Morien

Ježíši Kriste, to bylo depresivní. Samozřejmě jsem věděla, do čeho jdu, a neočekávala jednorožce a duhy, ale bože, celý film je jako jeden velký zhmotněný záchvat paniky. Nejzajímavější na něm je, a proč ho v mé hlavě hodnotím jako docela dobrý, ale zase vlastně úplně ne až tak dobrý, že je nejlepší a nejsilnější v momentech, které se nijak netýkají hlavní dějové linky. Jessica Chastain je úplně fantastická v roli ženy, kterou životní okolnosti pomalu stahují ke dnu neviditelné a nekonečné bažiny, a ještě se musí snažit, aby si nikdo v jejím okolí nevšiml, že se topí. Oproti tomu je průhledná a přímočará hlavní linka o "andělu smrti" kompletně nezajímavá. (Na tomto místě navrhuji zamyšlení nad rozdílem mezi "neviditelná" a "průhledná" v kontextu, ve kterém jsem je zde použila.) Už od prvního záběru je jasné, o co jde, Eddie nemá co hrát, a stejně tak je jasné, jak to všechno skončí, ani člověk nemusí znát reálné historické skutečnosti. Škoda.

Fantastické. Nechci to nicméně popisovat slovy. Zmíním jen božsky zvolenou doprovodnou hudbu.

Ačkoliv jsem předem nevěděla, že to je film Jesseho Eisenberga, tak dává smysl, že to uvnitř jeho hlavy vypadá takto. Ale kruci, pořád se k filmu musím v myšlenkách vracet, protože se nemůžu rozhodnout, jestli to je nebo není hotový film.

Těžké zklamání. Řekla bych, že základní pravidlo muzikálů je/by mělo být, že se člověk těší, až začne další písnička, nikoliv že čeká, až se s tím skončí, aby se děj konečně zase pohnul kupředu. Ačkoliv neznám divadelní předlohu, tak bych řekla, že hlavní problém In The Heights je v převodu z divadelního do filmového média, protože jako film s ústředním hrdinou, začátkem, prostředkem a koncem to prostě nefunguje. Je to tak epizodické, že se v tom Usnavi a jeho honění se za snem docela ztrácí, a je to moc soustředěné na Usnaviho, aby to byla tapiserie o životě komunity. A v kombinaci s tím, že ta pozornost je tak roztříštěná a detaily se vytrácejí v rámci sprintu od postavy k postavě, je délka filmu (minimálně pro mě) až smrtící. Kéž by si tvůrci sedli, rozhodli se pro téma a ještě víc nemilosrdně ostříhali to, co od něj odvádí pozornost, například stroprocentně Ninu a Bennyho, sorry děcka, ale tohle město je příliš malé na dva páry hlavních milenců. V současném objemu lehce nahozeného tisíce motivu je to materiál spíš na limitovaný seriál o šesti až osmi dílech, ale ne na jeden film. Jediný moment, který se mě opravdu dotkl, byl když abuela začala zpívat, a jediná slova, která mi utkvěla v paměti, jsou "we are powerless".

Určitě to stojí za podívání, i když občas jsem měla dojem, že se to trošku zpomalilo. Nejvíc mě ale zklamala alternativní realita. Chtěla bych vidět něco sofistikovanějšího než ten nejhorší slum z první dobré, jako to dělá každý time travel projekt. (Předlohu neznám.)

Možná je to tím, že mám zánět zubního nervu a jsem úplně mimo, ale mně se to tak líbilo, že jsem si to pustila dvakrát hned po sobě.

Děsně super, Leně myslím svědčí, když má předlohu, o kterou se může opřít. Asi miluju Bellu Ramsey, charisma a inteligence z ní čiší proudem. Jediné, co mě trošičku zklamalo, byl konec, respektive jak si taťka nenastavil pořádně zrcadlo. Z vedlejších postav se mi nejvíc líbila Sophie Okonedo.

Paráda, miláčci. Z čistého idealismu přidávám jednu hvězdičku.

Měla jsem problém s hudbou v jejích nejkvílivějších/nejpatetičtějších momentech, při takovém tématu není potřeba zabředat do ještě větší emocionální manipulace.

Mám jednu otázku. Ve světě, kde je Drákula skutečný, by přece Awkwafina při pouhé zmínce jména neměla vědět, kdo je to Drákula, ne? My víme, kdo to je, protože jsme četli knihy a viděli filmy, ale v jejich světě tenhle kanón neexistuje.