Omnibus

Film z obyčejného života - syrový, těžký a brutálně beznadějný. Abych se z něj oklepal, musel jsem to vzít jako takové povzbuzení pro sebe ve smyslu: i přes to, s čím vším se teď peru, ještě nejsem úplně v prdeli – tihle lidé už tam jsou úplně a to na celý jejich život! Ale ten grázl Jake, i přes veškerou jeho odpornost, mi svým způsobem imponoval svou hrdostí . Nebo spíš zkurvenými zbytky hrdosti. Jeho maorští předkové totiž opravdu kdysi bývali bojovníky...

(Dřív tady strašila moje celostránková, čtyřicetiřádková tapeta, ale smazal jsem ji a nechal jen torzo původního komentáře)   ...přemáhám ospalost, zapínám počítač a a začínám psát komentář k filmu Počátek. Jen doufám, že slova, co mi lezou z prstů přes klávesnici až na obrazovku (a tam si budou žít svým vlastním životem v hlavách lidí, co je budou číst), mi do mozku nevložil někdo cizí, kdo na objednávku pronikl do mého snu...   ...dopsal jsem, odeslal komentář do databáze a rozhlížím se udiveně kolem, jako bych se právě probudil... Jen na stole vedle mého notebooku se s tichounkým vrčením točí malá kovová káča... a já ji zvědavě sleduji. Točí se už docela dlouho, takže už by se měla brzy zastavit. I všichni ostatní lidé ve tmě kinosálu tu točící se káču hypnotizují očima. Je hrozné ticho. Nikdo ani nedýchá – špendlík bys slyšel spadnout.

To, co mi provedl Darabont na konci své Mlhy, to mi tady vpálili mezi oči hned na úvod, jen tak, na rozehřátí. Když mě film málem rozbrečí hned po úvodních pár minutách, jeden by neřekl, že mluvíme o hororu. Přitom o sakra dobrém (i přes ten nešťastně rozmrcasený konec). Působivý rozjezd s nehezkým smykem táty, co všechno kvalitně posral, mě vtáhnul k sobě na plátno, hluboko do příběhu. A postupně to gradovalo, až mě to kousek po kousku nacpalo do zdi. Přímo do těch hnusných plesnivých fleků. Takže dneska v noci budu spát radši pod postelí. Stejně bych se pořád s úlekem vytrhával ze spaní a bál se pod tu svou postel nakouknout, tak aspoň budu hned vědět, na čem jsem :-) Tohle byla prostě taková lekací rodinná hororová lahůdka, na jaké jsem si už dlouho nesmlsnul. A to i přes to, že přede mnou něco divnýho vběhnout do šatníku, tak tam teda určitě nepůjdu počítat ramínka. A když už, tak nejpozději při pohledu na ten fujtajbl flek na zdi beru roha! A tím klidně obětuju honorář za film, kvůli odchýlení se od scénáře :-) Škoda jen toho na dva kusy rozbitýho závěru na plošině. Dojení citů bych i bral, ale bez přerušování, prosím. Místo jedné hutné katarze jsem tak dostal dvě části, bohužel s naprosto ulámanými hroty, v součtu již bez působivého vyvrcholení. Takže nakonec se nekonalo ono známé „sežvýkalo mě to a vyplivlo“, což zamrzí o to víc, že našlápnuto k tomu v první půlce filmu určitě bylo... Ale za ty dva vlčí andílky nakonec přece jen nacpu do tý hnusný škvíry všech pět hvězd, i když aspoň půlka té páté zůstane trčet ven.

Dojemné přírodopisně-sociální drama o chlupaťoučkém uličníkovi, medvídkovi s roztomilým čumáčkem a šibalským výrazem (navzdory tomu, že medvědi, jak známo, nemají mimické svaly). Úchvatná divočina, osiřelej malinkej míšánek, starej míša velkej jako kráva a v ohrožení zuřivej jak bejk, a k tomu lovci, se smečkou psů velkých jak telata, kteří ale naštěstí neumí moc dobře střílet (ti lovci, ne psi). Jó, zvířátka... Jak v Českém nebi říká Babička Boženy Němcové: "Já jsem vždycky kolem sebe měla ráda zvířátka, každé jaro byly housátka nebo káčátka." A praotec Čech odpovídá: zvířata jsou fajn, ale nesežrat všechno hned! Něco nechat na zimu! :-) Ale zpět do brlohu a k filmu. Knížku Král šedých medvědů jsem jako klučina hltal s pusou otevřenou a očima vyvalenýma, stejně jako v dospělosti Annaudův film.

Verbal, ten se má. Ten to má u prdele. Doslova. Ostatně, jako první článek týhle šílený stonožky si to může dovolit. Nepřemýšlet o tom, co se dál děje s tím vším, co z něho vyjde... Být prostředním článkem stonožky je sice hodně blbý, ale člověk se aspoň může utěšovat tím, že to, co z něho vyjde, bude ještě někomu dalšímu k "užitku"... Tedy, ehm, pravý kaviár už to není, to je jasný. Ale být tím posledním "uživatelským" článkem, to už je fakt špatný. To už snad není ani k tomu posrání (pardon). A náš zvrhlý chirurg se spokojeně dívá na svoje dílo, pročítá si komentáře, mne si ruce a ďábelsky se chechtá ;-) Tak takhle to dopadá, když si někdo splní svůj sen...

Povinná četba všech sexuálních agresorů (tedy v zahraničí - my máme zase svoji Smrt stopařek s famózním Markem Perepeczkem v roli Charváta). Poučné i pro všechny ty, kteří se nestydí tleskat a hecovat, a to skandováním do rytmu přírazů. Joddie Foster za hlavní roli ve Znásilnění získala dvě nejvyšší ocenění: svého prvního Oskara a navíc i Zlatý Glóbus. Právem. Herečka zde podala strhující a velmi obětavý výkon, obětavý i vzhledem ke své známé lesbické orientaci. A to nejen v tom lokále před vděčnými diváky, na zádech na desce hracího automatu, postupně potupně pod třemi chlapy, ale i v soudní síni, kde se řešilo, jestli k těm třem navíc zavřít i někoho za "pouhé" fandění. Za to, že se „jenom“ díval, tleskal a povzbuzoval. Echt cynická hláška filmu, když se jim pak Sára vytrhla a začala zdrhat: „Chlapi, utíká nám šukání!“ Možná, že v tom našem českém majstrštyku tenkrát Charváta, těsně před hraniční závorou, policejní ostřelovač neměl sejmout. Kdyby ho scénáristi nechali uprchnout na západ, mohl se dostat až do Ameriky, kde by si ho stopla servírka Sára a bylo by z toho nejmíň dvouoskarové Accused 2 .

Imbecilní, mozky vymývající a peníze a čas žeroucí prefabrikované reklamní hnusy. Zatím bohužel ty mrchy vyhrávají nad mým pedagogickým působením na celé čáře. Svině jedny všelijaký - opeřený, vypelichaný, bublinky a jiné humusy blinkající, které i v humanistovi mého formátu vzbuzují ty nejmorbidnější choutky. // Zde jsem si chtěl ulevit a s gustem popsat pár konkrétních zvěrstev, které bych nejradši těm kterým pi(č)kaču provedl... Jenže můj syn se už začíná učit číst (i surfovat po netu), tak radši vychladnu a trpělivě si počkám, až je sám od sebe vyhodí do popelnice :-)

Bonus: komentář doplněný o obrázky Teda řeknu vám, tam bych chtěl bydlet... Nádhernej činžák! Zvenčí sice otřískanej a beznadějně ponurej, zato uvnitř vesele kvete podnájemnická plíseň. Chanov hadr. Zajímavá ústřední myšlenka filmu: vyhlášení akce „Z“. Vytáhněte mačety, nadělejte z komanda prejt a máte už na věky bydlení zdarma. Levné a účinné. A při celkem očekávatelných ztrátách (podnájemníků, kteří už zaplatili zálohu na bydlení) se na tom dá i vydělat! Co dál? Našlapaná hudba. A kromě občasné scénáristické střelby naslepo je zde i několik pěkných choreografií baletu smrti. Potěšilo i pragmatické střídání způsobů boje všeho druhu. Z odfláknutých věcí nepotěšilo například jedno „sekání“ do chlapa gumovou mačetou, ale to už asi zbytečně vyrypuju. Občas ale hrozné pindy. Bohužel zde platí známé pravidlo, že dějové nelogičnosti se „vysvětlováním“ jen ještě víc zvýrazňují. Korunu všemu ale nasadila ta tělocvična v závěru. Jednomu zakrslýmu maníkovi se nemůžou v zápase na dvanáct kol dostat na kobylku dva superborci. Taky není divu, když ho mydlí stylem: pokud je ke mě otočený zády, nezlomím mu jediným úderem karate vaz, ale skočím mu na záda, jak uličník při rvačce o přestávce na základce. Celkově jejich orientální technika boje (třeba to záludné tahání soupeře za nohu) nápadně připomínala naše české hospodské rvačky. Holt svět je malej... A když ta ludra zakrslá začala ty dva ještě víc řezat i s tou bakelitovou pidlou v krku, to už jsem sebou smíchy fakt mlátil o zem. Podobně jako uprostřed filmu: „Musíme je dostat! Vy půjdete po schodech a já pojedu výtahem.“ A co takhle, mládenci, juknout se do tý drobátko podezřelý, obrovský díry, proražený ve stropě ? :-D ___Ale stejně tomu nakonec (z bezpečného úkrytu za zábradlím) napálím čtyři hvězdy. Protože když už vygumovat disk, tak kvalitně, čili u tohohle řezacího baletu. A protože jsem chvílemi opravdu "mrkal na drát", tak místo již profláknutého meganámrdu použiju svůj vlastní novotvar - meganámrk!

Pokud bych měl vylovit z paměti nějaké přespolní hrdiny mého dětství, hned za Pipi Dlouhou punčochou by na mě s veselým zavýsknutím vykoukli tihle dva hraví nezbedové. No a co, že z dnešního pohledu jsou jejich příhody trošku jednodušší. V jednoduchosti bývá síla. A navíc, po technické stránce, je to stará dobrá "ruční" práce. Prostě řemeslně poctivej a povedenej animák

Také zde, podobně jako ve Svatbě upírů, je mnoho pitoreskních postaviček ve vedlejších rolích. S takovým gustem zahraných a tak nádherně ujetých, že spolehlivě válcují onu nevýraznou ústřední dvojici. Nicméně: přestože by čertík s vodníkem, Žán a další obludky klidně utáhli pohádku i v případě, že by princeznu hrálo koště a Jindru motyka, na nějaké vyšší hodnocení to nestačí. Ale pro děti určitě koukatelné a neškodné. Plus samozřejmě to: Já jsem malej, ale šikovnej! Hodné zapsání do top hlášek desetiletí :-)