MickeyStuma

Snímek natočený na základě povídky autora George Saunderse „Escape from Spiderhead“, zpracovaný však do typického netflixovského světa se vším všudy. Vězeňský příběh vedený v oblasti vědy v době blízké budoucnosti. Na vězních se zkouší nějaká látka vyvolávající pocit lásky, ale jak už to bývá, neprobíhá to dle představ. Takže tu máme sci-fi film mající být v daném tématu dramatický, ale, stejně jako ten výzkum vědcům, poněkud ujel i filmovým tvůrcům. V jádru věci je v příběhu skryta kritika farmaceutických firem pumpovat do lidí jakoukoliv drogu za účelem generování zisku, ale nastane zázrak, pokud si toho nějaký divák vůbec všimne. Výzkum dává najevo perspektivu drog s lidskou přirozeností, jen aby z toho někomu něco káplo, čímž je dějová perspektiva zajímavá ve svém poselství, ale použitá dějová šablona je už spoustu let tak divácky provařená, že se dějový vývoj stal plně předvídatelný, čímž se ze snímku stává jedna ohromná nuda. Závěrečný moralizační aspekt o tom, že žádný lék nemůže porazit přirozené lidské instinkty, tak bohužel padá vniveč. I to prostředí je poněkud neokázalé. Opravdu se jedná o věznici? Zajímavé.  Zkrátka a dobře, nejedná se o nic jiného než o nudný vězeňský film, přinášející sice několik kreativních sci-fi myšlenek o užívání drog měnící emoce, hlavně za účelem modifikace chování kriminálníka, ale zpracované jak pro televizi v nízkorozpočtové tvůrčí oblasti. To je tak, když Netflix kulometnou rychlostí chrlí jeden snímek za druhým, čímž dává přednost kvantitě před kvalitou. Hlavně že je filmovna nacpaná a je z čeho vybírat.

Dva bratři soupeří o trůn království Mahishmati. Viditelně velkorozpočtový snímek zahrnující dvě generace, který má být tvůrčím vrcholem režiséra S. S. Rajamouliho. Jeho počin se nejen chlubí hodnotami, ale hlavně přitahuje i potřebné divácké davy, takže se sal komerčně nejúspěšnější jihoindickou produkcí. Před i za kamerou byli talentovaní umělci vědící co dělat a gigantický rozpočet už jen zajistil výstavní hodnoty hodné eposu s historickým nádechem. Ano, kus skutečné historie byl použit, ale samozřejmě s patřičnými úpravami, takže jako obvykle si nad tím historikové škubou vlasy. Zobrazený svět má tak převážně povahu žánru fantasy, a to nejen ve jménech, ale i krajinách a města, vytvořené nepřekvapivě z velké části pomocí CGI. Stejně jako čínská produkce používá své mýty pro tento žánr, používají i tady, v tomto případě indické, ve kterých se v legendě a náboženství dává výrazně najevo. Kamera Senthila Kumara k tomu zvýrazňuje magickou auru všeho, kde i prvky přírody zaujímají místo jak symbolické, tak i telurické, čímž každého umísťuje do prostoru poklidného i válečného. Komu se tajil dech u velkolepé bitvy ve snímku „Pán prstenů: Dvě věže“ (2002), nyní bude přímo lapat po dechu. V tomto se pokročilo zase o nějaký ten kus dál. Bollywoodská tvůrčí tradice také zajišťuje tradiční muzikální a hlavně romantizující scénografie, která jsou však v jádru věci nedovyprávěna a co si budeme povídat, pro nás jsou hlavně naprosto zbytečné. Snímek uchvacuje svou tvůrčí představivostí v dokonalé atmosféře indického orientu, hodně korespondující až s komiksem. Některé CGI animace jsou bohužel i nadále svou nepřirozeností dosti viditelné, ale ještě pořád se to dá odpustit.

Nejlepší snímek všech dob? Když se to tvrdí, tak zřejmě ano, neboť v rámci Noir a skvěle propracovaného jednoduchého příběhu se jedná skutečně o filmovou pecku. Onen námět byl později v nejrůznějších formách použit ještě několikrát. Jako například „Get Carter“ (1971). Reálné prostředí poválečné Vídně už jen dokonalo své. Diváckou zajímavostí je, že po každém dalším shlédnutí si lze všimnout momentů, které předtím pozornosti unikly. Určitá postava v jiném světle, nuance ve scéně, linie dialogu. Pokaždé vyznívají jinak. Mistrovská kamera využívá každičkého detailu zdůrazňující nepříjemnou schopnost světla a stínu v nejrůznějších úhlech kamery, aby se dosáhlo pocitu, že i ten nejnevinnější člověk vypadá zlověstně a nebezpečně. Jednoduše řečeno se jedná o vizuální podobu přesvědčení, že se nikde a nikdy nedá věřit nikomu. K tomuto přesvědčení navíc dopomáhá německý jazyk místních lidí, u kterých pro diváky úmyslně nejsou titulky. Hlavní postava příběhu Holly Martins němčině nerozumí, a tak je odkázán, stejně jako diváci, na překlad někoho, kdo umí anglicky. Diváci se tak lépe dokážou vcítit do jeho pozice, kdy je vlivem jazykové bariéry daleko těžší se něčeho dopátrat. Vlivem toho je třeba hodně silná scéna s malým chlapcem na ulici po setmění, který na Martinse pokřikuje právě něco v němčině v době, kdy je z domu odnášen zavražděný domovník, se kterým se měl Martins setkat. Ani Martins, ani diváci mu nerozumí, ale netrvá dlouho a pochopí. Chování chlapce v Noir obrazotvornosti vyznívá až ďábelsky. A takových scén, kdy se ponechává scéna na fantazii diváků, je více. Skutečně se jedná o výborný snímek a to nejen svým zpracováním. Pro fanoušky Noir filmů naprostá povinnost.

Další thriller o únosu manželky, plně zapadající do námětově stejných. A že jich už je.Takže nijak nepřekvapí, že se v ničem nejedná o nic originálního. Nepomůže tomu ani retrospektiva doplňující dění z minulosti. I to se stalo poněkud únavným, neboť se to poslední dobou používá nějak poměrně často. Takže co tu máme. Rozvádějící se manželé jedou autem k rodičům manželky, načež během zastávky na benzínové pumpě zmizí. No, a thrillerový nával všeho možného i nemožného může začít. Ta benzínová pumpa a mnohé další okolnosti skutečně nejvíce připomenou snímek Jonathana Mostowa „Únos“ (1997). Ano, Gerard Butler svou rolí plně zapadá do charakteru Kurta Russela. Buttler je taktéž matadorem akčních filmů a povětšinou i zajímavých, ale tento počin už prostě nemá šanci akční fanoušky oslovit. Snaha o akční švih a stále se vyvíjecího příběhu sice viditelná je, ale když je to všech až bolestně předvídatelné, čímž se i bohapusté napětí rozpadá už v základech, filmový zážitek se prostě chtě nechtě ubírá vniveč. Ale jo, akční scény jsou natočeny vcelku dobře a poměrně i v brutální ražení, ale když divák ví, co bude následovat, spíše z toho vyznívá akční vynucený tvůrčí marast nechtěného.

Syn Chucka Norrise Mike Norris natočil námětem vcelku odvážný snímek, neboť se v něm zabývá nejrůznějšími konspiračními teoriemi, které po mnoho desítek let mnoho amerických konzervativců a fundamentalistů považuje za pravdu. Scénárista Gary Heavin to všechno shrnul a napsal příběh se známou dějovou šablonu vše obsahující. A tak tu jsou, sice v návaznosti podivné, konverzační scény ony konspirace projednávající, a to i v následujícím sledu událostí. Tyranie zachvátila USA, ale tentokrát přece jen poněkud jinak. Škoda rapidně nízkého rozpočtu, neboť to v takovémto levném zpracování silně podporuje onu neuvěřitelnost. Snímek skutečně vytváří dojem ryze televizního zpracování ve zmatečném vyprávění. Snímek samozřejmě pojednává alternativní svět o americkém vlastenectví, patriotismu a nacionalismu. V hloubi duše poukazuje na střet zla, které ale neobvykle poukazuje na všechny strany. Co je přínosem pro svět a co naopak není? Taková politika skutečně je, neboť to v zájmu světa myslí dobře naprosto všichni. Jak i název snímku napovídá, je to svým způsobem také trefným kopancem do vlastních řad, neboť jak známo, politika USA skutečně ovlivňuje celý svět. Jak tedy tento počin brát. Jako varování nebo jen k zamyšlení? A vlastně nad čím? V souladu se skutečným politickým dění, že by skutečně něco na těch konspiracích bylo a nebo se jen potvrzuje, že jde jen o výmysly. To nechť každý divák posoudí sám. Ani ne tak z akčních scén, jako spíše z těch konverzačních.

Kapitán Anne Providence coby krvežíznivá pirátka přímo zaškolená samotným Černovousem. Dobrodružná romance, ve které nechybí ani bitevní šermířská lodní souboje. Ale nepřehání se to. Příběh je jednoduchý a v zájmu věci přímočarý, ale v takovém podání to ani nijak zvlášť nevadí. Nakonec, na padesátá léta tvůrčí standard. Snímek měl být založen na skutečně pirátce Anne Bonny, která byla postrachem v oblastech Karibiku a ve své době se proslavila oblékáním za muže. O ní byl natočen například seriál „Pod černou vlajkou“ (2014-17). Celá etuda nakonec vyznívá jinak, avšak drsnou pirátskou náturu filmová Anne v jádru věci má. Celý koncept působí jako rodinný film, jen tak pro nevšední odpočinkovou pirátskou zábavu. Mnohé scény ve své skromnosti vypadají jednoduché až moc, čímž chtě nechtě vyznívají až směšně. Snímek je ale jinak  přijatelný a vedle dalších pirátských filmů své doby se neztrácí.

Máte problémy usnout? Tak hláskujte pozpátku slovo „Československo“. Jako multimilionář Michael na radu své budoucí manželky v tomto humorně pojatém romantickém filmu. Klasický film z třicátých let Čechoslováky jistojistě osloví, a to nejen po humorné stránce, ale hlavně právě tím Československem, které tu za celý film zazní skutečně nesčíslněkrát. Jedna scéna dokonce přímo z Prahy pochází, ve které se oba protagonisté prochází po Karlově mostě během své svatební cesty po Evropě a Praha je jejich první místo. Natáčení na místě je ale spíše diskutabilní, neboť se jedná o zadní projekci, ale i tak tu česká stopa je. Během scenérie Prahy je navíc uveden tento text: „Když jedete na líbánky do Československa a ještě musíte psát Československo pozpátku, tak je asi něco špatně a Československo to není.“ je v tom kousek ironie směřující právě na Michaela, což lze pochopit během sledování snímku, kde se v různých scénách pohrává s danými písmenky. Ono totiž pro Američana to vyžaduje značné úsilí, což ukazuje první scéna, kdy se snaží poprvé toto slovo hláskovat a přitom má jednotlivá písmena před sebou napsaná na krabici. S textem se během vyprávění příběhu vůbec hodně pracuje, což je potřeba číst, neb to dopomáhá k pointě vtipu či zvýraznění vznesené ironie. A to vše. Nápisy na zdech, hesla plakátů i názvy knih. Jako příklad lze uvést situaci, kdy si Michael po různých etudách se svojí novomanželkou čte před spaním knihu od Shakespeara „Zkrocení zlé ženy“. Když se náhle za zvuků vojenské hudby vydá k nastávající a jednu jí vrazí. Ta facku opětuje, Michael se zamyslí, vrátí se ke knize a čte si dál. Michael se tedy chce po osmé oženit a jeho nastávající se to samozřejmě dozví. A právě s tím se námětově pracuje. Snímek je samozřejmě konverzační, ale sarkasmu, ironie a cílených vtípků je tu více než dost. Jedná se tedy o vztahový příběh se všemi danými peripetiemi mezi mužem a ženou. A je to podané precizně se všemi aspekty a hlavně s nadhledem. U toho se nedá nepobavit. A jen tak pro zajímavost, jedná se předělávku němého stejnojmenného filmu z roku 1923.

Jeden z prvních filmů, kde Louis de Funès dostal hlavní roli. I když tady ještě v uvozovkách, neboť centrem dění je spíše komediální herec Jean Richard. Ale ono to stejně vyznívá vyrovnaně, tak ještě dejme tomu. Ze současného pohledu je však neodvratitelně hvězdou Funès. Každopádně to ale jistě náhoda nebyla, neboť tento snímek režíroval jeho švagr Francois Gir. Ale nakonec, proč ne. Jak už to většinou bývalo, scénář byl zpracován na základě divadelní hry a Funès dostal pro něj typickou postavu, kterou později ke své herecké slávě ještě více zdokonalil. Postavu podlého městského podnikatele. V rámci dějové zápletky figuruje nepřekvapivě podnikatelův syn, což má za následek spoustu humorných situací. Tentokrát jde o kulturní tradice. Synáček čeká dítě s cikánkou. A její rodina na základě toho chce, aby si jejich syn vzal podnikatelovu dceru. A dějová etuda může začít. O komediální film se však ale skutečně ještě nejedná. Spíše se vše odehrává v humorné duchu, kde režisér dokonce inklinuje k italskému neorealismu. Střet francouzských a cikánských tradic, do kterých se snaží zasáhnout ku prospěchu svému právě onen podnikatel, je však plně vyrovnaný a ničím neurážející. Zkrátka se z toho dělá jen legrace a to je vše. U nás je snímek neznámý a je to docela škoda. V podstatě věci svým způsobem vůbec nezestárnul. Fanoušky Louise de Funèse by uvedení jistojistě potěšilo.

Snímek má své zasloužené prvenství v oblasti hororového subžánru a tím je ´splatter´. Stal se tak předlohou a inspirací pro mnoho dalších tvůrců a to až do dnešních dob. Týká se to nejen  klasického ´giallo´, ale hlavně pro mnohé daleko známější ´slasher´. Neznamená to však, že by byl tento snímek lecjaká pecka. Spíše naopak. Dějová linka, samozřejmě v oblasti krimi žánru, jednodušší snad už být ani nemohla a statičnost na výjimky všech scén jsou po divácké stránce až rdousící. Režisér prostě jen někam postavil herce, či spíše neherce, ti snaživě odříkali svůj text, a to je všechno. Dialogy jsou příšernější, než by leckoho mohlo napadnout a že by se po dějové stránce opravdu něco odvíjelo…   No, hamba mluvit. Každopádně na ´splatter´ je krve a rozřezaných končetin dostatek. I když je teda ona kapalina v pozici krve spíše k pousmání a ty nevěrohodné cákance na obětech zrovna tak, ale když je to v této hororové oblasti první film, dejme tomu. Nízký rozpočet je tedy víc než znatelný, ale vlivem divácké zvědavosti, co že je to  za nový subžánr, si tvůrci mohli komerčním úspěchem radostně poklepat po ramenou. Z rozpočtu 25 tisíci dolary zisk 4 miliony dolarů. K tomu není víc co dodat. Film je strašný, ale svým novým hororovým zaměřením se zapsal do filmové historie.

Remake stejnojmenného snímku z roku 1933 a klasika svého žánru dodnes mnohé filmaře inspirující. Stejně jako Hitchcockovi filmy již dnes lecjakou hrůzu nevytváří a vlivem neustále používané dějové šablony  je i značná dějová předvídatelnost. Avšak žánrová zábavnost nadále nijak neutuchá. V podstatě se jedná o jednoduchou děsivou detektivku, ve které ohromí především samotný závěr odhalení. Pevným scénářem s pevnými dialogy a výbornými hereckými výkony byla vytvořena filmová klasika, která se do kin dokonce uvedla ve 3D. Pastelové barvy už jenom doplňuji přímočarost příběhu, který vyznívá působivě. Snímek patřící do zlatého fondu světové kinematografie.