Othello

Vlastně to byl letos zatím docela dobrý rok. Jediné, co jsem musel z Marvelu přetrpět byla příšerná Kapitánka a u Endgame jsem se zkrátka akorát tvářil, že o jeho existenci nevím. Když na mě vylítlo po delší době zase to obrovský barevný spektrum objektů a postav v monumentálním rozlišení, které neúprosně informuje o tom, že i normální ulici museli vytvořit z většiny přes zelené plátno, docela mě to vylekalo. A to i navzdory tomu, že předchozí Homecoming se mi svým návratem ke kořenům až překvapivě líbil. Totiž Spider-Man, jak i několikrát naznačuje v tomto díle, patří mezi tzv. street-level heroes, jejichž hlavní agendou je napravovat každodenní nepravosti na všedních, ale čestných občanech, přičemž přisuzování role zachránce světa mu nesedí. Pokud v minulém díle proběhla první akční scéna v zásadě v mantinelech jedné prádelny proti bandě obyčejných lupičů, zde již probíhá v Benátkách proti dvacetimetrovým elementálům. Ta tam je potom radost ze všemožných detailů, realistické fyziky objektů a nutnosti improvizace s limitovaným okolím. Už se zde zase nudně bořej baráky a vybuchují auta. Jediné, co zůstává alespoň zachované je identita záporáka, který stejně jako v prvním díle vznikne v důsledku nezničitelné arogantní starkovské hegemonie. Dále v době nutné války s turismem a z něj pramenícího nevkusu a jednorázovosti se těžko povznést nad problematiku zápletky, která nám neustále servíruje pohled na uječené, rozmazlené americké turisty s mobily místo hlav, najíždějící evropské metropole za instantními zážitky. Jakkoli se díky tomu můžu bavit představou dialogu režiséra s českým location finderem: "U té Prahy bych rád podepřel svéráz a historii toho místa tím, že by hrdinové do toho města dorazili, zrovna když se tam odehrává nějaká jejich tradiční oslava nebo tak něco. Co tam takového mají?" "Éé no vždycky na jaře honí vožralý chlapi ženský s klackama a mlátěj je. Ty jim za to musí něco dát, většinou vajíčka nebo další chlast. Pokud ne, jsou na odpis." "Hahahaha ty seš dobrej, ale ne teď vážně, jaké tam mají specifické tradice?" "No pak třeba v únoru chodí děti převlečený za tři krále po ulicích a křídou se podepisují na dveře, kde dostanou nějaký příspěvěk..." "No vidíš, to je hezká zvykl..." "...a jeden z nich má namalovanou tvář jako, že je černej." "Svatá dobroto! Už mi prosím nic neříkej. Znají tam alespoň lampiony prosímtě?" "Tak hádám, že ano?" "Takže přecházíme na plán Festival světel."

Jak produkční tým Eonu, tak McClory (majitel práv na určité elementy Bondova univerza, z jichž vznikl tento trucpodnik) se ve svých bondech snažili vrátit zápletky více na zem v reakci na ztřeštěnost nedávných Moorovek (The Spy Who Loved Me a Moonraker) plných vesmírných bitev, polykačů ponorek, laserů a obrů s ocelovým chrupem. Nicméně jak je příhodné pro staré slizké chlapy v obleku, jimiž filmoví producenti jsou, nedošlo nikomu, že nejnepatřičnějším elementem byly vždycky hlavně situace, kdy se vrásčitej starej dědek sápe na sotva dvacetiletou krasavici a ta z toho protejká skrz postel, protože nic lepšího se jí v jejím milostném životě patrně ještě nepřihodilo. Dvaapadesátiletý Connery, kterého byste nechali pustit sednout v tramvaji, se svým šišláním a přehazovačkou opravdu spíš upomíná perverzního strýčka, nicméně do not mu tu trochu hraje nevkusný osmdesátkový étos, ve kterém se tento neoficiální díl vlastně stal aktuálnějším než souběžně vyšlá pravá bondovka Octopussy. Krom vysokých límců se zde dočkáme i videoherních soubojů, aerobiku, hromady trvalých, vysokých dámských plavek či šílených něco jako feministek. V kombinaci se zasazením do tropických či subtropických oblastí, které raší na čele všech zúčastněných neustálé kroupy potu, působí celé osazenstvo, krom vynikajícího padoucha, přešlým, dýchavičným a vyčerpaným dojmem. Přesto (stejně jako Octopussy s dědkem Moorem) si stále zachovávají tyto bondovky hromady nápadů do akčních scén, které i přesto, že za nimi stojí kaskadéři, působí pořád daleko lépe a napínavěji než když v současné době koukáme sice na tváře skutečných herců, ale naroubované na digitální těla, které mohou dělat kdovíjaká alotria, ale my víme, že jediný, kdo se v tom případě nadře, jsou grafické karty.

Legrační důchodci vyprávějí o svém oblíbeném éru. Není to ani tak dokument jako spíš vyznání lásky, které pak musí uznat celou škálu hodnocení, protože jsem schopný pochopit, že sledování vrnícího letadla v oblacích je pro někoho stejně naplňující, jako pro mě řekněme vidět Willa Smithe střílet zblízka do obličeje dredatý haiťany a u toho mluvit sprostě. Jako inspirace na vánoční dárek dědovi parádní. Jako film-překvapení na první rande inspirující.

Devadesátky se staly konečně nostalgickým retrem a vzhledem k tomu, že jeden z jejich znaků bylo rapidní rozvětvení kulturních scén, tak se zajisté dočkáme v blízké době nejedné další filmové vzpomínky. Po Lords of Chaos, věnujících se norské blackmetalové scéně, Hillových Devadesátkách, které zase vzpomínaly na americkou skejtovou subkulturu či mainstreamově orientovaném Straight Outta Compton vyprdlo BBC upomínku na britskou techno/dmb/rave scénu, která byla obléhána zákonem, který ji prakticky znemožňoval existovat a tedy ji vrhnul do skutečného ilegálního undergroundu. Vzhledem k zadání jsem pak očekával nepřístupnou a přísnou antisystémovou jízdu, kde si protagonisti nebudou žádat sympatie a z přešvihlých beatů a kontrastních střihů mi bouchne hlava. Zkrátka něco jako Climax, Nachtmahr či Mektoub. Místo toho Beats servíruje skotskou verzi na Šteindlerovy Perníkové věže, která neustále připomíná, jak není schopná beze slov zprostředkovat pocit toho být součástí divokých let odporu pod reprákem tím, že o ní musí stále někdo nahlas mluvit. A samozřejmě proto tam musí být strašně záporná postava, aby se skrze ní vysvětlila celá myšlenka těchto akcí. Zkrátka takoví hodně špatně natočení techno Bakaláři s ambicí vysvětlit tuhle scénu vašim rodičům, možná prarodičům. Z dramatického oblouku se Spannerovým násilnickým bratrem je mi pořád stydno a Cristian Ortega jede jednoznačně nejhorší herectví tohohle roku.

Tele ála kachna Brejchová zde má v sobě tolik toho roztomile připitomnělého espritu venkovské naivity a ryzí feminity, že si pokrade každou scénu, byť v ní třeba jen sedí a zmateně kouká. Zbytek (zejména scénu večírku s vojáky) jsem, jak je u dvojice Papoušek-Forman zvykem, dokoukal prakticky z pod stolu jak mi bylo stydno. Bolestivá studie neschopnosti komunikace, kterou bych vystřelil do vesmíru, aby se případná mimozemská civilizace nepokoušela podniknout první pokus o setkání s lidstvem odněkud od Žďáru.

"Usnul jsem v kině a když jsem se probudil, nikdo tam už nebyl a všude byla tma." Gan Bi je vzácný případ mladého, neobroušeného talentu, který stále dokáže věrně znázornit mladistvý odpor, melancholii, fatálnost a potřebu útěku téměř pozbyté cynismu typického pro sebelepší otřískané artové filmaře (zejména evropské). Proto jsou jeho postavy kombinací dospělé únavy s dětskou naivitou a tedy naplnění docházejí jen skrze logiku snu oproti pro ně daleko sureálnější a nepochopitelnější realitě. Ten film je totiž vlastně akt odporu vůči bdění, tolik pochopitelný pro mladého citlivého tvůrce žijícího v technokratické despocii. Sic se to celé může zdát jako příliš okatá cinefilská lázeň (přímé citace Tarkovského a stejný dějový koncept jako Lynchův Mullholand Drive), vše je odpuštěno v druhé polovině, která je realizací snu tolik povědomou, že se před ní nedá obrnit. A kvůli ní by se film měl povinně promítat od tří ráno. Mimochodem pokud během sledování budete mít na patře ten film, který vám to ještě mohlo připomínat, ale nemůžete si vzpomenout, tak je to Trierova prvotina Element of Crime, která též v neonoiru okatě projevovala lásku k Tarkovskému a natočil jí osmadvacetiletý hejsek fascinovaný objevováním limitů pohybu kamery.

Truman Capote by se tetelil radostí.

Jejdamane, copak nám to v Blumhouse provedli? Propagace láká prakticky na teen slasher a ve skutečnosti dorazí takto pomalu se utahující hitchcockovina, podepřená výborně napsanými postavami a to na obou stranách. Ať se jedná o cudné první středoškolské lásky či popis nacházení ztraceného mládí postarší ženy, jež musela vždycky stát stranou, téměř každá scéna funguje tím, že jí jste schopni možná odpustit daleko více než byste byli normálně. Trpělivost a disciplína s jakou se film pomalu dostává do svého krvavého finále je úctyhodná stejně jako neokázalá režie, která ale jednoduchým rámováním v exteriérech (i ve městě jsou jednotlivé záběry nasnímány tak, že jde vidět vždy jen maximálně jeden-dva domy a to i ve velkých celcích) dokáže efektivně vykreslit americký nowhere land, kde většího příslibu páteční kalby prostě není. Jason Blum by mě tímto filmem dost překvapil, kdybych nevěděl, že on je primárně zdatný obchodník a filmem s ústřední černošskou postavou, jejíž motivace vycházejí z jejich dřívějších příkoří, se snaží napumpovat trend úspěšných hororů ve stylu Jordana Peela.

Warneři narvali 200 mega do upomínky toho, jak jsme si měli vážit předchozího Edwardsova autorského blockbusteru. Nevážili jsme si jej, po žních jdeme holt kouřit péra Číňanům. Dobře nám tak. Film o místnosti s šesti lidmi, co poletuje po světě a dívá se na digitální animák.

Jakkoli mám strašnou radost, že Olivia Wilde resuscitovala tu pravou 1998-2009 teen komedii (a nikoli tolik častý dospělý pohled na měnící se dospívající, vydávající se za film pro teenagery), nedokážu film hodnotit jinak než komparačně k Mottolovým Superbad. I zde se tichý Asterix s vulgárním a expresivním Obelixem vydávají na poslední párty jejich střední školy, která pro ně možná znamená poslední šanci něco spolu zažít vzhledem k tomu, že nad oběma se vznáší Damoklův meč vstupu do dospělosti. A i zde si musejí svoji přítomnost tam tak trochu zasloužit, nicméně odměna visící ve vzduchu je opět ultimativní zás-...ah do jejich prozatím netknutého milostného života. Ačkoli velikosti svého předobrazu nedosáhnou (což dle mě dnes ani nelze dokázat), za probuzení tohoto hybernovaného žánru jim patří obrovský dík, nemluvě o tom, že na většině míst to funguje tak jak má. Je to vtipný, postavám fandíte i přesto, že vás vlastně serou a když dojde na první náznaky, jemné doteky, schovávání pod hladinou bazénu a karaoke, těch sedmnáct vám zase bude (pokud nejste již úplně obalený tukem dospělosti). Timing většinou není sice dokonalý, scénář si jde občas za svým jen aby byl oblouk a snaha najít v obsazených vedlejších postavách mojí Emmu Stone vzala zavděk alespoň vzdálenou soulmate Gigi, nicméně jsem rád, že holky dostaly konečně svojí dobrou teenagerovskou komedii - žánr, který s nimi po celou dobu svého vrcholu vůbec nepočítal a místo toho jim byla pak na bedra naházena tíživá a fatalistická odpovědnost Young Adults filmů, zatímco chlapci mohli z teen žánrů rovnou přesednout na superhrdinský vlak směr do vesmíru a ještě dál, který mohou následovat až do smrti.