Othello

Snažit se rovnoměrně vykreslit pozici obou stran obléhání nemohlo z logiky věci dopadnout stoprocentně. Máme-li na jedné straně pragmatickou státní mašinu s devadesáti poradci ve stanech nad mapami a vysílačkami a na straně druhé hluboce věřící ztracence, jež se vší upřímností čekají na zásah zhůry, kteroužto víru nelze zpochybňovat u lidí, kteří s důvěrou a na počkání předhazují své ženy a dcery do natřepaného lože svého vůdce, je zřejmé, že pro takovou práci nebude lehké najít jednotnou formální metodu. Dowdlovic bráchové na to jdou od lesa a staví celou sérii na vnitřních konfliktech na obou stranách, z nichž od začátku víme, na čí straně je pravda. Problém je, že onu nejednoznačnost seriál jenom hraje, protože zatímco problematický aspekt komunity ve Waco seriál zabírá zejména v prvních dvou dílech, v posledních čtyřech jsou díky policejnímu zákroku již tyto dva prakticky zapomenuty a sledujeme jenom kavalérii mizerných rozhodnutí logicky ústících ve finální katastrofu. A posledním záběrem je pak naprosto jasné, komu ve finále dává za pravdu. Jakkoli se v tomto s autory nedá nesouhlasit (bavíme se o charakteru zákroku, nikoli o charakteru oné komunity), měla ona pozice být zřejmá od začátku a neprostituovat se instantnímu napětí a atrakcím.

Cold Pursuit mě ve výsledku bavil ještě o kousek více než jeho skandinávský předobraz, což je dáno zejména tím, že úplně jeho stejná práce s humorem a trapností je zde aplikována na americké reálie, ve kterých je vtip většinou následován odmlkou na smích, takže onen severský humor zde působí ještě nepatřičněji. Několik scén vytáhne vtip do až nesnesitelné trapnosti než se z ní stane opět vtip, přibývání náhrobků, zpětně odhalujících náboženskou příslušnost mrtvol jednoznačně motivuje k tomu zneužít film na drinking game a občasné závany zašlé mafiánské hrdosti (sbohem Wingmane) nutí zasalutovat k plátnu. Navíc koulující se mafiánský Indiány (mezi které se omylem vmísil i jeden Ind) nemáte na stole každý den. My kind of entertainment.

Poslední film Nadine Labaki už ze synopse hrozil rizikem obvyklého misery porna pro západní publikum, jehož hrany se několikrát rozhodně dotkne a to zejména ve scénách zabírající černošského bumbrlíčka potácejícího se zmateně po Bejrútu s umazanou papulou od sunaru. Co však režisérku vykupuje je její libanonská příslušnost díky které působí film po celou svoji stopáž autenticky (dle všeho byla spousta záběrů natáčena guerillově), chaos a špína ulice jsou hmatatelné a hlavně nejsme obtěžovány arogantními vizemi idylických nadějí a vykoupení, jež podobným tématům přisuzují západní tvůrci, aby se sami pozvedli na duchu. Cafarnaúm po celou dobu zůstává v Bejrůtu a pokud zobrazované problémy srovnává v rámci globalismu, nedělá to slovy, ale rozmisťováním západním popkulturních fenoménů po scéně, ať se již jedná o bezzubého bratrance Spider-Mana, plyšové mimoně v dětských postýlkách za zdmi slumu či mikimauze usmívajícího se na bezútěšnou situaci jedné ztroskotané rodiny. Nejvíce se však místo působení autorky projeví v samotném syžetu, který zásadně odporuje klasickému západnímu vnímání rodiny jako pevného kruhu, jež musí zdolávat příkoří okolí v pevném objetí. Zde je rodina ten největší nepřítel, slabošsky bránící v rozletu, ambicích a budoucnosti, nepřítel od kterého je třeba se odpojit na prvním místě. Právě problematický aspekt tradiční rodiny a jejího posledního slova v rozhodování o svých potomcích (se kterým Labaki jako žena v arabském světě nejspíše také měla zkušenosti) je zde poměrně originálním motivem, jež může v zemích prvního světa vypadat extrémně, nepatřičně, odvážně či skandálně, ale z hlediska společenského rozvoje daných zemí je třeba o něm mluvit. PS: Zain Alrafeea je dětský Robert De Niro.

WWII LARP na valiu aneb jak fištrónsky okecat, že se nepovedlo sehnat prachy na dobovou adaptaci románu. Kdyby to bylo alespoň přiznanější v té myšlence univerzálnosti fatalistických klišé a kdyby se tvůrci alespoň rozhodli trochu formálně a scénicky pracovat s onou "nedobou", mohli bychom se domluvit, ale ten film strašlivě čichá vlastní prdy, nehledě na to, že je to zkrátka "sloppy craftsmanship". Naposledy jsem takhle ztýral kinosedačku u Jarmushových Limits of Control. ___Shlédnuto v rámci Catch-Up Tuesday ve Světozoru a teda jakkoli si čím dál více myslím, že uvádění filmů do kontextu nějakým mluveným úvodem vlastně není úplně špatný nápad, tak jestli to má být v této podobě, beru všechno zpět. Pět minut trvající nanebevzetí, citující propagační materiály filmu, u kterého má jeden pocit, že ten člověk popisuje svůj vlastní start-up mi připomnělo onehdá informační brožuru k LFŠ, kde popisy u asi šedesáti filmů začínaly "Je to jako kdyby Lynch a Haneke..."

Vzhledem k tomu, že In den Gängen postrádá výraznější příběhový oblouk a celý je sestaven z více či méně provázaných epizod, které se snaží zaujmout jakousi poezií všednosti, tak je vlastně velmi vstřícný vůči divákovi, jenž se může sám rozhodnout, jak film vnímat. Žádné z naznačených témat totiž nepřekřikuje jiné a film nemá žádnou zápornou postavu. Z výběru mezi sledováním skladníkova mikrovesmíru v generické sámošce, přesahovým vnímáním vykořeněných starších chlapů smetených pozdním kapitalismem či pozorováním sondy do šedivé reality světa za mantinely dálnice si vybírám to poslední. Kraj ohavných předměstských domků u rychlostních silnic mezi šedavými poli, parkovišti a logistickými sklady zde působí (navíc v kombinaci s tím, že film se odehrává v období podzim-zima) jako opravdu ta poslední štace všech zúčastněných, z nichž se již nelze vymanit jinam než kamsi do světa filmů Ulricha Siedla či Bély Tarra.

Takřka redefinice thrilleru, v němž se úžasně mísí únava tradičního chlapáctví 80. let s překotností, rychlostí a neuchopitelností let 90. Z toho důvodu film téměř úplně postrádá klasické schéma akce-odpočinek-akce-odpočinek a od prvního záběru si drží neustávající divoké tempo. Motání se přelidněným letištěm (kde všichni chodí všemi směry, někdo stojí, někdo sedí, každý něco nese) dusí přímo z obrazovky a to ještě žádná akce nezačala. Jakmile to všechno vypukne, začne ukázkový příklad práce s prostorem jako organismem. Sem a tam pobíhá hrdina od hypermoderních kontrolních věží přes vnitřnosti z vlhkých chodeb a ventilačních šachet až po obří natřískané letištní haly, sbíraje přitom jednu pecku za druhou. Důraz na budování chaosu na scéně je vidět v každém detailu. Stoly jsou plné všemožných klumpů, postavy dělají obvykle více věcí naráz, krev stříká až splatterově, zdi jsou polepeny fotografiemi, nástěnkami a plakáty, statisté jsou neustále v pohybu a pokud zrovna v okolí žádní nejsou, jako při první akční sekvenci, alespoň se všude kolem vozí kufry po pásu všemi směry. Pro unaveného newyorského poldu, pro nějž je vrcholem technologického pokroku mražená pizza, je to všechno pochopitelně naprosto vyčerpávající i bez desítek teroristů s jejich šíleným plánem a proto jako nejkouzelnější scénu ve vší její upřímnosti vnímám onu poslední po příletu letadla s McLanovou ženou, kdy se John zkrvavený potácí mezi lidmi na runwayi a zoufale volá její jméno. V tu dobu ale už ví, že ona to přežila a její letadlo bezpečně přistálo na zemi. Nemá už tedy důvod se o ní bát. Už je totiž akorát jen naprosto vyčerpaný a potřebuje svojí ženu, protože po tom všem chce už prostě obejmout.

Naprostý opak současných trendů na poli hororů. Film, který formálně neodlišuje vědomí od podvědomí, hlasy znějí buď šeptem nebo z dálky, zdi mluví a zrcadla se dívají. Horor, který začíná umíráním a končí usmířením. Je třeba více projekcí, abych byl schopný trocha nadhledu a nějakého rozplétání. Takto na jednu stranu mě šepotavost a neměnné tempo Suspirie často ubíraly na pozornosti, což možná dost odvádělo zrak od toho, že film není kdovíjak dobře sestříhaný a Dakota Johnson je pořád herecký střevo. Nicméně nová Suspiria je film, který je výraznější a lepší den po projekci než během ní. A to je jedna ze zásadních a přesto vzácných vlastností hororu. EDIT 2023: Kecy prdy vomáčka, remake Suspirie je v každém aspektu ultimátním hororovým dílem, historickým komentářem i smířlivým příběhem o ztracené lásce. To vše v neuvěřitelným způsobem inscenovaných scénách. Celý ten film je tanec a Guadaghnino je Kubrick naší doby. Prove me wrong or so long.

Přepisy scénáře, nepřepisy scénáře, během prvních dvaceti minut jsem uznale sledoval, jak film naznačí bez uzardění 10 podzápletek, které hodlá během necelých následných devadesáti minut nějak vyřešit. Každá scéna, která by mohla zavánět pouhopouhou epizodičností, v důsledku toho budí dojem, že je přirozenou součástí celého narativu. Uhlídat se nepodařilo snad akorát linku s novým detektivem a otcem dítěte Mourthagovo dcery, jehož hraje nesnesitelný Chris Rock, jenž měl být původně gay postavou, ale během natáčení zjistili, že to takhle nepůjde, tak z něj narychlo udělali Rogerovu podlejzku. Jakoby roli uřvané a otravné koule u nohy jeden Pesci nebyl schopný utáhnout. Jenomže jinak se nedá svítit, Gibson s Gloverem si pořád to špičkování dávají a funguje to mezi nima jak za mlada. Jakkoli věk a změna charakteru se zejména na Riggsovi podepsali již skutečně výrazně. Nejvíce bodů ale stejně opět čtyřka dostává, ze poctivou nálož nápadité akce, tvořené s dětskou kreativitou.

Jakkoli karty jsou ze začátku rozdány více než slušně (parádní zločin, zásah do trudné dánské historie, převedený relativně bezbolestně i do dnešních témat) po polovině se to začne nehezky rozpadat, pitomé chování postav začne nepříjemně iritovat a celé to pohřbí opět ten nádech obyčejné televizní detektivy, který tížil i díly předchozí. Celý domov pro nezvedené dívky má dle všeho dva zaměstnance, u ústředních detektivů v zásadě nezískáme nikdy důkaz toho, že jsou nějak výrazně schopnější, protože na většinu posunů v případu narazí náhodou nebo se jim ozvou sami a dostaneme-li se k dynamičtějším pasážím, film začne nepříjemně připomínat Kobru 11. Není divu, že má celá série u nás takový úspěch, je to přesně tak neambiciozní a zamrzlý, jak to má český televizní divák rád. Snad jen ta neměnná postava Carla, která se opravdu až do posledních vteřin celé série nikam svojí čurákovostí neposune, na konci umožní nějakou katarzi. Ano, té ženské v restauraci jsem fandil, aby ho prokoukla a hned potom, co jí dožere mandle, na něj zavolala policii.

Jakkoli mám předchozí Lanthimosovy filmy rád, nemůžu u nich ignorovat osobní problém, že všechno co v nich je - každý lísteček, každý chlup, každý obláček - je alegorie. Favourite je jeho první film, ke kterému si sám nepsal scénář, takže tahle dosavadní překážka padla. I tak je ale zábavné sledovat v zásadě nevědomou alegorii toho, jak to pravděpodobně již několik let vypadá u nás v Lánech. Noha included.