Snorlax

O nové vlně natočila mnohem zajímavější dokument Česká televize. Dungarpur se široce rozkročil a pokusil se zasadit Menzela do dobového kontextu, srovnat ho s vrstevníky a pokusit se ho zarámovat politickou situací. Pro cizince mohou být kontextuální informace možná zajímavé a třebas i důležité pro pochopení. Leč pro pochopení vlastně čeho? Menzelovým postojům a myšlenkám není v téměř osmihodinovém dokumentu věnován skoro žádný prostor. Ale nelze říci, že by zde sám Menzel nehovořil. Bohužel to, co by mohlo být zajímavé pro diváka znalého československých filmů, zabere tak půl hodiny. Nejsem zásadně proti, když se dokument o českém filmaři věnuje rokům 1968 a 1989, ale nepřijde mi adekvátní, že naprosto ignoruje hlavní postavu dokumentu a její postoj k těmto událostem. Místo toho se dozvíme o pohledu mnoha jiných tvůrců na tyto dva milníky našich dějin. Dungarpur si ukousnul příliš velké sousto a zadusil s ním málem nejen sebe, ale i své diváky. Dokument je roztříštěný, dramaturgicky naprosto neuchopitelný a přeskakuje z vedlejší koleje na vedlejší kolej. Jestliže mi dokument o Menzelovi sdělí jako jedinou novou informaci v průběhu sedmi a půl hodiny, kde Menzel prožil dětství, určitě nebudu mít důvod se k němu vrátit.

Chápu, že je složité natočit něco nového a objevného o Beatles, ale tenhle povrchní průlet jejich největšími hity je naprosto o ničem. Dvě, tři okrajové zmínky o tom, proč, jak dál a kam se případně posunout mohou být zajímavé pro někoho, kdo dosud o Beatles neslyšel. To, že někdo umí natočit hraný film, neznamená, že bude umět natočit i dokument. Howard je toho jasnou ukázkou. Jedna hvězdička za nostalgii a jedna za hudbu, která by si zasloužila hvězdiček pět, ale ne v tak odbytém dokumentu.

Je to takové naivní, až je to roztomilé. Na ukrácení dlouhé chvíle je to ideální film, na jakékoliv jiné využití je zhola nepoužitelný.

Harry má nevlastního syna Olega a oba jsou Norové. Harry k tomu pije jako Dán. I když se příběh odehrává v Oslu, neustále se pohybujeme na zasněžených pláních. No jo, jenže já mám celkem ráda Fassbendera, takže tomuto nevýraznému, po povrchu klouzajícímu filmu mám problém dát objektivní dvě a musím nadhodnotit.

Překvapivě okouzlující vizuál umožňuje v jakékoliv chvíli stopnout film a vnímat ho jako impresionistický obraz. V mírné mlze zahalená spoře oděná ženská těla se vynořují před kamerou, aby nám všetečně zprostředkovala dialogy žen, které s nenuceností hovoří o naprosto všem možném. Od hlubokých myšlenek stáčejících se k tématům války, přes erotické touhy, předávání zkušeností, averze i obyčejné tlachání. To vše v sevřeném prostoru i čase lázní.

Nejvtipnější moment nastává, když stojí Suchánek vedle Jegorova, na Svěráka trošku málo.

Dokument stejně milý jako Poirot sám.

Kratinký, oslavný medailonek osobnosti, o které jsem se dozvěděla díky japonskému filmu. Opět se odkryl jeden z velkých problémů současnosti. Ti, kteří by měli být oslavováni, jsou zapomenuti, a za vzor jsou nám dávány celebrity, jejichž hodnota je srovnatelná s hodnotou vyhořelého jaderného paliva.

Michal Dlouhý ani náhodou nepřipomíná bratra, dost dlouho mu trvalo, než se naučil hrát. A v době natáčení této inscenace to ještě neuměl. Nejlepším hercem je jednoznačně jako vždy výborný Josef Somr. Nejhorší práci odvedli ruchaři, za něco takového měli připlatit, že se směli účastnit.

Jako kraťas by to bylo velice funkční, sdělení o propojenosti všeho živého se dalo bez potíží vměstnat do pár minut. Svým způsobem je to velmi podobné Playtimu, jedno sdělení v několika variacích. Já vím, že opakování je matka moudrosti, ale bohužel patřím do té kategorie diváků, kterým myšlenku stačí říci jednou, při častém opakovaní na ni zanevřou.