Ryuuhei

První sérii beru za pomyslný vrchol seriálu. Hrozně mě bavila Earlova posedlost seznamem a jeho až mnohdy zapeklitá cesta řešením jednotlivých bodů. Poznal jsem jejich prostřednictvím roztodivné osazenstvo městečka. Všichni byli parádními karikaturami, mezi nimiž navíc vládla úžasná chemie. Série byla zkrátka vtipná, vkusná, nápaditá a místy až geniálně promyšlená. Oceňuju i hromadu nekorektního humoru. Rasismus? Sexismus? Výtečná příležitost, jak si z těchto témat elegantně vystřelit - to by dneska neprošlo. Skončit to posledním dílem, neváhám udělit 10/10. /// Druhá série na to šla jinak. Ze sympaťáka a pohodáře Earla udělala už ne tolik sympatického recidivistu, který se najednou nebál jít i proti svému vlastnímu přesvědčení. Tvůrci měli zkrátka potřebu jeho charakter rozvinout a podle mě mu to spíš uškodilo. Stejným procesem si prošly i ostatní postavy, které vystoupily ze škatulky karikatur a začaly se taky vyvíjet, mnohdy dost nešťastnými směry. Např. z Joy se stala víceméně kladná postava, ačkoliv to vůbec neměla v povaze. Seriál rapidně ztrácel své kouzlo i menším zastoupením seznamu, který stále víc odsouval na druhou kolej a ke konci série ho vlastně už vůbec neřešil. Z honby za dobrými skutky a strachu z karmy se stal spíše řadovější komediální seriál, který i k mé další nelibosti sázel ve větší míře na fekální humor. Vrcholem negativ se u mě staly epizody s policisty - stále byly promyšlené a rozhodně neztrácely na tempu a nápaditosti, ale mně zkrátka nesedly a byly pro mě doslova utrpením. Finále sérii částečně postavilo zpět na nohy i bez toho, co předešlou činilo dokonalou, ale přesto hodnotím cca 7/10. /// Třetí sérií jsem přistoupil na změnu přístupu seriálu k věci a tak nějak se i srovnal s tím, že o nápravě minulosti už tolik nebude. Děj se zaměřil výhradně na Earla, jeho počínání ve vězení, posléze v kómatu a i v bizarních iluzích o alternativním životě. Vznikla tu rázem vtipná a skvěle napsaná mýdlová opera s příměsí sitcomu, která překvapivě stále fungovala a já se jí dobře bavil. Z prapůvodní relaxace se stalo držení palců, aby se Earl dal dohromady a nejlépe konečně našel svoje štěstí v nečekané lásce. Omotalo si mě to okolo prstu a začal jsem být tolerantní i vůči přetrvávajícím nedostatkům. Ale na seznam nakonec taky došlo! 8/10. /// Čtvrtá a zároveň poslední série se vrátila ke kořenům. Opět s plnou vážností řešila body na Earlově seznamu, každý díl měl mini epizodku o nějaké postavě a jejím počínání s libovolným problémem, sem tam to bylo proloženo větším příběhem, kde došlo k vývoji postav, ale zkrátka byla vidět ta snaha udělat ze seriálu to, co ho dělalo dobrým. Jen, kdyby vše neskončilo ohromným cliffhangerem, který se sice údajně dořešil ve spin-offu Vychovávat Hope, ale zapůsobil jako pěst na oko. /// Ve výsledku hodnotím čtyřmi body za to, o jak unikátní, zábavný a pro mě osobně sympatický seriál se jednalo. Normálně na komedie nejsem, ale tento si mě získal svým chytrým humorem. I kdyby nicméně byl od začátku do konce geniální a bez zádrhelů, za ten konec bych stejně nemohl udělit plný počet, ať bych chtěl sebevíc.

Blue Lock zhruba vím, o čem je, ale dosud jsem se k němu nedokopal. Předpokládal jsem, že mě třeba film, který měl pokrýt příběh z pohledu jiné postavy, na toto anime navnadí. Bohužel se stal spíš pravý opak. Je vidět, že jde o shrnutí děje, takže se vše bere hopem a děj nabírá čím dál větší tempo. Líbil se mi začátek, kde se nám představil demotivovaný Nagi a Reo, který v něm spatřil potenciál a tak se ho rozhodl doslova donutit do toho, aby spolu s ním začal hrát fotbal. Najednou tito dva stáli v zápase proti ostatním týmům a já si jen říkal - kde je nějaká tréninková montáž? Jak toho docílili? Oba samozřejmě nepřemožitelní, takže se v mžiku dostáváme do prostředí ústředního Blue Locku a zde jsou nám prezentovány série méně, či více zajímavých vyřazovacích zápasů. Zajímavá mi přišla třeba vybíjená. Pak se ale přešlo na klasické zápasy a v nich i k typickým shounenovským klišé, jakože tým hrdinů jasně vyhrával a měl navrch, když tu se protivníci sebrali a stali se z nich šílenci, co si nakonec prodrali cestu k vítězství. Byly tu i náznaky nějakého toho dramatu, jako když se rozhodovalo o tom, kdo se přidá do trojčlenných týmů, což znamenalo, že se i dva blízcí parťáci budou muset chtě nechtě rozejít. Ale všechno bylo pojato skutečně polovičatě, spousta postav byla jen naťuknutá a věřím, že když má člověk nasledovanou sérii, asi k tomu přistupuje jinak. Tady jsem akorát ocenil svou neznalost v tom, že jsem si nebyl jistý, jak zápasy skutečně dopadnou a jestli nedojde náhodou k remíze. Nicméně mě film jako takový nenadchl. Hlavní hrdina mě už po čtvrtině filmu štval svými ohranými hláškami, jak ho to hrozně nebaví a jak chce domů. Akce obohacená o zpomalené a detailní záběry s pestrobarevným podkresem a efekty se taky brzo okoukala a já jen čekal, kdy už ksakru ten míč doletí do branky - kde mimochodem v 90 % případů absolutně nefungoval brankář. Místy jsem se skoro až nudil a v půlce už doufal, že bude brzy konec. A nemyslím si, že to bylo protože nesnáším fotbal jako takový. Nemám momentálně chuť hlavní sérii dávat šanci.

Tarantino fušoval i do kriminálky? Tak, to se podívejme... Resp. mi nedalo, abych se nepodíval, ačkoliv k postavám ze seriálu mám neutrální vztah, znám je z občasného pokukování na náhodné epizody za bezesných nocí. Tarantina bych zde v normálním případě asi hledal marně. Možná v místy filozoficky pojatých dialozích? Důrazem na vnitřnosti a hektolitry krve? Nebo sem tam lehce sarkastickém smyslu pro humor? Nevím. Ale zápletka byla sama o sobě zajímavá a byť se topila v klasickém klišé, aneb „pohřben zaživa“ na již několikátý způsob, z epizody jsem byl celou dobu napjatý, držel jsem vyšetřovatelům palce, místy mě překvapila svou sofitsikovaností, a nezapomněla ani pobavit jistou scénkou, kterou nebudu spoilerovat (na rozdíl od některých hodnotitelů zde). Ani nenaznačím, kdy k ní dojde. Tarantino se tedy sice kvůli dobru seriálu musel trochu držet zpátky, přesto se mu do dvou epizod podařilo vpašovat atmosféru i nápady, na jaké by si běžný tvůrce netroufl. Rozhodně kvalitní podívaná, které by měl především fanoušek režiséra dát šanci - jakmile s tím vědomím začne sledovat, o to víc si bude všímat detailů.

Příliš zdlouhavý začátek. Kdyby se film v půlce přiklonil expediční stránce a víc ji natáhl, film by měl úplně jinou dynamiku. Takhle jsme většinu času sledovali hrdinův stále se víc rozpadající život. Plus jsem sem tam nepochopil jeho myšlenkové pochody, jako když se vrhl do víru divoké řeky i poté, co mu domorodci již skoro prozradili, co se s jeho družkou stalo. I tak se jedná o zajímavý snímek jinou pointou, než by si jeden myslel.

Na film se mi hrozně špatně koukalo. Ne proto, že by byl špatný sám o sobě, ale proto, o čem pojednával. Sám mám čím dál větší problémy s pamětí, v mé rodině se Alzheimer také objevil a tak se můžu jen modlit, že za mé neduhy může porucha pozornosti a ne onen nevyléčitelný démon, který postihl i protagonistku filmu. Bylo krásně ukázáno, jak se i z vysoce inteligentního člověka postupem času stává troska, která přestává mít pojem o plynutí času, neví, kde je a ve výsledku i kdo je. Někdo si tu stěžoval na stoické chování hrdinčiny rodiny, ale ne každá rodina je za každou cenu hysterická a musí dělat scény. Naopak tam bylo víc než dobře naznačeno, jakou je takový člověk najednou přítěží a že ne všichni mají žaludek na to se o něj dál starat a aktivně zajímat. Je to smutné, ale je to tak. Celkově mám po zhlédnutí snímku velice nepříjemné pocity a obavy. Ano, je to film, který své téma vždy trochu přikrášluje, ale zároveň vychází z reality a prezentuje skutečnou nemoc. Když se zaměřím na herecké kvality Julianne Moore jsem všechno sežral i s navijákem, Kristen Stewart si zase zahrála roli sobě na tělo - neúspěšné (divadelní) herečky, jelikož její spektrum výrazů se od Stmívání zjevně vůbec nezměnilo, aneb výběr nejméně nesympatické tváře celého snímku. Závěr jako takový se mi moc nelíbil a klidně bych přidal hvězdu, kdyby to skončilo v jisté dost kritické chvíli, jež mě doslova zvedla ze židle.

Nebýt (v té době) naprosto překrásné Carmen Ejogo, vždy skvělého Dannyho DeVita, eventuálně zde běhnovsky výstředního elegána Williama Fichtnera, film bych s radostí vynechal. Trošičku bizarní komedie z počátku milénia, kde byla snad jediná zajímavá část ta zabývající se plánováním a realizováním, jak získat zpátky prsten. Zbytek byl takový nijaký. Ani moc vtipný, rozhodně ne chytrý.

Ohromně těžko uchopitelný film, který tu má zároveň neuvěřitelně špatné hodnocení. A já se ptám, proč? Že by ho jen lidi odmítali pochopit? Sám si nejsem jistý, jestli jsem úplně porozuměl jeho poslání, ale to neberu za negativum. Za mě bylo výslednou pointou zjištění, že i navzdory původu a nastavení mysli lze kráčet správnou cestou, byť člověk stále v nitru bojuje sám se sebou. Snímek si po celou dobu hraje s myšlenkami diváka a byť víc než okatě naznačuje, že hrdina nebude úplné neviňátko, chytře překrucuje celou pravdu a jeden neví, komu skutečně důvěřovat. Vysoce inteligentnímu studentovi, který má nicméně své kostlivce ve skříni, či snaživé učitelce, jíž provází trochu přestřelené obavy a svým způsobem i paranoia? Líbilo se mi, jak dobře byly napsané postavy a jak se každé děj věnoval stejnou mírou. Byla to díky tomu jedna velká šachovnice, kde měly všechny charaktery důležitou roli. Až teď mi dochází, že nejméně jedna linka zůstala nedořešená, ale tak to v životě někdy zkrátka chodí. Opravdu povedené lidské drama s hutnou atmosférou, které mi tajilo dech.

Atmosféra budovaná slušně, hrůza ze smrtícího deště byla cítit na každém kroku. Ale důvod celého toho úprku mi zůstává záhadou. Nebylo by bývalo jednodušší se někde ukrýt a počkat, až se mrak s kyselinou přežene? Jasně bylo řečeno, že se přesouvá, z čehož jsem i odhadl, že nejde o katastrofu světových rozměrů, ale jen pomíjivý efekt. Dál se mi nelíbilo, že ač bylo ze začátku naznačeno, že jsou výpary z deště nebezpečné pro dýchání a v jedné scéně se proti tomu postavy obrnily šátky, se to po zbytek filmu neřešilo a všichni vesele naplno dýchali, i když se to všude hemžilo mlhou. A to samé se dělo i v případě, kdy bylo nebezpečné všechno mokré, podruhé už zjevně ne a týpek se v klidu vyválel v nasáklé půdě bez následků. Rodinné drama mělo své momenty i hloubku, ale dcerka byla přesto akorát na proplesknutí a u jejího závěrečného výstupu jsem jen nechápavě kroutil hlavou skoro o 360 stupňů. Aneb jak poslat každou minutou jinak zajímavě rozjetý film víc a víc do háje a udělat z něj nekonzistentní paskvil. Možná si to tvůrci uvědomili a film nakonec zařízli bez jakékoliv dohry, nebo vysvětlení, co se se světem dělo dál. Je to škoda.

Mám pro romantické komedie tohoto typu zkrátka slabost. I když je zejména zakončení dost stupidní a od poloviny se snímek přiklání typické žánrovce, celou dobu to táhne především sympatické obsazení a uvěřitelná chemie, co mezi ním panuje. Fajnové, nenáročné pokoukání na odpoledne.

Méně je více. Na televizní film překvapivě dobrý počin, který mě přes svou jednoduchost dokázal připoutat k obrazovce.