Stejně jako Modré stíny je Vodník vizuálně strhující, vlastně až manýristické dílo - a k sedlácké krimi to sedí náramně. Nebýt logických lapsů ve scénáři "poirotovského" posledního konfrontačního dílu, jednalo by se o hanáckou labužnickou záležitost.
Je smutné, že aktuální společenská témata musí pro Českou televizi vznikat na workshopech a táhnout z valné většiny začínající herci. Lynč je totiž v české kontextu záslužný počin, kterému ve výsledku nechybí silné momenty. Jenom obsahuje takové množství scénáristicky nedotažených motivů, nesmyslných motivací a přehnaných šablon, že musíte chtě nechtě skřípat zuby nad nevyhnutelností špatného přijetí celé série od "nějakých čechoamerických lepšolidí".
První dvě třetiny Mitchell navrství několik vrstev více či méně haluškových uzlů aby se mu pak v momentě, kdy je třeba začít je postupně vázat k sobě, trochu nešťastně rozutekly. V případě Silver Lake je to ale vlastně docela jedno...
Jak udělat ze slibně se rozvíjející konverzačky Vichr z hor na steroidech? Naneste na skupinku sedmi osob ctnosti a neřesti lidstva a nechte je čím dál tím víc nuceně během necelé hodiny probublávat v čím dál méně pravděpodobných kombinacích.
Film jako stvořený pro veřejné promítání: k úplnosti zážitku je nezbytné vidět aktuální reakce davu a kdy kdo z diváků v kterou chvíli odejde. The House that Jack Built je snímek nanejvýš aktuální pro dnešní dobu post-faktickou, se kterou se vypořádává vlastním svérázným "post-uměním".________ V prvním plánu chápání snímku do sebe nechá Trier diváka, který na film zavítat s již předpřipraveným optickým rámcem, vysypat všechna nesmyslná obvinění z misogynie a adorace zla. Nepřesvědčuje přesvědčené a loveckou scénou dává propuknout poslednímu spravedlivému a objektivnímu rozhořčení, které nám v dnešní době zbývá - supremaci neposkvrněného dítěte. Do té doby jsou všichni svědky brilantní černé komedie, které už trávíme docela dobře. Jelikož je však von Trier sociálně a emočně nemilosrdný analytik, nabídne po kulturním šoku z nimrodské epozidy chvíli ticha, aby se následně vytasil s v jádru mnohem zákeřnější a znepokojující vraždou Simple. V tento moment je však divák už zpátky ve svém - najednou tak známém a pohodlném - misogynním křesle a cynický humor na plátně je opět přijat za lidský. V druhém plánu filmu totiž Trier demaskuje pokrytectví současného člověka ve věcech morálky a násilí. Postavou Jacka se zároveň vysmívá všem dnešním rozumbradům internetového věku, kteří v tváří tvář reálným humanitárním krizím dneška nacházejí podpůrnou argumetnační analogii v hlubinách toho nejhlubšího bahna minulosti. A ač se sebevíc snaží být rádoby vzdělanými vykladači včerejška, dneška i zítřka, přistupujícími k věcem "na rovinu a především bez ideologie", nejsou než - stejně jako Jack - nabubřelým zlovolným nic, končícím v Pekle, které sami vytvořili. Neboť inženýr nedovede sestavit nepřeberné střípky možností do uceleného a koherentního celku - to je prací a uměním architekta. A stejně jako nelze vytvořit dobrý dům bez zvolení správných nástrojů k jeho návrhu, nelze normou krásy a umění učinit pastiš brutality a zvrácených idejí.
Venom mate divákova svým amébním žánrovým tělem, vyvrácením (i s kořeny) jakéhokoliv očekávání a strašlivě namaškarovanou Michelle Williams. Jakmile ale Hardyho investigativního reportéra, vykazujícího zjevně několik psychických poruch plynoucích z vysazezení anabolik a jejich nahrazení lahváčema zkřížených s násilně nonšalantním gonzo odérem, najde jeho nechtěný symbiotický parťák, dostaneme tu nejzábavnější smršť bizarního humoru za hodně dlouhou dobu. Jeden z nejlepších marvelovských originů!
Kakofonie dysfunkčních motivů v praxi. Humor, osudovost a břímě odkazu, s nimiž Abrams mistrně žongloval, se Johnsonovi ve víru ambicí pod rukama tak do sebe zapletly, že obdobného emočniho kastráta svět SW ještě nezplodil. I přes stopáž 150 minut chybí dramaturgii dobrá hodina času k funkčnosti, což je u ve všech směrech hýčkaného blockbusteru na pováženou.
Poraženecká, všežerná, sebelítostivá apologetika narcistně vynucované pseudoumėlecké onanie, která vyčpěla už ve čtvrtině 8 a 1/2. Aronoffskyho auteurství je nejnespolehlivější kvalita dnešního filmového provozu.
Jakkoliv to zní nepatřičně, má Saulův syn proklatě blízko ke Cuarónově Gravitaci: brilantně nasnímané, v na dřeň očištěném základu mrazivě působivé dílo, které této ryzí strohosti bohužel zcela nevěří a zpětně ji balí do přebytečných atraktorů (zde eskapistická, příliš prvoplánově filmově-scénáristická linie).
Přes touringovskou konversační vatu - a hipstersky ležérním, smysl nedávajícím zneplatněním základního předpokladu tohot známého testu AI - velmi často vystoupí na povrch pravá tvář Ex Machiny. Tou je poměrně tuctové, ale civilně subtilní romantické drama, s netuctovým obličejem Alicie Vikander. Oproti obdobně, ale mnouhem soustředěněji zamířené Jonzeho Her zploštělá jednohubka.
Rozverný lynč (nejen) z úst soudobého kádrováka Davida Černého, pózujícího zásadně před svými klenoty, prokládaný četnickohumoreskovými přehrávanými (a velmi přehrávanými) pasážemi a smrští místy velmi bulvárně podávanými pravděpodobnými pravdami autorů. Burleska o jednom neoddiskutovatelném lidském monstru tak zároveň divákovi poskytuje především útěchu, že Pravdu! inscenující autoři dnes nemají k dispozici Vašovy nástroje a aparát - i když po tom velmi okatě touží. Naštěstí drží v rukách pouze propagandistické manýry ve střižně i kolovrátkovém narativu vypravěče, které při kritickém čtení zbavuje tento dokument posledních zbytků smyslu a relevance.
Prvních expozičních 60 minut jsou na sebe vrstveny velmi pečlivě kladené otázky, aby byl divák následně vytržen bezdůvodně zařazenou akční vsuvkou, předznamenávající přechod k pohříchu šablonovité báchorce o soplícím dobračisku v luxusním kabátu. Všechny nastíněné třecí (a tudíž potenciálně podnětné) plochy jsou tímhle dramatickým střihem dramaturgickycky zcela nesmyslně odsunuty mimo filmovou optiku a nahrazeny voskovými kulisami jednoho osobního hrdinství v srdci CGI NDR. Škoda.
Kde Trier v Nymfomance nabídnul čechovovskou i metaforickou doslovnost v rámci ryze intelekuálního konstruktu, Vie d'Adéle je dílem živočišně fyzickým a velmi důsledně narativně omezený (a omezovaný). V tříhodinové stopáži výjimečně subtilní film: jak výrazově, tak tematicky sevřený, traktovaný pouze nekompromisním střihem.
Snaha o sociální kritiku na první dobrou. Bez větších ambicí otázky skutečně reálně pokládat, na druhou stranu se Disconnect poměrně úspěšně vyhýbá šablonovitému moralizování (nikoliv ovšem šablonovitosti).
Nacisticky přesná paralela k Chaplinovu legendárnímu vůdcovskému projevu: kolektivní vůle implikovaná jedním Hlasem. Dodnes je tento model vědomé omezenosti ve prospěch "pohody" velmi populární.
Kapadia si to dělá příliš lehké. Paradoxní exploatací množství soukromých a bulvárních záběrů konstruuje věrohodný příběh lidské bezmoci vůči vlastní slávě. Zdráhá se však jít do hloubky, za kritiku první šablonovité figurky, která se nabízí. O tlaku mašinerie hudebního průmyslu se dozvídáme z velmi ustrašených náznaků, zcela chybí refexe destuktivního vzahu statutu celebrity ke svému nutně servilnímu okolí. Jenže...i přes to všechno Amy funguje výborně.
Bezelstná a vypulírovaná "člověčinka" - ovšem bez toho patetického slizu, co se zpravidla k podobně laskavým kouskům lepí. Čirá tvůrčí radost sourozenců Wachowských, která s přehledem táhne to vlastně velmi konzervativní klouzání po lesklém povrchu jinakosti.
Motivačně obsahově zcela zbytečný první díl a animace na výtvarné úrovni obalu cereálií. A pak je tu Millerův životní záblesk se stárnoucím pachatelem dobra, republikánským dvojblokem Regan&Clark a psychoanalytickým Jokerem.
Emočně i motivačne nefuknkční podobenství o etickém harakiri a vyčerpávané planetě. Noah se mohl osvěžující globálně-společenskou kritikou, pro svůj úkol však zvolil háv cikánské kartářky. Člověku se dere na mysl Fontána: jako by měl Aronofsky potřebu se vždy po několika mrazivě realistických dílech transcendentálně očistit bezzubou duchovní rozpravou.
Poctivý příspěvek do žánru american tragedy, s tendencí překlopit se do krimi. Tato tendence je zatím přinejlepším rozpačitá, narativní schéma dvou rovnocenných vypravěčů a držená civilní intimnost jejich vyprávění však po první sezóně misku vah bezpečně převažuje. O kvalitu druhé se ale velmi bojím...
Donnie je asi nejlepší filmovej řezník, ale Vlk má tak prašivej scénář, zbrklý střih a podivně osmdesátkově úchylnou režii, že prostě nejde v mezi-choreografických pasážích zavírat oči a uši. Je jich totiž prostě moc a svou unylou sladkobolností atakují divákovo rektum vskutku alpinistickým stylem.
Videohra, která nedokáže plnokrevně přenést frustraci z repetice na obrazovku (já vím, kdo by pak na to koukal). Scénář si dost výrazně pomáhá vytvořením vlastního, nikdy ne uspokojivě vysvětleného časoprostoru, takže kolečka skřípou celkem často, ale tváří se u toho dostatečně šik. A vy se u toho veskrze bavíte a polopaticky spějete ke konci, který se bolestivě posledních devadesát minut (b)análně nabízí. Natož, aby Tomíkova cesta byla někdy špikována ohrožením neustále se restartujícího geroje či zahalena v otázkách o konstantní válce.
Absolutní nula přidané hodnoty k (tak nějak očekávatelně) strhujícímu archivu. Mluvící hlavy u debilního stolku s lampičkou, patetický komentář o "přikládání ohně do kotle třídní nenávisti". Repetitivní a zároveň manipulativní obrazový podkres jdoucí ruku v ruce s okouřenou orchestrálkou při jakékoliv důležitější scéně. Kontext a interpretace se nekonají, na patře zůstane pouze echo "socialismus, socialismus, socialismus...", o který si vyláme zuby další český demokrat.
Na spanilou jízdu kritického myšlení se Stone příliš často uchyluje k domněnkám a zjednodušení, přesto však rámec díla přesahuje 90% copypastové dokumentární historické produkce. Je zajímavé sledovat, jak kriticky smýšlející dokumentarista na naší veřejnoprávní televizi najednou netočí dokument, ale autorský esej, který musí být pro jistotu vysílán v nejvypečenější časy.
O co šťavnatější je obsah, pohříchu často podtrhává nohy časová osa narativní formy, která vždy odvypráví ucelenou linii a pak se v čase vrací k jiné, paralelně probíhající. Neustále se tak překrývá antidatace událostí ve vztahu k dynamicky se měnícím ambivalentním postojům jednotlivých aktérů, což čitelnost vývoje jejich osobnosti a smýšlení zrovna neulehčuje. To však nemůže anihilovat fakt, že Americké století je povinná četba jak vyšitá.
Místy až nesnesitelně naivní duel, jehož hravý vizuál přetéká vzhledem k souběžné kanonádě Chomskyho slov přehršlí nápadů, které tak musí nutně utrpět. Vlastně je to takový oduševnělý večerníček.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Moje komentáře
Vodník (TV seriál) (2019)
Stejně jako Modré stíny je Vodník vizuálně strhující, vlastně až manýristické dílo - a k sedlácké krimi to sedí náramně. Nebýt logických lapsů ve scénáři "poirotovského" posledního konfrontačního dílu, jednalo by se o hanáckou labužnickou záležitost.
Lynč (TV seriál) (2018)
Je smutné, že aktuální společenská témata musí pro Českou televizi vznikat na workshopech a táhnout z valné většiny začínající herci. Lynč je totiž v české kontextu záslužný počin, kterému ve výsledku nechybí silné momenty. Jenom obsahuje takové množství scénáristicky nedotažených motivů, nesmyslných motivací a přehnaných šablon, že musíte chtě nechtě skřípat zuby nad nevyhnutelností špatného přijetí celé série od "nějakých čechoamerických lepšolidí".
Záhada Silver Lake (2018)
První dvě třetiny Mitchell navrství několik vrstev více či méně haluškových uzlů aby se mu pak v momentě, kdy je třeba začít je postupně vázat k sobě, trochu nešťastně rozutekly. V případě Silver Lake je to ale vlastně docela jedno...
Naprostí cizinci (2016)
Jak udělat ze slibně se rozvíjející konverzačky Vichr z hor na steroidech? Naneste na skupinku sedmi osob ctnosti a neřesti lidstva a nechte je čím dál tím víc nuceně během necelé hodiny probublávat v čím dál méně pravděpodobných kombinacích.
Jack staví dům (2018)
Film jako stvořený pro veřejné promítání: k úplnosti zážitku je nezbytné vidět aktuální reakce davu a kdy kdo z diváků v kterou chvíli odejde. The House that Jack Built je snímek nanejvýš aktuální pro dnešní dobu post-faktickou, se kterou se vypořádává vlastním svérázným "post-uměním".________ V prvním plánu chápání snímku do sebe nechá Trier diváka, který na film zavítat s již předpřipraveným optickým rámcem, vysypat všechna nesmyslná obvinění z misogynie a adorace zla. Nepřesvědčuje přesvědčené a loveckou scénou dává propuknout poslednímu spravedlivému a objektivnímu rozhořčení, které nám v dnešní době zbývá - supremaci neposkvrněného dítěte. Do té doby jsou všichni svědky brilantní černé komedie, které už trávíme docela dobře. Jelikož je však von Trier sociálně a emočně nemilosrdný analytik, nabídne po kulturním šoku z nimrodské epozidy chvíli ticha, aby se následně vytasil s v jádru mnohem zákeřnější a znepokojující vraždou Simple. V tento moment je však divák už zpátky ve svém - najednou tak známém a pohodlném - misogynním křesle a cynický humor na plátně je opět přijat za lidský. V druhém plánu filmu totiž Trier demaskuje pokrytectví současného člověka ve věcech morálky a násilí. Postavou Jacka se zároveň vysmívá všem dnešním rozumbradům internetového věku, kteří v tváří tvář reálným humanitárním krizím dneška nacházejí podpůrnou argumetnační analogii v hlubinách toho nejhlubšího bahna minulosti. A ač se sebevíc snaží být rádoby vzdělanými vykladači včerejška, dneška i zítřka, přistupujícími k věcem "na rovinu a především bez ideologie", nejsou než - stejně jako Jack - nabubřelým zlovolným nic, končícím v Pekle, které sami vytvořili. Neboť inženýr nedovede sestavit nepřeberné střípky možností do uceleného a koherentního celku - to je prací a uměním architekta. A stejně jako nelze vytvořit dobrý dům bez zvolení správných nástrojů k jeho návrhu, nelze normou krásy a umění učinit pastiš brutality a zvrácených idejí.
Venom (2018)
Venom mate divákova svým amébním žánrovým tělem, vyvrácením (i s kořeny) jakéhokoliv očekávání a strašlivě namaškarovanou Michelle Williams. Jakmile ale Hardyho investigativního reportéra, vykazujícího zjevně několik psychických poruch plynoucích z vysazezení anabolik a jejich nahrazení lahváčema zkřížených s násilně nonšalantním gonzo odérem, najde jeho nechtěný symbiotický parťák, dostaneme tu nejzábavnější smršť bizarního humoru za hodně dlouhou dobu. Jeden z nejlepších marvelovských originů!
Star Wars: Poslední z Jediů (2017)
Kakofonie dysfunkčních motivů v praxi. Humor, osudovost a břímě odkazu, s nimiž Abrams mistrně žongloval, se Johnsonovi ve víru ambicí pod rukama tak do sebe zapletly, že obdobného emočniho kastráta svět SW ještě nezplodil. I přes stopáž 150 minut chybí dramaturgii dobrá hodina času k funkčnosti, což je u ve všech směrech hýčkaného blockbusteru na pováženou.
matka! (2017)
Poraženecká, všežerná, sebelítostivá apologetika narcistně vynucované pseudoumėlecké onanie, která vyčpěla už ve čtvrtině 8 a 1/2. Aronoffskyho auteurství je nejnespolehlivější kvalita dnešního filmového provozu.
Saulův syn (2015)
Jakkoliv to zní nepatřičně, má Saulův syn proklatě blízko ke Cuarónově Gravitaci: brilantně nasnímané, v na dřeň očištěném základu mrazivě působivé dílo, které této ryzí strohosti bohužel zcela nevěří a zpětně ji balí do přebytečných atraktorů (zde eskapistická, příliš prvoplánově filmově-scénáristická linie).
Ex Machina (2014)
Přes touringovskou konversační vatu - a hipstersky ležérním, smysl nedávajícím zneplatněním základního předpokladu tohot známého testu AI - velmi často vystoupí na povrch pravá tvář Ex Machiny. Tou je poměrně tuctové, ale civilně subtilní romantické drama, s netuctovým obličejem Alicie Vikander. Oproti obdobně, ale mnouhem soustředěněji zamířené Jonzeho Her zploštělá jednohubka.
Vrahem z povolání - Utrpení soudce Karla Vaše (2013)
odpad!Rozverný lynč (nejen) z úst soudobého kádrováka Davida Černého, pózujícího zásadně před svými klenoty, prokládaný četnickohumoreskovými přehrávanými (a velmi přehrávanými) pasážemi a smrští místy velmi bulvárně podávanými pravděpodobnými pravdami autorů. Burleska o jednom neoddiskutovatelném lidském monstru tak zároveň divákovi poskytuje především útěchu, že Pravdu! inscenující autoři dnes nemají k dispozici Vašovy nástroje a aparát - i když po tom velmi okatě touží. Naštěstí drží v rukách pouze propagandistické manýry ve střižně i kolovrátkovém narativu vypravěče, které při kritickém čtení zbavuje tento dokument posledních zbytků smyslu a relevance.
Hamlet (divadelní záznam) (2015)
Zbytnělá kostnatost imperativu klasiky: v této podobě nemá v roce 2015 recyklace Shakespeara žádný smysl.
Most špiónů (2015)
Prvních expozičních 60 minut jsou na sebe vrstveny velmi pečlivě kladené otázky, aby byl divák následně vytržen bezdůvodně zařazenou akční vsuvkou, předznamenávající přechod k pohříchu šablonovité báchorce o soplícím dobračisku v luxusním kabátu. Všechny nastíněné třecí (a tudíž potenciálně podnětné) plochy jsou tímhle dramatickým střihem dramaturgickycky zcela nesmyslně odsunuty mimo filmovou optiku a nahrazeny voskovými kulisami jednoho osobního hrdinství v srdci CGI NDR. Škoda.
Život Adèle (2013)
Kde Trier v Nymfomance nabídnul čechovovskou i metaforickou doslovnost v rámci ryze intelekuálního konstruktu, Vie d'Adéle je dílem živočišně fyzickým a velmi důsledně narativně omezený (a omezovaný). V tříhodinové stopáži výjimečně subtilní film: jak výrazově, tak tematicky sevřený, traktovaný pouze nekompromisním střihem.
Odpojit (2012)
Snaha o sociální kritiku na první dobrou. Bez větších ambicí otázky skutečně reálně pokládat, na druhou stranu se Disconnect poměrně úspěšně vyhýbá šablonovitému moralizování (nikoliv ovšem šablonovitosti).
Triumf vůle (1935)
Nacisticky přesná paralela k Chaplinovu legendárnímu vůdcovskému projevu: kolektivní vůle implikovaná jedním Hlasem. Dodnes je tento model vědomé omezenosti ve prospěch "pohody" velmi populární.
Amy (2015)
Kapadia si to dělá příliš lehké. Paradoxní exploatací množství soukromých a bulvárních záběrů konstruuje věrohodný příběh lidské bezmoci vůči vlastní slávě. Zdráhá se však jít do hloubky, za kritiku první šablonovité figurky, která se nabízí. O tlaku mašinerie hudebního průmyslu se dozvídáme z velmi ustrašených náznaků, zcela chybí refexe destuktivního vzahu statutu celebrity ke svému nutně servilnímu okolí. Jenže...i přes to všechno Amy funguje výborně.
Osmý smysl (TV seriál) (2015)
Bezelstná a vypulírovaná "člověčinka" - ovšem bez toho patetického slizu, co se zpravidla k podobně laskavým kouskům lepí. Čirá tvůrčí radost sourozenců Wachowských, která s přehledem táhne to vlastně velmi konzervativní klouzání po lesklém povrchu jinakosti.
Batman: Návrat Temného rytíře, část 2. (2013)
Motivačně obsahově zcela zbytečný první díl a animace na výtvarné úrovni obalu cereálií. A pak je tu Millerův životní záblesk se stárnoucím pachatelem dobra, republikánským dvojblokem Regan&Clark a psychoanalytickým Jokerem.
Divoši (2012)
Svůdně natočený naivistický světobol. Formálně propracovaný, ale ve své uvědomělosti mnohdy zbytečně selhávající úlitbami pro první signální.
Noe (2014)
Emočně i motivačne nefuknkční podobenství o etickém harakiri a vyčerpávané planetě. Noah se mohl osvěžující globálně-společenskou kritikou, pro svůj úkol však zvolil háv cikánské kartářky. Člověku se dere na mysl Fontána: jako by měl Aronofsky potřebu se vždy po několika mrazivě realistických dílech transcendentálně očistit bezzubou duchovní rozpravou.
Lucy (2014)
Až příliš bezelstně doslovná točená zmrzlina.
Podivná barva slz tvého těla (2013)
Fetišistický bonbónek. Pohladí oko, než ho penetruje kudlou. Pro milovníky secese povinnost.
Aféra (TV seriál) (2014)
Poctivý příspěvek do žánru american tragedy, s tendencí překlopit se do krimi. Tato tendence je zatím přinejlepším rozpačitá, narativní schéma dvou rovnocenných vypravěčů a držená civilní intimnost jejich vyprávění však po první sezóně misku vah bezpečně převažuje. O kvalitu druhé se ale velmi bojím...
Zhan lang chuan shuo (1997)
Donnie je asi nejlepší filmovej řezník, ale Vlk má tak prašivej scénář, zbrklý střih a podivně osmdesátkově úchylnou režii, že prostě nejde v mezi-choreografických pasážích zavírat oči a uši. Je jich totiž prostě moc a svou unylou sladkobolností atakují divákovo rektum vskutku alpinistickým stylem.
Croft (2013)
Zbastlit tohle Greengrass s Ginou Carano, mírně by si přihnědnul textil i Gareth Evans. Ale jenom mírně.
Na hraně zítřka (2014)
Videohra, která nedokáže plnokrevně přenést frustraci z repetice na obrazovku (já vím, kdo by pak na to koukal). Scénář si dost výrazně pomáhá vytvořením vlastního, nikdy ne uspokojivě vysvětleného časoprostoru, takže kolečka skřípou celkem často, ale tváří se u toho dostatečně šik. A vy se u toho veskrze bavíte a polopaticky spějete ke konci, který se bolestivě posledních devadesát minut (b)análně nabízí. Natož, aby Tomíkova cesta byla někdy špikována ohrožením neustále se restartujícího geroje či zahalena v otázkách o konstantní válce.
Proces H (TV seriál) (2009)
Absolutní nula přidané hodnoty k (tak nějak očekávatelně) strhujícímu archivu. Mluvící hlavy u debilního stolku s lampičkou, patetický komentář o "přikládání ohně do kotle třídní nenávisti". Repetitivní a zároveň manipulativní obrazový podkres jdoucí ruku v ruce s okouřenou orchestrálkou při jakékoliv důležitější scéně. Kontext a interpretace se nekonají, na patře zůstane pouze echo "socialismus, socialismus, socialismus...", o který si vyláme zuby další český demokrat.
Oliver Stone: Neznámé dějiny Spojených států (TV seriál) (2012)
Na spanilou jízdu kritického myšlení se Stone příliš často uchyluje k domněnkám a zjednodušení, přesto však rámec díla přesahuje 90% copypastové dokumentární historické produkce. Je zajímavé sledovat, jak kriticky smýšlející dokumentarista na naší veřejnoprávní televizi najednou netočí dokument, ale autorský esej, který musí být pro jistotu vysílán v nejvypečenější časy. O co šťavnatější je obsah, pohříchu často podtrhává nohy časová osa narativní formy, která vždy odvypráví ucelenou linii a pak se v čase vrací k jiné, paralelně probíhající. Neustále se tak překrývá antidatace událostí ve vztahu k dynamicky se měnícím ambivalentním postojům jednotlivých aktérů, což čitelnost vývoje jejich osobnosti a smýšlení zrovna neulehčuje. To však nemůže anihilovat fakt, že Americké století je povinná četba jak vyšitá.
Je muž, který je vysoký, šťastný? (2013)
Místy až nesnesitelně naivní duel, jehož hravý vizuál přetéká vzhledem k souběžné kanonádě Chomskyho slov přehršlí nápadů, které tak musí nutně utrpět. Vlastně je to takový oduševnělý večerníček.