace scénáristických a režijních chyb, které pečlivě vybělují fakt, že všechno, co vidíme je jen úzkou součástí toho velkopanského konceptu "superhrdinského hororu". Nic tak ve filmu neexistuje mimo scénu a nic tam nemá jakýkoli charakter. Tvůrci to alespoň přiznávají tím, že aby byli schopni probudit v divácích vůbec nějakou responsi, tak ve správných momentech ohulí zvuk a postavy umírají v dost slušných gore cirkusech jak od Aji.

Tříletá pauza tomu rapidně pomohla a ačkoli je tentokrát scénář, trpící asi tuctem přepisů, řádný kripl, z The Spy Who Loved me se pro mě stává zástupce TOP3 dosavadní trojice bondů. Dělící se o druhé až třetí místo s Majesty's Secret Service ve chvostu za Goldfingerem. Může za to zejména úcta produkčního týmu k práci scénografa Kena Adama, jež dostal po usilovné a neustávající práci na všech předchozích dílech bianco šek na tvorbu exteriérů i interiérů a mohl se tak vyřádit jak kreativně, tak ve vší velkoleposti. Ať už pak Ejzenštějnem inspirovaná kancelář generála KGB, tajná základna britské tajné služby pod Abú Simbelem, monstrózní tankér-ponorkolap či famózní stavba podmořského Atlantis v sobě uchovávají přesně ten kreativní dobový esprit technologického pokroku kombinovaného s novátorskými designy, jakým jsou bondovky proslulé. Navíc závěrečný ponorkový šmajchlkabinet je jedno z nejútulnějších míst filmového plátna, ve kterém bych se dokázal pohupovat celé dny. Tentokrát opravdu můžete vesele ignorovat toho trapnýho dědka v saku a tu gumovou pannu, která se vás snaží přesvědčit o něčem, co nedokáže ani vyslovit. Zde si jde totiž naplno užít hlavně to prostředí, kde se to odehrává i trnout u divokých akčních scén, na kterých se nešetřilo. Své o tom ví Leicesterské kino, kde se film promítal v premiéře i za asistence prince Charlese a během úvodního seskoku z hory se nevědomky celé osazenstvo v tichosti strnule postavilo.

9.8.1969 ubodal Sharon Tate klan Charlese Mansona, 14.8. 2019 v 20:01 jsem přemlouval uvaděčky v kině Aero, že mám koupenej lístek, ale nemůžu na mobilu chytit signál. V ten samý den když vylezu po hodině ze sálu pro pivo se mě ptá kdosi, jestli je to jako Pulp Fiction. Ve 22:50 nastává spontánní potlesk po filmu. 15.8. v 0:20 mi vysvětluje JFL, že je chyba považovat Tarantina za empatika, protože je to naopak nevyzrálý sociopat, který vnímá realitu zejména skrze popkulturu. V 0:32 zaokrouhluji počet vypitých hruškovic na kulatých 11. 0:48 ze mě leze teorie, že celé Tarantinovo dílo je vlastně akt výsměchu americkým bělochům a Once Upon a Time in Hollywood je v zásadě sled nesouvisejících epizod, které se pak zúročí v gimmick, který režisér již jindy použil v jiném filmu. V 0:50 s panikou zjišťuji, že mě ještě někdo poslouchá. 1:21 - uživatelka asphyxia rozbíjí ve svém bytě omylem skleněnou nádobu o rozsahu hradčanské rozety, následně neefektivně bruslí po bytě luxem. 9:25 měním hodnocení posledního Tarantinova filmu na 5 hvězd, protože musím uznat, že ta iluze byla opět dokonalá. Stop. Nyní máte již veškeré potřebné informace k tomu, abyste odhalili, který z předchozích aktů není pravdivý.

Zajímavej člověk ten Honnold. Škoda jen, že většinu času leze na nějakou přiblblou skálu. Zámořská fascinace tímto neuchopitelným lezcem je nicméně pochopitelná. Velký příběh nezdolného lidského ducha, vůle k boji a překonání svých limitů je pochopitelně naprostá mana pro všechny motivation freaky, kteří potřebují velké lidské příběhy, aby je to donutilo něco dělat. Skvěle však s tím pak kontrastuje Honnoldova naprostá neschopnost sebeprezentace, uzavřenost a odzbrojující pragmatická upřímnost, která v zemi běžící na mantře expresivního sebevyjádření musí působit jako takřka mysteriózní element, jakkoli třeba u nás je podobných lidí plný Barréčko. Úmorné pokusy o komunikaci s jeho průměrnou, nezajímavou a trošku připitomělou přítelkyní vás pak alespoň identifikují na které straně stojíte. Protože tak trochu podezírám tvůrce, že ona tam je jako identifikační element pro diváka.

[spojly spojly] Jsou (mini)série, které bojují s tím, že mají málo materiálu na to naplnit celou svou stopáž, tak nás občas nutí meditovat nad často úplně zbytečnými scénami, které děj nikam neposouvají. A pak je Years and Years, který by rád vyprávěl O VŠEM a O VŠECH a ze všech úhlů a s přesahem a ideálně se stal nejrelevantnějším současným dílem na zeměkouli, vedle kterého by Black Mirror vypadalo jak seschlá hlava domorodce. Jenomže na to nemá dostatečný prostor, rozpočet a energii. A obecně si myslím, že takto velkopansky celou látku pojmout je hlavně záležitost ega tvůrců. Takhle se série otře o populismus, konzervatizmus, nacionalismus, vlastnictví médií, transhumanitu, migrační vlny, klimatickou krizi, terorismus, globalizované banky, odosobňování vztahu mezi státem a občanem, aktivistickou vyhořelost, celoevropskou nestabilitu, potřebu segregace, deep-fakes a desítky dalších dnes skloňovaných témat, aby to pak uzavřela výstřelem z raketometu a dodávkou projíždějící plot. Jak se série blíží totiž ke konci, čím dál více vyplouvá na povrch její bezradnost a nesoustředěnost, díky níž se zásadní změny odehrávají náhle a lusknutím prstu, protože už nestíhá ukazovat, co k nim vedlo, takže je většinou pak dovysvětluje zpětně a jejich efektu si dodává neskutečně lacinou kýčovitou jakoby epickou hudbou, která zní jak ukradené samply od Nightwish. Tuhý a rychlý produkční proces pak naznačuje zjevná lacinost a odfláknutost jak vykreslení světa blízké budoucnosti, tak režijní práce, kterou ale nelze omluvit nízkým rozpočtem, když si člověk vzpomene třeba na předloňský maďarský Jupiter Holdja a jeho schopnost vykreslení zmatené a chaotické Evropy. Oceňuji dobře napsané postavy měšťáckých idiotů (až bude Rory Kinnear někdy hrát postavu, kterou byste nechtěli zamlátit do země, zavolejte mi), oceňuji pár scénáristických detailů (monolog Vivienne Rook naznačující, že ona není hybatelem děje či scéna voleb, kdy černoška s gayem volí konzervativce a labouristy pak čerstvě její manžel, protože mu banka zmizela s prachama, jejich sestra, která strávila celý život lidskoprávním aktivismem pak samozřejmě nevolí vůbec), ale to všechno padá s legračním závěrem a-la young adults spiklenecké filmy, kde se jako všechno změní tím, že hrdinové nahackujou všechny televize světa záběrama uprchlíků za ploty v detenčních centrech. Což jako asi prý pak změnilo Anglii. Já bych jen rád zmínil, že na záběry uprchlíků za ploty v detenčních centrech se lidi dívají již čtyři roky místo reklam a pokud to s někým nehne, tak to je ta lepší varianta.

Já jsem to hrozně chtěl obhajovat, protože po Č/čáře uznávám Bebjaka jako šikovného žánrového režiséra, který se konečně nesnaží navázat na něco, co tady již osmkrát zemřelo a sedmkrát bylo opět vykopáno. V Trhlině ale zjevně bojoval nejen s původním zadáním třídílné série (proboha proč a čí to byl nápad?), díky čemuž se v první třetině odkláníme od zbytku děje etudou ve strašidelném blázinci, která strašlivě trpí zlým zvukem, ale i rozpočtovým a časovým deficitem. Když se pak čtveřice hrozně zahraných a veskrze na loket postav vydává do řídkého opadaného listnatého lesa, ve kterém chodí po vrstevnici a do toho jančí, že nejsou schopni dojít na vrchol, je vám tak nějak všech líto. Obzvláště, když dle expozice ještě víte, že se dočkáme problémů z cukrovkou, drogovou závislostí, píšťalkami a kdoví čím ještě. Je to škoda, když charakter tajemna natolik připomíná anomálie v PC hře Stalker a třeba scéna, kdy holka protagonisty, jehož nazývá cizím jménem, utíká do tmy a vlevo někde vzadu v záběru krouží podivná spirála ze světel, naznačuje příslib tajemna, které již zbytek filmu není schopný dorovnat. A to lesní horory mi jdou obecně hodně naproti. Jak se dá z mála udělat v lese spousta děsu si lze například vyzkoušet na italském Oltre il guado.

Obtěžovat Korineho Beach Buma s tím, že na rozdíl od Spring Breakers postrádá hranu je vlastně nepochopení celého filmu, protože on vlastně není ničím jiným než onou hranou. Do podobného prostředí zasazené SB sice kontrovaly všední nudou flustrované dospívající studentky s mefistofelovským a surreálným světem floridských rezortů a jejich gangů, nicméně proto, aby demonstrovaly podvědomou nevůli nahlédnout za oponu zdánlivě nekonečných parties krásných mladých lidí. V Beach Bum jsme již pouze za onou oponou a to bez jakéhokoli dovysvětlování pozic či pozadí všech zúčastněných. Sledovat spokojeně hodinu a půl tyto nezlomené hašišové filosofy je vlastně samostatným aktem odporu oproti většině současných hodnot, jež staví na zodpovědnosti a ohleduplnosti. Moondogova pozice nedotknutelného egoistického excentrika, jenž posledních dvacet let nešel rovně pak nabízí jednu z variant naprosté osobní svobody. A ta není ani tak postavená na drogách a chlastu, ale na naprosté symbióze se svým okolím, jehož jsou všechny ty nezdravé ingredience prostě inherentní součástí. To, že je Moondog zkrátka "jen" součástí svého prostředí vykresluje Korine opět svojí tekutou narací (navíc obvykle se zde neocitneme s novou scénou na jejím začátku, ale vpadneme tak nějak do jejího průběhu) a v rytmu protagonisty tak nějak náhodně plující kamerou s nízkou hloubkou ostrosti, do které postavy občas propadnou a občas se za ní schovají (inu Debie). Snad jen by tentokrát ty sympatie vůči protagonistovi nemusely být tak napřímo vyřčené a hudba, která polovinu času zní, jako když se kocour Tom plíží do lednice pro kus šunky, u mě též narazila na zeď nepochopení.

S novým Bondem přišlo chvályhodné nové pojetí, aby starý pán držel pořád prst na tepu doby. A vzhledem k boomu blaxplotací v té době bylo rozhodnuto, že další průšvihy bude agent 007 řešit v pimpkárách v Harlemu a jazzových klubech New Orleans. Tento tah vyšel, zejména díky kontrastu suchého britského staromilce s divoce oblečenýma houpavýma černochama, kteří zbavují celý film jinak se celkem nabízející ztrouchnivělosti. Tu zde pečlivě zastupuje ústřední duo, kdy Roger Moore působí jak figurína, která po stisknutí tlačítka vypálí robotickým hlasem suchou hlášku a hrůzná Jane Seymour, která zde působí tak prkenným dojmem, že zbavování jí jejího panenství tak působí jako zatím rozhodně nejnáročnější Bondova mise. Zábavné scény postavené na kontrastech typu "dobře oblečený James Bond jde nenápadně zjišťovat informace o drogovém bossovi do zaplivaného baru v Harlemu", pak fungují hlavně tím způsobem, že si dokážete představit, jak dobře a pyšně vypadaly na papíře než je Moorovo podání nechalo implodovat do jeho dřevákovosti. Každopádně přístup producentů Saltzmanna a Broccoliho v tom, neopakovat díl co díl tu stejnou úspěšnou formuli a ducha série průběžně obměňovat (krom záporáků zde například i trvali na omezení Bondových gadgetů, takže se zde výjimečně nesetkáme s Q) by si měli rámovat producenti dnešních blockbusterových sérií místo svých ročních bonusů.