JASON_X

Řežebné bijáky sice nejsou moje hlavní filmová parketa, ale troufám si říct, že tohle by mohl být jeden z pomyslných vrcholů žánru. Mohl by, kdyby šli tvůrci do hajzlu s altruismem a patosem, který Adkinsovi nakydali postupně do scénáře. Aspoň já osobně bych si býval vystačil s úplně obyčejným a nijak nepřikrášleným přímočarým příběhem o zradě a pomstě a vůbec by mi nevadilo, kdyby byl hlavní hrdina pouze vymaštěná psychopatická mlátička a nic víc. Ale i tak to byla většinu času parádní jízda. A ten hudební leitmotiv... mňam! Co mi jenom připomínal? Nějakej starší kousek s Delonem? Nebo s Belmondem? Snad Profesionála?

Klasický model - několik minihorrorových příběhů a jeden delší, vyprávěný po částech v mezičase mezi těmi kratšími, aniž by s nimi ovšem nějak souvisel. Naštěstí to tentokrát není onen častý případ pseudohorrorových kraťasů, které jsou laděny do odlehčené grotesky (vlastně až na jeden, o třech rockových buchtách), ale jedná se o příběhy hrané ve vážnější tónině. Nejsou sice většinou přímočaře horrorové, ale jsou zajímavé, neotřelé, k přemýšlení i zamyšlení vedoucí (třeba "Tlusťoška" nebo "Vycpávačka"). Myslím, že ženské tvůrčí ruce (scénáristka i režisérky) byly tentokrát rukami šťastnými, což v tomhle žánru neshledávám často. S chutí zaokrouhluju nahoru.

Atmosféru okolo natáčení poloamatérského předVHSkového porna trefili tvůrci vcelku věrohodně, ale přesto mě první polovina filmu dost nudila. Protože mě ani jedna postava "filmmakerů" vůbec nezaujala, byla pro mě taková předehra zbytečně dlouhá. Objektivně na tomhle retro slasheru oceňuju některé jeho prvky, jako třeba párek gerontů (hlavně vilná babizna byla hustá), krokouše za barákem, nebo dvojroli Mii Goth, ale subjektivně mě moc nebavil a mastil jsem při jeho sledování na mobilu paralelně jewely, což je u mne neklamná známka podprůměrné filmové záživnosti.

Starej dobrej Neeson je pořád chlapák a správnej bourák, a to i na prahu stařecké demence, respektive s Alzheimerem na mozku. Charakterní zabiják a rváč s dobrým srdcem a mravními zásadami, ochránce kultivovaných hotelových kurev, mstitel zneužívaných dětí, prostě klaďák a citlivka v rouše vlčím. Takže samozřejmě šablona jako prase. Taktéž stále prudce charmantní Bellucci hraje plochou a šablonovitou figuru par excellence, její kreace machiavelistické a stoicky klidné byznysmanky působí skoro jako parodie. Nebo nezletilá kurvička, pasená vlastním otcem a v mezičase mezi svými kundšafty malující si obrázky pastelkami do skicáku, jak dojemné. Ani Pearceho zavilý vidlácký detektiv, spolu s jeho uvědomělým mexickým parťákem a uvědomělou indickou (sic) parťačkou, jdoucí po "těch grázlech nahoře" bez ohledu na to, že jim ''nadřízení házejí klacky pod nohy'', nejsou zrovna postavy z masa a kostí. Zkrátka otřepané šablony a otřepaná schémata, patos, melodrama, klišé a pseudoromantika a la Hollywood. Mám dojem, že hlavním smyslem filmu bylo pouze vytvořit role pro několik známých hereckých zombií, jinak nic nového nebo zajímavého nepřináší. Ale senilní Neeson mě aspoň trochu pobavil a podříznutí v závěru bylo nečekané a docela efektní.

Pokud má být horror působivým, neměly by být jeho postavy groteskně zkarikované (mladý mnich, policajti), jeho stopáž přepálená, a jeho děj by měl být spíš přímočarý, než zašmodrchaný jako v nějakém poetickém artu. Takže tím jsem chtěl říct, že Osmá noc minimálně první dvě třetiny žádným pravověrným horrorem není. Ale atmosféru má přesto místy správně korejsky neradostnou a temnou, finále je uspokojivé a nudit se u něho asi taky nebudete, protože tvůrci namíchali scénář z takové spousty ingrediencí, že budete muset dávat setsakra majzla, abyste se v něm neztratili. Mě tedy ovšem nejvíc naštvalo, že pravda a láska zase zvítězila a svět nebyl spojením rudého a černého oka uvržený do pekla, na což jsem se celou dobu těšil. Eh, sakra, snad jsem teď toho příliš nevyzradil a nepokazil tak divácký zážitek někomu, kdo čte komentáře k filmu dřív, než se na film podívá.

SPOILER: Nechal jsem se nalákat na Honnolda (Free Solo) jako vosa na med (nebo moucha na hovno). Ale ono je to o Honnoldovi a o lezení jen okrajově. Hlavní postavou tohohle NG dokumentu je bezmála osmdesátiletý a odhadem bezmála stokilový kmet Bruce, který se rozhodl, že se nechá spojenými silami horolezců, biologů i místních indiánů vytáhnout na vrchol jedné tepui (stolové hory), kde se pokusí završit své celoživotní dílo objevením dosud neobjeveného druhu žáby. Avšak ouha, přecení své síly a doplazí se sotva do base campu pod stěnou (i tak všechna čest a respekt). A nyní přichází chvíle pro Honnolda, který se ujme vedení skupiny šlachovitých biologicko-horolezeckých dobrodruhů, která se počne soukat několik set výškových metrů po kolmé skalní stěně, aby Bruceovi onu žábu na vrcholu stolovky našla. A divák je udržovaný v nejistotě a sadisticky šponovaný až do posledních minut: podaří a nebo nepodaří se najít onoho mýtického (a hypotetického) tvora, který Bruceovi pomůže definitivně naplnit smysl jeho života? Neprozradím, nechte se překvapit. Každopádně absurdnější důvod k podání tak obdivuhodného sportovního výkonu aby člověk pohledal, ještě že stopáž je tak milosrdná. A ani neskutečně krásné guyanské scenérie mi nedokázaly vynahradit moje divácké zklamání, navíc když ještě nějaký retar(píp)dovaný kre(píp)tén nechal ve zvukové stopě důsledně (a otravně) vypípat všechny ty časté spontánní fucky a shity, pro které skalolezci na stěně nechodí daleko.

Podle anotace jsem naivně doufal, že Morbius by mohl být na marvelovské poměry nadprůměrně morbidní a temný. Což sice objektivně asi trochu i byl, ale subjektivně jsem opět viděl jen další plytký, nezáživný a šablonovitý film pro mládež, navíc nechutně moralistický, zabalený do spousty digitálního sajrajtu a s vysokým procentem scén snímaných schválně roztřesenou ruční kamerou. Kdysi dávno, když jsem zfilmované comicsy začínal objevovat, byl tenhle žánr to pro mě najednou něco nového, vizuálně atraktivního a mou fantazii jitřícího. Dneska mi už podobné filmy přijdou všechny na jedno kopyto a zívám u nich nenápaditostí a nudou, tedy aspoň u infantilních marvelovek určitě.

Temná a zároveň výsostně poetická až artová fantasy, která má málo společného s obdobnými staro-/středověkými řežebnými krváky a la Hollywood, ale připomíná spíš zfilmovanou severskou ságu, nebo antickou tragédii. Pro mě tedy hodně příjemné překvapení. Pohanství, mytologie, náboženské a válečnické rituály, muchomůrkové i spontánní vize prolínající se přirozeně s realitou, k tomu navrch syrovost, brutalita, autenticita mnohých výjevů a jako vizuální bonbónek několik známých islandských lokací. Ale co vzpomínám, tak třeba příbuzný Refnův Valhalla Rising mě zaujal ještě o něco víc, ani Skarsgårdův chvilkový přerod z krvelačného berserka v něžného zamilovance s vlhkýma očima na mě nepůsobil příliš důvěryhodně, a třebaže Taylor-Joy je jinak megasympatická, tak její "ruština" připomínala spíš krční nemoc. Takže pátou hvězdu si prozatím ponechám do případné druhé projekce.

A už mi s podobnými podřadnými a zdlouhavými hovadinami došla trpělivost. Strašidelný dům, dvě děti (rozmazlená zpruzená týnka a malý nerd), rodiče (flegmatický otec a tupá šeredná matka s prasečí hlavou), tajemné zlo v domě, děti v ohrožení, matka statečně zachraňuje svoje děti... Sakra, že já už jsem někdy něco podobného viděl? Hm, odhadem tak padesátkrát. Tenhle kousek má ovšem ještě svá zvláštní specifika. Zaprvé je extrémně nudný, šablonovitý, nenápaditý a táhne se pomalu jako smrad. V hlavní roli hraje (a hodně špatně) výjimečně nesympatická ženská. Polovzdělaný režisér se snaží své publikum omráčit syntézou matematiky, teoretické fyziky a okultismu, výsledkem čehož není nic víc, než směšná a plytká pozérská slátanina, prázdná jako prd. Nemůžu přijít vůbec na nic, za co bych dal aspoň jednu jedinou hvězdu, až na závěrečnou scénu se totiž jedná o ukázkový filmový odpad a největší pseudohorrorovou nudu za posledních x měsíců. Jsem ubohostí scénáře uražený a rozezlený, můj poslední film před dovolenou a takový škvár.

Čarodějnický příběh z odlehlé podhorské oblasti osmanské Makedonie je sám o sobě poutavý a zajímavý, a v éře nekompromisní nadvády horrorových stereotypů a šablonovitostí, především hollywoodských, by mohl působit osvěžujícím dojmem. Tedy mohl by, kdyby rejžův rukopis byl víc mužský než ženský, přesněji kdyby se vykašlal na nešikovné pokusy o poetiku, lyriku a rádoby artový přesah, kteréžto prvky v ději většinou nudí a jeho temnou atmosféru mrví, a namísto toho přitlačil radši na realistické civilnosti a syrovosti. A hlavně a především kdyby film nenechal schválně točit "nervní" a vyzoomovanou (= vyližprdelní) ruční kamerou, navíc v jakémsi pitomém (snad IMAXovém) formátu. A kvůli té mizerné kameře, která mi sledování filmu notně otrávila, nemůžu dát s čistým svědomím ani třetí, i když bych rád, protože třeba způsob převtělování čarodějnic mi přišel podnětný a fascinující.