JASON_X

S Cronenbergovými bizáry nemívám problém, často mu je i pětím, ale tenhle jeho nový (a dost možná že už i poslední) divnofilm mě na hony minul. Nezáživný, nudný, plytký, pozérský, zbytečný; těmihle adjektivy bych ho asi charakterizoval. Dřevorubec by pak řekl, že je ''vo hovně''. Cronenbergův příběh z absurdního fiktivního světa shledávám ne snad nechutným, nebo deviantním, nebo nezdravým, to by ještě šlo, shledávám ho ale totálně nezajímavým, což je daleko horší. Během celého filmu mě neoslovila ani nezaujala snad ani jedna jediná scéna. Z projekcí některých mistrových děl prý v minulosti někteří diváci zhnuseně odcházeli. No, já si umím představit, že být třeba na fesťáku v Cannes, tak z tohohle filmu odejdu maximálně po půlhodině taky, ale ne zhnuseně, nýbrž otráveně, a půjdu si radši dřepnout do sálu, ve kterém hrají něco/cokoliv jiného. Jedna za trochu té filmové estetiky.

Melodramatická duchařina s dětmi. Tímhle žánrem jsem v posledních letech už poněkud přesycený, ba znechucený. Navíc čím jsou zúčastněné děti mladší, tím je jejich herecký výkon žalostnější (zde hlavně malá dcerka) => tím jde horrorová atmosféra filmu víc do kopru. V tomhle případě lze sice jako polehčující okolnost zmínit dobu jeho vzniku nebo španělskou provenienci, ale to zdaleka nevyváží nudnou rozvláčnost děje a nesnesitelně sentimentální finále.

Samozřejmě mi neuniklo, že Willis je pár posledních let na střemhlavém kariérním sestupu, hraje většinou v totálních sračkách a navíc i totálně mizerně. Tady ale spíš nehraje nijak, tu jeho nenáročnou pidiroli mohli dát i nějakému bezejmennému ochotníkovi z nějaké americké Horní Dolní, zvládl by ji snadno a určitě i líp. Trapný výkon. Jinak ale film to není vyloženě špatný, jen se autor (rejža i scénárista v jedné osobě) asi nemohl rozhodnout, chce-li točit americkou drsnou školu a la Chandler, gangsterskou hláškovačku a la Tarantino, nebo ležérní konverzačku a la Jarmusch. Gasoline Alley není ani jedno z toho a nesahá ničemu z toho ani po kolena, ale od každého má ždibec a kupodivu se na něj docela dobře kouká, potřebujete-li tedy nějakou nenáročnou ptákovinu na propláchnutí mozku a sežrání večeře. Slabá třetí jde jen a pouze za Sawou, dobrý týpek, od Final Destination nám výrazně zmužněl.

Tahle španělská kriminálka se zprvu tváří jako takové staré dobré kriminální retro, sociálně kritické a politizující, nesoucí se v podobném stylu a duchu, ve kterém se kdysi nesly třeba politizující kriminálky francouzské, za totáče v Československu velmi oblíbené, co pamatuju. Ale po uplynutí prvního poločasu už tušíte, že spíš než o staré dobré kriminální retro tu bohužel půjde spíš o přitroublou socialistickou agitku o zlých německých nazistech a španělských fašistech, snažících se prodejem levného héra o jakési lokální konečné řešení cikánské otázky, ruku v ruce s developerskou lobby. Hlavním hrdinou téhle šaškárny je nesmělý a trochu jednodušší policajtský balík, který ovšem pod blahodárným vlivem jednoho uvědomělého soudruha a jedné pěkné soudružky lékařky postupně vyzraje, prozře, a ve jménu pravdy a lásky se neváhá vydat na smrtelný boj s nabobtnalou hydrou fašismu, prorostlou celou tehdejší (1982) španělskou společností. Zoufale nezáživný děj, vyčpělá zápletka, trapné fotbalové vsuvky, film určený hlavně pro španělské publikum. Jednou se na to tedy sice kouknout dá, ale po použití šup s tím do koše.

Prvního Psycho Copa jsem si ještě jakž tak částečně užil, samozřejmě že zvráceně, třeba kvůli hlouposti jeho scénáře, špatným ochotnickým hercům, mizerné režii, nebo aspoň coby výtvor poloamatérských nadšenců do slasherového žánru. Ale podruhé už mi zábavný nepřišel ani trochu. Kdo naivně doufal, že se jeho pokračování někam posune, kamkoliv, třeba k zábavnějšímu/propracovanějšímu scénáři, nebo k lepším hercům/režii, bude za svou naivitu po zásluze odměněn devadesátiminutovou retardovanou hovadinou s hýkajícími přehrávajícími dementy a ječícími flundrami se zduřelými umělými cecky. Úplně zbytečný, otravně nudný film.

"The West is the best", zpívá Jim Morrison. Ale v tomhle případě to neplatí. Nejenom na Jihu, ale i na Západě je totiž pro yankeejský měšťáky z East Coastu hodně horká půda a místní vidlačiska je v lepším případě nevidí ráda, a v horším jim jdou instinktivně rovnou po krku. Jinak Breakdown je samozřejmě žánrová klasika, pro někoho možná dokonce i kultovní pecka, kterou jsem viděl už několikrát, i když naposledy už hodně hodně dávno. Připomněl mi jí včera nový Last Seen Alive s Butlerem, a tak jsem na ni po x letech zase mrknul. No a nejenom že je to (aspoň pro mě) klasika, ale je to i klasika nadčasová, která ani po čtvrt století neztrácí schopnost zvýšit divákovi hladinu adrenalinu v krvi, ačkoliv třeba onen divák už předem ví, jak celá ta šaráda dopadne.

Chlápek, kterýmu zmizí na benzínce jeho pěkná stará, se pustí do jejího hledání na vlastní pěst. A jelikož je ten chlápek Butler, je jasný, že při jejím hledání půjde klíďo i přes mrtvoly, zvlášť když proti němu stojí nejenom nedůvěřiví poliši, ale i klasicky vylízaní a zdegenerovaní jižanští burani. Většinu času se jedná o parádní oldschoolovej thriller, vydatně oddechovej a přímočarej, kterej mi dal samozřejmě vzpomenout na devadesátkovou klasiku s Russellem a Quinlanovou. Ale bohužel (a teď pozor, SPOILER, tak ať náhodou někoho nepřipravím o plnohodnotnej diváckej zážitek) v posledních pěti minutách je celý slibně se rýsující unhappyend nemilosrdně zprzněný a zaříznutý happyendem tak učebnicově odporným, až se z toho nejednomu divákovi zkřiví ústa do cynického a znechuceného šklebu.

Nízkorozpočtové scífko sice s poněkud slabou až slabomyslnou zápletkou, ale s tuze zajímavou stavbou příběhu i režií. Děj je většinou statický a extrémně neakční, jeho postavy svou strojovou mluvou i pohyby připomínají androidy, obsah jejich dialogů je místy absurdní, výsledná atmosféra filmu je artová až surreálná. A na první pohled jednoznačný závěr se v samém závěru stane závěrem částečně nejednoznačným a divák se může svobodně rozhodnout, jakou ze dvou nabízejících se point si zvolí jako tu správnou, protože tvůrci mu nejednoznačností závěru dávají svobodně na výběr (ale to může být jen můj subjektivní pocit a pointa je přece jen jenom jedna a je úplně jasná). Sice se v žádném případě nejedná o nějakou popkulturní blbůstku pro žrouty popcornu, ale nečekejte ani nějakou hlubokou psychologii a existenciálně výjimečně silný zážitek. Silné tři.

Během mé dvoutýdenní divácké absence ve světě filmů se na trhu objevilo pramálo zajímavých novinek, konkrétně jen tahle jedna švédsko-finsko-lotyšská podivnost, ale ta zato stála za to. Seveřani potvrdili svůj talent k tvorbě ujetých, nebo aspoň nestandardních filmů, a přivodili mi tímhle prazvláštním bizarním horrůrkem tak nečekaně příjemný zážitek, že jsem dlouho uvažoval o maximálním hodnocení. Ale nemůžu se ubránit pocitu, že z tak skvostného námětu šlo přece jenom vymáčknout ještě víc... čeho vlastně... třeba "cronenbergovské" nechutnosti, brutality, děsivosti, pohanské animálnosti, zkrátka plnotučné horrorovosti, nebo možná aspoň trochu víc závěrečné dotaženosti, moc rád bych totiž před koncem viděl ještě pár nějakých dalších záběrů. Taky představitelka matky mi byla vizuálně silně nesympatická, ale na druhou stranu byla víc než dostatečně vyvážena mimořádně hezkou gymnastickou lolitkou v hlavní dvojroli.

Z jistého úhlu pohledu se jedná o roztomilé mozkovýplachové retro ze zlaté doby VHSkového videobraku. Ale na druhou stranu je to nudná a slabomyslná hovadina i na mě, milce pokleslých žánrů a špatných filmů všeobecně. Scénárista mnoho talentu (fantazie) nepobral, a tak vám nejspíš těch odmdesát minut stopáže bude připadat jako věčnost. No ale třeba vás aspoň pobaví postava PsychoCopa, vyznavače tří šestek, pentagramů a Satana, jehož hlášky i grimasy jsou kulervoucí.