waits

Tuhle fajn pohádku drží hlavně Jiří Vondráček (v té době člen skupiny Marsyas) se svými nápaditými popěvky (Mlýn klape svou) a pak taky trio loupěžníku. Ubrousku, prostři náám!

Asi se dalo vytušit, že nezůstane u původního psychodramatu, ovšem Soderbergh dokázal podat postupný přerod v krimi thriller naprosto plynule a přirozeně. Moc se mi líbila jistá režisérova odtažitost a příhodná nejednoznačnost (od začátku je jasné, že něco není v pořádku, čekáme jen na to, co to bude), a do zhruba dvou třetin filmu i logická bezchybnost (tenhle pocit trochu poškodily dvě výhrady k chování postav v závěru). Škoda, protože jinak by šlo o žánrovou dokonalost. Jude Law i Rooney Mara přesní, a dokonce i Catherine Zeta-Jones je v roli tak, jak film vyžaduje.

"Ty mě máš rád..ale nerad!" Janžurová s Menšíkem to jinak než výborně neumí, Plzákův scénář přitom vlastně nijak vtipný není, ale to podání je skvělé. A mladý Dlouhý to tak jinak než výborně neuměl. Tuhle inscenaci vždycky vidím rád.

Scénář je dobrý tak na pětiminutovou scénku v rámci školní přehlídky tříd (no, téma úplně školní není). Dvořák s Janžurovou ovšem tuhle inscenaci podávají s takovou samozřejmostí, že si užije nejen pamětník těchto typů inscenací. Ta rodinná pohoda s cigaretou, puštěnou televizí a univerzálními chlebíčky :)

Čekal jsem jihokorejskou verzi house invasion se současně více či méně zakrytým poselstvím, ale to asi nebylo to, co režisér Pon zamýšlel. A jestli ano, pak jsem to nepoznal. Film se tváří jako komedie, stojící na kontrastu finančních možností obou rodin s náznakem nějaké thrillerové katarze (částečně splněno), s vážnějšími prvky sociální kritiky. Pro mě tenhle model, popravdě nebyl příliš funkční, od dvou třetin filmu jsem sledoval další překvapující zákrutu v ději poměrně vlažně, hlavně proto, že jsem si nebyl jistý, co mi vlastně režisér předkládá - na samotnou samoúčelnou taškařici s neobvyklými zvraty nijak natěšenej nejsem, těch jsem už viděl desítky. Ale možná, že nerozumím jihokorejskému stylu vyprávění a že jde prostě o sociální drama, oblečené do černo humorného náhledu (veselé, ale vlastně tragické Maléry pana účetního) - pak bych tomu rozuměl. Anebo ještě dál: Postavy, at už z jakéhokoliv prostředí, nejsou nika sympatickými postavami, třeba tím režisér ukazuje bídu systému nebo společnosti. Dobrá, rozumím,ale pod kůži mi tenhle film nezalez - snad kromě tatíkova povzdechu "Peníze jsou jako žehlička. Všechny problémy prostě vyžehlí."

Nelze nevzpomenout na přecenované Nedotknutelné (2011). Obojí vlastně povrchní historky, které svoje sdělení , že rasismus je špatný a nesmyslný podávají v maximálně nekonfliktní a uhlazené formě . Scénář o fous lepší a zábavnější než v Nedotknutelných, co ale Zelenou knihu zvedá výš je obsazení. Viggo Mortensen a Maheshala Al převálcovali dvojku Cluzet /Sy rozdílem třídy. A Státy 60.let (včetně černošského jazzového clubu) mám jako vizuální prostředí raději než současnou Francii. Škoda, že je to točené tak na jistotu, říkal jsem si během filmu. Ale zase na druhou stranu, takhle jsem měl po skončení fajn pocit. A tak to asi Farrelly zamýšlel.

Le Mans nabízí fantastické závodní záběry, některé vyloženě dech beroucí (Shelbyho projíždka s HF2, rovinka v Le Mans) a příběh o přátelství a vášni k motorům. Lehce rušivé jsou klišovité postupy (zatatý synáček u televize, vyhrocený záporák z Forda, očekávatelné grimasy v příslušných situacích ) a mám trochu pocti, že Mangold šel ve svém přístupu hodně na jistotu. .ALe nevadí. Stejně jako Rivalové nebo lepší díly Top Gear dokažou v divákovi, který pokládá auto za čistě dopravní věc z bodu A do bodu B, totiž Le Mans dokáže vzbudit empatii s lidmi, kteří motory milují. A je to hezká podívaná.

U Simpsonů snas spoilery nevadí!: V roce 1996 ze Springfieldu nevyhostili pracujícího asimilovaného Apua po zkoušce. Mám neblahé tušení, že postupující demokratická progrese (včetně Simpsonů) dnes by se řešila migrace šmahem pro všechny..a bez humorného odstupu.

Takové pohřbení zajímavého nápadu se jen tak nevidí. Nejen, že nefunguje romantická linie, nejen, že scénář není ani zajímavý ani vtipný, ale proč proboha do hlavní role vyberou chlapíka, který nejen, že neoplývá charismatem ani v nejnižší možné míře, ale navíc dokonale zabije jakoukoliv skladbu Beatles, na kterou sáhne? (Nemyslel jsem si, že je to v takové míře možné) Pro fandu Beatles peklo (sáhněte raději po velmi vydařeném odkazu Accross the Universe), pro romantiky bez znalosti Beatles nuda a možná úvaha, co na nich bylo zvláštního.(A že toho bylo!)

Nádherná pohádka o dospívání a hledání a nacházení vlastní cesty. Moc se mi líbilo i naznačení neustálé životní změny (posun u roztomilé kočky Jiji - její výrazivo je klasický Mijazakiho humor) a zpytování svých vlastích pocitů - tenhle film je prostě výchovný v tom nejlepším slova smyslu.