PetrPan

Exkurze do světa moderních zlatokopů, která se utopí ve velmi šedivém dramat s nudným milostným trojúhelníkem. Liška jako křupan dobrý, Adamczyk dokonce i snesitelný a Bokové postava divně napsaná i sehraná. Typický filmový šumák a teď při psaní komentáře už vyšuměl. Škoda. Silnější dvojka.

Cynický odsudek prašivé ideologie vyvolávající "vážnou radost, kde není prostor pro legraci" a která křiví charaktery věrců i bezvěrců. Z nadšených soudruhů se stávají zhýralé a pokrytecké svině (Munzar) nebo zoufalci schovávající se za šťastný úsměv (Dítětová), svobodomyslné překroutí v netečné cyniky bez budoucnosti (Somr). A neteční (všichni ostatní), ti jsou vždy pouze poslušní.  K člověku až hnusně upřímné. Takhle nějak si představuji dokonale depresivní film.

Bruckner patří k těm současným režisérům, jejichž tvorba se mi líbí.  A tak jsem se na jeho Hellraisera pochopitelně docela těšil. A  fajn, atmosféra, hudba , prostředí , krvavé scény i Cenobiti samotní všechno je téměř tak jak má být. Ale brzy jsem se přistihl, že vyhlížím Pinheada, tedy toho, kdo se de facto stal značkou filmového zpracování Barkerovy novely. Chápu a respektuji volbu, která zřejmě přišla  po odmítnutí Douga Bradleyho, ikonickou postavu přepsat a přetvořit, ale já si díky tomu připadal jako v Noční můře bez Freddyho nebo Pátku třináctého bez Jasona.   Čili jedna zásadní změna, která možná více odpovídá předloze, ale osobně mi moc nesedla a pak paradoxně vlastně nic nového.  Areligiozní peklo plné bolesti, zase,  asi jsem čekal větu trochu více rozvitou. Silnější, ale trojka.

Neobyčejně laskavé a přitom nijak fádní a vlastně originální kafrání o životě,  kterýžto bychom si mohli prožít ty, ty i ty tam vzadu, co se tak krčíš.   Film, k jehož poselství je třeba dospět či zkrátka zestárnout. Před 15 lety mnou prošuměl, teď  mi ta příjemná vůně tohoto filmu snad nějakou dobu utkví. A to nejen díky Somrovu a Novotného  moudře nemoudrému pindání, ale i herečce jedné role Marianě Kroftové. V některých ženských očích by se člověk holt rád utopil. A ano, měla i ňadra, typ výstavní.

Part pro tři figury, dámu, koně a věž.  Dámou je tu mistr Čentovič, nejsilnější, nejnebezpečnější  a zdánlivě nezranitelná figura, která bezcitně kosí nepřátele hlava nehlava.  Věží pak Hans Kleibert, bratr  Heinricha, který svou přímočarostí a  nezlomností stojí jako skála, na jejíž oporu se lze vždy spolehnout. A nakonec kůň neboli dr. Heinrich Kleibert, nevyzpytatelný, nepředvídatelný  a jehož příští skok může znamenat smrt pro něj či jeho nepřítele.  Napínavá, skvěle napsaná a mimořádně zahraná televizní inscenace, které projev Hrušínského dodává mrazivý thrillerový odstín, jehož  temnotu vyvažuje hřejivá Haničincova lidskost a dramatický rozměr pak přidává  rozpolcený Munzar.  Není co vytýkat.

Těžká filmová deka, kterou na vás Tim Robbins hodí po pár minutách a až do samotného konce se pod ní potíte a grilujete.  Kontroverzní téma o vině a odpuštění, kde autor velice šikovně pracuje s pocity diváka a přitom s ním vůbec nemanipuluje.  Militantně nevěřící pak rozhodně ruce pryč.  Ostatní pak bude nutit přemýšlet, ovšem díkybohu ne o víře.  Excelentní Susan Sarandon i Sean Penn a závěr, který vám z mozku nadělá fašírku. Mít jasno tu pak z mého pohledu může mít jen, no ano, debil, Omlouvám se tedy všem debilům, zejména z mých Oblíbených a ještě více těm, kteří mají mě v Oblíbených, co měli jasno.  Čtyři,  myšlení totiž bolí.

Nemilosrdné svědectví doby. Krejčíkův nejen psychologický ponor do mysli narušené terorem.   Hannjo Hanse jako až myticky démonický nacista proti svým slovenským vynuceným nájemcům. Dobře situovaná rodina, která nelehkou dobou proplouvá poměrně snadno i díky synovi v Hlinkových gardách a zejména  svému nájemníkovi. Rodina, která si své stigma uvědomuje, ale není schopna a hlavně ani ochotna se jej jakkoliv zbavovat. Vidle do jejich pohodové nepohody hodí navrátivší se nezdárný syn partyzán a pomalu ale jistě se roztáčí kola nezvratného osudu.  Už tak výborné psychologické drama, kde má začátek i konec sílu odbití  kostelního zvonu. A zrovna ve chvíli, kdy jste ve zvonici ... Další československá pětka, nelze jinak.

"Sovětský raketoplán Sojuz ztroskotal. V jeho dřevěných troskách nalezli ze sedmi členů posádky smrt čtyři. Přežili pouze palubní topič, truhlář a nástěnkář..."   Komunistické Potěmkinovy vesnice, jejichž papundeklovou realitu jsme čtyřicet let nebyli schopni prohlédnout, ale dnes bychom rozhodně už žádnému Potěmkinovi neuvěřili. To vůbec...  Klíč je normalizační, a tady se nebojím říct kokotina, která zasévá rudé semínko do srdcí šedesátými lety narušeného národa: Milujeme Lenina a komunisté jsou andělé jeho. Na Západ od nás je to jen samý zrádce, arogant a zbabělec.  Tolik k poselství filmu, co do příběhu je to pak téměř nekoukatelné, anžto to vlastně nemá žádný pořádný scénář. Působivou je jen scéna s gilotinou, ale i tu formálně pohřbí závěrečná nesmyslná opakovačka, která měla její naléhavost zřejmě zvýšit. Inu nepovedlo se.  Do odpadu nehážu jen za poněkud symbolicky popletený závěr s padajícími stromy a stojícím křížem. Soudruzi, to máte naopak...

Formálně nádherná pocta němému filmu, z něhož musela být při premiéře právě diva Lilian Gish naprosto unešená.  Stylizaci, jíž se pak podřizuje nejen forma, ale i obsah, pak buď přijmete nebo vás zcel mine.  Už ve své době byla Lovcova noc vlastně silně nostalgizujícím snímkem pro pamětníky dávno zašlých časů.  Takový nenápadný, ale v mnohém snad i odvážnější Sunset Boulevard, byť od něj se liší právě  přímými formálními odkazy na typické prvky němých filmů. Bavilo od expresionistických dekorací  při vraždě matky přes tklivě noirově laděnou pohádkovou projížďku lodí,  u stínového jezdce či mrtvé v jezeře se pak musí těm vnímavějším  až srdce rozbušit.  Filmové umění, kde lze vnímat obrazy jinak než vyprávěný příběh, a přesto spolu  budou souviset.  Okouzlená  pětka.

Hollywoodská limonáda 30. let. Romantické a nehistorizující zpracování (ach ty kostýmy a kadeře) legendy o Robinu Hoodovi.  Odlehčené tak, že jsem chvílemi čekal, že postavy začnou zpívat a tancovat. Srovnání se shrekovským Robinem Hoodem pro současného diváka skutečně sedí.  Akce dnes možná působí legračně, ale hercům tehdy nepomáhaly téměř žádné triky čili si dokážu představit, že Errol Flynn by si třeba  Kevina Costnera či Russela Crowa namazal na chleba. Nechybí památné rozstřelení šípu ve dví a nejlepší je závěrečný choreograficky velmi zdařilý  šermířský souboj Hooda a Gisbourna. Pozorně  jsem pak poslouchal zvuky vystřelených šípů a skutečně,  jsou to blazery ve Star Wars! Viděna kolorovaná a vyčištěná verze.  Spíše tři hvězdy, dnes už je tenhle způsob filmu přece jen zastaralý, ale z úcty ke klasice jednu přihodím.