filmfanouch

Vražda v Orient Expressu patří mezi dost možná mezi nejchytřejší, nejznámější a nejlepší detektivní příběhy všech dob, rozhodně jde poté o nejslavnější dílo spisovatelky Agathy Christie. Vražda v Orient Expressu se poté dočkala mnoha adaptací, naposledy to bylo v roce 2017 v režii Kennetha Branagha, kde si Branagh též zahrál belgického detektiva Hercula Poirota. Branaghovo modernější zpracování bylo hitem, který v kinech utržil 352 milionů dolarů. Tento úspěch zaručil, že Poirot v Branaghově podání vrátí a oficiálně tak bylo rozhodnuto, že po Vraždě v Orient Expressu dojde na novou adaptaci dalšího slavného Poirotova případu jménem Smrt na Nilu. Sám Branagh měl tehdy v plánu po Smrti na Nilu realizovat ještě více filmů a dokonce se mu v hlavě honil nápad na vytvoření filmového univerza, které by mohlo představit i jiné postavy, které Christie za svou kariéru spisovatelky vytvořila. Jenže pak studio 20th Century Fox odkoupilo studio Disney a i když bylo v plánu, že po Smrti na Nilu dojde ještě minimálně na jeden Poirotův případ v Branaghově podání i vedení, studio Disney sérii okamžitě zastavilo. Branaghova Smrt na Nilu je tak zřejmě druhým a posledním filmem, kde se Branaghův Poirot objeví. A dokazuje, že je to vlastně škoda.   Kenneth Branagh nezklame. I jeho Smrt na Nilu je řemeslně uhlazenou záležitostí a odborník na adaptování nejen Shakespeara zůstává i tentokrát dílu Christie věrný. Jisté odklony jsou poznat, základní jádro ovšem zůstává stejné. Po Vraždě v Orient Expresu je poté u Smrti na Nilu problém s tím, že je tento případ o poznání méně zajímavý (i když o nic méně skvěle vymyšlený) a sází na tradičnější detektivní zápletku. Jenomže je pořád o dílo Agathy Christie a Branagh tak sice tentokrát opět servíruje tak trochu modernější a svižnější zpracování, i tentokrát ovšem zůstává zdrojovému materiálu víceméně věrný.   Největší odklon od samotné Smrti na Nilu je prozkoumání Poirotovi minulosti. Proč má svůj knír, co z něj udělalo toho víceméně chladného detektiva a že v něm možná přeci jen začíná probouzet lidskost a touha po tom nezůstat sám. Ústředním motivem Smrti na Nilu je ve finále láska a to, kam daleko je kvůli ní člověk zajít. I díky tomu se tento případ stane pro Poirota částečně osobní a i když tentokrát Poirot nemusí v závěru čelit tak zásadnímu morálnímu dilematu, v Branaghově podání má Poirot zase výraznou duši. A Branagh díky tomu ukáže, že ve stopách Petera Ustinova, Alberta Finneyho i Davida Sucheta kráčí super.   První polovina vyžaduje tak trochu trpělivosti. Sází na expozici postav, náznaky motivací a skutečně pomalé tempo. Jakmile ovšem dojde na vraždu, která hlavní vyšetřování rozhýbe kupředu, tempo je rázem svižnější, uzavřený prostor vlaku tentokrát vystřídal uzavřený prostor parníku a na kameru Harise Zambarloukose (která především dokáže mnohokrát prodat krásu Egypta) se kouká krásně. Nechybí tam chytré nápady (v momentě, kdy jedná mluví o tom, že je na výši jí kamera schválně zabírá zezdola, aby vypadala vyšší) i výrazná vizuální stránka a celé to především působí skutečně velkolepě navzdory víceméně uzavřenému prostoru.   Branagh sice i tentokrát hraje Poirota skvěle a dokáže prostřídat různé polohy od výstřednosti po zábavnost přes vyložený respekt, ve Vraždě v Orient Expressu se ovšem též dokázali herecky předvést Michelle Pfeiffer, Judi Dench, Willem Dafoe, Josh Gad, Daisy Ridley či Johnny Depp. A kromě Branagha tu tentokrát nikdo tak výrazný není. Armie Hammer (pro kterého jde zřejmě o poslední velkou roli po obvinění ze sexuálního násilí a údajných kanibalistických choutkách) ani Gal Gadot ve svých rolích dvakrát výrazní nejsou, trochu výraznější jsou alespoň Emma Mackey, Letitia Wright, Sophie Okonedo či Tom Bateman, který se vrací jako Bouc z Vraždy v Orient Expressu a je tentokrát i něco víc než jen Poirotův pomocník. I přes poměrné slušné obsazení a Branaghovo zkušené herecké vedení z toho ovšem dvakrát nic zajímavého vlastně nevylezlo.   Dobová výprava 30. století je oslnivá, na Egyptské prostředí se skutečně krásně kouká a Branagh oslní i úvodní scénou, která nejvíce definuje Poirota, jak jej později známe. Vizuální efekty jsou jinak v pořádku (v jistém momentu je vyruší příliš očividný digitální had). Kamera Zambarloukose možná tentokrát není tolik hravá jako právě minule u Vraždy v Orient Expressu, skutečně se na ním ovšem hezky kouká a těch pár zajímavých vizuálních nápadů tam je. A je to celé i tentokrát velmi zábavné, jen to ve finále nedokáže projevit tolik citu jako právě Vražda v Orient Expressu. I když minimálně finální scéna může s divákem alespoň částečně trhnout. A ještě více při ní zamrzí, že tohohle Poirota už nejspíš skutečně neuvidíme.   Branagh neklesl na mysli a natočil další řemeslně povedenou adaptaci Agathy Christie, která je v mnoha ohledech ukázkou poctivé filmařiny a Branaghovy bravurní režie i bravurního herectví. I když příběh Smrti na Nilu není tak výjimečný jako příběh Vraždy v Orient Expresu, opět je chytře vymyšlený a Branagh si z něj bere to nejlepší, přičemž se mu i daří skutečně prokreslit tohoto belgického specifického detektiva. Jen je škoda, že ho v tomto podání možná skutečně vidíme naposled.....

Finále sedmidílného seriálu The Book of Boba Fett je pro mně osobně oříškem v oblasti hodnocení. Doslova jsem totiž miloval téměř každý libovolný moment a dostal jsem víceméně přesně to v co, jsem doufal. Ano, čekal jsem možná výskyt jistých jiných postav, nějaká větší odhalení či více rozevřená vrátka do budoucna, byl jsem ovšem vyloženě spokojen. A dokonce tam byl i Boba Fett!   Šestou epizodu šlo vnímat jako takové ticho před bouří a sedmá epizoda to jen a jen potvrzuje. Prakticky celý díl je totiž napěchován akcí za akcí, kdy je především radost vidět Bobu Fetta a Din Djarina bojovat po boku. A to ještě člověk nesmí opomenout využití jednoho mazlíčka, konfrontaci dvou nejdrsnějších lovců odměn v předaleké galaxii a především shledání dvou postav, které snad dojemnější být nemohlo.   Režie se chopil Robert Rodriguez (který byl zodpovědný i za režii první i tří epizody) a opět se ukazuje, že pod tvůrčím dozorem je na Rodriguezovo vedení radost pohledět. Ta akce dokonce dokáže v jistých momentech připomenout Rodriguezovo Desperado a i když je to skutečně víceméně akce za akcí, nikdy se neobjeví pocit, že je toho příliš. A osudová bitva o Tatooine je tak skutečně velkolepá.   Charakter Boby Fetta možná neodpovídá jeho dřívější pověsti, Fett ovšem v akci ukáže, že by se ho člověk neměl přestat obávat. Celá ta sekvence poté připomíná ty známé přestřelky ve westernových filmech a nikdy z toho není cítit vyčerpání. A když už přeci jen částečně ano, vše akorát vrcholí k ideálnímu finiši a ukázce toho, že Bobu Fetta by člověk pořád nechtěl vyloženě nasrat. A je především radost vidět, že se Fett konečně dočká částečné satisfakce.   Opět se dá lehce naříkat, že se děj částečně věnuje lince s Din Djarinem, ovšem náčrt na 3. sérii Mandaloriana se nakonec podaří smysluplně a především funkčně napojit právě na vyvrcholení souboje Boby Fetta o nadvládu na Tatooine. A koho ono osudové setkání nechá chladným, nemá srdce a zasloužil by si uvěznit v karbonitu!   A na ten vizuál se pořád hezky dívá, esence Star Wars tam je a soundtrack Ludwig Göranssona tam pořád je. 1. série The Book of Boba Fetta tak skončila parádně a uvidíme, co světu nabídne případná druhá série......

Televizní pohádka Tajemství staré bambitky se dočkala premiéry 25. 12. 2011 a během ní jí v televizi zhlédlo téměř 2 miliony domácností. S odstupem času je poté pohádka vnímána jako jedna z nejpovedenějších či alespoň nejsnesitelnějších českých pohádek uplynulé dekády, což dokazuje i fakt, že i během posledních vánočních svátků pohádku v televizi viděl téměř 1 milion domácností. I proto dává smysl, že po dekádě došlo na realizaci pokračování, kde ovšem přichází zásadní změna v tom, že Tajemství staré bambitky 2 nevzniklo pro televizi, ale pro kina. Sám navrátivší režisér prvního filmu Ivo Macharáček poté prohlásil, že příběh dvojky je vrstevnatější, má více linek a je výpravnější. Navýšení rozpočtu je přitom u Tajemství staré bambitky 2 rozhodně vidět a skutečně tentokrát nevypadá televizně, ale více filmověji. Stačí to ovšem k tomu, aby si Tajemství staré bambitky 2 obhájilo svou existenci? I tentokrát musí divák při sledování Tajemství staré bambitky 2 počítat s velmi jednoduchým příběhem a víceméně infantilním přístupem. Všechny známé postavy si víceméně drží svůj charakter z předchozího filmu, k žádnému zásadnímu vývoji postav nedochází a souboj dobra se zlem se víceméně vyvíjí očekáváným směrem. Na druhou stranu ovšem Tajemství staré bambitky 2 dokáže rozhodně prodat nějaké to poselství o přebírání zodpovědnosti, nebání se projevit své city či o tom, že by poctivost a dobrota vždy měla ideálně vítězit nad chamtivostí a zlem. Dvojice Jiří Lábus a Miroslav Vladyka se vrací jako proradní Lorenc a Ferenc a dokáží být nadále velmi zábavní, přesto by možná bylo zajímavější, kdyby příběh tentokrát vsadil na podobu zcela nového zla. To je mimo jiné načrtnuté v sekundární dějové lince, která pojednává o tom, že si musí král Jakub v podání Tomáše Kluse vydobýt nějaký ten respekt. Jenže tahle linka ve finále vlastně vyšumí zcela do prázdna, přičemž zamrzí, že právě tato samotná podzápletka by možná šla rozpracovat a použít jako ústřední linku. O celé Tajemství staré bambitky 2 ovšem platí, že vše vždy vyřeší až podezřele hladce. A když je například na začátku zrušeno královské vojsko, člověk očekává, že se to celé přeci jen tak trochu vymstí. A ve finále vlastně ani to dvakrát ne. Tajemství staré bambitky 2 ovšem skutečně dokáže působit výpravněji, kamerové oblety jsou půvabnější a nápaditější, kostýmy a výprava jsou fajn a platí, že navýšení rozpočtu a změna formátu je na pokračování poznat. I když ovšem Tajemství staré bambitky 2 má vlastně daleko k zbytečnostem typu Dědictví aneb Kurva se neříká či Sněženky a machři po 25 letech, jistá pachuť toho, že se s kdovíjak nosným konceptem pro tohle pokračování podařit nepřišlo ovšem zůstává. V jistých momentech je humor opravdu tak dětinský, až je vyloženě pitomý. V jistých momentech je ovšem tak moc pitomý, že je vlastně zábavný tím, jak je pitomý. Písně jsou tentokrát o poznání méně snesitelnější a poslouchatelné než v případě prvního filmu. A především je skutečně nutné dodat, že je scénář tentokrát ještě více jednodušší než minule a oněch zmíněných více linek vlastně dvakrát není k prospěchu věci. Všechny dějové linky se totiž neprojeví jako dvakrát nosné a především u nich skutečně nemá cenu hloubat nějakou logikou, protože s ní by samotná zápletka skončila někdy po půl hodině. Při snaze o nasazení dětské optiky se ovšem musí nechat, že tato pohádka skutečně je schopná předat nějaké to poselství a může být pro svou cílovku skutečně zábavná. A doprovod přitom nebude muset mít pocit, že možná škvrněti dělá medvědí službu. Bez tohohle návratu se možná svět mohl obejít, návrat loupežníka Karaby, Aničky a Jakuba či Lorence a Ference ovšem neurazí a na původní pohádku rozhodně nevrhá nemilý stín. A pořád jde o zdařilejší výsledek, než vánoční pohádky, které se po vzoru prvního Tajemství staré bambitky snaží každé Vánoce zasít do srdcí diváků. Těžko říct, jak moc si u diváků původního filmu pokračování povede, dá se ovšem počítat s tím, že i tentokrát budou spokojeni....

Videoherní adaptace většinou nemají tu nejlepší pověst. A nic nenasvědčovalo tomu, že by na tom měla adaptace videoherní série Uncharted cokoliv změnit. Filmové zpracování Nathana Drakea (takového videoherního duchovního nástupce Indiana Jonese) totiž přes dekádu skončilo v development hellu, kdy se na projektu vystřídalo nespočet scenáristů, 7 režisérů a celkově se postupně více a více těžko věřilo tomu, že na adaptaci Uncharted dojde. A přeci jen došlo. Uncharted ovšem na rozdíl od videoher hlavního hrdinu Nathana Drakea nepředstavuje jako zkušeného hledače pokladů, ale teprve na jeho počátku, kdy se teprve setkává se svým mentorem Victorem Sullivanem a stává se tím známým hledačem pokladů, který je znám z původní série. Filmový Uncharted jde tak vnímat jako origin Nathana Drakea, kdy by Tom Holland v titulní roli mohl v potencionálních pokračováních dozrávat právě do té podoby Nathana Drakea, který je znám z oblíbené čtyřdílné videoherní série. Je ovšem po prvním filmu vlastně důvod se na nějaké to pokračování těšit? Nutno dodat, že nová dobrodružná klasika kráčející ve stopách filmů s Indianou Jonesem, Honby za diamantem, Mumie od Stephena Sommerse či alespoň dvojice filmů Lovci pokladů s Nicolasem Cagem v hlavní roli z Uncharted nejspíš nebude. Tvůrci se na rozdíl od her skutečně vydávají vlastním směrem a jejich znalost není dvakrát při sledování filmu potřeba (i když jedno velmi podivné cameo dost možná nerozklíčují ani diváci, kteří mají celou sérii poctivě odehranou). Videoherní série Uncharted je především spojena s divokými akčními momenty, které se často vyrovnali i těm nejvelkolepějším akčním scénám z moderních filmů a už tehdy muselo být jasné, že kdyby se filmové adaptace chopil někdo skutečně zajímavý, mohla by z toho vylézt solidní akční divočina kráčející klidně ve stopách takové Mission: Impossible. Proto zamrzí, že těch akčních momentů ve filmů samotném vlastně nic není. A i když dovádění s nákladem letadla či létajícími loděmi dokáže být skutečně zábavné a alespoň trochu dokáže evokovat divokost videoher, patří mezi vrcholy filmu. A moc jiných pamětihodných momentů tam vlastně není. Za ta léta se kolem filmového Uncharted motali zajímaví tvůrci jako David O. Russell (Terapie láskou), Dan Trachtenberg (Ulice Cloverfield 10) či Travis Knight (Bumblebee). Finální volba nakonec padla na Rubena Fleischera (Zombieland 1-2, Venom), který utvrzuje svou pozici slušného rutinéra a akce v jeho podání skutečně působí fajn. Samotný scénář není světoborný, vydává se očekáváným směrem a aspoň párkrát dokáže jistými zvraty slušně překvapit (i když jistá podivnost a v jistých momentech i nevyužitelnost z nich přeci jen čiší). Brutálně nevyužitý je například Antonio Banderas jako ústřední záporák Moncada, který se sice zpočátku jeví jako alespoň trochu komplexní postava, pravda ovšem rychle vyplave na povrch. A nikdy jsem se vlastně osobně nemohl zbavit pocitu, že to celé mohl být výpravnější, velkolepější a především zábavnější. Tom Holland je jako Nathan Drake fajn, postavu ovšem možná až příliš hraje jako Petera Parkera, který nejspíš navždy zaškatulkován jako Hollandova životní role. Do jisté míry to poté dává smysl, protože je Drake mladší než ve hrách, je ještě mladý a má ještě čas vyzrát, přeci jen má ovšem člověk občas pocit, že si snad Holland skutečně odskočil z placu Spider-Man: Bez domova a zůstal přitom v roli Petera Parkera. I díky jeho fyzičce a schopnosti uhrát vážné scény, kdy se o něco hraje se ovšem jeví jako ideální volba, která by tuhle potencionální dobrodružnou sérii rozhodně mohla utáhnout. Mark Wahlberg (který měl původně hrát Drakea v době, kdy měl film režírovat David O. Russell) je poté také fajn, vývoj vztahu mezi jeho Sullym a Drakem ovšem nepůsobí dvakrát přirozeně a Sully je Wahlbergově podání tak trochu nesympatický. Přičemž si osobně nemyslím, že by byl problém v tom, že by byl Wahlberg bez charizmatu, ale spíš v tom, že nikdo vlastně nevěděl, jak tuhle postavu pojmout. A jestli si po vzoru her skutečně nechá do dalších pokračování Wahlberg v této roli knír.... no, řekněme, že knír na obličeji Marka Wahlberga vypadá skutečně podivně. Fleischer za kamerou nepředvádí žádný výrazný rukopis, akční scény jsou ovšem alespoň přehledné, částečně i alespoň trochu kreativní a jde z nich skutečně alespoň trochu cítit to klasické Uncharted. CGI v jistých momentech drhne (pokud byla ovšem snaha taková, aby to celé vypadalo jako hra - tak asi úspěch) a člověk nemá ani sekundu důvod dvakrát věřit tomu, že to co je na plátně skutečně by snad mohlo být skutečné. Je to ovšem celé natočené poctivou rutinou a rozpočet 120 milionů dolarů je na filmu víceméně vidět. Když si člověk uvědomí, že výrazná část rozpočtu šla na ruku Hollandovi a Wahlbergovi. Když se někam skáče, řeší se rébusy a především dojde na nečekaná odhalení a někdy i nějaké ty kudly v zádech, je to celé skutečně zábavné a zamrzí tak jen, že toho všeho není ve filmu trochu víc a všeho toho vysvětlování minulosti či motivací postav je ve filmu tak trochu navíc. Především i proto, že to celé nikam vlastně dvakrát nevede. Přitom právě v momentech, kdy se řeší rébusy a někam se skáče a s někým se někdo pere to celé má aspoň nádech toho, že by mohl mít člověk skutečně do činění s nástupcem Indiana Jonese na velkém plátně. A i díky dvěma skvělým scénám a solidnímu náznaku ohledně směřování celé série bych vlastně rád osobně druhý film do dvou let viděl. Jen by se toho mohl příště chopit někdo zajímavější, hravější, energičtější a někdo, kdo se potenciálu adaptování té úspěšné videoherní série přiblíží o trochu víc. Tohle půjde s odstupem času nejspíš vnímat jako slušný start, který snad jen otevře dveře k větším a především zábavnějším věcem. K těm nejlepším dobrodružným klasikám má filmové Uncharted daleko, nemá ovšem cenu stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. I když filmovému Uncharted chybí k dokonalosti daleko, slibné základy tam rozhodně jsou. Tom Holland je na roli ideální volba, Mark Wahlberg by jako sidecick/mentor mohl do budoucna též obstát a a směr, kterým by se mohla série ubrat příště zní rozhodně nosně. Fleischer prostě dodal slušný výplach, který rozhodně neurazí a nemusí být automaticky zařazený mezi ty neslavné videoherní adaptace. A má blíže spíše k filmovému Warcraftu či Tomb Raider s Alicii Vikander. Po té dekádě v development hellu možná můžeme být rádi......

Marc Forster se možná v průběhu své kariéry neprojevil jako režisér s dvakrát výrazným rukopisem, jeho filmy ovšem spojuje schopné vyprávění a příběhy s hlubším poselstvím, kdy se umělecký přesah pokusil Forster přenést i do své bondovky Quantum of Solace či Světové války Z s Bradem Pittem v hlavní roli. V samotných počátcích se ovšem Forster specializoval na komorní dramata, kdy skutečně platilo, že každý jeho film jako Hledání Země Nezemě nebo Kryštůfek Robin vypadá tak trochu jinak. Kariéru mu ovšem nastartoval především jeho 2. film Ples příšer, který též vynesl Halle Berry Oscara za její herecký výkon a Berry se tak do dnešního dne stala jedinou afroameričankou, která se pro prestižní ocenění došla. Ples příšer by ovšem měl divákům utkvět v paměti i z jiných důvodů.   Osobně mám Ples příšer zaškatulkovaný jako jeden z těch filmů, který jsem viděl jednou a už nikdy je nechci vidět znova. Ovšem ne kvůli tomu, že by kvality Plesu příšer byli otřesné. Spíše kvůli tomu, že Forster 20 let nazpátek natočil nepříjemné sociální drama s komplexním obsahem, které dokázalo nepříjemně reflektovat americkou společnost a zároveň jde poselství celého filmu schopně přeložit i pro diváka žijícího mimo Ameriku i v roce 2022. A vznikl silný film o přitahujících se protikladech, kteří v aktuálních bodech svého života potřebují sebe navzájem.   Ples příšer jde z dnešního pohledu určitě prozatím vnímat jako jeden z nejpůsobivějších filmů o rasismu, které v 21. století vznikli. Dokáže totiž nutit k zamyšlení, dokáže vyvolat pachuť a především dokáže přijít i s tak trochu netradičním pohledem. Dvě stěžejní postavy neodlišuje jen barva kůže, ale také odlišné povahy a charaktery. Právě na vztah dvou ústředních postav se ovšem známé ´´ protiklady se přitahují ´´ dá naprosto adekvátně aplikovat. Komplexní postavy propojené komplikovaným pozadím, kdy je přeci jen nutná nějaká ta konfrontace s minulostí, aby se vůbec dalo uvažovat o nějakém světlém zítřku. Jestli je něco takového vůbec možné a zda budou dvě ústřední postavy skutečně v pořádku.   Scénář dvojice Milo Addica/Will Rokos nespoléhal na vyobrazení stereotypů, naopak dokázal výstižně představit, jak to zhruba ve skutečnosti chodí. Ples příšer není jen filmem o rasismu, ale také filmem o komplikovaných rodinných vztazích, poučování se z předsudků a především i o tom, že přes veškerou snahu se chyby smazat nedají. Při sledování jde přitom snadno mít pocit, že Ples příšer možná vypráví dva-tři příběhy v jednom, dohromady ovšem vytvoří kompatibilní silnou mozaiku, která veškeré načaté motivy dohrává do funkčního celku.   Billy Bob Thornton dokázal předvést svůj výrazný a přitom víceméně umírněný herecký projev, Heath Ledger poté dokázal, že si tehdejší pověst vycházející budoucí herecké hvězdy naprosto zaslouží. A pak je tu ta slavná Halle Berry, kde dodnes dochází k debatám nad tím, zda si Berry Oscara skutečně zaslouží. S odstupem času je ovšem nutné dodat, že Berry skutečně předvedla dost pravděpodobně svůj nejsilnější herecký výkon v kariéře a i když se na rozdíl od Thorntona vydala směrem více expresivního výkonu, člověk jí tu ženu na dně ovšem dokázal uvěřit, i když vedle Thorntona, Ledgera či Petera Boylea v roli rasistického patriarchy rodu Grotowskich její výkon vlastně s odstupem času zas tak silně nevychází. I vášeň mezí ní a Thorntonem je z dnešního pohledu neskutečně uvěřitelná, kdy i sám Thornton prohlásil, že natáčení sexuální scény s Berry působilo neskutečně opravdově. Tak moc, že existovali i spekulace o tom, zda nebyl vyobrazený sex autentický.   Z Forsterova audiovizuální vyprávění přitom jde cítit schopná ruka, která umí vést herce, aby do svých výkonů dali všechno. Působivý vizuál kameramana Roberta Schaefera, spousty funkčně mrazivých momentů, kteří jsou podtrhují tu zoufalost a gejzír lejn a nakonec přeci jen alespoň i lehké představení formy naděje, že možná může být líp. Ples příšer přesto má k pohádkovosti daleko, je to totiž celé tak uvěřitelně krutý, přirozený a ukázkově zkurvený, že ani ten největší fanda Halle Berry by Thorntonově postavě neměl závidět tu realisticky působící roštovačku. I v ní se totiž skrývá něco shnilého.   Nejde o dvakrát zásadní film, síla v něm ovšem prostě je. Neuvěřitelně lidská záležitost, která by klidně v neideálním lidským rozpoložení mohla vést k návštěvě kulky v mozku. Podobně jako Requiem za sen či Koně se také střílejí jde o film, který může snadno vyvolat deprese. A i když Forster nenatočil vyloženou pecku kráčejících ve stopách mistrovských děl Sydneyho Pollacka či Darrena Aronofskyho, minimálně se mu podařilo natočit záležitost, která dokáže nějakou dobu zůstat člověku v hlavě.....

Tvůrce seriálu Peacemaker James Gunn se kromě režie prvního, druhého, třetího a osmého dílu chopil i režie dílu a šestého a sliboval, že půjde prozatím o tu nejšílenější část. A to také dodržel! Šestá epizoda je prozatím ovšem nejen nejšílenější, ale prozatím i nejpůsobivější v oblasti narativu a práce s postavami. A ukazuje, že John Cena možná není takové herecké dřevo, jak člověk mohl čekat. V rámci možností.   Kromě Peacemakera se především dokáže ve své roli prozatím nejvíc projevit Chukwudi Iwuji, který prozatím naznačuje, že by mohla být i jeho postava nejkomplexnější z celého seriálu. Robert Patrick jako Peacemakerův otec Auggie poté předvádí skvělý výkon v roli příšerného otce a tato epizoda Peacemakera je prozatím ve všech ohledech dost možná nejsmutnější.   Zároveň je ovšem pořád neskutečně zábavná a třesknutá a zazáří Peacemakerův orel Eagly v neskutečně zábavné akční sekvenci. Takové sekvenci, kterou mohl vymyslet pouze James Gunn a dokazuje, že svou kreativitu skutečně nenechá na uzdě. Gunn zároveň pořád dokáže pečovat o postavy, každé výrazné za psacím stolem dodat její výrazný moment a každá scéna někam skutečně nadále vede a dokáže ještě více prokreslovat postavy.   V Gunnově režijním podání je to celé navíc přeci jen trochu živelnější a vše tu skutečně funguje naplno. Herci ve svých dobře napsaných postavách září, humor a akce nadále fungují a celé je prostě šílené, jak je u Gunna zvykem. Ovšem v tom dobrém slova smyslu. Lepší lákadlo na poslední dvě epizody vzniknout nemohlo.......

Roland Emmerich by nejspíš z fleku mohl napsat knihu 100+ 1 možností, jak zničit svět. Filmy jako Den nezávislosti, Den poté či 2012 ostatně Emmerichovi vynesli přezdívku mistr filmové destrukce a to i přesto, že ve své kariéře natočil třeba i historická dramata (Patriot, Anonym, Bitva o Midway) či regulérní akční filmy (Útok na Bílý dům). Právě filmy o destrukci planety Země ovšem budou nejspíš Emmerichovu kariéru ztělesňovat nejvíce, čemuž napomůže i fakt, že se Emmerich takových látek hodlá očividně chopit i nadále. Důkazem budiž jeho novinka Moonfall, kde tentokrát může Zemi zničit Měsíc a s rozpočtem 146 milionů dolarů jde o jeden z nejdražších nezávislých filmů všech dob. Což je ovšem ve finále bohužel na celém Moonfall to nejzajímavější. Roland Emmerich si svou pověst mistra filmové destrukce rozhodně nezískal pro nic za nic, jeho filmy sice většinou spadali do kategorie guilty pleasure, dalo se na něm ovšem fakt koukat, v rámci velkolepé destrukce si Emmerich nebral servítky a velkolepé destrukce či lámání litosférických desek v jeho podání vždy stálo za to. Moonfall ovšem působí v rukou Emmericha vyčpěle a potencionálně signalizuje, že by měl Emmerich odejít do důchodu dříve, než bude ještě hůř. Síla Emmerichových destruktivních filmů nikdy netkvěla v silném scénáři, ale ve velkoleposti, kde Emmerich i ve 21. století točil tak trochu sympaticky devadesátkovým způsobem. U Moonfall ovšem jakoby rezignoval tak trochu na vše. Aby to hezky vypadalo, aby postavy a jejich úloha v příběhu byli alespoň trochu nosné a především, aby ta destrukce byla opravdu velkolepá a vyrazila dech. Jakoby Emmerich najednou rezignoval na vše, co mu dříve tak moc šlo. Emmerich prostě tentokrát nenatočil další solidní zábavu ani slušný výplach. I tentokrát se tu Emmerich snaží tak trochu ambiciózně otevřít vrátka pro novou velkolepou intergalaktickou ságu, i tentokrát servíruje příběh hrdinů, kteří mohou spasit svět i jejich blízkých a i tentokrát ve velkém boří svět. Jenomže ve všech ohledech mnohem méně funkčněji než kdykoliv předtím. Ve finále není ani moc prostoru pro to, aby si člověk užíval tu destrukci, aby s hrdiny pociťoval osudové utkání o osud Země a aby alespoň chvíli skutečně pochyboval nad tím, zda se svět podaří spasit či nikoliv. Emmerich má alespoň štěstí na obsazení, kdy Patrick Wilson potvrdí pozici herecké jistoty, Halle Berry je ve své úloze fajn, John Bradley i přes fakt, že hraje postavu, na jejichž bedrech leží pozice otloukánka protkaného těmi nejstupidnějšími hláškami hraje společně s Wilsonovou postavou jedinou postavu s nosným příběhovým archem a ve vedlejších rolích neurazí ani Charlie Plummer a Michael Peña, své si v malé roličce odehraje i Donald Sutherland. I z jednorozměrných a víceméně dvakrát nezajímavých postav ti herci vymačkávají maximum a alespoň částečně dokážou působit i dojmem, že si natáčení Emmerichovo novinky užili. Nemá přitom dvakrát cenu řešit, že učitelé fyziky či experti na astrofyziku budou při Moonfall nejspíš nonstop kroutit hlavou. A musí se nechat, že piplat vizuální efekty nejspíš dalo strašně moc práce. V tomto případě se ovšem hodí známé „To muselo dát práce, přitom taková blbost ´´. Jinak to vlastně celé skutečně působí dojmem, že se Emmerich tentokrát dvakrát nesnažil a Moonfall díky tomu dokáže působit i jako dílo jeho obdivovatele/napodobitele s výrazně menším měřítkem. I potenciál zobrazení toho, jak na blížící se konec reaguje veřejnost je ve finále promrhán, přitom je pozdější linka odehrávající se ve světě, kterému hrozí brzký konec světa rozhodně nejzajímavější v porovnání s linkou ve vesmíru, kde zásadní odhalení posune stupiditu celého námětu do ještě větší výšiny. Emmerichovy destruktivní filmy přitom byli vždy naivními blbiny (navzdory několika funkčním vážným momentům), u Moonfall jakoby ovšem v jistých momentech vyloženě chybělo ono sebeuvědomění. Především v momentě, kdy se odhalí, co za ústřední zkázou stojí a rázem se skutečně objeví potenciál, který by mohl být natažen na celou trilogii. Jenže by se jí musel ujmout člověk s razantně jiným přístupem než Emmerich, který jakoby se rozhodl, že už nic nikomu nemusí dokazovat. A na stará kolena natočil neskutečně slabý odvar toho, v čem neměl konkurenci. Kamenem úrazu je i fakt, že film trvá 2 a čtvrt hodiny, kdy nohy podkopává především slabý rozjezd. Jakmile se definitivně s ústřední trojicí vydáme zpět do vesmíru a souběžně se věnuje poměrně slušné před-apo rovině tak to má alespoň nějaký spád a čekání na začátek závěrečných titulků není tak útrpné. Opět ovšem platí, že dvakrát na ničem nezáleží a osudové vyvrcholení nemá dvakrát takovou váhu, jakou sám Emmerich nejspíš chtěl. A když to celé ani v IMAXU nepůsobí dvakrát kolosálně, je něco prostě rozhodně špatně. Emmerich se dost možná v rámci katastrofických filmů vyčerpal. Tentokrát z toho není zábavná jízda ani obdivuhodný návod na zničení Země, ale neskutečně neživelná, neatraktivní, rutinní, , nezajímavá, promrhaná a především pitomá (i v kategorii Emmerichových katastrofických filmů) záležitost, která dvakrát neobstojí ani na tom největším plátně s tím nejlepším zvukem. Zrovna od Emmericha velké zklamání a dost možná i varovný signál, že je definitivně ideální čas na to jeho kapitolu tvorby katastrofických filmů uzavřít.....

Šestá epizoda seriálu The Book of Boba Fett má jeden stejný menší problém jako epizoda předchozí. Na seriál o Bobu Fettovi má totiž tak trochu málo Boby Fetta a více se věnuje jiné postavě v mandaloriánském brnění. Ano, závěr páté epizody vede k tomu, že se i velká část 6. epizody točí kolem postavy Dina Djarina, který se již dočkal vlastního seriálu s 2. sériemi a již brzy se dočká i série třetí. Jak je ovšem vidno, The Book of Boba Fett staví pro 3. sérii Mandaloriana půdu. A tak trochu na úkor samotného příběhu Boby Fetta. I přesto, že alespoň vše napovídá, tomu, že sedmá epizoda se bude točit opět výhradně kolem Boby Fetta. Přesto určitě zarazí, že se tolik času tráví kolem Dina Djarina.   Jinak tato epizoda ovšem nezklamala. Režie se chopil Dave Filoni, zkušený žák George Lucase a dodal epizodu, kteří musí milovat všichni, kteří mají rádi Star Wars. Po Dinu Djarinovi se totiž nejen Grogu, ale i další várka postav, které jsou součástí tři čtvrtě hodiny dlouhého balíčku, který se neobejde bez várky emocí, westernové atmosféry a především esence Star Wars v té nejčistší podobě.   Filoni ani Jon Feverau za psacím stolem nezklamali a napsali milostné dílo milovníkům klasických Star Wars. Na rozdíl od Posledního z Jediů a radikálního odklonu Riana Johnsona je to možná tak trochu opatrný písek, Favreau a Filoni ovšem servírují jistotu v té nejhezčí formě. A vzhledem k tomu, že si tvůrci najali experty na deepfake vypadá návrat jedné známé postavy mnohem lépe než návrat na konci 2. série Mandaloriana.   Akce možná není tolik, odkazů na předchozí Star Wars a především překvapení je ovšem dost. Výskyt jedné postavy láká na osudovou konfrontaci dvou proslulých námezdních lovců, kdy jedna postava z animovaného seriálu Star Wars: Klonové války dokáže dostát své pověsti v hrané podobě v rámci pouhé jediné scény. Dá se přitom očekávat, že i 7. epizoda vytáhne nějaké nečekané trumfy, překonat emocionální sílu ovšem bude náramně obtížné. Především když dojde k diskuzi dvou postav, pro které jedna a stejná osoba znamenala hodně. Zásadní je přitom i pohlížet na zajímavý vývoj postavy Dina Djarina a k osudovému rozhodnutí, které dodává velkou emocionální váhu. I závěrečná scéna, která jednu postavu předkládá před osudové rozhodnutí působí neskutečně silně a ukazuje, že Filoni má prostě pod čepicí a dokáže emoce správně prodat.   6. epizoda The Book of Boba Fett možná i tentokrát vyloženě nesplňuje zadání ´´ seriál o Boba Fettovi ´´, to co ovšem Filoni ve 45 minutách předvedl bylo něco neskutečného. Sedmá epizoda bude pravděpodobně nabušené akční vyvrcholením, tohle menší ticho před bouří bylo ovšem neskutečně působivé.....

Stanley Kubrick jednou řekl, že postavy zločinců jsou vždy přitažlivější a zábavnější a je zajímavější pracovat s motivy hlouposti a zkaženosti, než pracovat s postavami čistých hrdinů a poukazovat na to, jak jsou šlechetní a lidé by si z nich měli brát příklad. Dá se to zpozorovat i na faktu, že Kubrick se většinou chopil děl, kde hlavní postavy byli když už ne záporáci, tak komplikovaní antihrdinové. Barry Lyndon ve stejnojmenném filmu, Jack Torrance z Osvícení, Joker z Olověné vesty či právě Alex, protagonista románu Anthonyho Burgesse, jehož adaptace se Kubrick chopil. A vznikl bezpochyby jeden z jeho nejzásadnějších filmů.   Kubrick se většinou ujímal adaptací románů, které ho svou výjimečnosti zasáhli a on jim díky tomu zcela propadl. Mechanický pomeranč je z dnešního pohledu vnímán jako stěžejní literární záležitost, časopis Time jí mimo jiné zařadil mezi 100 nejlepších anglických psaných románů vydaných v roce 1923-2005. I filmový Mechanický pomeranč je ovšem naprostým právem brán jako zásadní film. A především snímek, který předběhl svou dobu.   Vnímat Kubrickův Mechanický pomeranč jako dílo, které podňecuje násilí je zbytečné. Můžeme to mimo jiné srovnat s o 28-let mladším Klubem rváčů Davida Finchera. Též adaptace populárního románu, která byla též obviněna z podpory násilí, přičemž pravý úmysl tkví v tom na něco upozornit a potencionálně předejít většímu rozsahu. Konkrétně Mechanický pomeranč předává poselství o zamyšlení se nad morálními limity, potencionálním nebezpečím svobodné volby a zacházení s vlastním osudem. I další Kubrickův film pohlížel na společnost a zase tak trochu jinak. Ať už změnou žánru či lehce přístupu, Kubrickovy filmy přeci jen spojovalo i něco jiného než stejný tvůrce.   Proslulý perfekcionista Kubrick, který vždy bral důraz na vizuální stránku. První Kubrickova spolupráce s kameramanem Johnem Alcottem (který později naprosto zaslouženě získal Oscara za kameru k Barry Lyndonovi i díky speciální práci s osvětlením pomocí svíček a kameru obstaral i u Osvícení, kde byl poprvé výrazně použit steadicam) měla za následek dílo plné opojných obrazů, které naprosto dokázali prodat atmosféru především stísněných prostor. A opomenout se pochopitelně nemůže ani speciální tvůrčí přístup, kdy byli například brutální výjevy záměrně zpracované do groteskové podoby.   Kubrick neupřednostňoval žádný politický režim, protože měl dle něj každý své slabiny. Nestavil se tak blíž ani k totalitě ani k demokracii, poukazuje tak na to, že i v demokratické zemi může dojít k porušení lidskosti a není zlo v zájmu vyššího dobra jako zlo v zájmu vyššího dobra. Přitom všem ovšem film ani neobhajuje samotného Alexe a přesto konfrontace zlého člověka s vyšší moci není černobílá. A na celý příběh jde díky tomu nahlížet dvěma rozdílnými pohledy, kdy v jednom z nich je páchání teroru na Alexovi oprávněné a v tom druhém je ve finále Alex jen obětí zcela jiného zla. Mechanický pomeranč se tak stává filmem, kde se pocity mohou střídat jak na horské dráze a ukazují vnitřní sílu Kubrickova mistrovského díla.   I naprosto perfektním obsazením Malcolma McDowella do titulní role či působivým zpracováním dystopické budoucnosti dokáže Mechanický pomeranč utkvět v hlavě. McDowell se do role naprosto ponořil a jeho démonický výkon plný geniálních improvizací (především jeho podání Singing in The Rain) se snadno vepsal do kategorie těch nejvýraznějších zpracování psychopatů v historii kinematografie. Mechanický pomeranč sice nakonec získal 4 neproměněné nominace na Oscara (za film, režii, adaptovaný scénář a střih), minimálně nominace pro McDowella ovšem filmu rozhodně neprávem unikla. Stejně tak se ovšem dá upozornit i na nezasloužené opomenutí Alcotta za kamerou a nutno dodat, že alespoň nějaké formy uznání se Mechanický pomeranč na nejprestižnějších filmových ocenění dočkal. I 4 nominace na Oscara jsou totiž pro tak osobitou záležitost velkým vítězstvím.   Mechanický pomeranč měl tak ve finále smůlu především v tom, že vyšel v době, kdy se veřejnost široce obávala delikvence mladistvých. O té pojednává i právě Mechanický pomeranč, přesto hlasitá skupina novinářů či politiků požadovala zákaz promítání filmu, především i proto, že poselství filmu víceméně nepochopili a vyčítali filmu i realistickou krutost. Pár měsíců po premiéře došlo k několika útokům a vraždám spáchaných mladistvými, přičemž je měl ovlivnit právě Kubrickův Mechanický pomeranč.   Kubrick byl tak označován za zploditele nové vlny zla, přičemž Mechanický pomeranč jde vnímat jako jeden z prvních filmů, který způsobil, že byli filmy jako takové obviněni z podpory násilí. Sám Kubrick tak nakonec i kvůli strachu o vlastní rodinu požádal studio Warner Bros. o stažení filmu z distribuce a do jeho smrti se film nesměl ve Velké Británii promítat. Čas dal ovšem Kubrickovu mistrovskému dílu za pravdu a svou kultovní pozici v historii kinematografie a především nesmrtelné poselství má dodnes.   Důvodů, proč se stal Mechanický pomeranč Stanleyho Kubricka kultovní záležitostí je mnoho. Mechanický pomeranč nejen zrcadlil svou dobu, ale skutečně jí dokázal přeskočit. A možná naznačil, že je něco shnilého v každé duši lidské a že se dost možná skutečně máme s hlavním hrdinou částečně identifikovat. I proto každým zhlédnutím a braním důrazu na všechno to skryté poselství Mechanický pomeranč nádherně zraje. A se dost možná skutečně jedním z nejzásadnějších filmů všech dob......

Quentin Tarantino nemá přezdívku magor z videopůjčovny pro nic za nic. Jeden z nejznámějších režisérů a scenáristů současnosti nepotřeboval žádnou filmovou školu, vše co umí a zná se naučil skrze koukání na filmy, které dokázal nakoukat i skrze práci ve videopůjčovně. Jeho filmy jsou tak díky tomu protkané popkulturními odkazy a především i poctami filmů, které si Quentin během pracování ve videopůjčovně zamiloval. Přes filmy takových legend jako Stanley Kubrick či Akira Kurosawa přes pokleslé žánry jako westerny po vyložené brakové záležitosti. Ten člověk ovšem již ve videopůjčovně věděl, že se narodil pro víc. Že se narodil pro to nejen filmy nakoukávat, ale rovnou je i točit.   Tarantinův režijní debut ve finále vznikli za nějakých skromných 1, 2- 3 miliony dolarů, mohlo být ovšem mnohem hůř. Nebýt svého kamaráda producnta Lawrence Bendera, který se pochlubil tím, jaký má jeho kamarád připravenou revoluční gangsterku, film mohl vzniknout za pár tisíc pořízen na 16mm film s Tarantinovými kamarády v hlavních rolích. Jenomže právě Tarantinův upovídaný kamarád udělal své a i proto se ve filmu objevil i Harvey Keitel (který sám do projektu investoval 200 tisíc a spokojil se s pozicí koproducenta), ale také Tim Roth, Steve Buscemi či Michael Madsen na počátku svých kariér. A ikonická záležitost, která Tarantinovi definitivně ušila koberec do Hollywoodu byla rázem na místě.   Gauneři jsou v rámci kariéry Quentina Tarantina víceméně takovým demem. I přes malý rozpočet už tehdy Tarantino dokázal předvést v podstatě vše, co je spojeno i s jeho navazující tvorbou a naznačit, že by s větším rozpočtem mohl v následujících letech předvést ještě zajímavé věci. A také, že je předvedl. Bavíme se ovšem pořád o začátku 90. let, kdy se to celé bez produkčních kompromisů neobešlo a Tarantino měl ještě před sebou dlouhou cestu, aby se stal tím tvůrcem, který si může točit, co chce a s kým, co chce. Fikaný scénář, vtahující vyprávění, výrazné postavy, černý humor či špičkovou hudební dramaturgii ovšem člověk mohl nalézt už právě tady.   Už první scéna ostatně začíná diskuzí na téma ´´ o čem vlastně je píseň Like a Virgin od Madonny ´´ a dojde i na takové pohledy jako, že je píseň metaforou pro velké přirození či stesk nad bývalým panictvím. A pak dojde na pár minutovou diskuzi na téma ´´ proč nedávat dýško ´´. Úvodních 7 minut už tak o sobě dokáže vypovídat o přístupu Quentina Tarantina, kdy se na první pohled může snadno zdát, že ty diskuze vlastně nikam nevedou, přesto působí, že je někdo psal s neskutečným zápalem. A musel si sám pohonit triko nad tím, jak na vysoké úrovni ty dialogy jsou.   V podstatě nezávislých podmínkách změnil Tarantino přístup k heist filmům. I proto, že v pravé definici vlastně Gauneři heist movie nejsou. Především proto, že se film odehrává před a po loupeži, nikdy během ní (i proto, že na loupačku nezbyl rozpočet). Na tom ovšem dvakrát nesejde, protože to nejdůležitější skutečně přichází až poté. Zjišťování, kdo je krysa a kdo za zpackanou operaci může. Parta nebezpečných gangsterů tak podezřívá sama sebe, Tarantino v průběhu dokáže vykreslit charakter každé stěžejní postavy, navzájem je tím od sebe odlišit a dokázat, že těmhle gaunerům by člověk do rány dvakrát skočit nechtěl. I když je pro ně role drsňáků možná jen přetvářkou z povolání.   Tarantino už zde dokáže přeskakovat mezi atmosférou, mezi černou komedií a ryzím thrillerem. Málokterý filmař dokázal přijít s násilím, které by bylo vyloženě vtipné (Tarantino tomu ostatně nasadil korunu scénou průstřelu hlavy v autě v Pulp Fiction), v případě Gaunerů je ideálním příkladem scéna tance Mr. Blondea, která skončí useknutím jednoho ucha. Tanec Mr. Blondea dokáže být záměrně úsměvný a zároveň mrazivý, především v rámci dohry, kterou tohle taneční vystoupení předvede. Tarantino už zde předvedl, že to jde.   Nelineární vyprávění, které dohromady skládá funkční mozaiku od A do D a skutečně ve finále vůbec nesejde na tom, že loupež v akci není nikdy vidět. V nezávislých podmínkách si prostě Tarantino mohl natočit přesně to, co chtěl a při limitech v oblasti nákladů dokázal naservírovat tu pravou divočinu, která mohla těžit i především z toho, že byl Tarantino začínajícím tvůrcem, jehož přístup se tak nemohl okoukat. A i když to s Tarantinem v následujících letech bylo jak na horské dráze, Gauneři budou dost možná jednou jeho kariéru jako takovou vystihovat nejlépe.   Tarantino se vždy snažil o to, aby jeho postavy působili realisticky i ve vzájemných diskuzích. Filmové a jiné popkulturní reference, které tak mohou v jistých momentech působit tlačené na sílu filmovým geekem jsou ve skutečnosti věrohodné a především se už u Gaunerů ukáže, že se možná vyplatí detailně vnímat libovolný dialog. Ať už to je totiž pro vývoj děje důležitější nebo ne, o postavách se rázem dozvíme mnohem víc. A naznačí tak, kdo z postav je škrt, psychopat nebo povahově ideální kandidát na krysu v kurníku.   90% film stráví v jedné garáži a přesto to bohatě stačí. Především i díky tomu, že má film solidní tempo a jeho děj se vejde pouze do hodiny, 40 minut. Možná by šlo s větším rozpočtem film i lehce natáhnout a postavám jako Mr. White nebo Mr. Pink dodat ještě více prostoru, automaticky by ovšem tím více hrozil paradox natahované kaše. A v rámci těch 100 minut je těch vyhrocených konfrontací, poodhalování minulosti a především osudového vyvrcholení akorát.   Tarantinovy proslulé dialogy si navíc už od úvodní scény neberou servítky, stejně jako celí Gauneři a následně i zbytek Tarantinovy tvorby. Například proslulou scénu s Mr. Blondem si musel Tarantino tak trochu vydupávat, už tady měl ovšem štěstí, že měl prakticky volnou ruku, která mu následně vydržela i po zbytek kariéry. Právě i politicky nekorektní dialogy a nebrání si servítek patří mezi hlavní trademarky Tarantinovy tvorby a ve srovnání s tím, co Tarantino nakropil později jsou Gauneři možná ještě pořád ještě procházkou růžovou zahradou.   Kouzlu Gaunerů pochopitelně přispěl i proslulý Tarantinův čuch na hudební dramaturgii. Takovou scénu tance Mr. Blondea s velkým finále by rozhodně nebyla tak ikonická bez písně ´´ Stuck In The Middle With You ´´. Tarantinův na první pohled krapet podivný a přesto ve finále funkční výběr hudby byl ve finále též k prospěchu věci a už od Gaunerů může být člověk prakticky zvyklý na to, že má Tarantino vkus i na hudbu. Soundtrack plný Little Green Bag, Hooked On A Feeling i právě Stuck In The Middle With You budiž důkazem.   Už tady holt byli zárodky kouzla Quentina Tarantina, které Tarantino dokázal utvrdit i silným finále, které zároveň i po letech nechává otevřené spousty otázek (především ohledně osudu Buscemiho Mr. Pinka a jeho potencionálním výskytu v jiném filmu Quentina Tarantina). Gauneři nebyli velkým hitem, pozitivní ohlasy a zájem mnoha producentů i hereckých hvězd s Tarantinem spolupracovat ovšem magorovi z videopůjčovny dveře do Hollywoodu definitivně otevřel. A zbytek už je historie.....