Colby Sawyer

Být u Waititiho filmů objektivní je pro mě téměř nemožné, protože jeho styl je na míru šitý přesně pro mě. Ragnarok byl po dvou ne zrovna zázračných filmech s Bohem Hromu úplným zjevením, které nadchlo a uhranulo, takže od Love and Thunder byly nemalá očekávání. Ačkoli byl předchozí díl určitě lepší díky momentu překvapení, který čtyřka už prostě nemá, protože všichni jsme tak nějak věděli do čeho jdeme, tak já z kina odcházel naprosto spokojený. Taika zase dodal parádní jízdu, která znovu nabízí úplně jeblý humor společně s emotivními výjevy a super akcí. Greenscreenem se nešetřilo, ale celé to stejně vypadá skvěle. Waititi je sice známý hlavně osobitým humorem a často se zapomíná, že jeho filmy jsou velice působivé i po vizuální stránce. Čtvrtý Thor není výjimkou a stylově se tu míchá áčková akce s těmi správnými hudebními vypalovačkami. Všechny postavy jsou opět fajn a Bale je jako Gorr (zcela nepřekvapivě) naprosto skvělý. Nemá sice ohromně moc prostoru, ale ždíme každou vteřinu na maximum. Povedli se i bohové v čele s orgiemi pořádajícím Diem v podání Russella Crowea, kterého role evidentně dost bavila. Největšími hvězdami jsou však Thorovi kozy, které to zabíjí po celý film. Jejich vystupování je sice úplně debilní, ale kdykoliv se objevily na plátně, tak jsem se nemohl přestat řechtat. Potěšilo mě konečně rozumné využití LGBT témat, které pro jednou nepůsobí hloupě ani nuceně a je tu s nimi pracováno zcela rozumně i přirozeně. Celé je to hlavně velice uspokojující. Oproti poslednímu Strangeovi, ze kterého vyloženě křičel ten promarněný potenciál, je tady vidět, že jsme dostali to plnohodnotné "Classic Thor Adventure", což není vůbec málo, je to naopak fakt dost a mně to dělá velkou radost.

Paralela mezi sequelovou trilogií Star Wars a trilogií Jurského světa dosáhla dokonalosti. Obě trilogie začaly sázkou na zmodernizování původního dílu, poté chtěly série posunout jinam, ale lekly se rozporuplných reakcí, a tak na finále spíchnuly nějaký mišmaš, který by se měl focus groupě líbit a překvapivě to nedopadlo dobře. Zatímco osmou epizodu považuju za fakt dobrý film a devátou jsem si užil jako výplach z ranku Transformers či Rychle a zběsile, tak situace u Jurského světa je jiná. Druhý díl se fakt moc nepovedl a třetí je ještě horší. Přitom koncept, kdy od reimaginace originálního parku se přesunou dinosauři do civilizace a finále bude o celé změně ekosystému, protože dojde k prolnutí současnosti a prehistorie, je podle mě dost super a mohlo se jednat o kvalitní hity, kdyby se tato idea lépe uchopila, nebo by se aspoň dodržela. Třetí díl se na vše zcela vybodl a po pěkném úvodu, který vyvrcholí stylovou bourneovskou naháněčkou na Maltě, se zase dostaneme do lesů v dinosauří rezervaci, tentokrát sice v Itálii ale je to stejně úplně fuk. Scénář se vařil z vody, takže zápletky s klonem a kobylkami jsou vyloženě meh. Záporák je dost ubohý a zbytek je úplně odfláknutý. Šlo jen o naházení věcí, co by se měly líbit a měly by tam být, bez většího rozmyslu. Producenti se museli zděsit, když si uvědomili, že všichni původní hrdinové jsou běloši, a tak si vycucali z prstu postavu černošské pilotky, která je ve filmu opravdu jen kvůli povinným kvótám, protože jinak nic nedělá a je k ničemu. Práce s dinosaury byla postavena na konceptu “čím víc pruhů, tím víc adidas”, takže se jen střídají scény, kde dinosaurus nahání partu A a kde nahání partu B. Takhle se párkrát přeskočí až se party potkají a jsou naháněny společně. Potom je konec. Není tam žádné napětí, nikdo neumře, vše se odehraje přesně dle očekávání. Goldblum sice občas plácne nějakou blbost, takže se člověk aspoň pousměje, ale jinak je to jen rychlokvaška za spoustu peněz s promarněným potenciálem.

Celé to tak hezky začne, jen aby to vyznělo úplně do ztracena. Základní premisa je zajímavá, Kosinski to pěkně snímá a Hemsworth je v netradiční poloze taky fajn. Film hezky plyne až člověk zjistí, že tři čtvrtě stopáže jsou pryč a vlastně se nic nestalo. Pak přijde finále s pointou, která je naprosto nezajímavá a nepřekvapivá. No a potom je konec. Nevím, jestli v knižní předloze je nějaká genialita, kterou se jen nepodařilo převést, ale pokud tohle je všechno, co originál nabízí, tak to potěš koště. Jako povídka na cestu vlakem to je asi fajn, ale proč by z toho někdo dělal film proboha? Po Top Gunu Kosinski zažije celkem vystřízlivění, jeho vizuál měl být využit u lepšího scénáře.

Kolik fanservisu a easter eggů udělá z úplné kraviny dobrý seriál? To je rozhodně dobrá otázka a je můžu říct jen, že ne tolik, kolik ho nabízí tento. Disney vsadilo na to, že má McGregora s Christensenem a zbytek "nějak dopadne". No dopadl pěkně na nic. Ten scénář je hrozně, ale opravdu strašlivě pitomý. Celé je to hloupé, plné absurdních nelogičností a nesmyslů, dokonce ani nedokáží tvůrci udržet nějakou konzistentnost. Celé je to i ohromně podprůměrně zrežírované. Každý záběr je bez nápadu, zcela banální, obrazové vyprávění nulové, jedná se o naprosto sterilní práci rutinéra. Mando byl chvílemi vyloženě generátor screenshotů, tady by se jen těžko něco našlo. Deborah Chow si tímhle rozhodně žádné jméno nevybudovala, právě naopak. Hudební doprovod je na tom snad ještě hůř, dokonale mdlý a často i zcela chybí. Stejně tak choreografové soubojů jsou pěkní průměráci, jestli tam vůbec někdo takový byl, nedivil bych se kdyby ne. Kde jsou ti lidé, co pracovali na prequelech sakra? Ewan je super a svým charismatem to drží nad vodou a občasné fanouškovské pomrknutí donutí diváka udržet pozornost, ale jinak je to nejhorší SW seriál, když nebudeme počítat některé animované rychlokvašky. Boba Fett byl sice z půlky dokument o tuskenech se dvěma skvělými epizodami Mandaloriana, ale i to bylo lepší než tohle. Nebudu lhát, druhou sérii bych si dal, jen bych vyměnil všechny, co na tomhle dělali, a nechal pouze titulního hrdinu.

Nic Cage hrající Nica Cage je ultimátní počin, který filmový průmysl potřeboval. No to asi trochu přeháním, ale jedná se film, který snad ukazuje, že v Cageově filmografii se zase začnou objevovat kvalitní snímky a ne jen bizáry, které mu vybral berňák. Unbearable Weight je plné těch největších klišé a někdy jde až na hranu sebeparodie. Všichni na place to vědí, takže si Cage s Pascalem každou scénu maximálně užívají. Nejedná se však jen o úplnou blbinu, ale asi i o mírnou reflexi Cageovy kariéry s lehkou příměsí rodinného dramátka. Všechny jednotlivé aspekty spolu funguji náramně, přestože se ve své podstatě nejedná o nic světoborného, stejně se jedná o zábavný snímek, kterým to chtělo být především. Já jsem se bavil královsky, takže mise splněna.

Film roku už v květnu? Zřejmě ano, i když ještě nějací vyzyvatelé přijdou, tak pochybuji, že se Maverickovi dokáží vyrovnat. Ultimátní blockbusterová jízda, která dokáže napnout, pobavit i dojmout. V době digitalizování všeho je akce přímo v kokpitu s Cruisem něco nepopsatelného a člověk chvílemi ani nedýchá. Luxusní záběry na stíhačky by se v tomhle podání neokoukaly ani za hodiny sledování a ve spojení s parádním audiodesignem je divák někdy vyloženě nucen tajit dech. Kosinskiho vizuál mě vždycky bavil a tady ho prodává maximálně, akce je zběsilá, ale zároveň je vše krásně přehledné a strhující. Původní Top Gun je fajn film, který je ale celkem o ničem. To se rozhodně nedá říct o pokračování, které má fajnové postavy i povedený příběhový oblouk, který nesází jen na kupu nostalgie, ale stojí pevně na vlastních nohách. Cruisova láska k epickým blockbusterům a jeho pečlivost přinesly své ovoce. Top Gun: Maverick vyráží dech celé dvě hodiny a musím říct, že jsem kokpit mezi oblaky opouštěl jen velice nerad, protože tohle byla skutečná nádhera.

Rychlá Rota je jedním ze zásadních seriálů mého dětství, takže z rebootu bych vskutku radost neměl, protože víme, jak to s těmi všemi rebooty a remaky dopadá. Naštěstí se toho chopili kluci z Lonely Islandu, což jsou asi jediný tvůrci, u kterých mě nejímá hrůza, že se postarají o návrat Chipa a Dalea. Vlastně Lonely Island a Rychlá Rota jsou pro mě kombinací, o které jsem nevěděl, že ji chci, dokud se nestala a dělá mi radost, že dopadla náramně. Noví Rescue Rangers jsou totiž ultimátním meta filmem animované tvorby. Takové množství easter eggů a narážek se na takto malém prostoru jen tak nevidí. V jádru to sice není nic přelomového, celé je to vlastně pojaté jako pocta všemožným druhům západní animace, ale funguje to na jedničku. Nostalgie starých dobrých animáků se tu umně mísí s rýpaním do mrtvých očí postav z Polárního Expresu či Sonicových humanoidních zubů. Klukům z Lonely Islandu je svaté všechno a zároveň nic, takže si člověk nikdy není jistý, jestli přijde laskavé pomrknutí nebo drzé pošťouchnutí. Příběh je předvídatelný, ale je i dostatečně milý a řemeslně dobře odvyprávěný, aby celou dobu nenudil. Tenhle comeback se fakt povedl, a přestože se nejedná o zásadní počin animované kinematografie, tak tohle nostalgické blbnutí stojí za pozornost, ať už kvůli Chipovi s Daleovi či příjemnému Lonely Island humoru.

Tak tohle byla velká jízda. Nemůžu tvrdit, že jsem celou dobu chápal, co se děje, ale bavilo mě to velice. Oproti dvojce Doctora Strange, jehož multiversum bylo oproti tomuhle jak čaj z pětkrát vylouhovaného sáčku, se tady multiversum ždíme na plné obrátky. Kdo spočítá všechny reality, dostane zlatého bludišťáka, protože jich tu jsou vskutku stovky. Skáče se mezi nimi jak na běžícím páse a chvílemi je tempo skoro až ubíjející. Velkou silou i slabinou celého filmu je to, že se jedná o naprostou šílenost a hovadinu. Logika by se tu hledala jen velmi těžko, protože tam nic vlastně smysl ani nedává. Je to dobře a je to i špatně, diváka to sice dokáže neustále překvapovat, ale stejně by bylo příjemné, kdyby se to chvílemi drželo aspoň trochu při zemi, vůbec bych se při tom nezlobil. Každopádně v jednotlivých segmentech různých světů tam jsou momenty čiré geniality, které se zapíšou mezi nejlepší meme momenty filmové kultury. Pro studio A24 se jedná o další trefu do černého. Trefa je to sice chvílemi až moc zběsilá, ale po celou dobu značně zábavná.

Mohla to být taková fajnová blbina a ona i byla… asi prvních třicet minut. Tvůrci si většinu vtipů a gagů vystříleli hned na začátku, což způsobilo, že od druhé třetiny absolutně chybí humor. Radcliffe sice občas plácne nějakou kravinu, aby se to tvářilo jako komedie, ale od druhé půlky je to až trapně vážné. Skoro to vypadá, že si tvůrci usmysleli, že vlastně točí čupr dobrodružný film a tahle póza jim vůbec nesedí. Ani nemůže kvůli úplně pitomému scénáři. Ke konci to dokonce začne být natolik nudné, až jsem neměl daleko k usnutí, naštěstí to při finále chytne druhý dech, takže jsem film úspěšně dokoukal. To je ovšem vše, co o Ztraceném městě dokážu říct. Mimo cool Brada Pitta to v divákovi totiž vůbec nic nezanechá.

Robert Eggers to zvládnul a natočil artový mainstream. Seveřan je sice nejpřístupnější z jeho dosavadní tvorby, ale přístupným bych ho nenazval. Jedná se o brutální a nekompromisní jízdu, která sice nevyhraje Oscara za scénář, ale odborníci na vikinskou historii si zřejmě budou uznale pokyvovat. Nejsem žádný super znalec, ale něco málo vím, takže jsem si strašně vychutnával Eggersovu práci s mytologií. Severská mytologie je svým způsobem krásná, ale postavená na velkém množství násilí i smrti a přesně tak to Seveřan zobrazuje. Bez romantiky, bez příkras. Jedná se o fascinující vhled, u kterého je divák zároveň rád, že je to jen vhled, protože v tomto brutálním světě by nikdo asi úplně přežívat nechtěl. Skarsgård dal do role Amletha maximum a ve spojení s pevnou režií podává naprosto bestiální výkon, který nejvíc vyniká ve chvílích animálního teroru, který s berserky přichází. Kamera je tu vskutku vymazlená a jednotlivé kamerové jízdy ve spojení s velkolepými i malebnými záběry komponují oku velice lahodící zážitek, který stejnou měrou vybízí k pořizování screenshotů jako ke sbírání čelistí ze země. Trestuhodné by bylo opomenout hudbu, kterou pro mě nejlépe vystihuje slovo masivní, práce se zvukem je zde taktéž mistrovská, protože perfektně ladí s obrazovými výjevy, ale zároveň je tak výrazná, že je prakticky nemožné ji přestat vnímat, stejně jako vychutnávat. Ve filmu není ani příliš akce či atrakcí, často se zpomaluje, konverzuje či se prostě zobrazují výjevy za života na přelomu 9. a 10. století, přesto celou dobu tempo neklesá a dvě a čtvrt hodiny utečou jakoby nic. Je to prostě neuvěřitelná jízda a musím říct, že Hollywood 90 milionů takhle dobře neinvestoval už hodně dlouho, je škoda toho bídného, ale očekávatelného box office propadáku, já jsem šťastný, že Eggers tuhle šanci dostal, protože je kinematografie zase o něco krásnější. Bojím se, že si k tomu většinové publikum cestu nenajde, je to sice přístupnější, ale pořád je to Eggers, pokud ovšem člověku tenhle styl sedí, tak asi nejde být nespokojený.