Omnibus

Je to hravé, je to dravé, je to Tim Burton a má to opravdu žízeň. Vylezlo to z bedny a hned to lačně vysálo pár stavebních dělníků. Mrcha dehydratace... ta vás může i zabít. Proto zodpovědně dodržujte pitný režim! Co si z filmu budu určitě pamatovat i po letech? Řekněme po 196 letech? Rozhodně ten „politováníhodný zvrat“! To spartakiádně pojaté miliskování mezi upírem a čarodějnicí, tak to u mě sesadilo z trůnu (po čtvrtstoletí kralování) ono památné hudebně-erotické laškování s potravinami z filmu 9 ½ týdne!                                                                     Kromě toho je v Temných stínech i pár dobrých hlášek a odkazů (alespoň ty, které jsem stačil pochytat). Jen jsem od toho, namlsán ostatními Burtonovými díly, asi čekal až příliš. Zábavné to sice bylo, ale tak nějak obyčejně... Prostě si člověk film kdykoli stopne, vyřídí si třeba pár mailů, udělá si kafe a pak teprve si ho pustí dál. Takže svým známým to doporučuju jako docela milé a humorné dílko, ale sám už si z toho znovu pustím asi jen ten sex na stropě.

Slovy písně slezského barda Jarka Nohavici: "Každý je v sobě sám..." Sednout si do trávy a celý den pozorovat mraveniště, jak i přes zdánlivý chaos má každý mravenec jasno o své roli, a snažit se v tom jejich hemžení objevit nějaký řád? Večer si lehnout vedle ohně na záda, kochat se nádherou noční oblohy, posetou miliardami hvězd a upadat do deprese při doteku lhostejné nekonečnosti vesmíru? Na to Christopherovi stačilo zůstat v L.A. Mohl se vyškrábat do zarostlé stráně, nasbírat pár klacků na oheň a posadit se pod některé z písmen toho jejich slavného nápisu Hollywood. Mravenčí mikrokosmos v trávě u nohou a nekonečné nebe nad hlavou by měl taky. Dostal by zhruba stejné odpovědi, jako na té Aljašce, tedy žádné. Ale třeba by si pod vedlejší písmeno přisedla nějaká holka, spřízněná duše, taky přetékající otázkami. A založili by pak rodinu. Neboť v tom je jediný smysl života. V jeho pokračování... To platí univerzálně. Pro konzumem znuděné zoufalce i pro zoufalé poustevníky. Navíc - děti by rozhodně neměly umírat dřív než rodiče. A už vůbec ne, pokud se zatím samy nerozmnožily. Kvůli své nezodpovědné touze po (jakoby)svobodě svým rodičům připravil peklo. A že prý návrat do přírody, to jako vážně? Pouhý pozér. Zapálím demonstrativně peníze... a pak se ubytuju v rezavém vraku autobusu, abych měl to supetrampování civilizované, pěkně v suchu. Ještě že tam v krásných lesích ten hnusnej vrak  nějakej dobytek příhodně odstavil. Že by snad Bůh? Nebo dokonce sám Sean Penn? To spíš...                                                                                                                                                                                                             P.S. Tohle je bezesporu působivý a podmanivý film. Pro lidi živořící v panelácích a marnící životy v kancelářích a nákupy v supermarketech. Já jsem se narodil na vesnici. Už v jedenácti letech mě můj děda naučil zabít králíka a kůži stáhnout a vypnout tak odborně, aby ji pak vzali ve výkupu. A mládí jsem pročundroval a prospal pod širákem, s kamarády nebo i sám (kdykoli jsem potřeboval něco si v sobě vyřešit). Po prvním marném pokusu o zapálení ohně za tmy, uprostřed provazů deště, jsem s sebou začal vždy nosit kousek březové kůry. A dnes, na tůry v Alpách po ledovcích, už nenosím obyčejný zapalovač, ale speciální, který nesfoukne ani vichřice, abych si na butanovém vařičku mohl udělat čaj. Jenom holt už na ty hory chodím pouze zrelaxovat a ne pro odpovědi. Protože vím, že tam žádné odpovědi nejsou. Lesům i skalám jsem lhostejný. Byly tu dávno přede mnou a budou i po mně. A zvířata? Ta mají dost svých vlastních starostí, o to zachování rodu. Těm jsem taky buřt. Tedy kromě brouků hrobaříků, že. Ti jediní by pak o mě projevili zájem... a učinil bych je šťastnými. „Happiness only real when shared.“  Edit 2018: "Není bez zajímavosti, že autor literární předlohy Jon Krakauer byl členem skupiny, s kterou si v roce 1996 nemilosrdně pohrála nejvyšší hora světa (viz. Everest Islanďana Kormákura).." (© Gilmour93)

Náhodou – pěkné to bylo. Tedy, samozřejmě, pěkně hnusné to bylo. Skoro tak hnusné, jako všichni ti škarohlídi, co jim v tom prý chyběly lekačky :-) A kterým se to zdálo málo duchaplné. Pff... To já jsem naopak viděl starou poctivou práci s ručním nářadím. Vidět to na podzim, tak v zimě umrznu (bych se bál nařezat si motorovkou dřevo, že se mi šmejkne ruka). A taky už si budu chleba krájet kuchyňským nožem a ne ulamovákem (blbej zlozvyk). Navíc – tenhle lesní, ve finále odborně přidušený duch pěkně uhodil hřebíček na hlavičku (a párkrát taky sympaticky i hlavičkou o hřebíček). Jo, taková odvykačka, ta dá jednomu pořádně zabrat. Mia to holt měla blbý. Poprvé spadla do drog kvůli nešťastnému dětství s bláznivou mámou na krku. A teď...? Vztahy s kamarády se jí rozpadly na kusy (a ti kamarádi taky :-) a vlastnímu bratrovi řekla spoustu nehezkých věcí. Že to byla všechno pravda? Tím hůř. Vzpomínky na to budou hlodat. Jako potkani a krysy (ty mi v tom trochu chyběly). Myslím, že během krátké chvilky do toho ta holka spadne znovu. Evil dead 2 se nedožije, protože ji zabije zlatá dávka a tentokrát ani elektrošoky nepomůžou. Že jsem cynik? Já ne, to život... Mimochodem, co třeba, místo toho laciného požáru (jsem netušil, že se mocnosti pekelné bojí ohně :-), konec filmu s policajtama a patologem? Ten by si vesele zablbnul s tím krvavým puzzle a z kusů těl nakonec poskládal obrázek, jak je vlastně zamordovala všechny sama, kvůli tomu šílenýmu absťáku, co říkáte? Jo jo, po pár letech by ji pak pustili z blázince, jak už je holka zase v cajku... Courala by se lesem, v klídku relaxovala a z křoví by se na ni přátelsky šklebil její vlastní lesní duch... Remake neremake, to by bylo pěkné vylepšení, no ne? ;-)

Jako dokumentární dílo ohledně filmů o psychopatech, zacílené na studenty psychologie, popřípadě na vyhladovělé filmové kritiky, to možná nemá chybu. Navíc já mám dokumenty rád. A psychopaty všeho druhu mám ještě radši. Jenže tohle byla taková... rozcajdaná slátanina. A děj osciloval mezi zábavou a nudou i mezi žánry jak na koronárce křivka elektrokardiografu, při nahazování pacienta se zástavou. A zasypal mě takovou spoustou odkazů, že jsem se z té hromady furt jen vyhrabával a už neměl čas na zábavu.

Co mě na tom nejvíc vystrašilo? Přešlapování rodičů okolo horké kaše při zásadních otázkách dcerky ohledně smrti. // „Ano, kocourek ti chcípne, ale to neřeš, vždyť to bude za tááák dlouho...“ Děti nejsou blbé. Například i vědí, jak moc se těšily na pouť. Nejprve tak strašně vzdálené, čas skoro neubíhá. „Já se té pouti snad nedočkám...“ LUP! A najednou už je po pouti. Každý den, i ten sebevzdálenější, totiž jednou přijde. Tak mi, mami a tati, sakra neříkejte, ať to neřeším. Jak si mám v hlavičce zpracovat ten šílený strach ze smrti, která jednou čeká i mě? Jasně, o nic nejde, protože to přece bude až za tááák dlouho... Já snad toho kocourka popadnu za zadní a omlátím vám ho o hlavu! // A dál? Film má i přes svůj věk stále solidně strašidelnou atmosféru. Ale ten úvod... Společné sprintování rodičů od jednoho dítěte v ohrožení k druhému a zase zpátky, to bylo... Úplně jsem to viděl. Na holčičku něco z křoví udělá „Ňaf!“, rodiče zanechají bratříčka na autostrádě a posprintují zase OBA DVA k ní. Bych je chtěl vidět, jak by logisticky zvládali péči o čtyři děti. To by se naběhali :-). Pozdější slabomyslnost a chyby rodičů už nevadily. Po tragédii se ztátou syna přímo před očima už na nelogické chování měli nárok.

Vizuálně povedené, ale dějově slátanina. Kdyby jim tam po rampě pyramidy mezi chlupatými mamuty jezdil třeba buldozer, ani by mi to, vzhledem k ostatním pitomostem, nepřišlo divné. Ale pokud člověk v mozku vypne racionální myšlení, rezignuje na příběh, neposlouchá slaboduché dilaogy a nevšímá si všech těch nelogičností, tak si třeba tu prehistorickou olejomalbu na filmové plátno může i užít. Mě se ovšem vypnout nepodařilo.

Někdy člověk čte knížku... a když přejede bříšky prstů po stránce, stává se papír hrbolatým a on vnímá každý kořen v tom lese, každičký chlup na faunově uchu, a velmi silně cítí všechny ty vůně květin i pach krve. A když v knize, v tom příběhu, začne někdo křičet, člověka to úplně ohluší. A někdy se nedostaví nic. Je to prostě jen obyčejný, tenký papír, pokrytý spoustou písmen. Byť jsou z nich poskládána sebevznešenější slova. A přesně tohle se mi stalo s filmem Faunův labyrint. V každé chvíli jsem úplně přesně věděl, co cítili ostatní diváci a co bych měl taky já... a necítil jsem vůbec nic. Jen to nepříjemné proč? ___ Proč mě vlastně nechává ten kouzelný příběh tak chladným? A ke všemu se stávala čím dál plastičtější jedna jediná postava: kapitán Vidal. Právě ten netvor, který to tak dobře uměl nejen s pistolí a lahví, ale i s obyčejným nářadím a ve finále i s jehlou sám na sobě. A co jste čekali? Uprostřed světové války, všeobecného zmaru a desítek milionů mrtvých. On něčemu věřil a urputně za to bojoval (stejně jako jeho protivníci ve španělské občanské válce - mezi kterými to byl určitě samý humanista). Vidal měl seběvědomí a byl přesvědčen, že účel světí prostředky. Ideální velitel. Slovy Vláčilova Kozlíka, zemana sezením na Roháčku: "Stane se po právu vítěze!" To se pak těžko drží palce holčičce, byť sebelíp „nakreslené“, když její nepřítel je jediná opravdu živá postava příběhu. __ Jediným silným momentem, který mi z filmu utkví v paměti, tak bude ono nelítostně kruté těsně před jeho popravou: „Tvůj syn se o tobě nikdy nedozví!“ Jako to poslední, co Vidal v životě zaslechl. A pokud už po naší smrti nic dál není, byla ta slova a šílená bolest, kterou mu musela způsobit, to poslední, v čem jakoby zůstane uvězněn už navěky. Já osobně proto chci jednou umírat tak, aby moje poslední myšlenka na tomto světě byla vzpomínka na něco krásného...

Bylo mi ho líto, váguse Wikuse. Lidé ho vyhnali, ale kreveťáci nikdy nepřijali. Zůstal trčet na skládce, uprostřed toho fantasticky hnusného slumu pro dva miliony mimozemšťanů, mezi všema těma plechovýma boudama, potaženýma igelitem, plnýma laciné špíny a bezcenných krámů. Uprostřed vší té beznaděje - ve slumu přímo mezigalaktických rozměrů. Tak jsem mu pomáhal přehrabávat se v odpadcích a spolu s ním se těšil, že třeba najdeme plechovku se zbytkem kočičího žrádla, které se v tom vedru ještě nestačilo zkazit. Našli jsme ale jen fén na vlasy s prasklou rukojetí. Taky dobrý. Když se spraví a bude fungovat, třeba za něj něco utržíme. A Wikus už konečně bude mít nastřádáno dost na to zajít si do centra slumu, ovládaného nigerijskými gangy. Vybrat si ze zfetovaných a vyzáblých šlapek, vrávoravě překračujících odpadky na svých vysokých podpatcích, a po dlouhé době si zase jednou užít mezidruhový sex. Dopřát si tak i trochu lásky, místo jen nekonečného plnění si žaludku. Ha! Kde mají vlastně (mají-li vůbec) kreveťáci žaludek? A vlastně i ten nástroj lásky? __ Film rozhodně doporučuji všem milovníkům vizuálně namakaných scifi, slzopudných sociálních dramat i akčních stříleček v jednom. U stříleček jediná výtka k filmu: místo toho imbecilního boje Wikuse s komandem, kdy ho (určitě ti blbci producenti) posadili do útrob jakéhosi kreveťáckého Transformera a zablbli si s ním, jak v prefabrikovaném béčkovém filmu, měli zůstat u poctivé pouliční války mezi komandem a těmi nigerijskými gangy, ve které by Wikus jen kličkoval jako králíček na střelnici. Nakonec třeba i klidně mohl vpálit, hezky face to face, veliteli komanda Koobusovi kulku mezi oči, proč by ne, ale tím přílišným tlačením na akční a detonační pilu to u mě dost shodili. Škoda, jinak mi to už viselo v Top-ce, jak ta jejich vesmírná loď nad Johannesburgem. A mimochodem – naprosto geniální výběr lokality k přistání! Od pilota toho kosmického korábu i od autorů scénáře.

Bonus: komentář doplněný o obrázky Jako mě Ondřej Malý málem stáhnul s sebou pod hladinu v Poutech, tak i tady se na mě nepěkně vyřádil. A nebylo to nějak nevinně, bez doteku – naopak mi svou zkušenou prackou hrábnul přímo do rozkroku. Ale ty ostatní dialogy ve filmu, to fakt bolelo... A to jsem (i když to jindy nedělám) před tím narychlo zhltl pár komentářů, takže už jsem na to šel s odhodláním dialogy moc neřešit. Dát to bez téhle průpravy, normálně bych z toho po dvaceti minutách odešel. Film poskládaný z působivých klipů, secvaknutých k sobě kancelářskými svorkami hrozných pindů, to bůhvíjaký zážitek opravdu nezaručuje. O nějakém dojení citů ani nemluvě. Ale už jen kvůli tomu bordelpapá, jakého si s gustem střihnul Ondřej Malý, to přece jen stojí za vidění.                    Jsem kvůli tomu poživačnýmu panchartovi málem zase začal kouřit... Křivák jeden božskej! Takže dávám nadhodnocené tři hvězdy (abych pak za to v jeho podniku dostal slevu :-)

Famózní Marek Perepeczko v roli Charváta ve filmu podle skutečného případu. Taky tenkrát, po uvedení v televizi, na čas výrazně poklesl počet holek na stopu u cest. Z flmu jsem až po letech docenil jednu zvláštní scénu, kdy servírka (Charvátem před nějakým časem znásilněná při stopu) stojí na parapetu v desátém patře a na Charvátovo: nakonec se ti to se mnou líbilo odpoví: ono to bylo trochu jinak, milej zlatej, než si nechat zmačkat fasádu, radši jsem ti podržela. Čili potenciální nebezpečná svědkyně, která ho zná jménem a může ho dostat do kriminálu. Jenže on jí nežďuchne ven z okna a místo toho ji vtáhne dovnitř. Tenkrát jsem si říkal, co to sakra...? S lety mi došlo, co to asi mělo znamenat. Člověku, se kterým se již znáte natolik, že mu pomáháte stěhovat nábytek, se už podstatně obtížněji (a navíc s chladnou hlavou) ubližuje, než anonymnímu masíčku, povalenému, hnán chtíčem, do kopřiv v pangejtu...