radektejkal

"Lesk a bída kurtizán" (Splendeurs et misères des courtisanes, 1838-1843) - Glawogger samozřejmě není Balzac, a polovina 19. století není naší přítomností. A navíc či namíň, Glawoggerovy ambice míří někam úplně jinam - jen lesk a bída (zjednodušeně označená jako "glory") zůstává. A co nám tedy nabízí a čím nás chce obšťastnit? Trojrozměrnou freskou ve třech barvách podle dané lokality. Proč zrovna právě ony tři - Thajsko, Bangladéš a Mexiko - pro nás nejspíš příliš exotické? A proč vypustil starou dobrou Evropu (třeba Red Light Districkt v Amsterdamu bych mohl porovnat s vlastními zkušenostmi), jejíž dějiny sex-businessu se táhnou nepamětí, a v naší postmoderní době se limitně blíží ad absurdum? Nejspíš v tom hraje důležitou roli Glawoggerova dobrodružná povaha a puzení ke všemu exotickému - a bohudík také k hudbě: písničky PJ Harvey a dalších zapadají sice ne kontextově, rozhodně avšak lyricky a pocitově, do studie o prostoru, který je vyhrazen organizované prostituci.

Druhé shlédnutí po třech letech: Vymazal jsem svoji někdejší recenzi, protože jsem svým znakům (les signes - lepší označení než kód) už nerozuměl, a zvýšil jsem hodnocení (na pět hvězd také možno)... Všechny filmy nás bombardují svými znaky. Někteří režiséři chtějí, aby jejich znaky byly vo nejsrozumitelnější (veselohry, westerny), jiní po nás požadují více. Jejich cílem je dohnat nás k jejich denotaci (interpretaci), protože vědí, že právě toto je smyslem filmu; tedy na základě znaků dobrat se jejich esence. Haneke chce ještě víc: předložit nám znaky, které nelze rozvinout. Myslím ale, že mu ani o tom moc nešlo, nebo se mu to moc nepovedlo. Přestože třeba všem jednotlivým znakům nerozumíme, stačí nám to, abychom jeho text dokázali přečíst. Poskládat text filmu do čitelného tvaru by mělo být (a já se domnívám, že je) největší rozkoší diváka.... Autor "obsahu" se domnívá, že jde o jednotlivé příběhy, Haneke nám však zde předkládá pouze znaky, pouze hyeroglyfy, které se dají vložit do textu minimálně dvojím způsobem: to, co vidíme, nebo to, co někam odkazuje.

Rekord měl 13 vteřin, pokud je někdo rychlejší, dejte vědět. Filmové zpracování pamětí Alberta "Mydláře" Pierrepointa (pověsil kolem 600 lidí, včetně 200 válelčných zločinců, dle filmu z Bergen-Belsenu) je převážně epickým dílem, i když jeho představy a zásady (teorie druhého a třetího obratle; nevinnost popravených/napravených, oddělení soukromé od úřední osoby; atp.) mohou být vodítkem k dalším úvahám. Přirovnání "posledního" kata k mechanikům od Ferrari (viz Gilmour93 ***) je již toho důsledkem. Pozn.: Kat po všech svých peripetiích (oslavách, zatracování, exekuci přítele...) považuje trest smrti za akt pomsty. V podstatě jde o naplnění "starozákonní boží vůle" oko za oko a zub za zub. Účelem toho je právě přetnout řetěz pomsty. Lidská spravedlnost ji však nedokáže uskutečnit. Kat si to možná uvědomuje právě v tomto smyslu, nicméně zkušeností měl dost.

V krátkodobém horizontu (podobně jako "Hranice ovládání") jsem nepředpokládal, že tenhle film podívám. Bylo ale kolem něj tolik vzruchu (Hovory o filmu v rozhlase s pozitivním resumé; děs u přátel, kteří přijeli na víkend, a nejen to). Tak jsem jej předsunul s tím, že potom budu muset slézt z plotu, na jednu nebo na druhou stranu. Poměrně velice rychle jsem sešplhal na tu kladnou stranu... Příběh druidky Evy a středověkého vědce Adama není v postmodernm světě ničím nepřístojným ani nečekaným (nedávno jsem dokonce musel vyslechnout rozhovor manželů-hajných na samotě o tom, kdy a kde už spolu žili). Aby to mohlo být "racionálně" možné vystupují jako upíři (i když toto slovo v průběhu celého filmu nezazní), o ostatních se mluví jako o zombies. Je to sice stavba nepříliš ušlechtilá, ale Jarmuschovy umožnila pohrát si s mnoha detaily, které vedle hudby, jíž dává hodně prostoru (a pro mě je to ideální filmová hudba), tvoří jednotlivé obratle páteře jeho filmu. Když už mluvím o detailech uvedu jich pár: oslovení "my lady" jsem dlouho neslyšel, ale je moc pěkné - zvuk bílého trpaslíka Lucy (in the sky with diamonds) - dřevěná kulka (v češtině bezděčně evokuje "kůl") - dva akty Adama a Evy - přehlídka parádních kytar s instruktáží - projížďka nočním MC (Motor City) - atd. Pozn. 1: Taky si myslím, že Marlow napsal nejen Fausta, ale i Hamleta (pokud to ovšem nebyl Bacon). Pozn. 2: Teorie z rozhlasového pořadu se mi nepotrvrdily. Ostatně nic mě ne(do)nutí zabývat se jakýmikoli metaforickými přesahy. Pozn. 3: Závěr filmu mi také nepřišel příliš optimistický: "Přežijí jen ti, kteří pijí cizí krev". A propos: viděl jsem nedávno případný vtip. Žena otvírá dvěře dvěma upírům, kteří ji osočují: "Jen se nevymlouvejte, že se nám nepletete do řemesla. My dobře víme, že pijete manželovi krev." Pozn. 4: Ještě mám v živé paměti "Stranger than paradise" a domnívám se, že Jarmusch ani zde neopustil své původní tvůrčí principy, snad kromě úspornosti a úpornosti dějové zkratky.

Jako dvacetiletý permanentní chalupář jsem pocítil lehkou žádost, podívat se zkusmo na seriál "Chalupáři", který kdysi dávno proběhl televizí. Tenkrát jsme se na takové věci nedívali, příliš to patřilo k establišmentu, byl to život na druhém břehu, který nás bytostně nezajímal. Od té doby se ale nic nezměnilo, laciný a pokleslý humor s dětskými vtípky, naivní příběh, exhaltované herectví, co víc...

Thomase Hardyho má rád už "od nepaměti". Jeho romány (především "Judu" a Tess") jsem četl, když mi bylo kolem sedmácti (na doporučení svého pět let staršího kamaráda - a od té doby je doporučuji svým mladším kamarádům), a samozřejmě: v tom věku má literatura na člověka ještě nějaký vliv. A teď (po padesáti letech) musím říct, že se mi líbilo i toto filmové zpracování; i když: na něm ani tak moc nezáleží, stačí jen, když vyznění, vjem, pocit, a to, čemu se říká smysl, odpovídají předloze.

Sotva která kinematografie se věnuje existenciálnímu umístění člověka do společnosti, náboženství, účelového kolektivu, či do sebe samého, jako polská. Morgensternův film je jedním z mnoha, je tedy tradičním polským filmem. "Menší zlo" je ovšem pojem, před kterým je třeba smeknout. Menší zlo pro koho, a kdo ho posoudí, kdo ho kvalifikuje jako menší, a jaké by bylo to větší? Pokud to bude ten, který se ho dopouští, pak bude mít nejspíš problém; pokud ovšem není zcela bez skrupulí a bez citu - a Kamil, přestože je oportunistou první třídy, přece jen takový není. Pak stačí jen nějaký kiks, nějaký zvrat, a věci se začínají měnit. Pozn.: Přede mnou tu byl pouze jeden komentář (Hellboy ***), a tak se pokusím komunikovat alespoň s ním: "polská variace na Pelíšky nebo Pupendo" - ani jeden, zvláště ne druhý, český film se mi nelíbily, příšly mi příliš vykonstruované a tím i laciné; "s hrdinou soucítit a fandit mu" - to opravdu nejde, komu by mohl být sympatický hrdina, před kterým se každá ženská hned svléká.

Velké Rumunsko; možná i trocha nostalgie. Každopádně filmový zážitek, jako ostatně všechny filmy Luciana Pintilie. Zde, na pozadí sporu o Dobrudžu, kreslí režisér sytými barvami vztah mezi vojenskými oficíry, ale především vývoj a zlom myšlení hlavní hrdinky (tak, jak se nám projevuje v jejích činech). Přičemž její manžel, který na rozdíl od ní není soukromá osoba, se snaží (a ne vždy úspěsně) zakrýt své emoce vojenskou řízností.

Problém, či syndrom "masky, persony" rozpracovaný Carlem Gustavem Jungem, mi zde připadá příhodnější, než později zavedný, a dnes velice populární, syndrom vyhoření. Sejmutí masky je možno zobrazit i jako zřeknutí se mluvení (třeba u Elisabeth Voglerové v "Personě") nebo zřeknutí se vidění (třeba u Gantenbeina ve Stillerově románu "Mein Name sei Gantenbein") - film i román vyšly téměř současně. V podstatě jde ale o velice intenzivně prožitý manio-depresivní pocit kulminující v syndromu vyhoření, při němž: "lidé velice intenzivně zaujatí určitým úkolem (ideou), ztrácejí své nadšení" (Cary Cherniss). To známe samozřejmě všichni, doufejme ovšem, že v daleko menší míře než Bergman, který chtěl být stále ve středu pozornosti a své dílo považoval za takřka mesiášské. Katarze (z řečtiny "očista"), která mu splývala s filmováním "Persony" byla podle tohoto dokumentu výjimečně úspěšná. Pozn.: Myslím, že z filmu je to cítit a přechází to na diváka. Když jsem viděl "Personu" poprvé v kině Art v Brně koncem šedesátých let, cítil jsem to zrovna tak jako dnes, i když jsem to tehdy neuměl artikulovat.

Běžný typ dokumentu o režisérovi, jehož průšvihy a maléry lemují cestu k úspěchu. Přitom úspěch je zde chápán převážně z kasovního hlediska. Mluvící hlavy kromě toho zdůrazňují, že vedle patrné populární složky, je v jeho filmech přítomná i složka metafyzická. Filmy, které jsem od něj viděl (a další už nevyhledávám), jsou nicméně plné černého humoru, satiry a nevyuceného násilí, tedy aspektů, které mě spíš odrazují než přitahují. Pokud jeho vlakovou lodí je "Basic Instinct", pak se sotva připojím k flotile.