JASON_X

Mladej, zdravej a silnej chlap, kterej se v postapo časech stane rolníkem, je hňup. A korunovanej. Uvázat se u nějaký chajdy a rejpat se v záhonech je naprostá pitomost - takovej trouba si zrovna koleduje o to, aby se stal obětí každýho šmejda, kterej půjde kolem. A přesně tak dopadá náš hlavní hrdina - živoří na zeleninovejch polívkách, je ze všeho permanentně vystíhovanej a klepe se furt strachem, aby mu náhodou někdo nešlohnul ředkvičky. Tomu říkám život nehodný žití. Kdyby takovejch lidí bylo aspoň pár tuctů, měl by jejich zemědělskej kibuc šanci na přežití - opevnění, domobrana, chov domácích zvířat... Ale pro osamělýho chlápka je v takový situaci jediná možná cesta - stát se potulným lovcem. Oštěp, luk, šípy (kdyby nebylo střelivo), udici, pořádnej boviják za opasek, celtu na záda a zmizet do lesů. To by byla cesta pravýho muže - vlk samotář. A ne se rejpat v hlíně jako nějakej zatracenej zahrádkář. Ale pořád lepší, než se stát kanibalem, to zas jo... Vcelku uspokojivý divácký zážitek, ale v rámci žánru jen průměr, na postapo je to málo postapokalyptické, na psychologický film málo psychologické, scénář chudý, postavy ploché... Ovšem stará plochá matka je klasa - xicht i figura jako paní Smrt, absence citů i sentimentu, měl jsem z ní skoro husinu.

Až na ten odporně vlezlý a vyteplený homohlas jakéhosi übergeje Maxiána, je tenhle seriál možná tím nejlepším, co náš veřejnoprávní Moloch zvaný ČT ze svých útrob za poslední roky vyvrhnul. Nádherné výškové záběry a skvělá inspirace k mnoha nezapomenutelným výletům po naší otčině.

Kašlu na tu příšernou (z dnešního pohledu spíš komediální a parodickou) politickou angažovanost, konkrétně na trapný a bezostyšný prokomunistický ližprdelismus. Spíš rád vzpomínám na jisté konkrétní scény jistých dílů a nikdy nezapomenu na nezapomenutelné dojmy, které ve mně, v malém špuntovi, vyvolala seriálová premiéra v sedmdesátkách. Tak třeba zbabělý vrah Vinklář, krásná kočka Rázlová, drsňák Brzobohatý, směšný padesátikilový rváč Jelínek, odporná uvědomělá šprtka Andrlová, příšerná zápletka z Kvadratury ženy, neskutečně haluzní díl Mimikry, který se v pozdějších letech stal v okruhu mých školních kamarádů vpravdě kultovním, ale hlavně má dlouholetá noční můra s názvem Studna. Dodnes se živě vidím, kterak jako malý prcek sedím na mé malé dětské židličce vedle mámina křesla v obýváku před naší černobílou televizí a při zpovědi mladého Bruny se pomalu ale jistě i se svou židličkou pomalu za ono velké mámino křeslo zasunuju. Ale bylo už pozdě. Obraz starého Bruny, mongoloidně se šklebícího a na sesli se klátícího, nebo kývajícího se sekerou v ruce ("DIVNĚ SE KÝVAL!"), jsem nemohl dostat z mé dětské hlavičky dlouhá léta. A nedostal jsem ho z ní vlastně dosud, i když dnes už ve mně tahle památná sekvence vzbuzuje euforii a perverzní rozkoš, a ne nepopsatelnou hrůzu.

Sice vím, že bělošské geny jsou u míšenců recesivní, ale pochybuju, že by bílej modrookej chlap měl se ženskou černou sotva jako Halle Berry tak výrazně negroidního syna, kterej má pysky jako Núbijec. Mám dojem, že nějakej zatracenej sluníčkářskej obamista tady nepěkně tahá diváka za fusekli. Ale až na tuhle výtku je to hodně dobrej postapo biják. Je realistický, psychologizující, dobře napsaný, dobře zahraný, dobře natočený (až na jednu scénu pomalá neskákající kamera, přesně tak to mám rád), komorní, nízkorozpočtový, napínavý. Paranoidní a zlověstná atmosféra vládne filmu od začátku až do konce. Všední rozuzlení se sice dalo dlouho předvídat, ale stejně jsem si jím pořád nebyl tak úplně jistý a popravdě jsem přece jenom doufal v poněkud metafyzičtější finále.

A je to opět tady! Velevýznamná událost pro všechny fandy podřadného braku, trapného humoru, mizerných triků, zkrátka bezostyšných debilit. Jako nekritický obdivovatel téhle absurdní série nemůžu jít s hodnocením pod tři, ale ta třetí je fakt z milosti a nostalgie, objektivně musím konstatovat, že pětce Sharknadu došla šťáva stejně jako čtyřce a tentokrát už nejspíš definitivně, pokud se šestky nechopí nějaký radikální inovátor. Ale jak a čím ještě překonat nepřekonatelné první tři díly s Hasselhoffovým orbitálním vyvrcholením? Indianou Zieringem? Déja vu s Londýnským Okem? Přehnaným sebeparodováním, křečovitým hláškováním, snahou o epičnost, scénáristickým dada gulášem? Nebo snad jistým samotným velkým Vikingem/Zieringem juniorem, který využije sharknado jako červí díru při cestování časem?? Posledně jmenované mě tedy fakt překvapilo, ale pobavilo jen jaksi rozpačitě, setrvačně. Tento způsob Sharknada je definitivně passé.

Temné, lehce depresivní, bezútěšné, nízkorozpočtové a přitom řemeslně i herecky dobře zvládnuté - tak taková béčka já hodně můžu. A Mrs. Unger s věkem zraje jako víno, herecky i xichtně. Dal bych čtvrtou, nebýt místy zbytečně skákající ruční kamery a hlavně nedokvašeného konce. Nebo že by si tvůrci nechávali zadní vrátka pro případné pokračování? Inu, popravdě bych vůbec nebyl proti, rád bych totiž nahlédl onomu prapodivnému "thanatickému" kultu trochu pod pokličku.

I když FFka většinou kvůli skákající ruční kameře nemusím, v tomhle případě jsem byl divákem spíš spokojeným než nespokojeným. Zaujaly mě ruské reálie (natáčelo se prý kdesi jižně od Murmansku), postavy mi byly vcelku sympatické, líbily se mi zimní severské scenérie, jen ten obligátně blikající a za vlasy přitažený konec mě zklamal, zkřížení scénáře s tzv. Filadelfským experimentem a se spiknutím ruské armády myslím nebylo šťastné, méně je někdy více. Ale aspoň jsem si opět trochu rozšířil mé omezené obzory - o Djatlovově výpravě z devětapadesátého jsem totiž dosud neměl ani potuchy a se zaujetím jsem si o ní na netu početl.

Nuda v Brně se nikdy nestala mou velkou srdcovkou, jako svého času třeba naši Samotáři a Knofllíkáři, nebo příbuzné Jarmuschovy a Kaurismäkiho filmy, na to je opravdu extrémně menšinová a minimalistická a... divná. Ale s odstupem času mám film radši než napoprvé a na milostnou scénu dvou retardů ("DO-TÝ-KEJ-FE-MĚ-FTAN-DO!") už jistě nezapomenu až do své nejdelší smrti, tedy pokud mě nepostihne nějaká stařecká demence. Představitelka Olinky je geniální!

Můj plný počet je ne za obsah, formu, nebo za nějaké poselství, nýbrž za působivost a nezapomenutelnost - tenhle dokument jen tak z hlavy nedostanu. Co se Mlčochových týče - zpočátku mě tahle početná famílie bílých cikánů nadchla a její způsob života mi přišel idylický a já si představoval, jak úžasné by bylo se v takové rodině narodit, jak úžasné by bylo mít takové divošské dětství a žít ve srubu uprostřed lesů a luk a nemuset chodit do školy a mít spoustu bráchů a sester a být součástí takové archaické rodinné tlupy, navíc když mí rodiče by byli vysokoškoláci a ne nějací pologramotní zdegenerovaní sourozenci Lakatošovi. Ovšem ona idylka začala brát postupně pomalu za své. S nelibostí jsem třeba zjišťoval, že děti jsou (snad až na nejstarší dceru a flamencového muzikanta Prokopa) v lepším případě podivně roztěkané a sociálně zaostalé, v horším případě zaostalé i mentálně, že "profesionální otec" Petr je i profesionální pobírač sociálních dávek a hlavně obratný manipulátor a domácí tyran, v jehož diktátorském patriarchálním systému nemůže vlastně žádné z jeho dětí nikdy úplně dospět, leda by tlupu opustilo, nebo že matka Simona je i přes své vysokoškolské vzdělání pouhá submisivní domácká puťka, jejíž sféra vlivu končí za hranicí maringotkového kuchyňského koutu. A Mlčochovic zimní spanilé jízdy do Španěl mi tak trochu evokovaly současnou invazi přemnožených barevných na starý kontinent. Ale ruku na srdce - kéž by bylo takových posedle se množících asociálů mezi původními Evropany mnohem víc, jsou mi nekonečněkrát milejší a bližší, než invazivní asociálové neevropští a radši budu svými daněmi živit je, než arabáče nebo zulukafry.

Nemám problém dát zdařilému remaku stejně hvězd jako originálu, nebo klidně i víc než originálu, ale v tomhle případě fakt není důvod. "Vylepšení" zápletky o rádoby femmefatalistickou a ladymacbethovskou roztleskávačku spolu s nenápaditým standardně hollywoodizovaným zpracováním posunulo film do velké množiny průměrných amerických soft horrorů pro teenagery. Nejmarkantnější je to na konci, který byl sice nakonec taky slušně krkolomně vypointovaný jako ten japonský, ale na rozdíl od toho japonského jaksi nemastný, neslaný, neatmosférický. I infantilní pojetí postavy Rjúka (které jediné mi v původním filmu trochu vadilo) zůstalo zachováno a přitom právě tady jsem si od Amíků sliboval nějakou změnu, přitvrzení, přitemnění...