a.kopecka

Těžko říct, jestli je novinka Xaviera Dolana zklamání, když jsem od ní v podstatě nic moc nečekala, ale rozhodně se jedná o nejhorší film, který jsem letos v Torontu viděla. Příběh o slavném herci, rodinných problémech, otázkách sexuality, a vztahů s fanoušky recykluje snad všechny hlavní motivy Dolanových dosavadních filmů. A opakuje i motivy stylistické, přičemž montáže stříhané na populární hudbu jsou v tomto stádiu už spíš jen trapné a směšné. Celý film je vlastně poměrně fascinující v tom, jak jako celek nefunguje. A otravný v tom, jak očividně by chtěl být vysokým uměním, ale ve skutečnosti je jen prázdnou arogantní skořápkou, které „vévodí“ hysterické, ale zároveň neskutečně ploché herecké výkony. Trochu doufáme, že je to z Dolanovy strany jen momentální fail, i když se při vzpomínkách na skvělé Mami! (a následně příšerném Je to jen konec světa) trochu obávám, že po několika dobrých recenzích ani ne třicetiletému režisérovi tak trochu stoupla sláva do hlavy a má pocit, že sežral všechnu moudrost světa. Což je vlastně docela zajímavá paralela s filmovým Donovanem. [TIFF18]

Zdá se mi to nebo byl letos v Torontu uveden rekordní počet hudebních filmů? Teen Spirit přitom velmi připomíná letošní česko-slovenský neúspěšný pokus o taneční film Backstage. Zatímco v Backstage sledujeme taneční skupinu odkudsi ze slovenského zapadákova, jak se snaží uspět v "taneční SuperStar" v Praze. V Teen Spirit sledujeme v podstatě to samé v bledě modrém, když se holka-Polka z farmy Violet Valinski (Elle Fanning) snaží skrze hudební soutěž dostat do Londýna a stát se zpěvačkou. A jak se skupinou, tak se zpěvačkou si projdeme celým procesem od castingů po nástrahy byznysu. Narozdíl od tvůrců Backstage ale nebylo Teen Spirit takovým utrpením. Jistě, o nějakém hlubším dopadu na kulturu a dějiny filmu se tu mluvit nedá. Ale debutant Max Minghella má narozdíl od tvůrců Backstage trochu větší smysl pro režii (Elle Fanning je pod jeho vedením tradičně skvělá) a cit pro hudbu. Z filmu je totiž nejvíce cítit právě Minghellova láska k popu, zatímco příběh Violet jako takový poměrně rychle vyšumí do ztracena. Člověk si až říká, jestli by místo celovečerních filmů neměl točit spíš jen hudební videoklipy. V těch si je zjevně nejjistější. [TIFF18]

Vox Lux sleduje osmnáct let v životě Celeste, z které se po tragickém zážitku stane popová superstar. Příběh obyčejné dívky, jejíž život je protkán katastrofami, sledujeme ve třech částech. A až v druhé části se přitom potkáme s Natalii Portman, jejíž postavu do té doby v teen letech ztvárňuje výborná Raffey Cassidy. Sama Natalie Portman pak roli popové divy podává částečně s vervou raperky ze Saturday Night Live, částečně s bizarmostí hodné Vitasovi. Vlastně celý film je tak trochu bizarní, ale zároveň neuvěřitelně režijně precizní a v mnoha ohledech starosvětský. Korunu všemu nasazuje nádherná kamera (35mm!) a hudební vsuvky hlavní hrdinky. Jeden z nejlepších filmů festivalu. [TIFF18]

A je to tady. Robert Redford po více než půl století oficiálně ukončil hereckou kariéru. A do zaslouženého důchodu odchází opravdu stylově. Kriminální komedie The Old Man and The Gun o staříkovi, který celý život vykrádá banky, utíká z vězení, a navíc se u toho náramně baví, je totiž tou nejlepší poctou, které se Redfordovi mohlo dostat. David Lowery se při režii silně inspiroval kriminálkami z 70. a 80. let, a navíc všechno natočil na 16mm filmovou surovinu od Kodaku. Větší autenticitu abyste pohledali! Film skvěle reflektuje i Redfordovu kariéru, takže pokud máte nakoukáno, připravte si kapesníček. Nebo raději dva. The Old Man and The Gun není ničím objevný a vlastně ani přespříliš originální (ať už audiovizuálním pojetím či příběhem), ale je milý, vtipný, a jako rozlučka s jedním z nejlepších herců všech dob funguje zkrátka dobře. Robert Redford má totiž i po osmdesátce charismatu na rozdávání. A skvěle si ve filmu rozumí i s kouzelnou Sissy Spacek, Casey Affleckem a zlodějskými parťáky Danny Gloverem a Tomem Waitsem. [TIFF18]

James Franco a filmy jako The Disaster Artist jsou důvod, proč ještě pořád miluju filmy. Masterpiece. (TIFF17. MIDNIGHT MADNESS)

Brie Larson je badass, o tom žádná. Ale to a ani pár dobře mířených vtipů (pun intended) tuhle křečovitě zpatlanou hommage nemůže zachránit. Navíc, když má subjektivně asi čtyři hodiny.

Fantastický Mortdecai a kde ho najít.

Paraplíčka z Hollywoodu.

Já, Olga Hepnarová, attention whore.

Mix těch nejlepších motivů a prvků z tvorby Nolana, Spielberga a Kubricka. Veskrze komorní, ale přesto neuvěřitelně strhující film (!) vedle kterého je Gravitace (a jí podobné ambiciózní projekty) "velká" asi jako Petřínská rozhledna oproti Eiffelovce. (IMAX, 70 mm)