Snorlax

Krásně budované tajemno a záhadno je korunováno mistrovskou pointou. Záhadou největší však zůstává, jak s takhle minimalistickou výpravou tato prakticky jednoaktovka dokáže vyvolat tolik napětí. Na radu pana Serlinga si skutečně raději všechny nejdříve pečlivě prohlédnu.

Smutná, až zádumčivá povídka mne vede k zřejmě nechtěnému zamyšlení, jaké to asi musí být, když je někdo poslední obětí války. Ten optimismus a laskavost, které z Lincolna prýštily bych ráda potkávala i na jiných místech.

Ani opravdu televizní zpracování nedokázalo deklasovat tento napínavý horor. Ani několik začátečnických technických chyb kameramana a jeho party nedokázalo zhatit průběžně krásně budovanou atmosféru. Serling se zbytečně nepáře s nějakým vysvětlováním, ponechává na divákově fantazii, aby mu objasnila, jak se to všechno mohlo stát.

Velmi neamerické poselství v jednom z nejméně napínavých dílů Zóny.

Na to, co se tento dokument snaží vykřičet do světa, je neuvěřitelně plytký. Je mi líto, ale takhle se varovný prst nezvedá, takhle na sebe ukazují děti, když na někoho chtějí žalovat. Nezajímavá forma zamrzí o to více, že téma není profláknuté. Snad se ho příště ujme někdo šikovný s větší dávkou odvahy.

Za tohle muselo Sterlinga postihnout scenáristické nebe, od samého začátku se můžete pokoušet hádat pointu, ale je to naprosto marné. Půlnoční slunce patří k nejkrutějším epizodám Zóny, zároveň také k nejnapínavějším. Perfekcionisticky dotažené masky a kostýmy jen podtrhují zoufalství postav, z obrazovky sálá neskutečné horko, jinými slovy opět zcela bezchybná atmosféra.

Díl, u nějž si říkám, že je škoda, že se odehrál jen v Zóně soumraku, nikoliv v realitě.

Quidquid id est, timeo Danaos et dona ferentes!

Těžce se smiřuji s tím, když nanicovatá slepička má být konkurencí pro krásnou ženu jakou v té doby jednoznačně Simone Signoretová byla. Takže plně chápu pocity hlavního antihrdiny. Řešení romantického trojúhelníku není nikdy správné, vždy odejde někdo zraněn a většinou to bývá ten, který si to nejméně zaslouží. Zde nám k tomu hrála pompézní hudba, která by se bez potíží umístila v hitparádě inauguračních obřadů, jako hudba filmová však příliš šancí nemá. Charisma Signoretové vytáhlo tento snímek z průměru a dodalo mu lesku alespoň v těch scénách, v nichž se objeví, což je bohužel tak maximálně polovina snímku.

Mám takový dojem, že nějakou Marshu potkávám každý den.