radektejkal

Nechal jsem se nalákat příznivými kritikami z csfd - a bezpochyb souhlasím s filmem i jeho hodnocením. Proto jen dvě nepodstatné poznámky: Ústřední postava hraje (má hrát?) svoji roli tak, aby se jevila nesympatickou, avšak zároveň tak, aby bylo poznat, že inkriminovaný čin neprovedla. Potom je už snadné dokázat, že zde není žalován její čin, nýbrž její osoba, která svým bytím obžalovává či přinejmenším znejisťuje existenci těch, kteří jsou považováni za pouhé svědky... Vedlejší postavy (a to je pro mě asi největší pozitivum) zastupují právě ty "podezřelé" činy (zřejmě i trestně postižitelné), které se odhalují či vyplouvají na povrch při řešení hlavní kauzy. Tyto činy jsou tu, ale jsou zároveň mimo pozornost, jen naznačeny, protože nikdy nebudou veřejným předmětem a projednávány budou jen v rodiných a společenských kruzích...  Dovedu si představit, že film ocení především zdravotnický personál - a přitom se nad sebou zamyslím, protožr to s ním jde dost z kopce... Zkraje filmu jsem se domníval, že se bude nejspíš jednat o Marii Fikáčkovou (viz též Stanislav Motl), která vraždila kojence v roce 1960), ale dle "obětí" bylo brzo jasné, že se jedná o celkem nedávný případ Věry Marešové - snad jen s tím rozdílem, že by si po milionových odškodněních už sotva (neúspěšně) hledala zaměstnání ve svém oboru.

I bez běhání a střílení se dá natočit akční film. Na mou otázku, proč nečtu Balzaca, nebo ho čtu jen povrchně a bez zájmu, mně film žádnou odpověď nedal. Tedy první díl, ten druhý jsem už vynechal.

K názvu: La Dérobade není snadné najít český ekvivalent, o mnoho snažší to není ani v jiných jazycích, die Aussteigerin (něm.) nebo Drop-out (ang.). Jde prostě o někoho (o ní), kdo se zřekne něčeho, co měl (možná) dříve rád, třeba i systému či naší skvělé budoucnosti či prostě prostituce. Když někdo přijede na chrchlavém mopedu a vrací se v limuzíně, nemůže to v podstatě skončit jinak. - Výuka příliš polopatická. Jinak má film všechny parametry, aby se mi líbil. Přesto se mi pro svou schématičnost moc nelíbil. Zapřít pasáka je ze všeho nejjednodušší: chudák, zamilovaný pasák.

Podobně jako JitkaCardová i já mám rád filmy Bély Tarra, Turínského koně nevyjímaje. Její ocenění jeho posledního filmu je zcela na místě. Problémem je pouze to, že oba filmy (mluvím o "Tichém životě", kterému se ve výtvarném umění říká "Zátiší") nelze srovnávat; mají jiná východiska, jiné cíle, a proto i jiný způsob nazírání. Z lidského pohledu vede hradlař Mohamad Sardari někde v perském Mázandaránu stejný život jako třeba Vladimír Putin v Kremlu: narodili se, mají děti a zemřou. Jediným rozdílem mezi nimi je "svět zážitků", které buď sami iniciují nebo se na něm podílí. Parole kdo nemá zážitky ten nežije je podle Sohraba Shahida Salesse (SSS neplést s PPP) falešná. Ať člověk dělá cokoli, mění tím svět, nikoli svou lidskou podstatu. A to je také vrcholné ekologické stanovisko: přírodě neprospíváme svým životem, ale svým umíráním. Tabiate bijan znamená nejen "tichý život" ale též "osamělý život či dokonce mrtvý život". Sotva nějaký hradlař (nebo president) udrží svůj úřad do konce života; vždycky se najde někdo, kdo je mladý a hladový.

Z prvků, které jsou v recenzích uváděny jako důležité mě neoslovil žádný. Ne, že by všechno bylo protivné či nepříjemné, ale nešlo to nějak dohromady. A tak - abych se v tom sám vyznak -alespoň pořadí jejich nelíbivosti: Posleství (Stapledon), Hlas (Swintonová), Hudba (Jóhannsson), Kamera ( Grøvlen), Skulptury - tady jsme ale již překročili hranici nelíbivosti: např. Kamenný květ, památník obětí koncentračního tábora v Jasenovaci v nynějším Chorvatsku ( Bogdan Bogdanović, 1966) má svojí odpovídající tíhu, stejně tak jako mnohé další. Zajímavá otázka: Proč se Jóhann Jóhannsson domníval, že jeho new age music je vhodná pro spojení s těmito monumenty?

Film hodně podmíněný dobou, výjimkou je jen jazz Rize Ortolaniho a tělo Moniky Westonové, které jsou nadčasové..

Zapálil jsem si cigáro a nalil si panáka. Cigáro mi zhaslo a na panáka jsem zapomněl. Nestoudnice, poběhlice, coura. Neskutečné pubertální drama (François svojí jinakostí spadá do této kategorie stejnou měrou). Vhled do jiného světa: prostota existence a citů, ale i úzkosti a zmatenosti. Kdo by zde chtěl aplikovat stockholmský syndrom, tak je úplně vedle. (Film mi naprosto bezděčně připomněl sousedku Mirku, se kterou jsme se v předškolní věku opalovali nazí na louce před domem. Někteří lidé, kteří tudy chodili do práce, na to upozornili moje rodiče.) - Madeleine Desdevises (Mado) zemřela tři roky po natáčení na leukémii (Mirka se oběsila krátce po své svatbě).

Mám velice rád staré ženy, které si svojí důstojnost dovedou zachovat až do konce života. Jsou většinou vzdělané (často hodně čtou), umějí dobře mluvit a člověk se v jejich přítomnosti cítí v bezpečí, protože ví, že takové budou ať se děje co se děje. Film byl natočen prostě, ale ne jednoduše. Mytí si rukou je zde vyloženě pilátovským symbolem - následně čtu, že se tak jmenuje celý film (Pilátus). Svoji roli tu ale hrají nejen lidé, ale i zvířata a věci. Realitu příběhu potvrzuje nejen recenzent kolemjdouc, ale i sám znám několik příběhů, bohudík nikoli s tak tragickým vyústěním (možná jen v důsledku pokročilé senility "obětí"). Příběh sám není v podstatě pilátovský, ale learovský. Kadý, kdo má nad sedmdesát (a já mám ani ne za týden), by měl činit opatření, aby se do takové situace nedostal. Divím se, že tu dosud nepadlo slovo o Ilze. Její pořádkumilovnost - samozřejmě v jejím pojetí - je zjevným symptomem špatného svědomí. Nevíme ovšem, kde se vzalo, z jejího dětství nevíme vůbec nic. Zřejmě s tím má její matka více společného než tušíme. (Moje matka bojovala proti své matce ještě ve svých čtyřiadevadesáti letech.) - Navíc se mi líbil i music track Bálinta Bolcsó.

Okolo kapel jsem se nikdy nemotal a soukromé problémy jejich členů (i v tisku) mě příliš nezajímaly, přesto jsem se rád (spolu)zazpíval "autobusovou písničku" (Tiny Dancer od Eltona Johna z alba  Madman Across The Water, které je v Eltonově tvorbě spíš světlou výjimkou). Odporné zvolání: "I am a golden god!" mi něco připomělo; nepřekvapilo mě, když jsem si dohledal, že je to exklamace Roberta Planta. Zpěvák mi skutečně připomínal Paula Rodgerse. -  Jinak vše v ostatních komentářích, např. Matty, který se mi tu zobrazuje jako první. Rozhodně bych film v rámci "rockového" subžánru nepřeceňoval.

Podle mě je tento film (myslím, že jsem ho viděl v době vzniku v Německu) nezvládnutý. Dovedu si představit záměry scénáristů a později režisérů, ale výsledkem jejich snažení je jen jakási črta, nesourodý nástin, vizi, kterou nelze ukončit jinak, než ji zplynovat. Rivah píše: romatická stylizace - mohl by to být třeba podtitulek.