Sladký život kurev

"Lesk a bída kurtizán" (Splendeurs et misères des courtisanes, 1838-1843) - Glawogger samozřejmě není Balzac, a polovina 19. století není naší přítomností. A navíc či namíň, Glawoggerovy ambice míří někam úplně jinam - jen lesk a bída (zjednodušeně označená jako "glory") zůstává. A co nám tedy nabízí a čím nás chce obšťastnit? Trojrozměrnou freskou ve třech barvách podle dané lokality. Proč zrovna právě ony tři - Thajsko, Bangladéš a Mexiko - pro nás nejspíš příliš exotické? A proč vypustil starou dobrou Evropu (třeba Red Light Districkt v Amsterdamu bych mohl porovnat s vlastními zkušenostmi), jejíž dějiny sex-businessu se táhnou nepamětí, a v naší postmoderní době se limitně blíží ad absurdum? Nejspíš v tom hraje důležitou roli Glawoggerova dobrodružná povaha a puzení ke všemu exotickému - a bohudík také k hudbě: písničky PJ Harvey a dalších zapadají sice ne kontextově, rozhodně avšak lyricky a pocitově, do studie o prostoru, který je vyhrazen organizované prostituci. (29.07.2018)

Thajská část je utrpení a měl jsem chuť to vypnout (v podsatě tu jen zmalované šlapky z "akvária" vedou konverzace přímo úměrné jejich intelektu). Naštěstí následující část z Bangladéše je mnohem zajímavější, dívky se zde zpovídají přímo na kameru a narozdíl od ostatních dvou částí vzbuzují spíše lítost, protože jsou de facto oběťmi, co jen pokračují v rodinné "tradici", protože jim nic jiného nezbývá. V mexické části se vracíme k zmalovaným blbým šlapkám, nicméně narozdíl od Thajek občas aspoň řeknou něco, co stojí za (mírnou) pozornost. Film má špičkový soundtrack v čele s několika písněmi od CocoRosie a PJ Harvey (být jimi, nevěděl bych, zda mám být poctěn či uražen)._____ Autoři festivalové anotace by si měli zopakovat zeměpis pro ZŠ. A "vizuálně opojné" to fakt není. (06.12.2012)

Je to spíš komponovaná píseň než surový dokument, jak to ostatně název předesílá sám. Jsem si jistá, že natočené materiály se daly sestříhat ve všech třech lokacích zásadně jinak, tak aby vyjádřily ještě nepoměrně drsnější, bědnější a hořčí skutečnost, stejně jako se naopak všechna tři místa dala zobrazit i poetičtěji, humorněji či dokonce romantičtěji, proto určitě nedává smysl srovnávat na základě viděného životní podmínky ani naturel prodejných ženských tam či onde. Glawogger se v neprospěch objektivního a co nejširšího podání jednotlivých bordelů (což by bezpochyby zvedlo jak míru edukativnosti, tak nezáživnosti) rozhodl natónovat každou část triptychu do jedné barvy či emocionální tóniny. Thajsko: čistá, sklovitá odtažitost a sterilita obchodu s dívčím masem -- Bangladéš: omezenost ducha, špína, temná odevzdanost a mrzká role žen -- Mexiko: nízká zpustlost, nevázanost a rozjívenost lidové zábavy. A tak nám umožňuje vychutnat si orchestrovanou skladbu o nejstarším povolání na světě, rozloženou do tří základních melodických linek - vět, od prvního do posledního obrazu, jako když se v ruce komtesy postupně políčko po políčku rozvinuje přisprostle omalovaný a čím dál odvážněji kolorovaný vějíř. Vizuálně podmanivé to dílo určitě je, a ještě jednou: je to rafinovaná obrazová báseň mnohem spíš než hodnotící a vyčerpávající dokument. (21.09.2014)

„My muži jsme tu spotřebitelé. Dodáváme peníze. A na krátký čas získáváme přístup k jejich tělům. Jakmile vyprší čas, je konec.“ Rozhodně zajímavý dokument a pěkné srovnání bordelů ze 3 částí světa. V Bangkoku sice nejdřív pobaví a překvapí píchačky v práci, ovšem pak je divákovi vyjeven přece jenom nejluxusnější podnik ze všech zkoumaných. Ženy jsou tu na prodej jako na trhu, ale vhodnější by bylo zřejmě přirovnání k elegantní přehlídce aut (i když slečny společnice jsou pěkně ve výloze a na rozdíl od vozidel si na ně můžete šáhnout až po zaplacení nemalé částky). A nechybí pořádný paradox v podobě prostitutek, které chodí po šichtě za svými mužskými kolegy a platí si je, aby od nich dostaly „lásku“, společnost či sex (konečně taky jednou) podle jejich představ. Oproti Bangkoku je Bangladéš pěkný sešup. Už se zde vyjednává o ceně, luxus je ten tam, společnice jsou za pár peněz a kvalita „nabídky“ tomu také odpovídá (nic ve zlém). Zákazníci jsou zde doslova odchytáváni (projít jen tak skoro není možné) a vlečeni na pokoje (které sice nevypadají tak děsně, jak by se dalo čekat, každopádně špína tu na člověka křičí už od pohledu). Zajímavé je však omezení vycházející z místního náboženství. A konečně Reynosa je takový mix obou předchozích a místo pokukováním do výloh či chozením úzkými uličkami si zde společnice vybíráte projížďkou autem podél hotelových pokojů. Zaujme však vůbec nejotevřenější a nejzasvěcenější vyprávění vysloužilé mexické „panny“, která se podělí i o nějaké ty „fígle“. A nechybí také jediná demonstrace praxe, která je v dokumentu obsažená. Ta je sice názorná, ale divák podvědomě tuší, že nebýt přítomnosti filmové kamery, ne-úplně-uspokojený zákazník, kterému došel zaplacený čas, by se zřejmě nenechal odbýt a dožadoval se „vrcholu“ i násilím. Celkově je tato sonda tak na slabší 4*. „Bez bordelu ve Faridpuru by ženy nemohly vyjít na ulici, aniž by je někdo sexuálně neobtěžoval. Muži by byli schopní je znásilnit. Nebýt těch žen, píchali by krávy a kozy. Ten bordel je určitě dobré místo.“ (22.07.2014)

K tomuto dokumentu nepotřebujete překlad, stačí odezírat z řeči těla. Pobavila mě scéna v níž si tři asijští zákazníci vybírají dívky za sklem jak v supermarketu (bílý zákazník v další scéně má výrazně lepší vkus), platí u pokladny a nastupují růžově nasvíceného výtahu, na jehož dveřích je další slečna. To placení mě dojalo, protože na ulici Bangladéše by se určitě našlo dost poloslepých, které by šli i za hrstku "zlaté rýže" bez vitamínu "A" Mě se Asiatky vůbec nelíbí, a tudíž při sledování nezažívám to vzrušení jako když dítě otevře sklenici s medem a nechci mluvit za ostatní chlapy, ale bohatý kamarád se letos v červnu oženil s krásnou Filipínkou chudou jak kostelní myš, a nabízí dalších sto jejích kamarádek. České ženy to totiž už přehánějí s feminismem a snaží se řídit rodinu. Tento týden mi jedna 35 letá pražanda, která se chová jako chlap a přesto má už měsíc novou známost (chudák musel přijmout její životní styl) řekla, že chlap u ní okamžitě končí, pokud je komunista nebo křesťan, vytáhne rozdrbanou peněženku, poslouchá Michala Davida, nebo nemá ostříhané nehty. Dokument jen povrchní pohled do soukromí prostitutek. Jeho styl je hodně barevný a ne tolik ukecaný jako jiné dokumenty. Nechybí i romantické tišší pasáže s evropskou hudbou. Je znát, že v roce 2014 zesnulý režisér a scénárista Michael Glawogger je z katolického Rakouska. Jako festivalový film super. (15.09.2017)