choze

Smrtonosná past po hongkongsku, na které nepříjemně zarazí minimum akce. Karikatura Jackie Chana pobavila.

Dokonalost Jamese Camerona ve vší své dokonalosti, která chutná, studí a voní jako kov zabořený do vaší lebky u kořene nosu. Fatální apokalyptická atmosféra, jedna památná scéna za druhou (vyčištění motorkářského baru, první střet terminátorů v chodbě nákupního střediska, honička tiráku s motorkami, útěk z blázince, kropení policejních aut rotačákem, zmrazený T-1000...) a akční a triková smršť, která má dodnes konkurenci snad jen v MATRIXU. Trochu odlehčené a přiblížené mladším divákům postavou Johna Connora, budoucího vůdce odboje proti strojům, toho času ovšem puberťáka za joystickem herního automatu a jeho snahou polidštit terminátora, ale zcela v normě. Osvěžujícím zvratem je původní terminátor v kladné roli (na seznamu nejlepších hrdinů a záporáků vydaném Americkým filmovým institutem se umístil jako hrdina i padouch), cool nový tekutý terminátor a posun od pouhé záchrany terminátorova cíle k pokusu odvrátit Soudný den. Ve své době nejdražší film (100 milionů), oceněný čtyřmi oscary (zvuk, masky, triky, střih zvuku). Zcela zaslouženě.

Sly se narozdíl od Arnieho dlouho vyhýbal sci-fi (nepočítáme-li Cormanův Death Race 2000), ale  když se do ní v devadesátkách konečně pustil, byla z toho pecka Demolition Man. O dva roky později se ji pokusil zopakovat v červeno-černo-zlaté se Soudcem Dreddem, ve kterém opět jako drsný představitel zákona pronásledoval v problematické budoucnosti nebezpečného zločince, ale všechno, co v DM fungovalo, tady nefungovalo. Zábavnou satiru přetékajícími hláškami nahradila otravná komická figurka v podání Schneidera (byť v očích mé matky byl jedinou věcí, co ji na filmu bavila) a ze sympatického fish-out-of-the-water Johna Spartana se selským rozumem se stala  karikatura náckovského poldy. Tipoval bych, že vedle DM chtěli tvůrci filmového Dredda napodobit úspěch Burtonových Batmanů a proto sáhli pod dalším komiksu z temného, architektonicky chaotického a zločinem překypujícího velkoměsta, které čistí osamělý drsňák, ale vyprodukovali jen brak bez pořádného násilí, které ke komiksovému Dreddovi neodmyslitelně patří, bez výraznějšího napětí nebo akce, zato shazovaného přiblblým humorem. Scénář mimochodem napsal Silverův dvorní scenárista Steven E. de Souza, (mimochodem na něj i na Silvera jsou ve filmech narážky - občan Souza, co neumí parkovat, a soudce Silver), který je podepsán pod tak kvalitativně rozdílnými filmy jako Smrtonosná past a Streetfighter. Sly se sice na Dredda hodí a na Diane Lane se velmi dobře kouká, ale Schneidera jsem chtěl zabít a Assanteho Rico se na Snipesova Simona Phoenixe nechytá. Hlavní devízou filmu tak zůstávají parádní kulisy Mega City One.

Seriál o dospívání, který se stal nedílnou součástí mého vlastního dospívání. Zásadní i nenápadné životní okamžiky a pravdy s nadhledem načrtnuté na pozadí obrazu přelomu 60. a 70. let, kdy v Americe doznívalo květinové hnutí, Američani dobyli Měsíc, ale nedobyli Vietnam, a podmalované dlouhou řadou dobových šlágrů. A tím vším se jako červená nit vine roztahaná romance hlavního hrdiny Kevina s jeho osudovou dětskou láskou Winnie. Byl jsem do ní tehdy zamilovaný jako všichni a když se s Kevinem rozešla, bylo to jako by se rozešla se mnou. Seriál měl výborné obsazení v čele s představitelem Kevina Fredem Savagem. S odstupem na mě ale působí hodně pateticky a humor je na jedno brdo, v podstatě to celou dobu valí jeden a ten samý fór a vy přesně víte, co bude po každé narážce následovat. A dneska mi přijde Winnie jako po lobotomii.

Jestli provází mou pubertu nějaký výrazný filmový zážitek, pak jsou to scény z Pátera Thomase jako ta v níž je hrdinka pohřbena zaživa a potom co si rozedře prsty do krve škrábáním na víko rakve, ji málem prošpikuje krumpáč, kterým se jí pokouší z rakve vysvobodit její zachránce... nebo to vyblití vnitřností... nebo ten vrták... prostě braková italská klasika, ze které jsem ještě dneska posranej strachy...

Jeden z lepších dílů, naplňující stanovenou kvótu - opět nás čeká bouřlivá noc, přebíhání z baráku do baráku a zpět, nevázaný sex, nevázané vraždění, no však to všichni známe a máme rádi. K tomu nadržený doktor v nemocnici, dětský nerd vyrábějící hororové masky (Corey Feldman), taneček Crispina Glovera, pár pěkných zpomalených stuntů (pád dívky na auto, pád hrdinky z prvního patra na zem) a rozsekání Jasona malým klukem. Po Vrahovi Rosemary druhý a poslední Zitův slasher, po kterém přesedlal na akční béčka (Ztracen v akci, Invaze do USA, Rudý škorpion)

Jason žije! Pokolikáté už? A co je to za život, když je vlastně jen oživlá mrtvola? A není to fuk? Žije i Tommy Jarvis, který se po letech jako dospělý vrací ke Crystal Lake skoncovat s Jasonem, jenže ouha... Na šestce je znát snaha znovu rozpumpovat pátkovskou sérii po slabší pětce. Přibylo černého humoru, akce (karavan, krátká honička), vražd v rychlém sledu a film otvírají a uzavírají pamětihodné scény - vykopání Jasona z hrobu a jeho uvěznění v jezeře. Plus nějaký ten popkultuní odkaz (malá Nancy, která má noční můry) a to i na sebe sama (Cunningham Road). Škoda, že vraždy jsou krajně nenápadité (Jason prostě přijde, probodne a odejde) a taky bych se obešel bez těch trapně přehrávajících paintballistů. A Jason, který to nerozdýchal, se vrátil do jezera - s řetězem na krku a šutrem na řetězu... no, však on tam dlouho nevydrží....

"Vítej ve skutečném světě." Kde nejsme cool. Klasický příběh o mesiáši z lidu (který projde velmi originálním a zábavným výcvikem) Wachowští naroubovali na děsivou technofobní vizi konce světa, který proběhl aniž bychom si ho všimli a vyšperkovali to hromadou symboliky, geniálními akčními scénami s hongkongskými kořeny a revolučními triky. Jestli nejlepší film všech dob to nevím, ale nejlepší sci-fi? Kde to mám podepsat?

Primitivní scénář, televizní režie, nezajímavá akce. Blbé jako z 80. let, ale ani zdaleka tak zábavné. Šedivý akční kastrát a zasloužený propadák s kvalitními herci rychle se střídajícími ve vedlejších rolích.

"Znáš Tylera Durdena?" Nic vás neprobudí z letargie a otupění lépe než bolest, tak si nechte rozbít hubu a ráno mi zavolejte aneb lék na nespavost a civilizaci od Davida Finchera a jeho nejlepší věc. Fincherovo famózní převedení Palahniukovy bizarní předlohy do filmu zaslouží obdiv, vedle chytrého scénáře na tom mají zásadní podíl hlavně herecké koncerty Nortona, Pitta a Bonham Carterové, sexy ponurý vizuál, skvělá hudba a kopec režijních nápadů. Konec je pak v mém osobním top tenu nejlepších filmových konců všech dob.