nash.

Mohou se i ti nechytřejší mýlit? Mohou lidé ve strachu z neznámého zničit své naděje? Opravdu tím co děláme bojujeme za to dobré? Hodnocení Transcendence tady bude lítat od 5hvězdičkového k odpadu a mistři světa s ním budou určitě rychle hotoví. Není to žádná akční pecka, vizuální zázrak ani revoluční filmařský klenot a chyb v logice i detailech má, že je ani útočné komando kritiků na prstech nespočítá. Od nesmyslného prologu, přes celý „odboj“ až po kapitální logický lapsus, který odstartuje závěrečný dějový zvrat (Breeina hrozba). Shrnout vše do jedné věty, řekl bych, že je filmařsky nablýskaná, to jako hezky vypadající, béčková historka o „duchu ve stroji“, ovšem s nečekaným přesahem. Která navíc nestojí na podívané, ale na pocitech. Odvíjí se zvolna a zdánlivě nevzrušeně, přesto vibruje znepokojivou atmosférou a tísnivým napětím, které mi po celou dobu nedopřálo klidu. A přitom nenápadně vysílá řadu podnětů k zamyšlení, které pak zpětně aktivuje nečekaně silným závěrem. A tím rozhodne nemám na mysli ekologii.

Žánrový standard, který jen lehce zvedá nad průměr velmi vydařené počáteční budování atmosféry. Poté se však domu zmocní temné síly průměru a ty dvě vydařené lekačky to moc nezachrání. Možná u hororu platí víc než u jiných žánrů, že čím víc člověk nakouká, tím těžší je uspokojit ho, protože i když uznávám, že se tu s žánrovými rekvizitami a postupy pracuje zručně, nějak to na mě nefungovalo a žádné velké emoce to ve mně neprobudilo.

Výtečný nápad, vizuálně příjemně zpracovaný a s příjemně nápaditými detaily. Ovšem do nádherných až úchvatných obrazů je bohužel zasazena zátěž tak nudného a po stránce příběhu i logiky odfláknutého příběhu, jakoby by se autoři scénáře vymýšlením protilehlých světů zcela vyčerpali nebo sázeli na to, že všechno utáhne ten prvotní nápad. Občas jsem měl dokonce pocit, že se jim pár stránek scénáře někde ztratilo a jak šel čas, stávalo se jim to čím dál častěji, až se nakonec všechno rozsypalo a posledních 15 minut už natočili jen podle těch pár stránek, které se jim podařilo posbírat. Mohla to být pecka, ale není. Ve výsledku spíš průměr, který balancuje na hranici dvou světů. Originality a banality. Úžasu a nudy.

Jemné, citlivé a ještě pomalejší než jsem čekal. Člověk má skoro pocit jako by se tu nic moc nedělo. Všechno plyne zvolna a odehrává se na pozadí zdánlivě banálních rozhovorů a scén obyčejného života obyčejných lidí. Přesto se kdesi v pozadí vznáší zprvu sotva postřehnutelný stín a stejně zvolna jako se příběh odvíjí, tak stejně zvolna je poodhalováno tajemství, které ten stín vrhá. Dokonale budovaná atmosféra mě během několika minut vtáhla a naladila tak, že jsem mohl cítit vše, co oba cítili. Příjemně civilní herecké výkony, několik zajímavých nápadu pro osvěžení, pocitově dokonale padnoucí hudba a k tomu dokonalý animovaný prolog a závěr s překvapivou pointou, která to vše dochutí k dokonalosti. Zkrátka další nádherný a silný filmový zážitek, který přes pozvolné tempo ani na okamžik nenudil.

Pokud prvním filmem dýchal Steve Rogers svým kolegům Avengerům na záda, tentokrát už to neplatí a dvojky Thora, Hulka i Tonyho Starka mohou jen tiše závidět. Nový Kapitán Amerika je překvapivě drsná, temná, místy až tísnivě depresivní, přesto současně stále navýsost zábavná akční jízda. Nabitá skvělými momenty v nadupané velkolepé akci (u které fanda blahem vrní), dokonale zasazené do temného politického thrilleru postaveného na plánech ukrytých v plánech. Výborné jsou také dialogy, které tvoří důležitou součást příběhu a přitom ani na okamžik nezdržují akci. Nechybí hlášky a samozřejmě ani Stan Lee a jeho další vpravdě geniální cameo. Pokud byla jednička staromilským retrem v pojetí i vzhledu, dvojka tohle všechno odhodila a vrhla se do temnot současného světa, zbaveného důvěry v kohokoli a cokoli. Scénář skvěle rozehrává zápletku, ve které dokonce i Steve se svými ideály jako by dospěl, což kupodivu neznamená, že by byl méně dušínovský. Scénář uhání kupředu jako splašený kůň, přesto režisérské duo drží otěže pevně v rukou a řídí vše s nečekanou jistotou. Pokud mám nějakou výtku je to zbytečné 3D. Takže rada zní, zkuste raději 2D.

Wolverine je pořád mezi x–meny borec největší. Nekompromisní bourák, kterému to v japonských kulisách dokonale sedne. Zajména, když to na něj zkouší yakuza, ninjové, jedovatě slizká ženština, přerostlý samuraj i atomovka. Nová Wolverinova sólovka je zkrátka o třídu lepší než ta předchozí. Nabitá emocemi, vybavená několika výbornými akčními sekvencemi, mezi kterými je čas na jednotlivé charaktery i vzájemné vztahy aniž by to ztratilo šťávu. Zábavná comicsovka, která ani na chvilku nezkazí zábavu, nenudí, nezakolísá. Jackman už se svou postavou dokonale splynul, hravě utáhne i méně atraktivní pasáže, soupeři nejsou žádná béčka, zejména Zmije je dokonale odporná v každém ohledu. Zkrátka parádní kousek do sbírky filmových comicsů.

Ze souboje dvou Bílých domů jednoznačně jako vítěz vychází Emmerich. Drží se při zemi a spíš než na zničení poloviny Washingtonu se soustředí na klasickou akci, kterou by mu mohl závidět i současný McClane. Skoro jsem měl v některých okamžicích dojem, že si v rámci přípravy na Bílý dům několikrát pečlivě projel první Smrtonosnou past. Rozjezd s přípravami na přepadení funguje skvěle, akce je dobře dávkovaná, nikde to v rámci žánru neujíždí kam nemá, dokonce ani ta tradiční rodinná linka nikde nepřekáží. Nechybí pár vtipných hlášek a narážek třeba na Den nezávislosti, velkolepé momenty jsou občas příjemně shozené vtipnou drobností (brýle) nebo detailem mimo fyzikální zákony. Kupodivu ani scénář není odfláklý a každý detail zmíněný na začátku je v závěru patřičně využit. Takže přes občas poněkud nelogické momenty to všechno běží hladce a ani na okamžik jsem se nenudil. Tahle odlehčená akční jízda mi zkrátka udělala radost.

Pompeje, sopka a Paul W.S. Anderson. Věděl jsem do čeho jdu, takže jsem nemohl být překvapen a vlastně ani zklamán. Upřímně řečeno, čekal jsem to šílenější. Ve stylu, že Milo unikne sopce i zloduchům s kráskou po boku přímo z arény nějakou třeba jako vzducholodí. Nebo naskočí na nějaký prolétající sopečný balvan. Nestalo se. Anderson se drží překvapivě při zemi, alespoň, na svůj vkus. Nabízí klasický katastrofický velkofilm v netradičním balení mixu antické romantiky s gladiátorskými řežbami, ve kterých si půjčuje, kde ho napadne Od Conana po Gladiátora. Je to svižné, nízkotučné, hlasité, efektní a zábavné (i když někdy nechtěně). Nenudil jsem se ani chvíli a vůbec mi nevadilo, že to má s realitou společné asi jen to, že existovalo město Pompeje a Vesuv vybouchl.

Katastrofická klasika, kterou jsem viděl v době, kdy se filmy do paměti zaříznou nejhlouběji. Napínavý byl tehdy jako kšandy a na scénu přechodu mostu jsem nezapomněl nikdy, a že už je to pěkných pár let, co jsem to viděl naposledy. Výborný Paul Newman, krásná Jacqueline a kolem nich efekty, díky kterým je občas výbuch sopky spíš komický než děsivý. Přes nenechavý zub času a všechny další vady na kráse i logice, jsem si reprízu po letech užil jako malý kluk.

Béčko to bylo tehdy a ještě větší béčko je to dnes. Na souboj dvou tehdejších akčních legend jsem se tehdy těšil, slušný rozjezd navnadil, protože akce na přehradě byla skvělá, nakonec však byl výsledek více méně zklamáním. Tak a nejinak už to ve mně zůstalo. Slabý scénář plný chyb, který nezachrání snaživá režie ani nezajímavý Van Damme. Jedinou výjimkou je Lundgren, takového psychopata jsem od něj nečekal a nutno dodat, že ho zvládl na výbornou.