ostravak30

Václav Čtvrtek má za sebou řadu krásných pohádek. Od Rumcajse, přes Pohádky z mechu a kapradí aj. Václav Bedřich zase režíroval Boba a Bobka, Maxipsa Fíka atd. Toto spojení vyloženě nedopadlo špatně. Jenže tento seriál je určen, na rozdíl třeba od zmíněných výše, určen vyloženě pro nejmenší. Zatímco u králíků z klobouku či Manky a Cipíska se sem tam pobavili i dospělí, Amálka řeší ty nejjednodušší starosti v lese a tomu je přizpůsobený děj i stopáž. Humor se čekat nedá, je to prostě jednoduchoučká pohádka, na které by měli děti objevit, co je zlé a co je dobré a co se dělá a co už ne. Víc se od toho čekat nedá. Jiří Hrzán navíc také nebyl bůhvíjaký vypravěč a za mě se do pohádky nehodil, zvolena měla být asi určitě žena.

Marie Kudeříková mi dosud byla totálně neznámou osobností, takže díky tomuto projektu už alespoň vím, o koho jde. Také exteriéry i interiéry byly zvoleny zajímavě a vhodně. Bohužel nejsem odborník na tanec a jako laik zastávám názor, že ne vše se tancem dá vyjádřit, s čímž by nejspíš tanečníci rozhodně nesouhlasili. Texty dopisů mnohdy spadají do poetických až básnických vyjádření z nichž je těžké porozumět všemu, myslím obsahově. Na druhé straně je třeba říct, že zavržení současností je trochu nespravedlivé neboť M. K. zemřela v době, kdy víc než půlka Evropy žila v přesvědčení, že Stalin je fajn chlapík a v Rusku se neděje nic strašného. A každý, kdo chtěl kázat něco jiného byl zavřen a to hlavně v demokratických zemích, kde pravdu o Sovětském svazu nikdo otisknout nechtěl. Neexistoval internet, satelity a mobily, takže informace byly zkreslené a kusé. Tedy i její obdiv ke Stalinovi nevycházel ze správných informací, které ani mít nemohla a že její jméno později zneužil režim, za to jí fakt vinu nelze dávat, vždyť již byla po smrti. Naopak každý, kdo bojoval proti nacismu a sám nepáchal zlo je hodný obdivu. Závěrem musím dodat, že souhlasím s Amonasr, že rozumět často herečce nebylo, hlavně ty pasáže, které byly mluveny v místnosti, kde i vrzala podlaha. Mě navíc trochu vadila i ta schizofrenní kamera.

Kdyby v podstatě Rudolf řekl své přítelkyni hned o co go..., tak by nebyl problém a celá povídka by ani nevznikla. Stejně tak, kdyby Helena svým rodičům řekla pravdu. Místo toho všichni hrají komedii a pointa zůstala taková...nijaká.

Karolína je bohužel jasným příkladem dokumentu o ženě, jejíž životní peripetie jsou sice zajímavé, ale asi je tak zhruba co se primáckého nebo nováckého seriálu týče. Karolina je sice odhodlaná, na začátku navíc hodně hubatá, řekl bych až drzá, což na ostatní může působit otravně a nesnesitelně, ale bohužel právě takoví lidé v životě nejvíc pochodí, nicméně nevyslovuje žádné myšlenky, které by byly hodny převyprávění a ani její osud nic takového nepíše. Hlavní hrdinka si jde zkrátka za svým stůj co stůj, což může být obdivuhodné, kdyby nebyla tak tvrdohlavá, a jak už bylo řečeno i protivně sebevědomá a neustále nespokojená. A vzhledem k jejím eskapádám v mládí tak i bez sebereflexe. Jenže to je tak zhruba vše. Na zdravotnictví nenechala nit suchou, na mužích v určité fázi také. Nakonec štěstí došla. Časosběrné dokumenty budou vlastně zajímavé vždy. Přeci jen je zajímavé porovnání životních myšlenek ve 20 a o 20 let později. Také životní osudy má každý z nás zajímavé, neboť takové scénárista prostě nenapíše. Na druhé straně tento příběh zobrazuje cílevědomou ženu, která má problémy se vztahy, kterak nakonec svému štěstí dojde, aby v závěru...no...jak to říct...zase byla dost nespokojená. Úsměvné, ale na nějaké repeat to není.

Já podobným filmům vždy tleskám, protože ani u nás ani ve světě se bohužel podobná témata příliš nezpracovávají, což je veliká škoda. Sci-fi, komedie a kriminálky, sem tam nějaký akčňák a fantasy, to jsou hlavní žánry. A když už historický, tak maximálně z první nebo druhé světové války a možná středověku. Film má navíc přesah do kategorie přátelství, které mezi člověkem a zvířetem vzniká. Jeden bez druhého by nepřežili, což je zvláště dnes důležitější než v kterékoli jiné době. Podobné přátelství ale může vzniknout i mezi lidmi. Dalším důležitým aspektem je přežít i nepřežitelné a když už to vypadá, že není naděje, tak pokaždé nějaká je. Dost mě třeba překvapilo, jak se v ne zrovna teplém počasí dokázal mladík udržet dlouho viset na skalním převisu. Je to dobrodružný film, který poutá především svým obrazovým a scénickým pojetím. Určitě se nejedná o strhující drama. Určitě také nepůsobí jako dějepravně-poučné dílo. Na druhé straně se dítka mohou přeci jen něco nového dozvědět a jedná se poutavé vyprávění o přátelství, o hodně dávné době i o pravěkém dobrodružství.

Slyšel jsem, že diváci kritizovali především ten fakt, že Michal nemůže být autistou po pádu, neboť s tím se člověk rodí. Jenže nikdy nikde nebylo řečeno, že se o autismus opravdu jedná. Tím se tedy herecký výkon Štěpána Kozuba dostává opravdu do velkých výšin a je potřeba říct, že konečně ukázal, že když nepoužívá vulgarit a opravdu hraje, tak je schopen velkých výkonů. Film jasně otevírá jednu zásadní otázku, kterou běžný divák ani nepotřebuje řešit. Starat se o nemocného a obětovat mu svůj život či ne? Křesťané by měli jasno, po těžkém životě je čeká vstup do ráje. A za co jiného ráj než za tohle. Protože jsou chvíle, kdy je to nesmírně těžké, složité a kdy to člověk chce vzdát. Pro matku, tu skutečnou, která to cítí každým pórem je ale náročné vzdát se vlastního dítěte. Je to těžké drama, které asi není pro každého. Na druhé straně je to herecký koncert a je jen škoda, že právě takovéto filmy Akademie neoceňuje včetně herců. Jenže není to film Čt, patří pod Primu, tak je holt mimo zájem. Jenže tento snímek má veliký sociální přesah a mohl by se týkat každé rodiny i když si odmyslíme celou tu nehodu a postižení. Je totiž i o vzájemných neodpustitelných křivdách a celkově složitých rodinných vztazích.

Jiří Havelka se začíná do filmové historie vpisovat vlastními režijními počiny a po skvělých Vlastnících jsem shlédl Mimořádnou událost. Opět se vše odehrává na malém prostoru, kde dochází ke zvýraznění lidských charakterů, postojů, ale i nálad ve společnosti. Režisér a zároveň i scénárista reflektuje názory a nálady české společnosti v závislosti na události, která je potká a s kterou se náhle musí vypořádat. A po svém, jak jinak. Pravda je, že jak jednotlivé lidské povahy a to, jak řeší jednotlivé situace, či právě situace samotné jsou vyhnané do extrému. Ale totálního. Tvůrce se nebojí ani černého humoru a i zde si nebere servítky. Jde v první řadě o situační komedii, což není časté uzpůsobení do filmu. Většinou se používá více v sitcomech a na divadelních prknech. Takže divák má jen dvě možnosti. Buď kroutit hlavou, že tady to tvůrci už opravdu přehnali nebo se prostě jen nezakrytě smát a logiku neřešit. Mimořádná událost poukazuje na fakt, jak hystericky se lidé někdy chovají, když k něčemu dojde. Čemu všemu jsou ochotni věřit, když mají strach. Ale též, a to oceňuji ještě víc, že k té hysterii mohou často přispívat i média či vedoucí představitelé politických funkcí, kteří si hodlají nahnat body. Mimořádná událost je o tom, když se tohle vše sejde dohromady.

První a na dlouho poslední film Drahomíry Vihanové měl vycházet z bezútěšné situace, jaká nastala ro srpnu 68. Takový chtěl být i snímek. Jenže hlavní hrdina nepůsobí dojmem bezútěšnosti. Ta se totiž nedá srovnávat s nudou. On sám si půjčuje, opíjí se a ženy využívá a chová se k nim hrubě. Sám pak přistihne dvě opalující se holky a své nas.ání na celý svět jim dává pořádně sežrat. A nejen jim. Podle mě se režisérka trochu ztratila v tom, co vlastně řečeno být mělo a co říct chtěla sama. Já mám pak osobní poznatek, kterak nadporučík Arnošt střílí po krysách, což je ve filmu dost patrné a dneska by to asi neprošlo, to by zas vylítlo stížností od ochránců.

Krvavá paní je trochu odlišný film od Zbojníka Jurka. Zde se snoubí především něco jako pohádka na počátku, kdy Alžběta odevzdá srdce a stane se z ní chladná temná dáma. Pak už následují až hororové prvky, které se ale mísí s trochu prazvláštním humorem. Na mě možná trochu moc dlouhé, kdy je děj nesmyslně roztahaný, hlavně v úvodu. I pak ale ztrácí spád.

Život Ester Janečkové sám o sobě vlastně žádné velké zvraty nepřináší. Snad jen ty dva hlavní. Za prvé, když se z Ester zdravotní sestřičky stane herečka. Za druhé pak, když se z Ester herečky stane matka a manželka, což samo o sobě přináší nové životní zápletky. V první řadě je třeba ocenit cit Heleny Třeštíkové, která si fakt umí zvolit adeptku pro dokument. Rovnou se s ní stane herečka a moderátorka, jedna z těch velmi populárních, takže dokument tím dostává nové grády. Jenže E. J. se nadále potácí v nevěrách svého muže a jejich neustálé rozchody a návraty k sobě působí trochu nevyrovnaně a navíc jako z nekonečného seriálu. Jako by si slavná moderátorka neuměla vážit sama sebe a všechny nevěry toleruje a odpouští. Ano, její zpovědi jsou pravdivé a silné, ale na druhé straně by tohle samo o sobě vystačilo asi na 13. komnatu.