MickeyStuma

Československá nová vlna 60. let byla plná odvážných snímků kritizující dobu a skutky, a když komunističtí straníci v 68“ bouchli do stolu a udělali všemu přítrž, všechny se rázem ocitly v takzvaném trezoru. A tento snímek je jeden z nejodvážnějších, neboť temnou dobu 50 let skutečně vykresluje tak okázale, že jde z toho až strach. A použít k tomu v ději dva přátele, kteří byli v dětství nejlepší kamarádi a až v dospělosti se jim stala osudná politika, bylo to nejlepší, co mohl scenárista Jaroslav Dietl vymyslet. A vlastně je to i nadčasové, protože i v dnešní době dokáže politický pohled a činy rozdělit. I jinak dobré kamarády. On se ten námět o združstevňování vlastně s porovnáním se snímky z let padesátých nijak neodlišuje. Jen je více zaměřen především na funkcionáře a jejich disciplínu a hodně se v tom tlačí na pilu. Jan Kačer v roli takového funkcionáře OV KSČ skutečně exceluje a v takové pozici ho snad už jinde k vidět není. Ale věrohodný je i Mojmír Fašung, který charakterově kapánek naivního milicionáře pojal taktéž výtečně. Ano, jak je tu ukázáno, skutečně stačilo malinko, aby se rázem z leckoho stal třídní nepřítel, se kterým bylo pod záštitou strany okamžitě vypořádáno. Straničtí funkcionáři, odpovědnost komunistů a duch doby. Tento snímek by se měl kvůli poučení z politického fanatismu v rámci budování a ničení lidských životů pozlatit.

Že francouzský režisér Alexander Aja umí, nás už přesvědčil svými předchozími hororovými snímky. Tento jeho počin je však tentokrát na poli sci-fi dramatu a není od věci zmínit, že autorka scénáře Christie LeBlanc, pro kterou je to první scenáristický triumf, jakoby přepracovala do jiné dějepravy na jiném místě a za jiné situace, scénář Chrise Sparlinga pro film „Pohřben zaživa“ (2010). Obdobných dějových částí mají oba tyto snímky více než dost. A na to, že se natáčelo za nelehké situace covidové krize, se dá bez skrupulí říci, že Aja natočil mistrovské dílo. Jedna postava, stísněný prostor, dramatický úbytek kyslíku a snaha o přežití. S výše zmíněným počinem „Pohřben zaživa“ (2010) to skutečně nutí porovnat, neboť od prvních minut je vidět, že se filmové možnosti zase o něco posunuli dál. Scénář je takový, jaký je. Promyšlený v dané záhadologii a zvratů, v poznání stavu věcí a touhy žít. Na stísněný prostor je tady ale tentokrát daleko více úhlů kamery i pohybů. To scénář jenom povyšuje, obvzlášť v rámci budování napínavé atmosférý, ze které se nelze odtrhnout. K tomu vhodný soundtrack tvůrce Robina Couderta, který pochopil daný koncept. A samozřejmě uvěřitelný herecký výkon Mélanie Laurent, se kterou lze v emočních scénách i soucítit. Příběh plný paranoie a rozptýleného pocitu viny. Tvůrci v pozadí všeho tedy použili pandemickou situaci, která v době natáčení skutečně proběhla, a nádherně zkomponovali příběh jednotlivce v naprosté izolaci od světa. Pocit zoufalství a beznaděje v blížící se smrti. Snímek sice na výsluní nebude, ale za pozornost jistě bude stát i v budoucnu.

Rané budování socialismu v tzv. výrobním filmu z prostředí stavby ocelárny v Ostravě-Kunčicích za stalinismu. V šedesátých letech, tedy v době takzvané nové vlny, se natočil poměrně odvážný snímek o dopadech přísného kádrování jednotlivce v rámci nejpřísnějšího hledání vnitřního nepřítele. Ano, dělník či brigádník se mohl snažit, jak chtěl, ale když nepadl do oka, děli se věci, v zájmu strany, vskutku děsivé. Takže přesněji řečeno se jedná o příběh temné absurdity doby. Ukazuje se tu, jak se dělaly stalinské čistky a kádrovací procesy, které mnohdy měly až tragický konec. Budovatelská poetika z filmu samozřejmě stále vyčnívá a v rámci tématu snad i účelově, ale po psychologické stránce a dění na stavbě, právě v daném režimu, je dramatický příběh natočen poměrně dobře. Jedná se o kritiku doby, která ničím neškodí a jako filmová připomínka temného stalinismu může i nadále posloužit i v dnešní době. Příběh muže, kterého neoprávněně zlikvidoval socialistický režim. Tohle se prostě chtě nechtě musí vidět.

Nikdo jiný tak perfektně nezachytil lidskou povahu jako Jaroslav Hašek. Jeho nejslavnější Švejk budiž příkladem. Ale nebyla to pouze tato postava. Jaroslav Hašek má na svědomí spoustu povídek, jejichž kouzlo je v mnohem kupodivu poplatné i dnes. Svým černým humorem, anarchismem, antimilitarismem, provokativními narážkami a téměř neznatelnými psychologicko,-filozofickými přesahy ve svém díle naprosto předčí očekávání. Myšlenky povídek a danou atmosféru se pokusili v roce 1952 zachytit filmaři a buď jak buď, povedlo se. Vyrobili povídkový film obsahující čtyři povídky, jejichž obsah a satirický nadhled by mohlo závidět i Divadlo Járy Cimrmana. A není to pouze zásluhou scenáristů Ivana Oswalda a Karla Feixe, kteří povídky výborně přepsali do filmového scénáře, či režiséra Miroslava Hubáčka, který naprosto věrně zachytil atmosféru všech povídek, ale hlavně všech herců, kteří pochopili charaktery svých postav a zcela podle představ Jaroslava Haška je zahráli. Tohle je filmové dílo, které se již nikdy nepodaří zopakovat.

(Special Edition: 201 min) Především je potřeba zapomenout na předešlý snímek „King Kong“ (1976), se kterým tento nemá nic společné. Režisér Peter Jackson si splnil svůj sen a natočil přímý remake snímku „King Kong“ (1933). A protože měl se svou trilogií „Pán prstenu“ (2001–2003) úspěch, producenti mu vyšli vstříc. Příběh nemá cenu připomínat, neboť snad není nikoho, kdo by to neznal. Snímek je tak svým způsobem předvídatelný, takže po divácké stránce se jen sleduje, jak si s tím Peter Jackson poradil. A samozřejmě opět na výbornou. Už na začátku vyobrazení ulic New Yorku v době třicátých let minulého století nadchne svou velkolepostí. Snímek je samozřejmě popcornový, ale tentokrát je to extra zábava. A nejen to. Podařilo se natočit nádhernou poctu originálu. Stejně jako u Pána prstenů všemu dal prostor pro větší zábavu prostředí. Poměrně často se to nachází přímo na hranici mezi karikaturou a věrností. Dosáhnutí ostrova tajemné a magické, první setkání s domorodci takřka až hororové. Scény s nejrůznějšími prehistorickými monstry možná vypadají až moc zdlouhavě, ale zase to na diváka přináší nejen diváckou velkolepost, ale i pocit s myšlenkou, že dle vývoje nejrůznějších nebezpečí by na jejich místě nechtěl být nikdo. A co si budeme povídat, Všechny Jurské parky a Ztracené světy nad tímto pukají závistí. Po dramatické stránce tedy není co vytknout. V rámci romance tu samozřejmě máme vztah Ann Darrow s Kongem, ale výrazný je vztah také Jacka Driscolla k Ann, kdy dojde i k jeho zajímavému vnitřnímu žárlení. Takže vlastně typický milostný trojlístek. Emoce jsou taková, jaká jsou. Kvůli Kingovu lidskému způsobu bytí by si nejeden divák přál, aby to skončilo jinak. Peter Jackson dal do filmu vše a je to znát. Příběh povýšil tak velkolepě, že je toto filmové zpracování nepřekonatelné stejně, jako jeho předchozí prstenová trilogie. A to už je co říct.

Příběh z nejpodivnějších a nejznepokojivějších koutů lidské sexuality a psychologie. Příběh založený na skutečných životech jednovaječných dvojčat Stewarta a Cyrila Marcusových, kteří jako gynekologové pracovali v newyorské nemocnici a na univerzitě a kteří byli nalezeni mrtví v roce 1975 ve věku 45 let v bytě Cyrila na Manhattanu pro zjevné předávkování barbituráty uprostřed sebevražedného paktu vlivem upadajícího duševního stavu v dlouhotrvající izolaci ve víru obrovského množství drog. Určité události se staly základem románu, ze kterého scénáristé čerpali pro tento film. Za vším hledej ženu, říká se od pradávna, a i tento příběh potvrzuje, že na tom něco bude. Bratři vedli svou gynekologickou kliniku a vše fungovalo, jak má. Dokud jim do života nezasáhla jedna určitá, v jistém ohledu, zvláštní pacientka. A když chlapi kvůli ženě začnou blbnout, vždy to stojí za to. A když začnou blbnout vzhledově naprosto identická dvojčata, to se teprve začnou dít věci. Tradovalo se, že se bratři dělili o všechny své zážitky. Psychické i fyzické. A platilo to i v případě žen. Jenomže jeden z bratrů se tentokrát skutečně zamiluje, a když ona jednoho dne pojme podezření o dvojí identitě, bratrům se začne hroutit svět. A o tom je tento snímek, který je především psychologickou sondou o zvrácenosti jednovaječných dvojčat vedoucí až k tragédii. Ne, přímo o horor se v žádném případě nejedná. Zvrácenosti je však přesto učiněno za dost. V roli dvojčat se ve dvojroli představil Jeremy Irons, který to po charakterové stránce složité neměl, neboť oba bratři byli v podstatě naprosto stejní. To třeba Jean- Claude van Damme v pozdějším akčním snímku ´Dvojitý zásah´ (1991) ve stejné roli dvojčat neměl. Za zmínku určitě také stojí triková stránka. V tomto snímku je to prostě paráda. V obrazech, ve kterých jsou oba bratři najednou, je spojení dvou záběrů dokonalé. To ve zmíněném pozdějším akčním snímku s van Dammem už tomu tak není. No nic. Snímek nervydrásající není a napínavý už teprve ne. Celé se to pohybuje ve stavu zobrazování nemocné mysli, lidské slabosti a naprosté bezmoci. Nálada se postupně stává tísnivější, až to všechno vyvrcholí bizarním koncem. V tomto se tvůrcům na poli psychologie povedl úctyhodný kousek. Vše je zdánlivě nevinné a nudné. O to víc také děsivé, neboť Jeremy Irons mistrovsky ztvárnil narůstající šílenství, plíživou úzkost, závislost na drogách a stísněnost v bytě. Tento film určitě stojí za vidění, jen je bohužel jen pro určitý okruh diváků. Ti, kdo hledají zábavu a akci, se tady budou setsakramentsky nudit.

Agentky FBI od dob uvedení snímku „Mlčení jehňátek“ (1991) v jistém smyslu budí určité sympatie a nejinak je to u tohoto snímku, který využívá veškeré přednosti severských filmů. Tady máme taktéž mladou a nezkušenou agentku, jen ji pro změnu pomáhá místní stopař. Tvůrci se pustili do problematiky indiánů žijící stále v rezervaci, a ta problematika je osvětlena na samém konci filmu. ˇ Zatímco pro všechny ostatní demografické skupiny jsou zpracovány statistiky pohřešovaných osob, pro indiánské ženy neexistují žádné. Nikdo tak neví, kolik jich je pohřešovaných. ˇ Krásná mrazivá krajina vytváří nádherné scenérie bílého ticha, ze které lze plně pochopit psychologii lidí tam žijících. Doprovodná hudba se vyne v souladu s náladou, která se v daný okamžik vyskytuje. Ve sněhu je nalezena mrtvá mladá indiánská žena se znaky znásilnění. Začne vyšetřování, čímž se příběh jeví jako další detektivka v neo-noirovém kabátě. Svým způsobem tomu tak je, ale prostřednictvím právě tohoto případu se dávají najevo hlavně okolnosti, které se z každodenního života mohou změnit v boj. Hovoří se o zapomenutých komunitách, které již dávno začaly zapomínat na své kořeny a samozřejmě o násilí na ženách. U scény brutálního znásilnění zatrne. Samotný konec tak možná naplňuje očekávání. Oko za oko, zub za zub. Je to správná spravedlnost? Tady by spíše bylo vhodnější položit otázku, proč státní autorita nevede statistiky o indiánských ženách. Trest smrti namístě se tak přímo jeví s morální jasností. Nakonec, to už známe z klasického snímku „Přání smrti“ (1974). Snímek tak vyznívá něco jako kino manifest a vlastně je to dobře. Sami denně vidíme, co se ve světě děje. Jedni se až s fanatickým pojetím ochraňují a druzí se ponechávají napospas osudu. Snímek je tak daným námětem hodně k zamyšlení.

Dnes už vlivem nadměrného množství nejrůznějších napodobenin nedoceňované mistrovské dílo průkopníka subžánru giallo Maria Bava, který si film napsal, zrežíroval i natočil. Pojal vizuální techniku Noir filmu a vložil do obrazu barvy jako nikdo. V každičké scéně má každá věc i postava své nezastupitelné místo, čímž vytvořil naprosto dokonalé obrazy vytvářející atmosféru strachu, nejistoty a hlavně hrůzy. Každá optická poloha má zkrátka svůj význam a má svou instinktivní polohu. Občas to sice kazí topornější herecké výkony, ale to se dá ještě překousnout. Děj je už ve své lehkosti bohužel také předvídatelný, ale je bohatý na styl, což právě vytváří neobvyklé filmové dílo ve svém podání. Zápletka se točí kolem módního domu a vražd modelek, z čehož vzniká otázka, jestli se právě tímto filmem také neinspiroval český tvůrce Otakar Fuka pro svoji pošmournou normalizační kriminálku „Černá punčocha“ (1985). Mario Brava si i přes svou dějovou jednoduchost se vším krásně pohrál, takže sice se brzy dozvídáme identitu vraha, veškeré prostředky a motivy, ale to nám ve své podstatě zase dává zcela jiný pohled na psychologický stav věci. Atmosférické vražedné scény probouzí veškeré aspekty hrůzy, které z psychedelična strhávají diváka do palčivé bolesti. Přímočará brutalita chtě nechtě prostě zasáhne. Nádech surrealismu tedy v tomto předčí očekávání, čímž se právě tímto pojetím stal snímek průlomovým a pro dlouhá další léta plně inspirujícím. Vlastně se dá i tvrdit, že v rámci hororu se tímto také jedná o základy dalšího subžánru, a to v oblasti slasheru. Mario Brava tímto svým posílením inovativního stylu teroru a hrůzy tvrdě překonal Alfreda Hitchcocka, který se taktéž proslavil svou průkopnickou schopností ve své formalitě.

Japonští tvůrci se v sedmdesátých letech přidali k sérii hollywoodských katastrofických snímků z oblasti dopravních prostředků, který v podstatě nastal po úspěchu snímku „Letiště“ (1970).  Do centra všeho dění vybrali rychlovlak, čímž se zařadili vedle hollywoodského filmu „Přepadení vlaku v Pelhamu“ (1974). Ano, jen místo přepadení ponechali jako u letadel motiv nastražené bomby. Dvě a půl hodiny dramatizace se zdá být dlouhá a ke konci snad i stále nějakým novým problémem zbytečně natahovaná, ale kupodivu si to atmosféru stále drží a i přes absenci lecjakých akčních scén si diváckou pozornost umí udržet. Převážně je paradoxně dáno málo prostoru dění ve vlaku, i když vzniklá panika samozřejmě vynechána není. Týká se to i japonské vlády, která je v rámci požadavku výkupného, jen nutností. Převážně máme možnost sledovat počínání odpovědných zaměstnanců řídicího střediska, práci policie ve snaze chytit pachatele, a samozřejmě počínání pachatele samotného a jeho pomocníků, o kterých se podrobnosti dozvíme v rámci emocí a snad i pochopení jejich skutků formou retrospektivy až ve druhé polovině celkové stopáže. Sedmdesátá léta jsou znát, ale právě proto je potřeba na snímek shlížet okem shovívavým. Při porovnání s výše zmíněným hollywoodským počinem „Přepadení vlaku v Pelhamu“ (1974) není ani lepší, ani horší. Dějová šablona byla vykreslena dle daných standardů, čímž celý koncept funguje, chtě nechtě, poměrně dobře. P. S. A my už víme, čím se inspirovali hollywoodští tvůrci akčního dramatu „Nebezpečná rychlost“ (1994), pro změnu zase s autobusem.

Jean Gabin a Jean-Paul Belmondo v jedinečném příběhu dvou odlišných a zvláštních osobností. Dobře zpracovaný scénář s výbornými dialogy kombinuje emoce, nostalgii a akci v kontextu s obdobím po druhé světové válce. Jeden je majitelem hotelu, druhý se spoustou iluzí a vážnými úmysly, se svou dcerou pobývající v dětském domově, opustit Francii a uskutečnit své sny ve Španělsku. Když se oba potkají, vytvoří pevné pouto a prožijí spolu spoustu opilecký eskapád, z nichž nezapomenutelným vrcholem je na pláži s ohňostrojem. Možná se příběh starého muže, který cítí váhu času na svých bedrech v kontextu s mladým plného ideálů, může zdát poněkud naivní, ale v plné skromnosti se jedná o srdce symbolického tématu. Plynutí času, zbytky života, vzpomínek zážitků a toho, co zbývá ještě prožít. Skvěle se tak zobrazuje strach z věku. jedná se o osobní vizi člověka, nikoli toho, co právě prožívá, ale toho, co už prožil. Obě postavy generačně odlišné tak sdílejí touhu žít svůj sen a ve své fantazii čeho se mohou prožitkově dotknout vlivem alkoholu. Ano, opice v názvu snímku tak není zvíře, ale alkoholové opojení. A co se týče zimy... Pojem ´podzim života´ je už jistě známý, takže tady jde myšlenka ještě dál. A když se to vezme kolem a kolem, i když se jedná o humorný příběh, svým způsobem je to depresivní a smutný. Snímek ještě z nové francouzské vlny, kdy Gabin už něco znamenal a Belmondo na svou slávu ještě stále čekal. Opilecká óda, která se stala francouzským klenotem.