radektejkal

Možná by stačilo pár úvodních veršů ze Springsteenových Badlands (nechal bych to nepřeloženo, kdyby se píseň nejmenovala stejně jako film): "Trouble in the heartland, Got a head on collision, Smashin' in my guts, man, I'm caught in a cross fire, That I don't understand..." Z jiného pohledu; proč se točí tolik filmů o lidech s poškozeným mozkem, v němž se v mládí nevytvořily (nebo byly poškozeny) předpokládané neuronové spoje regulující sociální chování? Asi proto, že těchto lidí je stále víc a víc (nebo stále víc a víc lidí se na něco takového rádo kouká)? Nicméně nás už o tom prostřednictvím pohádky informuje už sám Hans Christian Andersen ve své "Sněhové královně". Malému Kajovi pronikl střípek z kouzelného zrcadla okem do srdce (přes mozek), a tak propadl "zlu". Kiteova přítelkyně Holy však nemá dostatek víry a přesvědčení jako Gerda, a tak na konci štrapáce už touží jen po tom, aby se někde osprchovala a zašla do McDonalda na pořádný hamburger. (Ostatně podivný je tu leckdo, třeba policajti, kteří se hned zkamarádí s vrahem jejich kolegy.)

Je pravda, že jsem se dlouho přemlouval, abych se na film dodíval - nicméně toho ale nelituji (jak toho přemlouvání, tak toho dodívání. Navíc jsem měl pocit, že už to tu někdy bylo. Pokud ano, tak v případě Pasoliniho filmu Saló. Ovšem s velkým rozdílem: tak jako jde Saló směrem ven a k cizímu, Feuchtgebiete jdou dovnitř a k vlastnímu. Možná také že oba filmy tvoří krajní body úsečky, po které se ostatní pohybují. Dalším rozdílem může být rozvernost tohoto filmu i v poměrně kritických situacích, kdežto Pasolini (který nikdy nebyl přiliš vtipný) se humoru absolutně zříká. A dalším rodinné zázemí, ať už je jakékoli, které v Saló úplně chybí - a (nejen) proto je nám perverzní ženský svět přístupnější než svět zvrhlých mužů. Pozn. 1: V principu můžeme tento film považovat za romantický. Pozn. 2: Alan Wilson alias Blind Owl by as asi divil, v jakém kontextu byla použita jeho geniální písnička „Going Up the Country“.

Cary Grant a zřejmě ani Frank Capra (ostatně víme, co jsou zač) si asi neuvědomili, že éra němého filmu je dávno ta tam. Ječení, křivení úst, posunčina, chaotické pohyby, atp. předváděné Cary Grantem bylo mi bylo místy utrpením; a tak jsem jen netrpělivě čekal na závěrečná slova z Leoncavallových Pagliacci (Komedianti): "La commedia è finita".

Ani přes detailně vylíčeny popis dne v dánské základně v Afaganistanu, si tamější život a boj nedovedu příliš představit. Ale stejně tak ani život a boj v současné dánské rodině. Film zřejmě reflektoval tyto dva do sebe zavinuté dráty. Velitel čety Klaus byl na základě dvojí lži osvobozen. Nyní si bude muset vyřešit otázku, proč a v čem jeho rodina převyšuje tři jiné rodiny roztrhané na kusy v důsledku jeho adrenalinového rozhodnutí. Matematické vyjádření této zprávy zní: život 11 zabitých arabských rodiných příslušníků "znaménko je menší než" 5 živých dánských rodiných příslušníků s mužem ve vězení. Pozn. 1: Proč se na soudu nemluvilo o příběhu rodiny, která byla - zřejmě také v důsledku jeho rozhodnutí - vydána pomstě Talibanu? Pozn. 2: K dekomponování textu filmu je třeba přistoupit ve třech rovinách - Claus + žena + děti (raději odděleně), Claus + spolubojovníci, Claus + cizí státní příslušníci. Ani v jedné z nich se Claus nechoval nestandardně; zřejmě bychom se tak chovali všichni; proto je také vesměs hodnocen jako kladná postava. Pozn. 3: Můj kamarád Jindra (dej mu pámbů nebe) překřtil před dvaceti lety Dánsko na "Zemi privátů" (teď už by se tak mohlo označit i Česko). A opravdu, při cyklistické cestě přes dánský poloostrov a ostrovy jsme chtěli jet přírodou. Nikdy jsme se do ní však nedostali. Každá boční (polní) cesta ze silnice končila na statku, a teprve za ním se větvila do polí a (něco jako) lesů. Objet statek se nám nikdy nepodařilo, kempovali jsme vždy u moře, nebo jsme byli na silnici či v hospodě (ten rok vyhrálo Dánsko ME ve fotbale.

Kiarostamiho anekdota ze života aneb příklad asertivního chování. Takoví íránští "Bakaláři", jiné je tu především prostředí a mentální background. Jinak by se to klidně mohlo stát i u nás - nejspíš méně řečnění a více fackování. Aspoň tak nějak si to pamatují z doby, kdy jsem byl v jejich věku. Byli mi moji spolužáci sympatičtější? To sotva!

Jarroldova verze si o porovnání s Wilderovou verzí z roku 1957 přímo říká. A myslím si, že nemuselo dopadnout špatně. Nevadí, že sépiová barva atmosféru někdejších dob sotva připomene; nevadí, že se tolik nekonverzovalo (možná i k prospěchu věci), nevadí, že tam Marlene Ditrichová nevystavovala svoje nohy, nevadí, že..... ale vadí ten podivně zaranžovaný a protahovaný závěr, ve kterém (na rozdíl od Wildera) zemřou zrovna ti nepraví lidé. Zkrátka, Wilderům závěr a komentář hlavního obhájce: "... ona ho nezavraždila, ona ho popravila... a teď máme další práci ... obhajobu paní...", je zkrátka lepší, než obligátní odchod zneužitého obhájce do oceánu.

Nejspíš žijeme v bohem požehnané době, protože se můžeme kdykoli podívat na jakýkoli film Martina Hollého, nemusíme za to nic platit, můžeme u toho jíst, pít a kouřit, a pak si o tom popovídat. Kromě "Zámku v Čechách", na který zrovna moc náladu nemám, jsem viděl 10 jeho filmů, kterým jsem dal (vzhledem ke své malé nápaditosti) vesměs 4 hvězdy, ale mohl jsem jim také dát vesměs 5 hvězd. Hollý si pro své filmy vyhledává silná témata, která zpracovává s profesionální bravurou a ušlechtilou kázní. Výjimkou určitě nejsou ani "Noční jezdci", kteří jsou dobově umístěni do několika měsíců před konferencí ve Spa (5. až 16. 7. 1920), při níž kromě jiného došlo k územnímu přerozdělení československého a polského pohraničí, a místně do Vysokých Tater (kterých se to příliš nedotklo). Příběh o nepřiznaném přátelství chronického zloděje a pašeráka koní a svěřepého finance a celníka v místech, kde se desinfekce ještě považovala za jed, byl... zkrátka dobrý, jako všechny filmy Martina Hollého. Pozn.: V roce 1967 (?) jsme zabloudili na školním výletě (SPŠS) někde pod Mengusovským štítem, k Popradskému plesu jsme došli po půlnoci. Za to, že nás nechali přespat, jsme jim (horské službě) ráno řekli, že jsme cestou objevili jeskyni plnou kanystrů se špiritusem.

Drobnější americké romány - jako Salingerovi "Chytači v žitě", Amisův "Šťastný Jim", Rothův "Goodbye Columbus, ale také Fizgeraldův "Gatsby" - patřily mezi naši týnedžerskou stravu šedesátých let. Od této doby jsem se jich netknul, nevím už ani, proč jsem je četl tehdy. Navíc ke zfilmovaným biografiím přistupuji dost opatrně. Tahle se mi ale líbila, nejen vzhledem Salingerovi samému, ale i spoustě zajímavých vedlejších postav (třeba mladá Oona později Chaplinová, která snad nejzjevněji předvedla, že manžel může být i 3x starší, pokud má nejen dost peněž, ale především dostatečnou společenskou prestiž; D.T. Suzuki, jehož myšlenky byl interpretovány dost rozporně atd.). Nicméně mě film nepřiměl k tomu, abych se vrátil k Salingerovu dílu, nicméně jsem přitom stvořil (v hlavě) salingerovskou povídku (o tom, jak jsem z ranče tiskaře Franka jel na koni (byl to Quarter Horse) z Hudsonu, New Hampshire, navšítivit J.D. Salingera do Cornishe, též New Hampshire - tehdy byl ještě na živu, dožil se 91 let). Pozn.: V sozučasné době mě leccos pudí porovnávat uvedené americké romány s podobně rozsáhlými romány italských autorů, především Itala Calvina (Nespatřená města, Baron na stromech), které jsou nejen klidnější a světlejší, ale zároveň jsou esencí celoživotních postojů, tedy nejen výbuchů nekontrolvaného mládí.

Volby, jazz, únos, krádež, barevní, ženské; všechno si to jde svou bezkrevnou cestou.... nějak od sebe. Kdyby alespoň ten jazz trochu fungoval. Potom by se i všechno to kolem snášelo mnohem lépe. Nebo kdyby to bylo alespoň tak, jak zpívá Fats Domino: " Kansas City here I come / They got some crazy little women there and I'm gonna get me one."

Kdysi jsem si říkal, že už se na westerny dívat nebudu, že mě už sotva mohou něčím překvapit..., ale překvapují mě stále. Když jsem dělal autoškolu, pochválil mě instruktor tím, že jsem si (podle něj) "čuchl k benzínu". Plukovník Owen Devereaux si "čuchl ke krvi". V postatě se (alespoň v závěru) už ničím nedolišuje od sériových vrahů, u nichž se zabíjení (a to další, co se k tomu váže) stalo základní životní potřebou. Samozřejmě tu jeden základní rozdíl přece jen je; zatímco vrazi konají obvykle v soukromí, ve skrytu, ve tmě, soudce (již) Owen Devereaux k tomu potřebuje veřejnost, pompu a plné slunce (ve tmě se mu nedaří). Tahle překvapivě dobrá studie je trochu rozmazána milostným trojúhelníkem, přijměme ho tedy jako úlitbu Hollywoodu, protože bez něho by to asi nešlo (natočit). A navíc jako každý (dobrý) film vyvolává řadu otázek. Jednou z nich může třeba být: Kolik podobných velitelů, soudců a dalších, kteří mají možnost rozhodovat o osudu svých bližních, netrpí stejnou či podobnou poruchou. Někteří s ní bojují a snaží se ji zvládnout, jijí jen čekají na příležitost, aby se jí mohli podvolit. - Western bez indiánů, ale koně, ti tu byli, a jezdit na nich jako Glenn Ford, to bych se opravdu bál.