Snorlax

Jak jsme již od Penna zvyklí, rozvíjí svůj romantický příběh, na jehož pozadí se odehrává několik minoritních odboček. Jednoznačná inspirace Dvořákovou Novosvětskou je poněkud nezvyklým atributem v Pennově tvorbě, ale dlužno dodat, že se svého výkladu zhostil nadmíru dobře. Výrazně se zaobírá tóny odcizení v cizím světě, konfrontuje ideál Ameriky se skutečností, nezapomíná i na poněkud chladný stesk po domově a vše prokládá občasným až křečovitým patriotismem v opozici právě vůči stesku po bývalé vlasti. Penn jako obvykle nekarikuje své postavy, ani když by si to možná zasloužily, navíc opětovně střemhlavě míří na území kýče, kterému se s virtuozitou mistra znovu a znovu šikovně vyhýbá.

Takhle má vypadat závěr! Navíc téhle epizodě věřím, že je naprosto pravdivá, protože to vysvětluje, proč Serling psal, jak psal. Matheson si v mých očích zcela očistil svoji poněkud pošramocenou scenáristickou pověst.

Skvěle rozehraná hra obyvatel podivného městečka se zbloudilým mužem nese snad všechny důležité znaky mysteriózního hororu. Beaumontův příliš smířlivý konec mi ale není blízký, dovedu si představit Serlingovu překvapivou a zajisté depresivní pointu, která by mě potěšila mnohem více.

Vysvětlování funkce počítače na trpaslících povýšil Clif na bezvadnou hru pro děti, které nahradily trpaslíky a podařilo se jim správně sečíst 2+3, Na tomhle příkladu to už vážně musí pochopit každý.

Film se poměrně dlouhou dobu tváří jako naprosto nevinná romance, mezi jedním stárnoucím mužem a mladou dívkou postupně vzniká milostný vztah. Jen občas se objeví malá indicie toho, že vše není úplně tak, jak by mělo být. Pomalu houstnoucí atmosféra je umocněna kontrastní romantickou hudbou, světlými barvami a poetizující kamerou. Jen občas probleskne paralelní svět, možná sen, možná myšlenka, možná realita. Čím častěji a hlouběji se noříme do druhého světa, tím méně si jsme jisti tím, co je vlastně zač. Surrealistické scény se obtáčí jako liány kolem života hlavního hrdiny. Divák je nucen zpracovat nepřeberné množství informací. Mnohdy jsou natolik protichůdné, že je složité infiltrovat Miikeho způsob myšlení, ale pokud se to podaří, budete odměněni poznáním, že horor nemusí mít zákonitě hloupý scénář.

Amerika miluje rytmus a já také, z černošské hudby zde nezazněly snad jen spirituály. Tolik hudebních stylů, které spolu tak krásně ladí, to se potká málokdy. Pak již ani nepřekvapí, když se scatující Sam spolu s celým orchestrem promění v uhlazené gentlemany v bílém. Místo se najde i pro country cajdák, který dostane na frak mimořádně zdařilou choreografií. Vše úhledně zabalené do povedené komedie. Sekvenci v country clubu jsem považovala za nejvtipnější část filmu, ale pouze do návštěvy finančního úřadu, tam se hudební komedie proměnila v dokonalou crazy komedii. Z Blues Brothers se vyklubla výtečná směs nejen hudebních žánrů, ale vlastně i těch filmových.

Škoda, že to nejde udělat i v reálu.

Boj se strážnými je sice poněkud úsměvný, ale ani to nezkazí celkový skvělý dojem z této epizody. Opět se jedná o zajímavé zamyšlení, tentokráte na téma likvidace vlastního druhu. Znovu musím povyskočit radostí nad formou zpracování, které snese srovnání s moderními celovečerními filmy, i když logicky mírně zaostane v oblasti triků. Ale já u filmových tvůrců více oceňuji invenci, než schopnost práce s počítačem, takže i ty jednoduché triky mi vyhovují.

Nádherně poetické, milé zastavení u krásné lidské bytosti. Zvláštní je, že v amerických filmech jsou smrťáci kultivovaní sympaťáci, z Lohniského šel strach.

Milá romantická povídka s výborně hrajícím Bobem Duvallem trpí nemocí politiků, čili schopností říci málo na velkém prostoru.