filmfanouch

Výraznou tvorbu vytvářel už ve svém domovském Řecku, filmař Yorgos Lanthimos k většině diváků ovšem došel až skrze tvorbu americkou. Každý film se rázem stával větší, v širších okruzích uznávanější a dle mnohých i divácky vděčnější. Tak či onak jde tvorbu Lanthimose rozhodně vnímat jako dostatečně výraznou, aby každý jeho nový projekt mohl automaticky vyvolávat zvědavost. Druhá spolupráce s Emmou Stone po Favoritce, která adaptuje román Poor Things od Alasdaire Graye, který přiznaně vycházel z původního novely Frankenstein od Mary Shelley, známý příběh ovšem postavil tak trochu na hlavu. Oznámení filmové adaptace poté na sebe nenechalo dlouho čekat. Zlatý lev na Filmovém festivalu v Benátkách, Zlaté glóby za výkon Emmy Stone a komediální či muzikální film, čerstvě také 11 nominací na Oscara. Vše by tak mohlo napovídat tomu, že Lanthimos nešlápl vedle. A také nešlápl. Natočil totiž svůj dosavadní magnum opus!   Chudáčci jsou FILM! Nepsané pravidlo říká, že se dobrý film pozná po pěti minutách. Chudáčci k tomu nepotřebují ani dvě. Málokdy promítačka vypustí film, který snadno vyvolá dojem, že do něj vše skvěle zapadá, chvilkové momenty, které vyvolají dojem, že filmu krapet padá řetěz zvládne rychle vynahradit, vyvolávající pocit audiovizuální vyšperkovanosti, především se ovšem málokdy zvládne vyvolat pocit, že člověk sleduje herecký výkon pravděpodobně nejlepší herečky své generace.   Emma Stone na počátku filmu hraje dospělou ženu s mozkem dítěte, těžko se poté dá věřit tomu, že by kdokoliv zvládl zdánlivě retardovanou dívku a skoro až Frankensteinovo monstrum v sukni ztvárnit tak přesvědčivě. Věrohodně, zábavně i mrazivě. Jak se poté z dítěte stává dívka a z dívky zase žena, Emma Stone přesvědčivě mění herecké polohy, především ovšem zvládá uhrát všechny stěžejní momenty, které budují charakter Belly Baxter. V jejím podání tak působí věrohodně orgasmy, náznaky nynfomanie a erotománie, objevování vlastní sexuality, prostoduchost, vážnější i humornější momenty. V závěru tak strhne vynikající charakterní vývoj, který funguje především proto, že je v podání Stone vývoj Belly naprosto věrohodný a o to více silnější. Nejedná se jenom o nejpůsobivější ženský herecký výkon loňského roku. Jedná se o jeden z nejpůsobivějších ženských výkonů tohoto století.   Už počáteční momenty s Emmou Stone jasně naznačí, zda je Lanthimosova novinka pro diváka určena. I když se může film zdát zdánlivě nejvděčnější ze všech jeho filmů, už nastavená mrazivá atmosféra, podtexty a především témata filmu mohou být kontroverzní, pobuřující a nepříjemná. Žádný Lanthimosův film ovšem ještě nikdy nebyl provokativní tak sympatickým způsobem.   Lanthimos má pořád slabost pro černý humor, který je případě Chudáčků vyloženě vtipný. Stačí se podívat na tragickou postavu Godwina Baxtera v podání Willem Dafoea. Pro svého otce spíše pokusná myš nežli syn, znetvořený vědec, který díky soustředěnému podání Dafoea s vážnou tváří podává dialogy, která snadno vybízejí k úsměvu. Stejně tak k humoru snadno vybízí lechtivost momentů, které obsahují erotické pasáže a především snadno vybízející ke kontroverzím v momentě, kdy si divák neuvědomí, že jsou Chudáčci zcela unikátní případ. Tam, kde je většinou sex navíc a vlastně vyprávění nikam neposouvá, Chudáčci jsou jedním z mála filmů za poslední roky, kdy přítomnost sexuálních scén není vůbec zbytečná.   Děj filmu je zasazen do neupřesněného období Viktoriánského Londýna (i když obsahuje očividné futuristické prvky), i díky sci-fi prvkům ovšem nevadí, že je Viktoriánský Londýn vykreslen tak trochu jako z jiného světa. Chudáčci působí jako film Tima Burtona v době, kdy jeho styl ještě nebyl okoukaný a zvládal být působivý, dá se vlastně snadno říct, že jsou Chudáčci ,,lepší film Tima Burtona´´ nežli poslední filmy skutečného Tima Burtona. První ze šesti kapitol poté jakoby se snažila vzdát poctu původnímu Frankeinsteinovi od studia Universal díky černobílému settingu, jakmile ovšem Bella duševně vyroste a roztáhne křídla, film v druhé kapitole přeskočí do barvy, rázem má ještě větší šanci vytáhnout se výprava filmu a výsledek nabízí něco, co za pochodu evokuje Karla Zemana, Terryho Gilliama nebo Wese Andersona.    Film je poté zdánlivě zasazen do 19. století (i přes fantaskní nadstavbu), tedy do období, kdy témata jako emancipace a práva žen nebyla vyloženě na pořadu dne a byla brána jako nepřípustná. Bella se poté z primitivního dítěte stává ženou posedlou sexem, kdy to celé snadno svádí k využití její naivity a faktu, že jí vlastně není příliš těžké přemlouvat a jakýmkoliv psychickým či fyzickým nátlakem jí zneužít. Adaptovaný scénář Tony McNamariho ovšem dokáže nejednou překvapit. Vlastně jde o velmi svěží film, protože i když se dá například vývoj událostí v kapitole Paříž snadno předpovědět, těžko se v průběhu čeká, že by se v Chudáčcích nějak pracovalo s tématy ženské emancipace a duševního rozvoje nezávislé ženy. A pak vás Lanthimos a McNamara poprosí, abyste jim podrželi pivo!   Chudáčci nejsou ani tolik filmem, který by sázel na černý humor a satiru. Černý humor a satirou jdou spíše ruku v ruce se silným charakterním příběhem, kdy je hlavní postava tak nosná především proto, že je její vývoj a jednání dávají smysl, doslova tato postava dozrává před oči diváka. Každá ze šesti kapitol nějak dotváří její osobnost, nedá se říct, že by cokoliv bylo nějak nadbytečné. V jeden moment naivní Bella zjišťuje, že svět není růžový, tu jí zaujme filozofie, tu najde ,,práci snů.´´ I díky tomuto 141 minut filmu uteče jako voda, kdy se o filmech s podobnou délkou bohužel nedá říci to samé. To, že film příliš rychle uteče, je ovšem vlastně jeho zdánlivě největší slabost. Jde totiž o film, který nechce divák tak snadno opustit.   Kameraman Robbie Ryan pracuje s Lanthimosovým oblíbeným rybím okem ještě výrazněji nežli u Favoritky, především ovšem výtečně pracuje s nasvícením jednotlivých scén, mnoho scén má výtečnou barevnou kompozici, výprava je skutečně působivá a výrazná, stejně tak soundtrack Jerskina Fendrixe výtečně sedí k nastavené atmosféře filmu.   Lanthimos tak sice točí zdánlivě vděčnější film, přitom všem ovšem neztrácí to nejdůležitější - sám sebe. Dá se tak snadno poznat, že jde o film tvůrce Zabití posvátného jelena nebo Favoritky, zároveň působí jako tvůrce, který se skutečně vyvíjí. Má jasně danou vizi, obraz filmu nejednou svede i k nějakému tomu vizuálnímu vtipu, především se Chudáčci nikdy nezbaví nálepky podivnosti. I když je poté podivnost vnímána většinou jako negativní slovo, rozhodně tomu tak nemusí být v každém případě. V případě Chudáčků rozhodně ne.   Dá se naprosto snadno pochopit, že Chudáčci nebudou pro každého. Jde pořád o film s mentálně nevyspělou hrdinkou, která nechápe, že se nehodí strkat si okurku do rozkroku a šahat lidem pod sukně. Takovou, která si klade otázky o tom, proč lidé nemohou provozovat pohlavní styk 24/7 a plně si vlastně ještě neuvědomuje krapet zvrhlé nároky svých sexuálních partnerů. Film se dotýká prostituce, smilstva i případů, kdy se ze sexuálního vztahu stane vztah založený na posedlosti. Je ovšem příjemné sledovat protagonistku, která nad všemi zavedenými konvencemi a případnými nástrahy v podstatě mává rukou. Její naivita je pořád většinu času komediálním zlatem, její následky navíc dávají pořádnou příležitost zazářit Marku Ruffalovi, který si po vzoru Emmy Stone zaslouženě došel pro oscarovou nominaci.   Chudáčci působí jako film z jiného světa, byla by ovšem velká chyba vnímat to jako nějakou výtku. Už od výrazného zobrazení experimentů doktora Baxtera i zmíněných futuristických prvků jde o film, který nešetří nápady a nebojí se je použít. Málokterý film zvládá vyvolat pocit, že musel dát obrovskou míru práce a přitom nemůže být vzdálenější tomu, aby z toho vznikla taková blbost. I když jde dle všeho o dobový film, je aktuálnější nežli by se dalo říct. A Bella Baxter v závěru vydá za tucet feministek a polovinu takových gendermanů.   Film o objevování nejen své sexuality, ale především sebe samé, který zvládá být provokativní, i nejen díky tomu ovšem také naprosto sympatický. Nejen v momentech, kdy jedna postava dost možná (a možná také ne) záměrně evokuje postavu Quasimoda z Chrámu matky Boží v Paříži. Nejen v momentech, kdy se ukazuje, že každý výraznější vedlejší charakter je obsazen naprosto ideálně a zamrzí, že je výkon Emmy Stone všechny do velké míry zastíní (Margaret Qualley, Kathryn Hunter...).   Především skutečně potěší, že se v téměř každé kapitole přistupuje k filmu tak trochu jinak. Úvodní kapitola tak skoro místo Frankensteina zvládne evokovat Sloního muže od Davida Lynche, části děje s Bellou a Duncanem Wedderburnem v podání Ruffala poté chvílemi zvládají evokovat skoro až nějakou starosvětskou (i když trochu opepřenou) komedii od Billyho Wildera, závěr poté může snadno vyvolat skutečně ten pocit, že filmu spadne řetěz, kdy se náhle objeví ještě výrazná postava filmu, která zatím absentovala. I když zdánlivý dějový zvrat ve filmu zpočátku působí navíc, rychle se ukáže, že šlo o příliš zbrklý pohled na věc, protože i tento kotrmelec zapadá do celého příběhu a nakonec vyústí ve vlastně úsměvné finále, které zvládne vyvolat pocit, že jde skutečně film o Yorgose Lanthimose.    To, že Yorgos Lanthimos zdánlivě natočil svůj nejvděčnější film vůbec neznamená, že jsou Chudáčci skutečně film vděčný. Na to už kolem něj teď krouží příliš kontroverzí a zápletka filmu rozhodně není pro slabé mentální povahy. Jde ovšem o naprosto svěží film, který působí dojmem, že v něm do sebe vše dokonale zapadá a z filmu, který začíná jako alegorie na Frankensteina, vyvine se v hypersexuální černou komedii a nakonec se stane funkčním dramatem o ženské emancipaci, se vyklube jedna z perel loňské filmové nabídky. Nejvíce stejně ovšem perlí Emma Stone, která posouvá význam herectví na nový level. Jen tak dál Lanthimosi!

Jistě, tato epizoda není perfektní. Potenciál střetu s Procrustesem je v podstatě zahrabán pod koberec (Julian Richings už ve filmovém Percy Jackson a Zloděj blesku ztvárnil Charóna), Hádes v podání Jaye Duplasee evokuje spíše Háda v podání Stevea Coogana z filmové adaptace nežli knižní předlohy a Charón nemá italský oblek šitý na míru! Režisér Anders Engström se ovšem po třetí a čtvrté epizodě vrátil na režijní židli a opět dávkuje to nejstěženější - emoce!   Sedmá epizoda má nejblíže k stěžejnímu prvku celé knižní série - komediálnímu nádechu. Design podsvětí je zajímavý, nejvíce ovšem potěší působivě vypadající CGI Kerberos. Jedna z nejpůsobivějších postav z Řecké mytologie se po absenci ve filmové adaptaci představuje v celé své kráse a je jednoduše k sežrání (jestli takhle bude vypadat Chloupek v chystaném seriálovém Harry Potterovi, není důvod ke stížnostem). Je to sice velký tříhlavý pes, který kdekoho může smlsnout jako malinu, povahově jde ovšem pořád o psa. I proto je konfrontace s ním chvílemi napínavá, chvílemi ovšem vyloženě zábavná.  Výraznější odklony od předlohy jsou na pováženou a Rick Riordan, tvůrce knižní předlohy, se na seriálu sám aktivně podílí a nejspíš sám musí dobře vědět, proč se v seriálu děje to, co se v něm děje. Tím, že jsou postavy mnohem znalejší v řecké mytologii se tak možná vytrácí krapet záhadné atmosféry, zároveň to ovšem pořád dává smysl především při zamyšlení, že jedním z členů trojice je dcera Athény! A ta není bohyně moudrosti pro srandu králíkům! Jeden stěžejní moment byl už v předcházející epizodě změněn a i když ve finále působí krapet navíc, vlastně funguje, protože to rázem působí, že je přeci jen o trochu více něco v sázce. Seriál navíc těží z faktu, že i když je předloha psaná v ich-formě, seriál může zobrazit momenty, kterých samotný Percy Jackson nebyl svědkem. A i proto závěr epizody nabízí jeden silný emocionální moment, který kniha z logických důvodů postrádá. A jde přesně o ten přídavek, který dává smysl. Hádes v podání Jaya Duplasse možná není tou největší trefou. Přesto je ve svém ztvárnění Háda fajn, kdy je navíc více vykreslen neutrálně po vzoru knihy. Ať už se na to chce člověk dívat jakkoliv, už v samotné Řecké mytologii je Hádes do velké míry tragickou postavou. A jak Steve Coogan ve filmové adaptaci spíše šel pojetím chladnokrevného záporáka, Hádes v podání Duplasse připomíná toho knižního, který konflikt bohů vyloženě nechce. Seriál sice na rozdíl od knihy nevykresluje jeho motivy tak propracovaněji (bude na to čas snad někdy příště?) a podsvětí díky tomu není pojato tak komplexně. Především dost možná i proto, že se v sedmé epizodě předběžně krapet propálí jeden menší zvrat z knižní předlohy. Opět se ovšem vlastně nedá vysvětlovat, proč by mělo jít o motivaci k tomu si z toho momentu trhat obočí. Horkokrevní fanoušci vždy usilovně bojují za svá díla, kdy se následně ,,ochranou´´ své víry stavají spíše nechtěným zlem (toxická komunita Star Wars, Zacka Snydera nebo víceméně poslední roky u Marvelu). Seriálový Percy Jackson a Olympané nikdy neměl být 100% věrnou adaptací, odklony od předlohy poté chvílemi dávají větší, někdy zase menší smysl. Je to ovšem pořád Rick Riordan, který vytvořil jeden z nejvíce fascinujících fiktivních světů 21. století. A i proto by měl právě od svých takzvaných věrných fanoušků dostat důvěru, že přesně ví, co dělá. Především nejen díky faktu, že závěr skutečně skrývá moment s neskutečně přidanou hodnotou, ale také díky faktu, že nevyhnutelný cliffhanger naznačí, že by minimálně finále mohlo uspokojit i ty, které zatím vůči seriálové adaptaci spíše vrčí....

Jméno Christopher Nolan je sice vyzdvihováno do nebes, krapet nefér se ovšem přitom všem zapomíná na jeho bratra Jonathana Nolana. Právě vyvrcholení jejich spolupráce (Interstellar) je mnohými vnímáno jako konec vrcholné období tvorby Christophera Nolana, kdy se často objevují názory, že posledním třem filmům Nolana (Dunkerk, Tenet, Oppenheimer) chyběla tvůrčí opora v podobě absentujícího bratra. Byl to právě Jonathan, který s Christopherem stál za Interstellarem, Dokonalým trikem, trilogií o Temném rytíři, ale především Mementem. Pokud člověk nepočítá Nolanovo nezávislé a 70 minut dlouhé Sledování, právě Memento se v roce 2000 stalo Nolanovým velkým režijním debutem, kdy sám Nolan zavzpomínal, že zpočátku nikdo o film nestal. Šlo sice o film s úspěšnou šňůrou po festivalech a leckdo docenil Nolanův talent, pro například takový Miramax šlo o neatraktivní film, který je příliš matoucí na to, aby zvládl přilákat divácké publikum. Tehdy nezávislá produkční společnost Newmarket Films si tak nakonec film riskantně distrubovala sama, výsledkem byl film s tak výraznou poptávkou, že se v kinech při nákladech mezi 5-9 milionů dolarů podařilo utržit milionů hned 40. Film by ovšem nikdy nevznikl bez Jonathana Nolana.  Memento je totiž inspirováno povídkou od Jonathana s názvem Memento Moni. Jonathan přišel s nápadem, Christopher svého bratra popostrčil, aby příběh napsal, nakonec došlo k rozhodnutí, že se rovnou natočí film. Film, který se nutně neshoduje se zápletkou povídky vydané až rok po uvedení filmu, pracuje ovšem s anterográdní amnézií.  Memento sleduje vyloženého tragického antihrdinu. Film poté pracuje se dvěma různými přístupy k narativu, které se navzájem doplňují. Černobílé sekvence zobrazují chronologický průběh událostí, barevné sekvence poté zobrazují děj filmu pozpátku a jdou tak ruku v ruce s mentálním stavem protagonisty. Už u Mementa se tak projevují Nolanovi hrátky s časoprostorem, častou sázkou na nelineární strukturu a ještě častější hru s divákem na kočku a na myš. Nolan možná nenatočil experimentární film na úrovni Happy Endu Oldřicha Lipského, přesto natočil zásadní film. Příběh o smutku, zármutku, morálních hranicích i životním poslání. Jakmile Memento do sebe v závěru zapadne, nabízí vlastně několik volných možností k intepretaci. Nejdůležitější ovšem je, že Christopher Nolan vybral z předlohy svého bratra nejsilnější kusy, následně poté natočil film, který je i dle odborníků jedním z nejvěrohodnějších zpracování příběhu o někom, kdo trpí touto formou amnézie. Šlo o film, který se mohl snadno rozpadnout pod rukama, Nolan ovšem tehdy vůbec poprvé zvládl předvést, že dokáže s ambiciózními koncepty pracovat takovým způsobem, který zajistí, že se výsledek nerozpadne pod rukama.  Divák na samotném počátku tápe v podstatě stejně jako Leonard. Dvě narativní roviny sice pomalu cupitají k tomu, aby byl na konci jeden soudržný narativ, zároveň se ovšem sem tam vyskytuje klam v podobě nepřesvědčivého vypravěče, který diváka snadno svádí k falešným stopám. Memento je zcela jistě film, který divákovi udělá v hlavě paseku především při prvním zhlédnutí. Nejedná se ovšem o film s detektivním nádechem, který by po prvním zhlédnutí přišel o vše, co ho dělá zajímavým. Právě naopak Memento díky svému závěru láká k dalším zhlédnutím, případným novým interpretacím a postupným zjišťováním ohledně toho, že tu někdo s divákem skutečně hraje chytrou hru. Tyhle filmy jsou i dávno po svých propálených a mnohokrát zažitých vyvrcholeních lebedou. Stejně jako většina Nolanových filmů obsahuje Memento existencionální nádech, kdy v kontextu zbytku Nolanovi kinematografie mají k Mementu zřejmě nejblíže Interstellar nebo nedávný Oppenheimer. Ponoření se do filmu pomáhá i přesvědčivý a až mrazivý výkon Guye Pearce, který zde dost možná předvádí svůj životní výkon. Především proto, že se perspektiva na Leonarda v průběhu děje mění a Pearce zvládá představit různé polohy svého antihrdiny. I díky tomu je Memento filmem, který musí mít lineární tvar podobný puzzle nebo dominu.   Memento bylo počátkem spolupráce Nolana s kameramanem Wallym Pfisterem, které trvalo až do Temný rytíř povstal a bylo ukončeno až přehnanými Pfisterovými režijními ambicemi u sci-fi Transcendence. Už u Mementa ovšem zvládl Pfisterův vizuál strhnout a být základem plodné spolupráce. Pfisterova kamerova zvládá působit v černobílých i barevných pasážích, nemusí přitom vadit, že se Pfister tehdy jako kameraman ještě rozehříval a čekala ho ještě dlouhá cesta k Oscaru za kameru k Nolanově Počátku. Solidní základy přeci jen byly položené už tady. Memento je unikátní případ filmu, který v podstatě sází pouze na jeden výtečný nápad. A právě ten samotný nakonec bohatě stačí. Místo tuctového mysteriózního thrilleru tak vznikl výjimečná narativní psychologická kriminálka, která byla velkým skokem pro jednoho z nejzásadnějších filmařů tohoto století. Na Memento se vedle všech těch velkých Nolanových filmů často zapomíná, je to ovšem chyba. Právě Memento totiž položilo základy pro všechny Nolanova Batmana, jeho ambiciózní sci-fi i historická dramata. I po letech jde o zásadní filmový milník, který není nutné řadit mezi ty nejlepší Nolanovy filmy. Rozhodně ovšem Memento patří mezi ty nejzásadnější....

Kdo nemusí americké romantické komedie, může vždycky šáhnout do Velké Británie. Vždyť jenom o Vánocích se nespočet lidí opakovaně podívá na Lásku nebeskou, která si našla místo v srdci mnoha lidí i přes fakt, že jsou romantické parametry tohoto filmu častěji a častěji zpochybňované. Kariéra Richarda Curtise sice není nejplodnější, přesto nejednou v rámci romantických komedií ať už jako scenárista nebo režisér trefil jackpot. Vedle zmíněné Lásky nebeské či Notting Hill by díky tomu neměl být zpochybňený ani jeho podíl na úspěchu Deníku Bridget Jonesové.  Režisérka Sharon Maguire natočila film podle literární hrdinky Helen Fielding, která se spolu s Curtisem a Andrew Daviesem také podílela na scénáři. Titulní hrdinku si mohly zahrát Cate Blanchett, Cameron Diaz nebo Kate Winslet, volba nakonec ovšem padla na Renée Zellweger, která si nejen skrze intenzivní přípravu na roli po právu vysloužila za svůj výkon nominaci na Oscara. Pro roli přibrala 9 kilo, zkusila si práci v nakladatelství, jakožto americká herečka navíc byla vybavena možná chvílemi pochybným britským přízvukem. Přesto je právě Zellweger v hlavní roli jedním z důvodů toho, proč je výsledná komedie tolik zábavná, roztomilá i odlišná. Casting měl poté štěstí nejen na vedlejší role (Jim Broadment a Gemma Jones jako rodiče Bridget Jones), ale především na dva osudové muže v životě Bridget. Vždy převážně vážný Colin Firth je tu hned při svém poprvé jako Mark Darcy záměrně stylizován do směšného úzkoprsého a natvrdlého právníka, kdy je Firthův vážný obličej často nedoceněným komediálním zlatem. Ve zcela jiné podobě se tu představuje Hugh Grant, kdy byl jeho Daniel Cleaver přesným opakem Grantova Williama Thackera z Notting Hill. Oba muže cosi pojí se sympatickou boubelkou, Renée Zellweger především nikdy v roli nepůsobí tak oplácaně a odpudivě, jak by nejspíš prvoplánově měla. Minimálně je Zellweger s 9 kily navíc pořád sympatičtější nežli Zellweger po všech reálných plastikách. Scénář vlastně šikovně pracuje s tím, že jsou oba osudoví muži jako ying a yang. Mark Darcy je nesmělý, pasivní i férový, Daniel Cleaver je naopak nestoudný, aktivní i intrikánský. Hrdinka Helen Fielding nejen díky tomu působí jako postava, kterou napsal sám život. Jde snadné se v ní nalézt, protože lidé kolem nás jsou různí, každý z nich poté skrývá jiné kouzlo. 32-letá Bridget Jones se nachází na životním křižovatce, kdy může zažít velkou lásku, velké zklamání i novou naději. 93 minut dlouhá komedie ovšem nepřestane být za pochodu zábavná.  I po letech se jedná o romantickou komedii šitou na míru, která si diváka omotá kolem prstu hned při písni ,,All By Myself´´, kdy už v ten moment Zellweger potvrdí svůj status castingové trefy. Helen Fielding při psaní prvních článků o Bridget Jones pořád vycházela ze své zkušenosti single ženy v Londýně, největší silou, jak už tomu je u těch nejlepších romantických komedií, je tak nádech realismu, lidskost a poznávání se v různých situacích. Není přitom vyloženě nutné se hned oblíkat jako králík nebo při souboji prorazit výlohu restaurace a překazit narozeninovou oslavu. Stačí pár přízemnějších momentů, které ukazují, že je Deník Bridget Jonesové jedním z těch příběhů, který píše sám život. Bridget Jones se rychle stala popkulturní ikonou, na původní film navazala dvojice filmů a ještě nedávno se předběžně počítalo s realizací čtvrtého filmu. Ať už ovšem má člověk k dosavadním dvěma pokračováním sebelepší vztah, musí se nechat, že kouzlo prvního filmu se již replikovat nepovedlo a nejspíš ani nepovede. Vůbec to ovšem nevadí, protože Deník Bridget Jonesové nikam nezmizel. A i po 23 letech jde o komediální romantickou jistotu, která neomrzí....

Karlos Vémola nejednou přišel, viděl a někdy k tomu i vyhrál. Povedlo se mu to v jeho dokumentu? Vlastně moc ne. Na to je jeho dokument i přes zdánlivou snahu příliš neupřímný, nevyhnutelně krapet strojený a díky povaze titulního Karlose jednoduše afektovaný. Michal Samir, Šimon Šafránek a především střihač Šimon Hájek zvládají filmu dodat řemeslné kvality, kdy tak Karlos neurazí jako zaměnitelný medailonek o významném zápasníkovi. Pro svou cílovku se jedná o jasnou trefu do černého, zbytek snad ani nemá důvod kino navštívit. Vzhledem k faktu, že dle statistik v zájmu MMA pomalu dohání i takový hokej se nejspíš tvůrci návštěvnosti obávat nemusí a to i přes fakt, že to celé možná v jistých očích může nabídnout další nemilý pohled na naší společnost. Karlos sice v rámci svého dokumentu prohrál, přesto nejde o brutální knockout, kdy by došlo na lámání končetin nebo krvavé oči. Jde spíše o takovou porážku na body, kdy se rozhodně nejedná o naprostou katastrofu a pro mnohé vlastně v jistém ohledu až o milé překvapení. Nejde o film, který by trpěl tím, že je vyloženě špatný. Jde spíše o film, který se zabývá tak tvrdým oříškem jako je Karlos Vémola, že je následně nevyhnutelně obtížné tento ořech rozlousknout....

Daniel Kaluuya možná nepatří mezi ty největší filmové hvězdy, postupně se ovšem zvládl vypracovat z vedlejších rolí v role hlavní (Uteč, Queen & Slim, Nene), Oscara mu poté vynesla role Freda Hamptona v Jidáš a černý mesiáš. Kdejaký herec poté získá nějaké ty režijní ambice. Dystopická sci-fi Kuchyně je nejen režijním debutem Kaluuyi, ale také celovečerním debutem architekta a tvůrce krátkých filmů Kibweho Tavarese. Oba pochází z Velké Británie, Kaluuya zároveň spolu s Robem Hayesem a Joem Murtaghem stojí za scénářem. Jeví se z Daniela Kaluuyi režjní talent hned na počátku jeho případné režijní kariéry? Chytrých sci-fi není nikdy dost. Zvláště v moment, kdy nabízejí sociální komentář. Nedá se přitom říct, že by Kuchyně Kaluuyi a Taverese hned evokovala sci-fi Neilla Blomkampa či třeba nedávného Stvořitele Garetha Edwardse. Komorní sci-fi svým futuristickým designem snadno evokuje, že se vlastně nejedná o příliš vzdálenost budoucnost a evokuje něco, co by vlastně mohl z fleku natočit Spike Lee. Stačí si vlastně představit Blade Runnera, kdyby by byl natočen jako sociální drama.  I přes dystopický minimalismus může Kuchyně spoléhat na vypilované vizuální efekty. Působí to jako film, který má díky svému režijnímu duu jasně danou vizi. Do velké míry se tu totiž pořád odehrává realistický příběh ve sci-fi kulisách. Kaluuya a Taveres přitom nemusí sázet na revoluční filmové postupy, přicházet se zásadními obraty a usilovat o nějaký zásadnější zásek do sci-fi žánru. Servírují totiž znepokojující podívanou, která nutně nepotřebuje tu nejvýraznější tvůrčí vynalézavost. Jasně totiž evokují tolik známou dramatickou formuli o sociálním útlaku, jen okořeněnou futuristickými kulisami. Šikovně se tu tak po špičkách překračuje mezi komorním lidským příběhem a výrazným politickým přesahem. Vlastně chybí málo a film by nemusel být vůbec sci-fi. Na to je vše zobrazené až příliš realisticky, důvěryhodně a především lidsky. Už dlouho nebylo zasazení do blízké budoucnosti tak blízké. I když tyto chytré myšlenky poté nefungují nejsilněji v napojení na příběh hlavního hrdiny Iziho v podání Kanea Robinsona, přeci jen i jeho vztah s mladým Benjim v podání Jedaiaha Bannermana má v síle celého vyprávění alespoň minimální přidanou hodnotu. Jen dost možná ne tu vyloženě emocionálně nejsilnější.  S malým rozpočtem se pořád dají dělat divy. Dá se snadno polemizovat o tom, že šlo možná potenciál vytěžit ještě výraznějším způsobem, myšlenka o síle komunity a boji za nespravedlnost, která zvládá být především v aktuální době relevantní ovšem z filmu skutečně dýchá. Boje o své domovy, o svá práva, o své životy. Kaluuya a Taveres k zavedenému tématu o sociálním útlaku zvládají díky zasazení do budoucna přistoupit svěže, výsledkem je poté rozhodně film hodný zamyšlení. I přesto, že někteří skryté myšlenky dost možná nepochopí a někteří je naopak budou záměrně ignorovat. Kaluuya i Tavares do budoucna skrývají režijní potenciál. Jejich do velké míry komorní, přesto strhující a především chytrá dystopická sci-fi se sociálním komentářem je minimálně svěží kvalitní závan ve filmové nabídce Netflixu, která navíc díky svému příběhu o sociálním útlaku a boji za lidská práva přichází v pravý čas. Pro některé díky bohu, pro některé bohužel. Je jenom na divákovi, zda si nechá Kuchyní promluvit do duše a nebo bude myšlenky tohoto šikovně zpracovaného sociálního dramatu ignorovat....

Jestli nějací bohové patří v knižní sérii Percy Jackson a Olympané mezi ty sympatičtější, zcela jistě jde mezi ně zařadit Herma, boha zlodějů a ochránce poutníků. Nejenom díky komplexnímu vztahu s jeho synem Lukem Castellanem, který z Lukea dělá jednu z nejzajímavějších postav celé knižní série. Tvůrci poté opět mají výhodu v tom, že přesně vědí, jak se bude děj celé knižní série vyvíjet. I když se tak Hermes s Percym setká v knihách až v druhém filmu s názvem Moře nestvůr, seriál se rozhodl zasadit ho již do událostí Zloděje blesku. Nejde o první změnu, kterou seriál provedl, jde ovšem o jednu z těch změn, která přináší to správné ovoce. Lin-Manuel Miranda je v roli Herma trefou do černého. Hermes je tak pojat jako pohodář, který ovšem při zmínce o svém synovi projeví emoce a lásku, kterou ke svému synovi cítí i přes překážky, které je od sebe rozdělily. Hermes ještě sehraje svou roli v příběhu a Lin-Manuel Miranda si obsazení do stěžejní role zvládl obhájit. Především proto, že i tentokrát dodává scénář adaptaci dodatečné vrstvy (na scénáři se pořád podílí Rick Riordan a jakožto autor předlohy moc dobře ví, která přidaná hodnota dává smysl) a snadno vybízí k očekávání ohledně toho, co ještě přijde.  Režisérka Jet Wilkinson tak po Aréovi a Hefaistovi představila třetího stěžejního olympijského boha, zároveň se opět projevuje jako schopná řemeslnice Ty pravé scény mají ten emocionální náboj, limity televizních rozpočtu jsou vidět čím dál tím více minimálně (ukázka na 7. epizodu vyvolává velká očekávání) a především potěší design kasina Lotus, které sází na růžovou, kdy to celé dává smysl k tomu, že jsou lotosové květy... bingo - růžové.  I při snaze o pohled neznalce předloh se musí ocenit, že se tvůrcům daří budovat napětí, s divákem si chvílemi pohrávat a i přes kompromisy se alespoň snažit věrností dodržet knihy. Jestli se u filmové adaptace Zloděje blesku nějaká pasáž dostala obzvlášť kritiky, bylo to celé zpracování pobývání ústřední trojice v záhadném kasinu/hotelu. Televizní zpracování nejen přidává zajímavou konfrontaci s Hermem a zajímavou práci i se samotným Groverem, ale především vyvolává dojem, že jde po dramaturgické stránce o mnohem šikovnější zpracování. Problémem totiž nikdy nemusí být částečný odklon od knižní předlohy v moment, kdy odklon dává smysl v rámci audiovizuálního díla a přitom vyloženě nepoplive pointu dané části. Tvůrci totiž mají pořád přeci jen výhodu v tom, že jsou znalci události budoucích, mají na palubě samotného Riordana a ten sám může radit s tím, jak vypilovat jeho předlohu.  Tato spolupráce ostatně doposud přináší ten zábavný seriál, který naplno čerpá z potenciálu knihy. Knihy dost možná přeci jen sází na humor o krapet více, jeho omezení ovšem v seriálové podobě nedělá problém. Naopak potěší, že se i přes menší odklony k humoru pořád především usiluje o nějaký vývoj postav či nástřel těch nových, o síle citových pout, především navíc pracuje s komplexními vztahy mezi bohy a jejich potomky, vše to totiž sehraje ještě důležitou roli. A neuškodí si to celé vybudovat už na samotném počátku....

Názory na Kevina Harta se liší. Někoho vyloženě baví, někdo ho spíše toleruje, někdo ho vyloženě nemůže vystát. Kevin Hart je především komik, v amerických Nedotknutelných i dramatu Otcovství ovšem projevil, že se dokáže předvést i ve vážnější poloze. Už nějakou dobu poté Kevin Hart koketuje s akčním žánrem, tedy minimálně v rámci Centrální inteligence a dvojice nejnovějších filmů Jumanji po boku Dwaynea Johnsona. V letu je ovšem první akční film v kariéře Harta, kde se Hart objevuje v hlavní úloze. Tato komediální akční heist movie přitom může vsadit také na zkušeného akčního režiséra F. Garyho Graye, režiséra filmů jako Loupež po italsku s Markem Wahlbergem a Charlize Theron, Ctihodný občan nebo Rychle a zběsile 8. Nabité obsazení, šikovný akční režisér, rozpočet 100 milionů dolarů. Co se tedy vlastně může pokazit?   V letu by strašně chtělo být novými Dannyho parťáky, Rychle a zběsile 5 nebo Loupeží po italsku (ať už tou s Michaelem Cainem nebo tou, kterou režíroval sám F. Gary Gray). Má rozhodně šikovného řemeslníka za kamerou, který zvládá, aby měl výsledek nějaký přitažlivý vzhled a i když se Kevin Hart zpočátku jeví jako podivná castingová volba (rozhodně se jedná o jednu z jeho rolí, která prioritně nesází na humor), průběh filmu ukáže, že pravý problém není v něm, protože se ukáže, Hart vlastně tento film utáhnout celkem dokáže. On a zbytek nabitého obsazení (Gugu Mbatha-Raw, Vincent D'Onofrio, Sam Worthington, Jean Reno) ovšem dobrý film sami o sobě neudělají.   Hartův Cyrus vůbec nepřipomíná typicky uřvanou a za každou cenu hláškující postavu Kevina Harta, místo toho evokuje spíše Dominica Toretta z Rychle a zběsile nebo Henryho Gondorffa z Podrazu. I skrze jeho postavu se ovšem projevuje jeden zásadní problém filmu. Nikdy se totiž nedaří vybudovat pocit, že je něco skutečně v sázce. Že se může celý pokus o loupež zbořit jako domeček z karet a ústřední postavy můžou dostat solidně přes hubu. Gray tak může dodat akčním scénám styl, emoce to ovšem nevzbudí. Především i proto, že si film i při přimhouření všech možných očí nedokáže obhájit hloupoučký scénář a fakt, že to celé pořád působí lacině.   Z obsazení je nejvíce využit Vincent D'Onofrio, Jean Reno je naopak trestuhodně nevyužit a vyvolává dojem, že se na filmu skutečně podílel pouze kvůli šeku, přeci jen ovšem od něj člověk čeká více nežli karikaturního záporáka. Více jde skřípat zuby už pouze kvůli nechutně digitálním letadlům, které nezakryje ani Grayova snaha dodat filmu nějakou stylovost, která se mu vlastně téměř i daří.   Jak úvod dokáže nastavit očekávání, pak se projeví jeho pravá tvář spotřebního filmu od Netflixu, který opět kvůli nízkým nárokům průměrného spotřebitele, postrádá nádech něčeho, do čeho se dala duše a neprofiluje se nijak více nežli obyčejná spotřebka, která je asi na začátku roku na Netflixu potřeba. Čísla to udělá, Netflix zváží realizaci druhého filmu, buďto na něj dojde nebo ne. Nestačí ovšem najmout celkem šikovného režiséra v moment, kdy má ten šikovný režisér točit paskvil. V moment, kdy má jen režisér dodat naleštěnou bídu, která je díky scénáři Daniela Kunky příliš tupá i v rámci oddechové akční zábavy.   Všechno se celou dobu skutečně obejde bez velkých sázek a scénář dokolečka sází na deus ex machina. F. Gary Gray má přitom zkušenosti se sérií Rychle a zběsile, která si nikdy nehrála na literaturu faktů a sofistikovanou záležitost, na rozdíl od V letu si ovšem Rychle a zběsile dokáže toto obhájit výraznou přepáleností, nápaditostí a někdy i pocity, že skutečně o něco jde. Vůbec nesejde na tom, že je Dominic Toretto už posledních pár dílů Rychle a zběsile vždy zdánlivě v ohrožení i přes pochybnost toho, že skutečně potká svůj konec. Jde o to, že se alespoň nějak daří budovat napětí a také fakt, že parta Dominica Toretta nejednou dostane na zadek. A přesně tyhle pocity u V letu chybí. + se tu nejezdí tankem po dálnici, neskáče se autem z Burdž Chalífa a nezávodí se s ponorkou. Ale to už je jenom detail.   Výsledek tak vlastně nemá šanci obstát ani jako slušný akční výplach, protože i jako kulisa bude film působit až příliš pitomě, naivně a únavně. Při přítomnosti packala za kamerou by to vlastně dávalo smysl, o to více zamrzí, že za kamerou stál právě šikovný F. Gary Gray. Prachy možná nikdy nesmrdí a F. Gary Gray má na kontě pořád miliardový hit v podobě Rychle a zběsile 8, přesto zamrzí, že se právě na povedenější kousky F. Garyho Graye navázat nepodařilo. A fakt, že je Hart v akční a profesionální zlodějské poloze věrohodný, vlastně samotný film nezachrání.   V letu vrhá další nemilý stín na originální filmový katalog Netflixu, který má pořád za kamerou F. Garyho Graye, který vyloženě nerezignuje a občas se pořád vyjeví jeho snaha, přeci jen nezakryje fakt, že i jemu nejspíš byl tenhle film tak trochu jedno. Čekat dalšího Dannyho parťáky nebo variaci na Rychle a zběsile 5 by byla chyba, vlastně se dá těžko říci komu jinému film doporučit nežli průměrným uživatelům Netflixu, kteří jsou ochotní si filmy na téměř bázi výkalů maskované jako dortík pravidelně dávkovat. Zbytek ať radši vsadí na klasiku....

Tak dlouho Jim Capobianco pracoval u Walt Disney Animation a Pixaru, až se nakonec naučil jejich největší trumfy. Držitel Oscara za scénář k filmu Ratatouille se pozná, protože ani tady nechybí krom poutavé stop-motion animace především příběh s výrazným přesahem. Výsledek poté možná dohromady není nejsilnější a film svým ambicím nikdy nedokáže vyloženě dostát, snaha se přesto cení. Především i proto, že Vynálezce své kouzlo a zároveň hloubku má, naplno poté dokáže dostát titulu animovaného filmu pro celou rodinu....

Po úspěšných animovaných seriálech Griffinovi, Americký táta a Cleverand Show se Seth MacFarlane v roce 2012 vydal do celovečerních a hraných vod s filmem Méďa. Svěží koncept plný nejen várky zábavných momentů, ale také správných emocí na správném místě, který se právem stal megahitem, který v roce 2012 utržil v kinech 549,4 milionů dolarů. Méďa 2 o 3 roky trpěl z faktu, že koncept již nebyl tak svěží a byl do jisté míry slabším odvarem, kdy se to celé podepsalo i na tržbách (215,9 milionů dolarů). Realizace Méďi 3 poté do budoucna rozhodně není vyloučená, sprostý, chlastající a fetující plyšový méďa Ted se ovšem vrací v novém seriálu, který se odehrává dvě dekády před hlavními událostmi prvního filmu. Seth MacFarlane byl opět na palubě jako režisér, scenárista i hlas Teda, zdánlivě se tedy nic zásadního pokazit nemohlo. A také nepokazilo.   Píše se rok 1993, John Bennett ještě nemá tvář Marka Wahlberga, ale Maxe Burkholdera (v průběhu je těžké uvěřit tomu, že právě z něho by měl vyrůst Mark Wahlberg) a na střední školu s ním začíná chodit jeho plyšák. Dojde tak na šikanu, první porno, mejdany, sexuální výchovu i pokusy o první zásun. Koncept je poté výrazný odvar z kouzla původního filmu a nikdy se vyloženě nedotkne jeho nejsilnějších a nejzábavnějších momentů, přesto výsledek zvládne tak nějak uspokojit někoho, kdo si nejednou na Teda po letech zavzpomínal a vlastně mu i chyběl.   Seth MacFarlane sází na svůj osvědčený styl humoru ze svých animovaných seriálů, především Griffinovi. Vtipy se tak opět pohybují někde mezi naprostou zábavností a hranicemi trapnosti. Nějaký humor tudíž boduje, nějaký jde zcela mimo mísu. Seriálový Méďa má skrze to blíže k druhému filmu nežli tomu prvnímu, nechybí pochopitelně popkulturní narážky i odkazování k událostem, které by kdejaký komediant do popředí netahal (O. J. Simpson). Přeci jen to ovšem má svoje kouzlo, především mnoha momentů z 3. epizody o prvním pornu či epizoda, kde se objeví homosexuální náklaďák. Znalce tvorby Setha MacFarlanea seriálový Méďa jednoduše nepřekvapí.   Všech 7 epizod v podstatě vyvolává ten správný sitcomový nádech, který za pochodu zvládne evokovat i třeba Malého Sheldona nebo Zlatá sedmdesátá. Je tak trochu přisprostlejší a drzejší. Seth MacFarlane je opět zábavný v hlasové roli Teda, ústřední živé obsazení je poté velmi fajn, kdy sice Max Burkholder těžce evokuje budoucího Marka Wahlberga, přesto je jeho chemie s digitálním plyšákem (televizní limity jsou v některých momentech bohužel na CGI výrazně vidět) sympatická, stejně tak je zábavná postava Johnovi sestřenice Blaire v podání Giorgie Whigham, kdy především ústřední moment v 1. epizodě dodává její postavě něco více nežli status postavy, která musí dva ústřední hrdiny jen tak trochu dusit.   Seriálový Méďa postupně odhaluje, že mu nedělá řešit krapet vážnější motivy jako jsou manželská krize, absence otcovství v životě nebo dominance v postu hlavy rodiny. U postav přitom dochází také k nějakému vývoji, kdy tak na rozdíl od Griffinových mají vývoje událostí skutečně nějaký zásadní vliv a přidává to tak na vážnosti daných momentů. Celé je to pořád tak trochu hloupé a nevyspělé, přesto zábavné a někdy i vyloženě dojemné.   Už druhý Méďa ukázal, že je možná kouzlo po prvním filmu nevyhnutelně tak trochu ztracené a seriálový Méďa tak vlastně vzniknout nemusel. Rozhodně jeho existence ovšem není ostudná. Některé epizody jsou možná krapet zbytečně dlouhé a humor Setha MacFarlanea je v nich možná na hraně více než kdykoliv jindy, výsledné dojmy ze seriálu ovšem ukazují, že si seriálový Méďa navzdory všemu svou existenci obhájit dokázal. A vlastně by ani neurazil, kdyby se dočkal nějakého toho prodloužení....