StaryMech

Spielbergovské zasvěcovací dobrodružství, křížené s nezávaznou mírně satirickou komedií, připomíná Endeho/Petersenův "Nesmrtelný příběh", postrádá ale jeho hlubší vrstvu. Na kostru hollywoodského typu Miike navěsil přehršli původních i přejatých praštěných nápadů (občasná neohrabanost animace a počítačových efektů myslím patří ke hře). Film je přitažlivý pro malé i velké, jen si nedovedu představit, jak bych se coby děcko vyrovnal třeba s oním člověkotelátkem, v úvodu věštícím nadcházející pohromu (výjev blízký i evropskému folklóru a pro mě možná nejpůsobivější z celého díla), nebo o pár let později s pořád se vracejícími stehny vodní princezny Kawahime.

V "Temné vodě" (přesněji prý "Z hloubky temné vody") Nakata na jedné straně vsadil na postupy osvědčené v předchozím průlomovém "Zvonění", na druhé na větší tematickou, dějovou i prostorovou sevřenost. Samotný příběh a psychologie postav ani tentokrát nedává moc smysl (přinejmenším pro evropského diváka), podstatná je atmosféra, budovaná do značné míry na výpůjčkách (k zodpovědnému výčtu mi chybí znalosti, napadl mě jen Polanského "Nájemník", Roegovo "Teď se nedívejte" a Kubrickovo "Osvícení"). Douška, odehrávající se po deseti letech, podle mě filmu nesvědčí.

Ze snůšky nesouvislých nápadů (převážně zámořského původu?), několika obrazů útočících na nevědomí a elektronického skřípotu, hukotu a rozličného škrundání Nakata uklohnil účinný malý naháněč husí kůže s atmosférou nejméně na tři hvězdičky a nečekaným závěrem. Měl jsem radost, když jsem si přečetl, že i jistý kritik pod povrchem cítil Lovecrafta. Japonsky neumím, ale z údajů na internetu mi vyplynulo, že název "Zvonění" je patřičnější než "Kruh".

Co do osobitosti se "Muž s pistolí" nemá čím pochlubit, v rámci žánrových pravidel je ale natočen šikovně, s mírným nadhledem, a počet chlapů proměněných titulní postavou v mrtvoly přesahuje průměr. Hvězdě v dotyčné roli lze sotva něco vytknout, snad kromě toho, že zas jednou spolkla pravítko. Stejně jako CERVENAK, LAIK-60 a jistě mnoho dalších bych se přimlouval za to, aby Clint Tollinger došel důstojnějšího konce, než jaký mu předepsali scénáristé.

Scénáristicky (na dialozích se podílel mj. John Huston), režijně i herecky slabá ozvěna Poea stojí za opakované zhlédnutí jen pro výpravu a kameru pod vlivem expresionismu - zvlášť v poslední třetině. Při nekonečném záběru hlavní hrdinky na houpačce se o mě málem pokoušela závrať. Lugosi vypadal tak trochu jako pátý bratr Marx, a chvílemi tak i hrál. Jen co jsem tohle napsal, o pár centimetrů níž jsem si přečetl, co napsal M.E.J.L.A., a vidím, že jsem si mohl ušetřit práci - mazat už ale nebudu.

Místy nechtěně komický nesmysl na pomezí thrilleru a horroru, "inspirovaný" poeovskými motivy. Naštěstí trvá jen hodinu.

Ostrá satira o světě v područí bezpáteřních politiků a novinářů, křížená veselohrou. Kulometné dialogy, tu a tam (samoúčelně?) rozverná kamera, výborný Menjou. Šetrný sestřih by podle mě dílu neuškodil.

Hawks vzal starší Milestoneovo zpracování Hechtovy a MacArthurovy "Titulní strany", ulámal nejšpičatější satirické hroty, do novinářské smečky zatáhl ženu (roli prý postupně odmítly Jean Arthurová, Ginger Rogersová, Claudette Colbertová a Irene Dunneová) a vyzdvihl rovinu romantické komedie; výsledek je krotší, jiskřivější a zábavnější. Třetí, Wilderovu verzi jsem neviděl, ale věřím těm kritikům, kteří ji pokládají za nejméně zdařilou.

Nejdadaističtějšího z Marxů Harpa jsem v mládí nemohl vystát. Dnes dokážu za jeho alotrii vidět zajímavou osobnost, o jeho a Chicově muzikantském umu nemluvě (škoda jen, že výstupy obou přecházejí z filmu do filmu víceméně beze změny); agresivní bratrský humor mi ale nikdy nepřirostl k srdci, což platí i pro jejich údajný majstrštyk "Kachní polévka".

Pod přepychovými technicolorovými barvami navzdory Tourneurově režii, snaze obdařit pochybného antihrdinu hlubším psychologickým rozměrem, místy nadprůměrným dialogům a slonům vlevo vpravo proudí nezdravá hollywoodská krev.