Jakkoliv to zní nepatřičně, má Saulův syn proklatě blízko ke Cuarónově Gravitaci: brilantně nasnímané, v na dřeň očištěném základu mrazivě působivé dílo, které této ryzí strohosti bohužel zcela nevěří a zpětně ji balí do přebytečných atraktorů (zde eskapistická, příliš prvoplánově filmově-scénáristická linie).
Přes touringovskou konversační vatu - a hipstersky ležérním, smysl nedávajícím zneplatněním základního předpokladu tohot známého testu AI - velmi často vystoupí na povrch pravá tvář Ex Machiny. Tou je poměrně tuctové, ale civilně subtilní romantické drama, s netuctovým obličejem Alicie Vikander. Oproti obdobně, ale mnouhem soustředěněji zamířené Jonzeho Her zploštělá jednohubka.
Rozverný lynč (nejen) z úst soudobého kádrováka Davida Černého, pózujícího zásadně před svými klenoty, prokládaný četnickohumoreskovými přehrávanými (a velmi přehrávanými) pasážemi a smrští místy velmi bulvárně podávanými pravděpodobnými pravdami autorů. Burleska o jednom neoddiskutovatelném lidském monstru tak zároveň divákovi poskytuje především útěchu, že Pravdu! inscenující autoři dnes nemají k dispozici Vašovy nástroje a aparát - i když po tom velmi okatě touží. Naštěstí drží v rukách pouze propagandistické manýry ve střižně i kolovrátkovém narativu vypravěče, které při kritickém čtení zbavuje tento dokument posledních zbytků smyslu a relevance.
Prvních expozičních 60 minut jsou na sebe vrstveny velmi pečlivě kladené otázky, aby byl divák následně vytržen bezdůvodně zařazenou akční vsuvkou, předznamenávající přechod k pohříchu šablonovité báchorce o soplícím dobračisku v luxusním kabátu. Všechny nastíněné třecí (a tudíž potenciálně podnětné) plochy jsou tímhle dramatickým střihem dramaturgickycky zcela nesmyslně odsunuty mimo filmovou optiku a nahrazeny voskovými kulisami jednoho osobního hrdinství v srdci CGI NDR. Škoda.
Kde Trier v Nymfomance nabídnul čechovovskou i metaforickou doslovnost v rámci ryze intelekuálního konstruktu, Vie d'Adéle je dílem živočišně fyzickým a velmi důsledně narativně omezený (a omezovaný). V tříhodinové stopáži výjimečně subtilní film: jak výrazově, tak tematicky sevřený, traktovaný pouze nekompromisním střihem.
Snaha o sociální kritiku na první dobrou. Bez větších ambicí otázky skutečně reálně pokládat, na druhou stranu se Disconnect poměrně úspěšně vyhýbá šablonovitému moralizování (nikoliv ovšem šablonovitosti).
Nacisticky přesná paralela k Chaplinovu legendárnímu vůdcovskému projevu: kolektivní vůle implikovaná jedním Hlasem. Dodnes je tento model vědomé omezenosti ve prospěch "pohody" velmi populární.
Kapadia si to dělá příliš lehké. Paradoxní exploatací množství soukromých a bulvárních záběrů konstruuje věrohodný příběh lidské bezmoci vůči vlastní slávě. Zdráhá se však jít do hloubky, za kritiku první šablonovité figurky, která se nabízí. O tlaku mašinerie hudebního průmyslu se dozvídáme z velmi ustrašených náznaků, zcela chybí refexe destuktivního vzahu statutu celebrity ke svému nutně servilnímu okolí. Jenže...i přes to všechno Amy funguje výborně.
Bezelstná a vypulírovaná "člověčinka" - ovšem bez toho patetického slizu, co se zpravidla k podobně laskavým kouskům lepí. Čirá tvůrčí radost sourozenců Wachowských, která s přehledem táhne to vlastně velmi konzervativní klouzání po lesklém povrchu jinakosti.
Motivačně obsahově zcela zbytečný první díl a animace na výtvarné úrovni obalu cereálií. A pak je tu Millerův životní záblesk se stárnoucím pachatelem dobra, republikánským dvojblokem Regan&Clark a psychoanalytickým Jokerem.
Emočně i motivačne nefuknkční podobenství o etickém harakiri a vyčerpávané planetě. Noah se mohl osvěžující globálně-společenskou kritikou, pro svůj úkol však zvolil háv cikánské kartářky. Člověku se dere na mysl Fontána: jako by měl Aronofsky potřebu se vždy po několika mrazivě realistických dílech transcendentálně očistit bezzubou duchovní rozpravou.
Poctivý příspěvek do žánru american tragedy, s tendencí překlopit se do krimi. Tato tendence je zatím přinejlepším rozpačitá, narativní schéma dvou rovnocenných vypravěčů a držená civilní intimnost jejich vyprávění však po první sezóně misku vah bezpečně převažuje. O kvalitu druhé se ale velmi bojím...
Donnie je asi nejlepší filmovej řezník, ale Vlk má tak prašivej scénář, zbrklý střih a podivně osmdesátkově úchylnou režii, že prostě nejde v mezi-choreografických pasážích zavírat oči a uši. Je jich totiž prostě moc a svou unylou sladkobolností atakují divákovo rektum vskutku alpinistickým stylem.
Videohra, která nedokáže plnokrevně přenést frustraci z repetice na obrazovku (já vím, kdo by pak na to koukal). Scénář si dost výrazně pomáhá vytvořením vlastního, nikdy ne uspokojivě vysvětleného časoprostoru, takže kolečka skřípou celkem často, ale tváří se u toho dostatečně šik. A vy se u toho veskrze bavíte a polopaticky spějete ke konci, který se bolestivě posledních devadesát minut (b)análně nabízí. Natož, aby Tomíkova cesta byla někdy špikována ohrožením neustále se restartujícího geroje či zahalena v otázkách o konstantní válce.
Absolutní nula přidané hodnoty k (tak nějak očekávatelně) strhujícímu archivu. Mluvící hlavy u debilního stolku s lampičkou, patetický komentář o "přikládání ohně do kotle třídní nenávisti". Repetitivní a zároveň manipulativní obrazový podkres jdoucí ruku v ruce s okouřenou orchestrálkou při jakékoliv důležitější scéně. Kontext a interpretace se nekonají, na patře zůstane pouze echo "socialismus, socialismus, socialismus...", o který si vyláme zuby další český demokrat.
Na spanilou jízdu kritického myšlení se Stone příliš často uchyluje k domněnkám a zjednodušení, přesto však rámec díla přesahuje 90% copypastové dokumentární historické produkce. Je zajímavé sledovat, jak kriticky smýšlející dokumentarista na naší veřejnoprávní televizi najednou netočí dokument, ale autorský esej, který musí být pro jistotu vysílán v nejvypečenější časy.
O co šťavnatější je obsah, pohříchu často podtrhává nohy časová osa narativní formy, která vždy odvypráví ucelenou linii a pak se v čase vrací k jiné, paralelně probíhající. Neustále se tak překrývá antidatace událostí ve vztahu k dynamicky se měnícím ambivalentním postojům jednotlivých aktérů, což čitelnost vývoje jejich osobnosti a smýšlení zrovna neulehčuje. To však nemůže anihilovat fakt, že Americké století je povinná četba jak vyšitá.
Místy až nesnesitelně naivní duel, jehož hravý vizuál přetéká vzhledem k souběžné kanonádě Chomskyho slov přehršlí nápadů, které tak musí nutně utrpět. Vlastně je to takový oduševnělý večerníček.
Nezvykle vystavené setkání žáka a učitele, fanouška a jeho idolu. Pro jakýkoliv druh tvůrčí činnosti kvinesenciální experiment, pro trierofila vydatná sonda pod jednu z vrstev kůže. Jeden z nejhodnotnějších příspěvků o percepci Vzoru a jeho Díla, co znám.
Rozpolceně sladkobolná sociální bublina, která však poměrně úspěšně balancuje na hraně kýče a šedé (ve smyslu odstínu černé) komedie. Směsice místy až patetické střízlivosti a poněkud neobratná snaha o souboj s klišé "udělat si to na konci hezký" ve výsledku tvoří veskrze podařený středostavovský dojímák, který rozhodně netřese se zaběhnutými schématy tak, jak by si přál, přesto však pokládá řadu podnětných otázek. A to není málo. Slabší 4*.
Elysium ozvláštněné nápaditým lineárním průřezem panské a rabské společnosti, skrze který se poměrně nenápaditě prosekává revoluční dialektika, vedená pohříchu těžce necharismatickým Evansem. Osvěžující korejská hravost, která místy probleskne, neutáhne dnes již tuctový holywoodský "levičácký kus".
Spring breakers + budget - koule (já vím, Sophie). A pak je tam ještě Emma, ale zase tam není kudla, která by se jí (a ostatním) koukla pod kůži. Celé je to hodně *bling*, ale to je dnes až příliš jednoduché: staré dramatické pravidlo tvrdí, že pokud se na plátně objeví cibule, je nutno ji rozkrájet na plátky; tady se pouze voyeursky obdivodsuzovala slupka.
O řád zábavnější gulášokočkopejskopastiš než jednička, což ovšem jaksi pořád není výhra, že. Místo unyle vážně béčkového béčka tu máme prostou (staro)mládeneckou fantazii - nic víc, nic míň. Cituje se o 106, ale marná sláva: pocitu, že se señor Roberto potenčně více méně vystřílel - či, chcete-li, vycákal - zhruba někde u Desperada, se prostě nezbavíte. Obzvláště, pokud potřebujete k rozvibrování první signální trošku preciznější rány humor/panzerfaustkladivem, než jakými se tu ohání Trejo a spol.
Tvůrčí impotence tváří v tvář fatálnosti dějin. Ty zřejmě nelze interpretovat (a nebo alespoň rekonstruovat) jinak, než kýčovitou vztahovkou. Jediné emoce, které se v člověku během útrpného sledování objeví, souvisejí pouze s fyzickou insultací tvůrců - a to je poněkud málo. Neschopnost využít alespoň v náznaku potenciálu perspektivy "lidického vraha" a utopení všech potenciálně silných situací ve sladkobolném medu je tváří v tvář závažnosti zpracovávaného tématu nesmírně frustrující. O zhovadile instagramových barevných filtrech a alkoholicky vedené ruční kameře raději pomlčet.
Look, glamour everywhere! Nějak mi tohle spojení uvědomělého estéta Caryho a fashion labelu nejde dohromady. /// EDIT: Tak Maiyet je dokonce prý projekt emancipační. No...
Dokázali by Američané v dnešní době natočit takhle neideologicky objektivní válečné filmy, jako to uměli v 70. letech? Je rozhodně na zamyšlení, jak se v nynějším "čase svobody" paradoxně operuje s informacemi mnohem schématičtějším, konformistickým způsobem. Stejně jako například v Tora tora tora! je operace se střídáním optiky obou znesvářených táborů perfektně vyvážená a zcela se vyhýbá pitvořivému karikování "špatné" strany. O historickou akurátnost v těchto velkofilmech opravdu nejde a ničemu to nevadí.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Moje komentáře
Saulův syn (2015)
Jakkoliv to zní nepatřičně, má Saulův syn proklatě blízko ke Cuarónově Gravitaci: brilantně nasnímané, v na dřeň očištěném základu mrazivě působivé dílo, které této ryzí strohosti bohužel zcela nevěří a zpětně ji balí do přebytečných atraktorů (zde eskapistická, příliš prvoplánově filmově-scénáristická linie).
Ex Machina (2014)
Přes touringovskou konversační vatu - a hipstersky ležérním, smysl nedávajícím zneplatněním základního předpokladu tohot známého testu AI - velmi často vystoupí na povrch pravá tvář Ex Machiny. Tou je poměrně tuctové, ale civilně subtilní romantické drama, s netuctovým obličejem Alicie Vikander. Oproti obdobně, ale mnouhem soustředěněji zamířené Jonzeho Her zploštělá jednohubka.
Vrahem z povolání - Utrpení soudce Karla Vaše (2013)
odpad!Rozverný lynč (nejen) z úst soudobého kádrováka Davida Černého, pózujícího zásadně před svými klenoty, prokládaný četnickohumoreskovými přehrávanými (a velmi přehrávanými) pasážemi a smrští místy velmi bulvárně podávanými pravděpodobnými pravdami autorů. Burleska o jednom neoddiskutovatelném lidském monstru tak zároveň divákovi poskytuje především útěchu, že Pravdu! inscenující autoři dnes nemají k dispozici Vašovy nástroje a aparát - i když po tom velmi okatě touží. Naštěstí drží v rukách pouze propagandistické manýry ve střižně i kolovrátkovém narativu vypravěče, které při kritickém čtení zbavuje tento dokument posledních zbytků smyslu a relevance.
Hamlet (divadelní záznam) (2015)
Zbytnělá kostnatost imperativu klasiky: v této podobě nemá v roce 2015 recyklace Shakespeara žádný smysl.
Most špiónů (2015)
Prvních expozičních 60 minut jsou na sebe vrstveny velmi pečlivě kladené otázky, aby byl divák následně vytržen bezdůvodně zařazenou akční vsuvkou, předznamenávající přechod k pohříchu šablonovité báchorce o soplícím dobračisku v luxusním kabátu. Všechny nastíněné třecí (a tudíž potenciálně podnětné) plochy jsou tímhle dramatickým střihem dramaturgickycky zcela nesmyslně odsunuty mimo filmovou optiku a nahrazeny voskovými kulisami jednoho osobního hrdinství v srdci CGI NDR. Škoda.
Život Adele (2013)
Kde Trier v Nymfomance nabídnul čechovovskou i metaforickou doslovnost v rámci ryze intelekuálního konstruktu, Vie d'Adéle je dílem živočišně fyzickým a velmi důsledně narativně omezený (a omezovaný). V tříhodinové stopáži výjimečně subtilní film: jak výrazově, tak tematicky sevřený, traktovaný pouze nekompromisním střihem.
Odpojit (2012)
Snaha o sociální kritiku na první dobrou. Bez větších ambicí otázky skutečně reálně pokládat, na druhou stranu se Disconnect poměrně úspěšně vyhýbá šablonovitému moralizování (nikoliv ovšem šablonovitosti).
Triumf vůle (1935)
Nacisticky přesná paralela k Chaplinovu legendárnímu vůdcovskému projevu: kolektivní vůle implikovaná jedním Hlasem. Dodnes je tento model vědomé omezenosti ve prospěch "pohody" velmi populární.
Amy (2015)
Kapadia si to dělá příliš lehké. Paradoxní exploatací množství soukromých a bulvárních záběrů konstruuje věrohodný příběh lidské bezmoci vůči vlastní slávě. Zdráhá se však jít do hloubky, za kritiku první šablonovité figurky, která se nabízí. O tlaku mašinerie hudebního průmyslu se dozvídáme z velmi ustrašených náznaků, zcela chybí refexe destuktivního vzahu statutu celebrity ke svému nutně servilnímu okolí. Jenže...i přes to všechno Amy funguje výborně.
Sense8 (TV seriál) (2015)
Bezelstná a vypulírovaná "člověčinka" - ovšem bez toho patetického slizu, co se zpravidla k podobně laskavým kouskům lepí. Čirá tvůrčí radost sourozenců Wachowských, která s přehledem táhne to vlastně velmi konzervativní klouzání po lesklém povrchu jinakosti.
Batman: Návrat Temného rytíře, část 2. (2013)
Motivačně obsahově zcela zbytečný první díl a animace na výtvarné úrovni obalu cereálií. A pak je tu Millerův životní záblesk se stárnoucím pachatelem dobra, republikánským dvojblokem Regan&Clark a psychoanalytickým Jokerem.
Divoši (2012)
Svůdně natočený naivistický světobol. Formálně propracovaný, ale ve své uvědomělosti mnohdy zbytečně selhávající úlitbami pro první signální.
Noe (2014)
Emočně i motivačne nefuknkční podobenství o etickém harakiri a vyčerpávané planetě. Noah se mohl osvěžující globálně-společenskou kritikou, pro svůj úkol však zvolil háv cikánské kartářky. Člověku se dere na mysl Fontána: jako by měl Aronofsky potřebu se vždy po několika mrazivě realistických dílech transcendentálně očistit bezzubou duchovní rozpravou.
Lucy (2014)
Až příliš bezelstně doslovná točená zmrzlina.
Podivná barva slz tvého těla (2013)
Fetišistický bonbónek. Pohladí oko, než ho penetruje kudlou. Pro milovníky secese povinnost.
Aféra (TV seriál) (2014)
Poctivý příspěvek do žánru american tragedy, s tendencí překlopit se do krimi. Tato tendence je zatím přinejlepším rozpačitá, narativní schéma dvou rovnocenných vypravěčů a držená civilní intimnost jejich vyprávění však po první sezóně misku vah bezpečně převažuje. O kvalitu druhé se ale velmi bojím...
Zhan lang chuan shuo (1997)
Donnie je asi nejlepší filmovej řezník, ale Vlk má tak prašivej scénář, zbrklý střih a podivně osmdesátkově úchylnou režii, že prostě nejde v mezi-choreografických pasážích zavírat oči a uši. Je jich totiž prostě moc a svou unylou sladkobolností atakují divákovo rektum vskutku alpinistickým stylem.
Croft (2013)
Zbastlit tohle Greengrass s Ginou Carano, mírně by si přihnědnul textil i Gareth Evans. Ale jenom mírně.
Na hraně zítřka (2014)
Videohra, která nedokáže plnokrevně přenést frustraci z repetice na obrazovku (já vím, kdo by pak na to koukal). Scénář si dost výrazně pomáhá vytvořením vlastního, nikdy ne uspokojivě vysvětleného časoprostoru, takže kolečka skřípou celkem často, ale tváří se u toho dostatečně šik. A vy se u toho veskrze bavíte a polopaticky spějete ke konci, který se bolestivě posledních devadesát minut (b)análně nabízí. Natož, aby Tomíkova cesta byla někdy špikována ohrožením neustále se restartujícího geroje či zahalena v otázkách o konstantní válce.
Proces H (TV seriál) (2009)
Absolutní nula přidané hodnoty k (tak nějak očekávatelně) strhujícímu archivu. Mluvící hlavy u debilního stolku s lampičkou, patetický komentář o "přikládání ohně do kotle třídní nenávisti". Repetitivní a zároveň manipulativní obrazový podkres jdoucí ruku v ruce s okouřenou orchestrálkou při jakékoliv důležitější scéně. Kontext a interpretace se nekonají, na patře zůstane pouze echo "socialismus, socialismus, socialismus...", o který si vyláme zuby další český demokrat.
Oliver Stone: Neznámé dějiny Spojených států (TV seriál) (2012)
Na spanilou jízdu kritického myšlení se Stone příliš často uchyluje k domněnkám a zjednodušení, přesto však rámec díla přesahuje 90% copypastové dokumentární historické produkce. Je zajímavé sledovat, jak kriticky smýšlející dokumentarista na naší veřejnoprávní televizi najednou netočí dokument, ale autorský esej, který musí být pro jistotu vysílán v nejvypečenější časy. O co šťavnatější je obsah, pohříchu často podtrhává nohy časová osa narativní formy, která vždy odvypráví ucelenou linii a pak se v čase vrací k jiné, paralelně probíhající. Neustále se tak překrývá antidatace událostí ve vztahu k dynamicky se měnícím ambivalentním postojům jednotlivých aktérů, což čitelnost vývoje jejich osobnosti a smýšlení zrovna neulehčuje. To však nemůže anihilovat fakt, že Americké století je povinná četba jak vyšitá.
Je muž, který je vysoký, šťastný? (2013)
Místy až nesnesitelně naivní duel, jehož hravý vizuál přetéká vzhledem k souběžné kanonádě Chomskyho slov přehršlí nápadů, které tak musí nutně utrpět. Vlastně je to takový oduševnělý večerníček.
Pět překážek (2003)
Nezvykle vystavené setkání žáka a učitele, fanouška a jeho idolu. Pro jakýkoliv druh tvůrčí činnosti kvinesenciální experiment, pro trierofila vydatná sonda pod jednu z vrstev kůže. Jeden z nejhodnotnějších příspěvků o percepci Vzoru a jeho Díla, co znám.
Hvězdy nám nepřály (2014)
Rozpolceně sladkobolná sociální bublina, která však poměrně úspěšně balancuje na hraně kýče a šedé (ve smyslu odstínu černé) komedie. Směsice místy až patetické střízlivosti a poněkud neobratná snaha o souboj s klišé "udělat si to na konci hezký" ve výsledku tvoří veskrze podařený středostavovský dojímák, který rozhodně netřese se zaběhnutými schématy tak, jak by si přál, přesto však pokládá řadu podnětných otázek. A to není málo. Slabší 4*.
Ledová archa (2013)
Elysium ozvláštněné nápaditým lineárním průřezem panské a rabské společnosti, skrze který se poměrně nenápaditě prosekává revoluční dialektika, vedená pohříchu těžce necharismatickým Evansem. Osvěžující korejská hravost, která místy probleskne, neutáhne dnes již tuctový holywoodský "levičácký kus".
Bling Ring: Jako VIPky (2013)
Spring breakers + budget - koule (já vím, Sophie). A pak je tam ještě Emma, ale zase tam není kudla, která by se jí (a ostatním) koukla pod kůži. Celé je to hodně *bling*, ale to je dnes až příliš jednoduché: staré dramatické pravidlo tvrdí, že pokud se na plátně objeví cibule, je nutno ji rozkrájet na plátky; tady se pouze voyeursky obdivodsuzovala slupka.
Machete zabíjí (2013)
O řád zábavnější gulášokočkopejskopastiš než jednička, což ovšem jaksi pořád není výhra, že. Místo unyle vážně béčkového béčka tu máme prostou (staro)mládeneckou fantazii - nic víc, nic míň. Cituje se o 106, ale marná sláva: pocitu, že se señor Roberto potenčně více méně vystřílel - či, chcete-li, vycákal - zhruba někde u Desperada, se prostě nezbavíte. Obzvláště, pokud potřebujete k rozvibrování první signální trošku preciznější rány humor/panzerfaustkladivem, než jakými se tu ohání Trejo a spol.
Lidice (2011)
odpad!Tvůrčí impotence tváří v tvář fatálnosti dějin. Ty zřejmě nelze interpretovat (a nebo alespoň rekonstruovat) jinak, než kýčovitou vztahovkou. Jediné emoce, které se v člověku během útrpného sledování objeví, souvisejí pouze s fyzickou insultací tvůrců - a to je poněkud málo. Neschopnost využít alespoň v náznaku potenciálu perspektivy "lidického vraha" a utopení všech potenciálně silných situací ve sladkobolném medu je tváří v tvář závažnosti zpracovávaného tématu nesmírně frustrující. O zhovadile instagramových barevných filtrech a alkoholicky vedené ruční kameře raději pomlčet.
Sleepwalking in the Rift (2012)
Look, glamour everywhere! Nějak mi tohle spojení uvědomělého estéta Caryho a fashion labelu nejde dohromady. /// EDIT: Tak Maiyet je dokonce prý projekt emancipační. No...
Bitva v Ardenách (1965)
Dokázali by Američané v dnešní době natočit takhle neideologicky objektivní válečné filmy, jako to uměli v 70. letech? Je rozhodně na zamyšlení, jak se v nynějším "čase svobody" paradoxně operuje s informacemi mnohem schématičtějším, konformistickým způsobem. Stejně jako například v Tora tora tora! je operace se střídáním optiky obou znesvářených táborů perfektně vyvážená a zcela se vyhýbá pitvořivému karikování "špatné" strany. O historickou akurátnost v těchto velkofilmech opravdu nejde a ničemu to nevadí.