Omnibus

Věnováno Azorovi...Když jsem byl malej, měl jsem taky psa, jako u nás na vesnici měli všichni mí spolužáci. Sice nedokázal dojít pro pivo a ani pak vypít sud piva na ex, a navíc to byl jen takovej voříšek, skoro bych řekl i podvraťáček. A taky občas sousedovi zakousl slepici nebo králíka, kterej ke své smůle zdrhnul z drátěné ohrádky, kde se měl poslušně pást. A navíc jsem po něm docela dlouho musel uklízet loužičky na linoleu (a záviděl jsem Áje, že její Fík dělá jenom kreslený). Ale stejně jsem měl toho svýho pejska moc rád. Jmenoval se Azor. A u večerníčku vždycky kňučel strachy, jestli nebudu mít toho Fíka radši :-) A pak chvíli vydržel poslouchat, nedělat loužičky a dávat pac... :-)

„Sám si vařím, sám si peru, že se na to nevy...“  Ale že to zvládal v pohodě, dědek jeden šikovnej, soběstačnej. Plesnivej jak letitej bezdomovec, odpudivě zanedbanej Němčour, zřejmě starej kádr kdysi obávané endeerácké STASI, ale pořád ještě chlap, co má fakt páru. A to vaření, to ho docela baví...  Jo, jo. Když si zážitkůchtiví mládežníci zaplatí místního Pepíka, jako průvodce stokami a tunely hluboko pod Berlínem, s cílem v jednom z mnoha Hitlerových bunkrů, člověk nemusí být zrovna kinofil, aby odhadnul další děj filmu. Čím si tenhle jinak průměrný klasický podzemní horor, bohužel také klasicky průběžně „vylepšovaný“ řadou klišé, zaslouží nadprůměrné ohodnocení? Především tím, že tam nepobíhá a mládež nám nemorduje žádná přiblblá digitální obludka, ani neetickými nacistickými pokusy zakonzervovaní a nyní ožilí mrtví vojáci wehrmachtu. Ne, nic takového. Slečny a mladíci v nouzi potkají jen starého hodného pána. Na takového byste klidně mohli narazit i vy. Nebo i já – to když jsem kdysi, hodně dávno, v Praze stavěl metro a po šichtě jsme s kámošem zůstávali ještě dole a prolejzali technické zázemí stanic metra a hlavně spleť tunelů budovaných protiatomových krytů pro papaláše. Malá rada pro přežití výletu do stok a chodeb pod Berlínem: Vůbec tam nelezte! A když už tam jste a strejda Armin vám pomůže se zraněným kamarádem a pozve vás k sobě do útulně zabydleného bunkru, rozhodně mu nestrkejte nos do jeho osobních věcí v otřískaných plechových šatních skříňkách... Nebo vám to pěkně osolí ! A to doslova: poté, co do vás odborně a s gustem vrazí rezavou kudlu se mu dobrým nápadem šibalsky rozzáří oči, zašmátrá v kredenci, a do otevřené rány vám na krvácející masíčko mrskne hrst kuchyňské soli. Ten dědek byl svým způsobem šílenej sympaťák. Podobně jako sykající lovec Micka Taylora z kráteru Wolf Creek. A já bych měl jedno velký přání. Až přijdu do let, chtěl bych se pořád umět radovat ze života a bejt tak vitální jako on.

Všechny příběhy jsou skvělé, ale nejvíc mě pohladil po duši ten o únoscích, co si vybrali ne zrovna vhodnou oběť (a přibrali k ní nějaký osobní předmět - zebru :-) Jen lituju, že tato povídka nebyla delší. Nebo, ještě lépe, natočena jako samostatný film.

Nějak jsem se asi zapomněl soustředit (při tom, jak se film vleče jako sliz, není ani divu) ale unikal mi smysl toho plazení. „Nahoře nic není, já to ukončil, otevřel jsem oči všem, odsud není cesty ven... prosím odejdi." Ale já vůl neodešel a dokoukal to v naději, že prozřu. Nestalo se. Hvězda za 100% ponurou atmosféru a za zneklidňující bizarní scény, kterými se tvůrcům podařilo zaplácat mi na zatraceně dlouhou dobu mysl...

Odpad. Tak tudy cesta ke světovosti českého hororu nepovede... A přesto tomuhle filmařskému omylu dávám jednu hvězdu (dal bych jen půl, ale to prý nejde). Kvůli zadostiučinění, že konečně někdo zmasakroval toho zpovykaného "vyvoleného" Sašu Nikitina ! A taky za ty romantické kytičky v dívčích očích...! A za to, jak se zahradník flegmaticky pomalu coural s tím kolečkem ... To bylo ze života :-)

Su z Hané. Su suchozemská krysa a nestydím se za to. Navíc v rybnících plavu celkem dobře a moc rád. Ovšem když jsem poprvé viděl Čelisti, spadla mi čelist... Ještě že se tenkrát nemohlo vycestovat k oceánu. Stejně bych, soudruzi, asi nejel :-) Pak po letech, když už se ven mohlo, jsme se chystali na Korsiku a já se ptal manželky na tu velkou zubatou tlamu. Napřed se urazila, ale když jsme si to vysvětlili tak mi nakecala, že ve Středozemním moři Čelisti nikdy neplavaly a ani tudíž nebudou. Že prý jen v oceánech. Uklidnilo mě to a na Korsice jsem svou pneumatikou brázdil vlny i stovky metrů od břehu... Až po návratu jsem se dostal k informacím o všech těch zaevidovaných výskytech (a taky pár útocích -ha!) Velkého bílého ve Středozemním moři... Ludra jedna záludná!!! Né žralok, moje žena! Asi chtěla dědit... K moři sice jezdím dál, dokonce jsem v Anglii párkrát vlezl i do Atlantiku a to už je oceán, ale bez harpuny už nejdu ani po kolena do vody! Tzu-Tu ... Tzu-Tu ... Tzu-Tu ... Tzu-Tu ... TzuTu-TzuTu-TzuTu – CHRAMST !!! ... Doživotní fobie z ryb (o parybách ani nemluvě), fobie z napuštěné vady, fobie z akvarijních rybiček ... fobie ze smyčcových orchestrů !

Od dvojky jsem dostal, co jsem čekal. Hrozivě jezdící ploutev, na úvod nějaké to CHRAMST! a pak standardní počáteční idiotskou nedůvěru, jako by zodpovědní činitelé městečka nikdy neviděli jedničku, profláknutou po celém světě. No ale co nadělám s Amíkama, ti už jiní nebudou... Pod hladinou se činilo patřičně zubaté monstrum podle mustru „sežrat co se dá, než mě nějak vynalézavě (nejlépe zcela nerybářsky) zamordujou“ . Nakonec bylo monstrum nejen usmaženo, ale i připáleno, takže to s tím sežráním už mu rodiny pozůstalých nemohly oplatit. A toho smradu... ! Ale málo platné, už to ani náhodou nemělo takové koule jako jednička. Apropó – teď jsem si možná naběhl – mají vůbec paryby koule ? ;-)

Na křesle u (pa)rybího zubaře:„Táák, otevřete Čelisti tři... “ Velký Bílý: „Ale já jsem jenom jeden... To mám jako otevřít čelisti třikrát po sobě?“„Neee! Jenom jednou, ale pořádně! Sestři, pište: vlevo dole TROJKA – kaz! Kaz jako kráva...pardon, jako žralok. Vpravo dole se klube čtyřka, ale tam bude určitě příště kaz taky... A spousta zubního kamene. Chtělo by to hodně brousit a pilovat. A nebo příště raději udělat úplně nové zuby. Že by typ Orca?“

Žraloci nejsou ryby, ale PARYBY... to je vědecký fakt. Naproti tomu se ovšem vědci dosud neshodli na názoru , jestli jsou Guzman a Sargent blbí, navedení, nebo prostě jenom PAKONĚ... Žraloci jsou podle čtyřky mazaný jako opice a paměť mají jako sloni. Naproti tomu Sargent z opice přímo pochází (to není urážka, to my všichni - ovšem kromě kancléře Hájka :-) paměť má možná taky jako slon (to Wiki neuvádí) ale k tomu všemu ještě opravdu umí! A co že to umí? Umí natočit hov..o, jaké svět ještě neviděl! Velké bílé ho ... Doufám, že nějaké podobné G+S retardéry nenapadne točit pětku. A tihle dva lumeni by zasloužili jít si povinně zaplavat kousek od pobřeží, ale samozřejmě už na té nesprávné straně protižraločích sítí ...

Drak byl sympatickej a svou povahou každopádně originální , Andrlová, jako i ve svých jiných rolích, byla naprosto k sežrání (já za to nemůžu, že jsem ji jako jinoch tajně miloval :-) a když se k tomu přidá král jako fík v podání komika s nadáním od Boha - pana Císlera, a mraky vtipných hlášek, dávám velice rád čtyři hvězdy. A uhlíř Patočka vystřihl sympatickou postavu hrdého poddaného, ze kterého si rád beru příklad ve svém jednání s „vrchností“ – Ty pán, já pán ... "Hej, králi! Mezi námi je konec!"..."Patočko, od kdy tykáš králi?"... "Od té doby, co jsem sám král!" ... a to na něj byl "pasován dvě minuty před tím :-) Nemám sebemenší problém se na tuto pohodovou a zábavnou pohádku s chutí podívat, kdykoli ten drak proletí televizním vysíláním.