Omnibus

Grrr... Čekal jsem zážitek, tušil jsem, že se asi ocitnu v hlubokém a tmavém lese, kde Smrt čeká všude, za každým kmenem, každým křoviskem, ale TOHLE jsem opravdu nečekal! Kdybych letos už ani jednou jedinkrát nešel do kina, stejně budu mít celý rok z čeho žít. Tahle ulítlá pohádka mě posadila na prdel... a pak mi nesmělý drsňák Jeníček a čarokrásná Mařenka tu prdel s gustem podpálili. Z kina jsem upaloval přímo domů a hned jsem vletěl k počítači, nažhavený se s vámi podělit o tenhle zážitek. Tohle totiž bylo nejen plné nádherných pohádkových klišé, praktických návodů, jak se co nejlépe mordují čarodějnice a vůbec kouzelných hlášek. Ono to taky mělo výborný příběh (no a co, že jednoduchý, vždyť jsme v pohádce, no ne?), který překvapivě dobře držel pohromadě i přes všechny ty krásně nechutné krvavé cucky, které z něho a z plátna na mě furt lítaly (viděno v 3D, tentokrát s potěšením). A dojetím mi zvlhly oči ve chvíli, kdy mě autor scénáře geniálně zbavil mé dětské noční můry: proč měly ty chudinky nevinné děti za rodiče takové, s odpuštěním svině, co je schválně zanechají opuštěné v noci v lese. O hodnocení procenty vůbec nemá smysl se bavit. Od chvíle, co mě ta hnusná baba - ve svých světlých chvilkách ovšem kočka k sežrání - lištila přes (bes)tlamu tou lopatou (tou samou, jak jsem v úvodu zabrblal pod vousy, že zůstala hanebně opomenutá), jsem už jen litoval, že neumím vyčarovat víc jak 100 procent. Mám pouze jednu malou, soukromou výtku. Tomu professional cleaningu Mařenky měli věnovat alespoň tolik času a láskyplné péče, jako tomu koupání Jeníčka :-) P.S. Podle některých komentářů jsem zřejmě „vypatlaná juvenilka“ :-D. Klíďo brďo, milé děti, a polibte mi... koště! Mě se to prostě líbilo.

Copak mě, ale ani syna tohle nijak nebralo. Pořád jsem netušil, kde je zakopanej pes. Přece by nemuselo bejt špatný mít takovej cylidr s vrtulí, večer si lítat po městě a okny šmírovat holky, jak se převlíkají do nočních košilek! Tedy, tohle jsem mu samozřejmě neříkal. Co já mu to jenom... Aha, už vím. Že ten kominíček vymetá komíny a tak předchází požárům! Tak už je ta averze jasná. Náš uličník si totiž nejradši ze všeho hraje na hasiče a žádnej požár mu není dost velkej :-).

Tento působivý, neprávem zapomenutý snímek, mi tenkrát svým posledním výstřelem úplně rozstřelil hlavu. A zabolelo mě z něj u srdce. Přitom ten neznámý voják, bůhví z jaké tajné jednotky, přicházející odnikud a po splnění své vražedné mise zase svou pomalou, ale vytrvalou chůzí odcházející do neznáma, byl skoro sympaťák. Infiltrovat a zbavit velení. Jakýmkoli způsobem. Podobně jako v jiné džungli na jiném kontinentě měl za úkol kapitán Willard, byť zde z úplně jiných důvodů. Mise byla úspěšná a voják mohl podat vysílačkou hlášení. A dokonce si ani nemusel sám příliš umazat ruce od krve, špinavou práci za sebe nechal udělat jiné. Na jeho pouti se do něj zamilovala sympatická indiánská dívka, která mu svou domorodou léčbou zachránila život, když mu koloval v krvi jed. Teprve na konci jeho mise, v té chvíli loučení mi došlo, jak příběh skončí. Té dívce ale do posledního okamžiku ne... Její vesele a rošťácky rozzářené oči, když mu, nic netušíc, ještě naposledy salutovala, jak jí to on sám naučil, mě pak ještě dlouho pronásledovaly ve snech. Jeho však určitě ne. Při vzpomínce na toho anonymního vojáka, co jen jako robot přišel splnit rozkaz, mě dodnes mrazí.

Žiju v Plzni. Takže vím, že při stavbě dálničního přivaděče od Klatov již zanikly serpentiny pod věznicí Bory. Tudíž korektní kriminalistická rekonstrukce zločinu (tenkrát neprovedená!) už není ani možná. Kam se hrabe Freddy Krueger! Neboť toto jsou ty pravé běsy a moje nejhorší noční můry: Nepotrestané zlo, nejistota, možnost justičního omylu... a vysoko nade vším ční, do žulového kamene vytesaný nápis: „In dubio pro reo“. Slova, po kterých stékají stružky krve až k našim nohám. SPRAVEDLNOST. Slovo tak majestátní... i laciné a vulgární zároveň. Co dodat k samotnému filmu? Není to dokument, je to jen film, samozřejmě. Coby obyčejná kriminálka je to pro mě jen lepší průměr. Ale ten Konstantin Lavroněnko, ten byl přesnej.

Nelíbilo se mi to moc ani v dětství a ani teď, o generaci později, jsem tomu nějak nepřišel na chuť. Je tedy pravda, že i s knížkou jsem to měl stejně. Příběhy mi přišly takové nějaké... upachtěné. Většinou jsem ani nepochopil pointu a případné mravní ponaučení. A ta myš, ta mě přímo ... pardon, je to pro děti, takže štvala. Ale děsně. Jenže ne tím, že jim něco prováděla, to by bylo v pořádku. Ale tím, jak nakonec všichni... LUP! Bez jakéhokoli vysvětlení se, jako obyčejnej blbej vypínač, prostě přepli do polohy: NEVADILO. Bez jakékoli logiky a bez ohledu na to, že ještě před chvilkou to vypadalo přímo na myšovraždu...        EDIT: Jo, tak už je to ověřený praktickým pokusem. Při sledování se synem jsem se z toho zase osypal, stejně jako kdysi ve svém dětství. Náš malej se naštěstí neosypal, jen ho to děsně nebavilo. Dokonce se to stalo jeho historicky prvním DVDčkem, které chtěl sám iniciativně vyhodit do koše, asi aby získal jistotu, že už mu to nikdy nepustím... Asi i kvůli té neskutečně protivné, ale přitom bohužel hodně vlezlé hudbě.

Ale no tak samozřejmě, že je to prvoplánový doják. "Film vypočítaný na city" a já nevím, co všechno ještě... Ano, ano. A o tom přece filmy jsou! Probudit v nás city. Nebo alespoň nějaké pocity. Což se tomuhle smutnému snímku určitě podařilo.

Jako dítě mě hodně vystrašil díl o dvou Emanuelech. Dodnes si živě pamatuju, jak mi do mého dětského světa naprosto nečekaně vletěl, jako příšerná noční můra, ten druhý Emanuel a jako motýl-buldozer mi rozjezdil všechny bábovičky. Moje představy o čisté a silné lásce, kterou nějaká maková panenka zahoří jednou i ke mě. A už nás nikdy nic než smrt nerozdělí... A pak mi na dveře dětského pokojíčku zaklepal hůlkou ten dvojník a zblbnul mi mojí panenku, syčák! Moje dětská hlavička prostě nepobrala, jak je to možné... Najednou má ta moje káča pitomá oči jen pro toho floutka! A na mě, na svoji velkou lásku, naprosto... dlabe. Byla to prostě taková první pořádná facka od života, jako záloha na všechny ty další, které už na mě natěšeně čekají někde za rohem. A ještě ke všemu se ten ňouma (ten pravý) Emanuel neuměl s nastalou situací chlapsky vypořádat, třísknout dveřma a letět opylovat jinej kvítek ze širé a nekonečné louky života. Jen jsem tenkrát nevěděl, jak to jeho chování nějak trefně a erudovaně popsat. Tak už to vím. Jak se vzácně shodli akisha a prvosenka od vedle : "Emanuel byl opravdu neskutečný tragéd" :-)

Hluboké lesy mám rád, do chaty jsem se těšil. Jenže ty prostřihy do velína jsem nechápal, kazily mi náladu a neuvěřitelně mě vytáčely. Abych to vydržel, musel jsem si hledat malé drobné radosti a libůstky, například „sex s losem“ co vypadal jako vlk. Nebo byl? A dost jsem litoval, že si nemůžu zapálit jointa (neb drogy si nechávám až na důchod, abych se měl proč do něho těšit). Od chvíle, kdy panna a hulič vlezli do výtahu, mě to štvát přestalo a já se začal docela bavit. Do prima chaty „na samotě“ v lese se určitě zase někdy vydám. Abych si to užil nerušeně, tentokrát už od začátku. Nakonec z původního odpadu dávám s čistým svědomím 4 hvězdy. A pokud hororoví fajnšmekři, co mají nakoukáno, dají plný počet hvězd, divit se nebudu.

Velmi dobrá Polívková jako ošklivka ze života, stojící oběma nohama na zemi, a to i při památném plavání na válendě s voyaerem za zadkem. A dojemně vypomáhající klučinovi s vyřešením kardinální otázky, jestli je teplej. Už jen za tohle bych filmu dal rád absolutorium. Ale i já zůstanu nohama na zemi a zohledním i to množství slabých, kýčovitě skladkobolných scén a postav, kterým bych nejradši, po vzoru Jakuba, taky namazal pinďoura tygří mastí. Květu Fialovou nevyjímaje :-) A ohledně geniálně protivné Kocurové, ze které mi ještě teď, po letech, vstávají hrůzou chlupy (nejen) na zádech: dal bych nevím co za to, kdybych získal odpověď na otázku, jestli tu kravičku fakt jen hraje... Pokud ne, tak proboha, co s ní? Snad jen slovy Maxe: lež! A já dodávám: a hlavně u toho drž hubu! Ale pokud tu slepici na zabití opravdu jen hraje, tak... Českého lva!

Třetí povídka mi přišla trochu přitažená za vlasy. Vlastně spíš za obojek. Tím nemyslím chování toho občůrávacího Romea a jeho paničky Julie, lidé jsou čeládka různá, o tom žádná. Myslím nelogické ohryzávání té mstitelské psí smečky. Normálně by přece olízali gulášek a nanejvýš si tak trochu zapejskovali! Vždyť v celém tom krmení (před tím v garáži) nebyl jediný náznak nějakého výcviku k lidožroutství. Přece furt žrali jen granule, no ne? // U prostředního příběhu jsem sice párkrát musel dát Stop, abych měl čas vyměnit si kýbl, ale nějak extrémně mě to taky nebralo. Asi jsem si u toho neměl číst. A nemlich Mengeleho sebrané spisy. A taky to asi chtělo, místo popcornu, si otevřít SALKO. Nejmíň pětilitrovou pikslu :-) // A jednička? Ach jo. Za tu bych scénáristu ... nejradši taky pozval na večeři! I osušku a pěnu do koupele bych mu připravil. Za to, jak mi to zprasil. A taková krásně šťavnatá, syrová jednohubka to přitom mohla být! Kdyby v závěru k těm dvěma zazobaným, nadrženým estétům přišel na gáblík už jen ten pokérovanej Adam. A hostitele by okusovali jen on a jeho bezďácká Eva. To vážně autor nikdy neslyšel o tom, že někdy méně znamená více?! A odchytit si toho obtloustlýho lidumila (nic moc se jim nestane a ještě si trochu vydělají) až venku, na ulici? To si přece mohla ta banda hlady skučících, odporně levnejch komparsistů, k večeři čapnout kohokoli jinýho! Na odlehlejším místě a bez rizika, tak proč taková konspirace s bezďačkou, co nese svou kůži na trh? A to nemluvím o smíšených pocitech, které jsem zažíval kvůli tomu, jak já sám teď živořím jako bezdomovec a tak často nemám ani já co do huby :-)