L_O_U_S

Čekal jsem spíš nekompromisní řežbu s jasně rozlišeným dobrem a zlem, ale bez patosu. Patos se drží v rozumných mezích, ovšem morálně bezchybné Američany kosící po desítkách zfanatizované nácky nečekejte. Brad Pitt si to dává, Logan Lerman příjemný. (1 017., 16. XI. 2014)

George Lazenby skočil do role Jamese Bonda po hlavě, je naprosto přirozený a možná je škoda, že si agenta 007 zahrál jen v jednom filmu. Akční sekvence jsou zde opravdu vydařené, ale jsem rád, že se móda rvaček ve zrychlených záběrech výrazně neuchytila. (1 016., 13. XI. 2014)

Přiznám se, že během první scény jsem měl pocit, že sleduju nějaký anti-NWO konspirační blábol o chemtrails. Ale to jsem se spletl. Málokterá myšlenka je tak nosná jako promítnutí společenské hierarchie do uzavřeného prostoru. Proto jsou díla, jako je Weissův Dům o tisíci patrech nebo Aldissův Nonstop (který jsem nečetl, ale námět mě nesmírně láká), tak fascinující. A když se to celé navíc odehrává ve vlaku, beru to všemi deseti. Vlaky mě totiž odmalička fascinují, ale i děsí (více zde). Atraktivita Snowpiercera tak spočívá v postupném pronikání do předních částí vlaku a neustále přítomném kontrastu mezi životem těch vpředu a těch vzadu, to vše za občasných lehce filosofických úvah o společenství a jeho smyslu. Je tajemný Wilford spíš králem nebo Bohem? Proč nemůže vlak zastavit svou nekonečnou jízdu? Jak a proč je nutné ovládnout záhadnou Lokomotivu a co vůbec Lokomotiva symbolizuje? Všechno tohle dělá ze Snowpiercera nevšední a rozhodně zajímavý zážitek, který ani nijak zvlášť nesnižuje zamyšlení nad tím, jak to ty dystopie dělají, že se jim i přes přísnou segregaci společnosti podařilo vymýtit rasismus, ani nepříliš věrohodné digitální efekty. (1 015., 13. XI. 2014)

Jsem rád za tenhle úkaz, který naši studenti označili za „divný“ a „bez pointy“. Bylo zajímavé sledovat problémy jedince, se kterým se (i když ne každý) člověk může ztotožnit, zpracované za pomoci ne úplně všedních formálních postupů. (1 014.)

Pokud bych měl přirovnat Interstellar k podobně laděným klasikám a případně zmínit inspirační zdroje, rozhodně by to byly Kubrickova 2001: Vesmírná odysea, Tarkovského Solaris a původní Planeta opic. Tohle citování legend rozhodně není na škodu už jen proto, že současné diváky třeba přiměje k tomu, aby se na tyhle filmy jednou podívali a objevili jejich genialitu. Ze současných filmů bych pak nejnovějšího Nolana přirovnal ke Cuarónově Gravitaci, která přednedávnem ohromila vizuálním zpracováním. Co do vizuálu je Interstellar na velice slušné úrovni, zvlášť, pokud divák vezme v potaz, že Nolan natáčí s důrazem na praktické efekty (zdravím, pane Lucas). Jestli má film nějaké nedostatky, není to často zmiňovaná rodinná linie, ale dost podivné zacházení s logikou a chováním postav. Je docela zvláštní, že hlavní postava se dozví princip fungování červích děr až krátce před průletem. Je sice jasné, že divák potřebuje vědět, co se vlastně děje, ale myslím, že konkrétně tohle se dalo podat líp (už jen z toho důvodu se těším na video „Everything Wrong with Interstellar“ od Cinema Sins). Některé dějové posuny mi přišly příliš uspěchané a těžko uvěřitelné (Cooper se prostě rozhodne letět). Jinak jsem ale rád, že jsem zase po nějaké době viděl sci-fi s vcelku střízlivě pojatou fyzikou (vesmír je tichý) a nějakým tím nadpřirozenem. Navíc mě těší, že se tenhle film oslavující vědce a cestovatele objevil v době, kdy je víra ve vědu a pokrok často nahrazována vírou v iracionální nesmysly, pavědu a různé konspirační teorie. (1 013.)

Pro středoevropana rozhodně osvěžující zážitek a potřebný náhled do šíitské kultury. Persepolis je navíc důkazem, že animovaný film nepotřebuje pixarovskou animaci, aby dokázal na diváka zapůsobit – je to právě ta animační jednoduchost jdoucí ruku v ruce s vypravěčskou stručností, která filmu velice přidává. (1 012., 7. XI. 2014)

Edward Norton mi začíná být čím dál sympatičtější a role neonacisty mu opravdu sedla, nicméně film jako celek trpí až příliš velkým schematismem a prvoplánovostí. Při sledování jsem si připadal, že banda nácků se nejspíš není schopna bavit o ničem jiném než o bílé Americe, o všudypřítomných hákových křížích a fotkách strejdy Adolfa ani nemluvě. Jinými slovy, upozornit na problematiku narůstající nesnášenlivosti je sice v pořádku, chtělo by to ale něco originálnějšího. (1 011., 23. X. 2014)

Profesionál rozhodně nevyniká pohlcující atmosférou, přesto se jedná o „takový ten film ze staré školy“, který rozhodně potěší, byť je znát, že jde víceméně o Belmondovu kaskadérskou exhibici. Plusem je i Robert Hossein jako arogantní inspektor Rosen a pár hezkých žen. Co se týče hudby, od Morriconeho jsem slabý podkres ještě neslyšel, ale více než ústřední „Chi mai“ mám raději úvodní „Le vent, le cri“ – kdybych si měl vybrat jedinou skladbu, kterou bych chtěl v životě slyšet ve stereu, byla by to tahle. (1 010., 19. X. 2014)

Asi nejraději jsem měl Krkonošské pohádky, A je to! a Tipa a Tapa. Každopádně nikdy nezapomenu, jak jsme každý večer usedali se sestrou před obrazovku a zdravili Večerníčka smekáním pomyslné čepice a pozdravem „Dobrý večer!“. (1 009.)

Na Maturitu jsem se podíval hlavně proto, abych se přesvědčil, jestli je opravdu tak špatná. Není, ale moc nechybí. Kamera je na film tohohle ražení docela slušná a do první reklamy jsem se i bavil (poměry ve školství jsou sice vyobrazeny značně přehnaně, je ovšem pravdou, že pro učitele je ministerstvo školství opravdu nepřítelem číslo jedna), ale když došlo na šílené vize protagonistů o přepadení ministerstva a bláznivých zkouškách, šel celý film do sraček. A zůstal v nich až do hořkého konce. (1 008., 18. X. 2014)