Shaqual

Občanská válka je dobrá, místy dokonce i skvělá. Bohužel se až moc soustředí na odvyprávění silně banálního a předvídatelného děje sledující partu válečných reportérů co se plahočí rozstřílenou Amerikou. Z té však ale vidíme opravdu naprosté minimum očima našich hrdinů, díky čemuž je divák tak nějak vnucen aspekt lidsvtí a normálnosti, nad kterými ale zbytek jejich spoluobčanů evidentně nějak zlomil hůl. Z dramaturgického hlediska tohle rozhodnutí samozřejmě dává smysl a road movie styl vyprávění je docela přirozená volba, ale je to bohužel na úkor vyobrazení samotné války ve své největší surovosti. Za mě osobně by tak bylo lepší odvyprávět to rámcově a epizodně bze nějakých hlavních nosných postav ve stylu Loznicova Donbasu. Takovou formou by se nám pak celá ta válka mohla úplně krásně, třeba i přes malinkaté střípky, vykreslit trochu komplexněji a obsáhleji. I přes tuhle výtku však Garlanda chválím za těch pár skutečně brutálních a znepokojivých výjevů, či vynikajících akčních scén, co by si vůbec nezadali s jakýmkoliv jiným blockbusterem Michaela Baye. Velmi silné tři hvězdy a upřímná radost z toho, že jsem konečně viděl film od A24 na IMAX plátně. Doufám, že to nebylo naposledy.

Tak buď je Ethan Coen totální podpantoflák co svý ženě natočí, co jí vidí na očích, nebo se zbláznil. A jelikož bych se někdy ještě rád dočkal nějakého alespoň vzdánlivého filmařského přiblížení se k nadčasovým dílům pro která má u mě on i jeho brácha doživotní respekt, tak silně doufám, že ta první varianta je ta správná... tyhle Panenky jsou úplně bez nápadu, bez pointy, bez jakýchkoliv za zmínku stojících hereckých výkonů a bez důvtipu. Nekompromisně tenhle film odsuzuju jako ztrátu času a trapárnu a pokud něco, tak ho beru jako další důkaz, že Tarantino s tím důstojným důchodem po šedesátce na něco kápl. U příjmení Coen to ale srdíčko bolí hodně.

I když si myslím, že si celkově zaslouží vysoké ohodnocení, mám z Napoleona dost rozporuplné pocity. Nabízí dechberoucí brutální bitvy, výborného Phoenixe (i když v jeho věku Napoleon dávno pykal v Atlantiku a vyobrazení 24 letého vojáčka mu težko uvěřit) i úctyhodnou snahu o komplexní zachycení obrazu zásadní evropské historické osobnosti, ale nějak mě skrz film minula prezentace Bonapartova vlivu a dopadu na Francii i zbytek světa, kvůli němuž se o něm furt bavíme a učíme. Je asi dobře, že se nejedná o čistokrevnou powerpointovou prezentaci z dějáku, ale i tak mi to přišlo býti na úkor lehce repetitvnímu intimnímu vhledu do titánova osobního života. Nebylo by tak vůbec na škodu, kdyby se jedna prudérní sex scén nahradila třeba i malou zmínkou o Trafalgaru, Lipsku, nebo já nevím zrušení Svaté říše římské... Nepochybuju o tom, že v té delší verzi se na to všechno dostane, ale trochu mě teda uráží, že kompletní filmová vize s o dvě hodiny delší stopáží (!) se běžným smrtelníkům v kině nepromítne. Je to bohužel bolestně znát a celkově na škodu dramaturgii a strukutuře příběhu, který neustále skáče v čase a ani mi pořádně neřekne, co si o něm Scott, takový filmařský vojevůdce sám o sobě, vlastně myslí. Nemůžu teda ve výsledku pomoct než si povzdechnout a pomyslet si, jak by Napoleona byl býval pojmul Kubrick.

Lekce Scorsese. V historii, grácii skutečného umělce, a hlavně filmového řemesla, které si osvojil jak jenom málo kdo. Tahle famózní záležitost u mě předčila všechna očekávání a za ty herecký etudy mezi DiCapriem a De Nirem budu maestrovi už navždy zavázán. Nechci tady házet superlativy, ale nechť je tu navždy zaznamenáno, že Marty je i se svými 163 centimetry jeden z největších filmových velikánů a jestli si někdo zaslouží hodnotit jaký filmy jsou nebo nejsou "cinema", tak je to on.

Ďábelsky geniální De Niro cituje z nejobskurnější maturitní četby ostošest, v jakýmkoliv jiným filmu tvrdej Nick Nolte neví kam dřív skočit aby zachránil dcerku se ženou a Marty Scorsese čaruje jedny z nejděsivějších scén u kterých se ani krapet nebojí vylejt jeden dva kýble krve. To je recept na výbornou a místy skutečně děsivou podívanou, která musí potěšit kdejakého fandu klasických thrillerů, zejména těch Hitchcockových. A to hlavně zásluhou střihačský mistryně a Martyho pravé ruce Thelmě Schoonmaker, ale i díky použité hudbě Bernarda Hermanna - netuším, jestli se jedná o hudbu z původního Cape Fear či o jiný film, ale funguje tu perfektně. Upřímně bych čekal, že tenhle film bude obecně spíš hit or miss, ale jak je vidět (aspoň tady), taky i přes svou surovost a nechutnýho záporáka Cape Fear zaimponoval skoro každýmu. Tahle režisérská legenda tak asi fakt věděla, co dělá. A já jsem za to sakra rád.

Mám radost, že se Edgar nenechal úplně zaškatulkovat jako britská verze Tarantina (aka jako režisér jen cool komedií vzdávající hold deseti žánrům zároveň) a že se rozhoup na o pár levelů vážnější tón. Po vizuální stránce je Poslední noc v Soho dost působivý film a to co ze svých režisérských trademarků recykluje tu funguje velmi dobře, hlavně co se využití hudby ze šedesátek týče. I přes tyhle klady mě ovšem ten film zklamal. Děj se sice docela sebevědomě vyvine z přesvědčivýho "fish out of water" filmu do temnější linky plný tajemna a zvratů, ale že by z toho filmu člověk odcházel s hlavou plnou vizuálů nějaký hrůzy a nespavosti, tak to fakt ne (což je pro někoho ale určitě plus). Navíc mi přijde že pravidla celý tý myšlenky cestování do minulosti nedávají moc smysl a nejsou vlastně ani pořádně vysvětlený. Upřímně si do teď nejsem jistej jestli se Ellie do Sandy přímo převtělí nebo jestli ji jenom pasivně sleduje, protože natočený je to v různých scénách tak, že se tyhle interpretace průběžně protiřečí a to mě trochu vytáhlo z jinak velmi solidního filmového zážitku. Ať už ale Wright natočí jako svůj další film cokoliv, tak si jsem docela jistej, že s kvalitou půjde jen nahoru. Líbí se mi jaký témata a motivy ho zajímají a fakt si myslím, že jako filmař se nám ještě před očima vyvine.

Milostný dopis žurnalistice, který určitě nejednoho náctiletého diváka inspiruje natolik, že bych se nedivil, kdyby se stovky pokojíčků po celým světy rozezněly v rytmu pravidelného zvuků mačkání kláves psacích strojů. Protože tak inspirativní filmy Wese Andersona dokážou být a tak idylicky v tomhle snímku zachytil ducha jedné malé redakce někde v Kansasu. Rámcová kompozice sledující tři větší články z francouzského maloměsta tomuhle sedne jako vyšitá a vizuálně je to jako vždy naprosto slastný zážitek. Až teda na pár "handheld" záběrů v druhé (a nutno říct nejslabší) části o pár nabručených studentech, která mě bohužel celá dost minula. Taky je trochu škoda, že postava Billa Murrayho není využitá víc aktivně při spojování jednotlivých kapitol a taky by mě zajímalo jak takový průměrný kansaský čtenář této artové publikace vůbec může vypadat. Naštěstí zbylé dvě linky jsou tak geniální, že se jedná o opravdu malé výtky tomuhle velkému dílu a já jsem mega rád, že maestro W. A. je při síle a svými relativně pravidelnými dary lidstvu dokazuje, že on na svojí kreativitě slevit nehodlá.

Žijeme v době, kdy se kvalitní dospělácká tvorba postupně stěhuje do delších seriálových forem, kdy jsou po světě zavřená kina a reálně mnoha z nich hrozí, že už se buď neotevřou, nebo že to co budou nabízet budeme mít možnost vidět ve stejný den v bedně. Člověk by čekal, že se v takové chvíli Hollywood pochlapí a připomene celýmu světu na co se po pandemii můžeme těšit. Že nás vezme do zákulisí prázdných studií, toho novýho cool muzea co se má letos otevřít, nebo že aspoň udělá nějakou cringe behind the scenes montáž kde bychom viděli jak se tenhle průmysl nezastaví ani při situaci v jaký jsme. Nebo že (pokud nebyly prachy) aspoň udělá nějaký sestřih ukazující ty filmy, o kterých podle průzkumů většina lidí ani neslyšela, ať si udělaj nějaký obrázek a možná i chuť je vidět. Nic z toho jsem včera ale bohužel neviděl. Místo toho jsem byl svědkem nezáživného předávání cen s tak prapodivným pořadím, že jsem si chvíli myslel že si v zákulisí losují co oznámí jako další. Dokonce mi chybělo i performance nominovaných písní, když už nic tak aspoň té výherní. Co bylo ovšem asi nejhorší byla uspěchaná a za mě i tak nějak nevkusná sekce in memoriam, kde ta jména velikánů proletěly tak rychle, že jsem si ani nestihl uvědomit o kolik jsme jich loni přišli... Nemám nic proti změnám, v mnoha směrech jsou Oscaři už hodně okoukaná záležitost, ale změna by měla vést sebevědomě kupředu a to se u audiovizuálního umění dá dělat velmi kreativně.

Jako není to takovej odvar, kvůli kterýmu se pro mnohé z A24 stalo téměř synonymum pro pořádný filmový zážitek (Midsommar, Uncut Gems, the Lighthouse...), ale i tak si mě tohle koukání na to jak roste tráva (teda zelenina) docela okouzlilo. Každý člen rodiny je originální individuum a jejich život odráží hodně motivů a strastí s kterými je těžký nesoucítit. Ze stránky asijské reprezentace v Hollywoodu je to taky super (a díky bohu za absenci ohraných klišé co se týkají utlačování menšin), ale Minari by asi udělalo větší díru do světa, kdyby se to před rokem nepovedlo Parazitovi, v jehož stínu tahle krásná, ale v porovnání s tím druhým filmem trochu nudná, záležitost bohužel je a asi i zůstane.

Kdyby si Vinterberg v mém osobním žebříčku sám sobě nenasadil tak vysokou laťku, tak bych tomu asi opravdu neměl co vytknout. Chlast je film tragický, místy temný, několikrát velmi vtipný a celkově hrozně lidský a každý se s ním v určité míře ztotožní. To je také díky vynikajícímu Mikkelsenovi, nad jehož postupném vývoji v průběhu filmu jeden nestíhá žasnout. I tak ovšem klobouk dolů hlavně panu režisérovi, kterému se při tvorbě odehrál jeden mnohem temnější příběh v životě, který je obsáhlý ve věnování na samotném konci filmu. A je škoda přeškoda, že tak kvalitní filmařina nemůže být tak nějak normou i u nás.