filmfanouch

11. série American Horror Story pomalu spěje ke svému závěru. A týden před závěrem v podobě 9. a 10. epizody představují 7. a 8. epizoda lehký pokles. V součtu je to pořád solidní a lepší než druhá polovina 10. série, přeci jen ovšem krapet dochází k upouštění páry. Jedna linka je zdánlivě ukončena, kdy to ovšem nutně neznamená, že by se mělo schylovat ke konci hororu, který v rámci 11. série probíhá. Dochází tu ke krapet fantasknějším momentům, kdy se ke kormidlu sedmé epizody vrací osvědčený Paris Barclay a ke kormidlu osmé epizody stejně osvědčená Jennifer Lynch. Retro atmosféra pořád funguje, stejně tak jako schopnost vyvolat dojmy z tehdejších 80. let. Chvílemi se přichází s působivými vizuálními nápady (přitom v těch zdánlivě nejnepříjemnějších momentech) a dochází i k vyhroceným konfrontacím, kdy jde opět především o fakt, že je někdo homosexuál pohybující se v převážně homofobním a xenofobním období. Opět jistý pokus o alegorii na Frankensteinovo monstrum, ocenit se musí střihová skladba při psaní novinového článku a také fakt, že se opět daří budovat atmosféru v těch správně nepříjemných momentech.  Největším handicapem sedmé a osmé epizody zůstává fakt, že jde o poznání snadněji rýpat do logiky některých momentů a není úplně snadné při nich přimhouřit oko. Sázka na fantaskní motivy je v porovnání s přízemnějším podáním celé 11. série krapet na pováženou a navíc snadno začínají vznikat pochyby o tom, že je série možná i přes pouhých 10 epizod krapet natahovaná a dost možná proto je ideální rozhodnutí, že budou 9. a 10. epizoda fungovat na principu jedné protáhlé epizody rozdělené do dvou částí. A i když se dá nad finále 9. epizody polemizovat, v rámci metaforické roviny se vlastně jedná o ideální zakončení jedné postavy. Největší herecký dojem v rámci 8. i 9. epizody vyvolávají Russell Tovey a Joe Mantello jako pár Patrick a Gino, kdy aktuální události dle očekávání jejich vztah krapet komplikují, přesto se nadále jedná o zajímavě vykreslený romantický vztah, který sem tam podpoří návštěva ze záhrobí či další výskyt tajemného Velkého taťky. Právě i v rámci vztahu těchto dvou postav bude zajímavé vidět, jakým způsobem se příběh v následující dvou epizodách uzavře....

11. série American Horror Story pomalu spěje ke svému závěru. A týden před závěrem v podobě 9. a 10. epizody představují 7. a 8. epizoda lehký pokles. V součtu je to pořád solidní a lepší než druhá polovina 10. série, přeci jen ovšem krapet dochází k upouštění páry. Jedna linka je zdánlivě ukončena, kdy to ovšem nutně neznamená, že by se mělo schylovat ke konci hororu, který v rámci 11. série probíhá. Dochází tu ke krapet fantasknějším momentům, kdy se ke kormidlu sedmé epizody vrací osvědčený Paris Barclay a ke kormidlu osmé epizody stejně osvědčená Jennifer Lynch. Retro atmosféra pořád funguje, stejně tak jako schopnost vyvolat dojmy z tehdejších 80. let. Chvílemi se přichází s působivými vizuálními nápady (přitom v těch zdánlivě nejnepříjemnějších momentech) a dochází i k vyhroceným konfrontacím, kdy jde opět především o fakt, že je někdo homosexuál pohybující se v převážně homofobním a xenofobním období. Opět jistý pokus o alegorii na Frankensteinovo monstrum, ocenit se musí střihová skladba při psaní novinového článku a také fakt, že se opět daří budovat atmosféru v těch správně nepříjemných momentech.  Největším handicapem sedmé a osmé epizody zůstává fakt, že jde o poznání snadněji rýpat do logiky některých momentů a není úplně snadné při nich přimhouřit oko. Sázka na fantaskní motivy je v porovnání s přízemnějším podáním celé 11. série krapet na pováženou a navíc snadno začínají vznikat pochyby o tom, že je série možná i přes pouhých 10 epizod krapet natahovaná a dost možná proto je ideální rozhodnutí, že budou 9. a 10. epizoda fungovat na principu jedné protáhlé epizody rozdělené do dvou částí. A i když se dá nad finále 9. epizody polemizovat, v rámci metaforické roviny se vlastně jedná o ideální zakončení jedné postavy. Největší herecký dojem v rámci 8. i 9. epizody vyvolávají Russell Tovey a Joe Mantello jako pár Patrick a Gino, kdy aktuální události dle očekávání jejich vztah krapet komplikují, přesto se nadále jedná o zajímavě vykreslený romantický vztah, který sem tam podpoří návštěva ze záhrobí či další výskyt tajemného Velkého taťky. Právě i v rámci vztahu těchto dvou postav bude zajímavé vidět, jakým způsobem se příběh v následující dvou epizodách uzavře....

Toby Haynes na režijní židli v rámci seriálu Andor zakončuje svou vězeňskou trilogii, kdy dochází k očekávané snaze o útěk z vězení. A opět zde převážně září Andy Serkis jako Kino Loy. Serkis tak v rámci světa Star Wars dostal druhou šanci, kdy se tentokrát nemusí jako v případě Snokea schovávat za motion capture a zvládá předvést, že je Serkis nedoceněným hereckým matadorem, kdy je navíc vyvrcholení příběhu jeho postavy v této epizodě neskutečně kruté a jen se ukazuje, jak moc vyspělou a depresivní podívanou Andor je. Rázem dochází na více akce a i když je samotná akce kvalitní, síla tkví pořád především v působivých dialozích, především v monologu Stellana Skarsgårda v roli Luthena Raela. Diego Luna je tak v roli Cassiana Andora poměrně zajímavý a především jeho samotná postava se více proklesluje, samotný Andor má ovšem spíše smůlu v tom, že zatím si pro sebe světla reflektorů kradou postavy jako právě Loy či Rael. Vězně žene kupředu nenávist k Impériu a snaha nedodat krutému režimu přesně to po čem touží, v rámci Andora se nadále daří nepříjemně vykreslit žití v době Impéria. A to nejen v rámci momentů ve vězení, ale i skrze pokračování linky Mon Mothmy v podání Genevieve O'Reilly, kdy se opět jede na politickou notu a opět je vtahující sledovat činy postavy, která se hodlá proti standardům Impéria bouřit, nesmí to ovšem vykonávat až příliš okatě. Andor má pořád jasné příznaky špionážního thrilleru a nadále se nebojí ukázat fakt, že se aktuálně žije ve světě, kde je nutné vykonávat oběti pro vyšší dobro. Atmosféře pořád přispívá soundtrack Nicholase Britella a to především právě v lince při snaze o útěk z vězení. Jedná se o relativně malý prostor, přesto Haynes na režijní židli zvládne s malým kašpárkem sehrát velké divadlo a přitom neupozadit solidní vizuál. Je to pořád svět předaleké galaxie odehrávající se ve sci-fi kulisách, přesto je z Andora pořád cítit nádech realistické podívané, kdy vlastně naplno dává smysl, že showrunner Tony Gilroy neměl nikdy ke klasickým Star Wars dvakrát vřelý vztah. A přesto tímto seriálem dodává nutný svěží vítr. Kdyby byli Star Wars v alternativním vesmíru pod vlastnictvím Warner Bros., David Zaslav by nejspíš neodolal a díky příliš nízké sledovanosti by 2. sérii Andora díky ušetření nákladů narychlo zrušil. O Andora v rámci divacké sledovanosti prozatím moc zájem není a je to škoda. I když totiž nejde o prvoplánově vděčnou Star Wars podívanou, Andor minimálně představuje ten svěží vítr, po kterém jsou již delší dobu slyšet volání. Po 10. epizodách si seriál nadále drží skvěle nastavenou laťku a je velmi snadné věřit, že si tuto laťku dokáže udržet minimálně do finále 1. série....

Ryan Coogler nezklamal a opět naservíroval silnou superhrdinskou podívanou, která se nestydí sociálních komentářů a komplexních myšlenek. V základu se tu nejen vzdává výtečná pocta Chadwicku Bosemanovi, ale především se podařilo přijít s výtečným zakončením 4. fáze Marvel Cinematic Universe, které zvládá být nejen správně velkolepé a epické, ale skutečně dodat i něco víc. Nejenom, že opět dochází k chválihodné prezentaci kultur, ale jde též o výtečnou filmařinu, ze které jde po celou dobu vidět snaha vzdát ten nejlepší holt. Především Coogler se poté jeví jako jeden z těch filmařů, kterého by si měl Marvel Studios do budoucna hlídat a třeba (zvěstmi podpořené) režijní vedení šestých Avengers mu s klidným srdcem svěřit....

V součtu bude Můj policista na sebe strhávat pozornost především díky svému tématu a Stylesovi v hlavní roli, přičemž tématu do velké míry dělá výsledný film medvědí službu a popová hvězda musí ještě herecky dozrát. Jinak platí staré známé, že filmů o komplikacích s homosexualitou vzniká víc a víc, téma již ovšem působí krapet vyčerpaně a chvílemi to tak působí dojmem, že stejně jako v případě filmů o rasismu si tvůrci těchto filmů pletou kvantitu s kvalitou....

Weird: The Al Yankovic Story je skutečně nevyzpytatelný jako Al Yankovic a tím je neskutečně přitažlivý.  Tahle fiktivní a za vlasy přitažená pouť Yankovice sází nejen na bravurní podání Daniela Radcliffea, ale především střelenou podívanou, která si z hudebních biopiců spíše utahuje. Bylo by zajímavé vidět na Yankovice odtažitější pohled či alespoň snahu o nějaký psychologický rozbor, Yankovic si ovšem nejspíš očividně napsal film dle svých představ a výsledkem je podivnost v tom nejlepším smyslu.....

Mosty jsou dílem, které předvádí jeden z nejsilnějších scénářů, jeden z nejsilnějších hereckých výkonů a jedno z nejsilnějších režijních uchopení roku.  Jennifer Lawrence tu potvrzuje status jedné z nejnadanějších hereček své generace a vyvolává naději, že i do budoucna bude mít Lawrence správný čuch na scénáře a šikovné tvůrce, kteří nutně nemusí mít dvakrát bohaté zkušenosti. Nejpříjemnější je totiž právě fakt, že za tak bravurní silnou sondou stojí celovečerní debutantka Lila Neugebauer, která ovšem ve výsledku dodala jeden z nejsilnějších filmů roku....

Enola Holmes na rozdíl do svého bratra Sherlocka Holmese nepochází z pera Arthura Conana Doylea, hrdinka vytvořena spisovatelkou Nancy Springer se přesto stala populární hrdinkou doposud sedmidílné knižní série, kdy odpovědí časem musela být i filmová adaptace, která nakonec vznikla na Netflixu s Millie Bobbie Brown v titulní roli a.... no, každý ať kvality první Enoly Holmes radši posoudí sami. Důležitější totiž bohužel není fakt, zda se sir Doyle obrazí v hrobě, ale zda se stal v rámci sledovanosti první díl filmové Enoly Holmes hitem a tím se stal. I proto na sebe realizace pokračování nenechává dlouho čekat, kdy se vrací tvůrčí tým v čele s režisérem Harry Bradbeerem a lákalo se na to, že samotný Sherlock Holmes v podání Henryho Cavilla dočká více prostoru. A výsledkem je lepší film nežli v případě prvního filmu. Háček tkví v tom, že laťka nebyla minule nastavena kdovíjak vysoko. Menší krokem kupředu Enola Holmes 2 přeci jen je. Samotnou Enolu Holmes 2 jistě šlechtí snaha o zobrazení ženské emancipace a postavení žen ve společnosti, i případě druhého filmu je ovšem celé toto zacházení krapet křečovité a například finální rozuzlení celé zápletky ve finále udělá celé této snaze spíše medvědí službu. Skutečně to v tomto ohledu působí dojmem, že se tvůrci snažili naservírovat trus a maskovat ho jako dortík, jistí se ovšem prostě nachytat nenechají a pochopí, že i přes snaživost je Enola Holmes 2 pořád až příliš triviální podívaná, kterou v tomto ohledu skutečně nelze brát vážně a její snaha o nějaký sociální komentář je nad její síly.  Millie Bobby Brown je pořád sympatická hrdinka, v případě druhého filmu poté prospívá větší prostor pro Sherlocka v podání Henryho Cavilla a především vzájemná chemie mezi jeho sestrou. Dva sourozenci mají krapet komplikovaný vztah, Enola ovšem po vzoru svého bratra trpí asexuálními příznaky a právě vyvrcholení jejich vztahu v rámci tohoto filmu poměrně funguje. Oba mají vysokou inteligenci a jsou v podstatě vzájemnými rivaly, oba mají krapet problém vyjádřit své pocity, ve finále ovšem padne kosa na kámen. Je to sice krapet celé vychtěné a očekáváné, přesto to v jádru pudla funguje. Režírující Harry Bradbeer, u něhož pořád převažují především televizní zkušenosti, pořád působí jako po tvůrčí stránce neatraktivní rutinér, chvílemi to ovšem alespoň vypadá, že na pokračování dostal větší rozpočet a chvílemi tak předvádí alespoň nějaké slušné atrakce, v průběhu ovšem Enola Holmes 2 pořád působí prakticky bez života a rutinně. Alespoň vizuál již působí méně televizně a více filmově. Po vzoru prvního filmu poté Enola Holmes 2 vlastně funguje jako ideální manuál na to, jak nebourat čtvrtou zeď či jak jí bourat nefunkčním způsobem. Celá linka s romancí má napojení na onen motiv asexuálních rysů a ve finále působí neskutečně nuceným a nepřirozeným způsobem, kdy je pořád poznat, že je zdrojová předloha pořád především young-adult novelou. Zde se ovšem výrazněji čerpá z literárních děl sira Doylea a nejspíš i analfabet v oblasti Sherlocka Holmese ihned zbystří pří zmínce slova Moriarty. Jenomže zmínka o úhlavním nepříteli Sherlocka Holmese vyvolá až příliš vysoká očekávání a jakmile dojde na představení, jde vlastně o rádoby chytrou revitalizaci již mnohokrát představeného padoucha, které ovšem ve finále jednoduše nefunguje a podráží nohy jinak o poznání lépe vystavěné detektivní lince, než kdysi v případě prvního filmu. Alespoň David Thewlis nezklame a představí bravurně podaného slizkého padoucha, u kterého zamrzí, že ve světle reflektorů ve finále nezůstane právě spíše on.  Zázraky se tak nedějí a Enola Holmes 2 je ve finále jen o ždibec snesitelnější podívanou, než svého času její předchůdce. A i když si tuto podívanou opět zdánlivě dokážou užít pouze nenároční konzumenti čehokoliv od Netflixu, není úplně nutné hned věšet hlavu. Pokud se totiž stoupající kvalitu podaří udržet, mohlo by to znamenat, že příště v podobě třetího filmu snad konečně dorazí reálně dobrý film....

Po Po čem muži touží 2 další letošní film vyvolávající pocit toho, že jsme se jako lidstvo nikam neposunuli a meteor bychom si možná i zasloužili. Slovy Jirky Luňáka je to prakticky nelidský.

Do velké míry jde vlastně Hranici lásky vnímat jako studii partnerské krize a snahy vymanit se stereotypům, která ovšem vždy nemusí dopadnout dvakrát ideálně. Tomasz Wiński s komplikovaným tématem pracuje důstojně, kdy by sice výsledek mohl být ještě o poznání komplexnější a především ve finále by mohl jít ještě více na sílu, jde ovšem pořád o slušnou vztahovou analýzu, která se minimálně v českém filmovém rybníčku jeví neokoukaně, zajímavě i uvědoměle....