Jeoffrey

Tokyo Revengers se mi líbí, má to zajímavé prostředí, dobrý nápad, i když je to zase jen trochu variace na "Zachraň roztleskávačku, zachraň svět" a sympatické postavy. Také nám zdařile ukazuje za co je nutné v životě bojovat a z jakých důvodů by člověk neměl utíkat z boje, i když třeba nemá šanci ho vyhrát. Přeci jen Takemiči není nejsilnější ani nejchytřejší postava v seriálu, jen prostě má určitou možnost, jak věci změnit a díky své sympatické tvrdohlavosti a občasnému přesvědčení, že hlavou zeď prorazíš, si zasloužil mé sympatie. Jsou tu ale dvě věci, které za sebe moc nechápu a které mě možná trošku štvou. Zaprvé cenzura. Cenzurování určitých symbolů, které mají nějaký význam jenom proto, že je někdo v minulosti zneužil a dal jim význam jiný, považuji za hloupost. Neměli bychom spojovat dvě různé věci a tabuizovat nějaký symbol jenom proto, že si ho kdysi vybrala jedna parta magorů, obzvlášť když sám o sobě má význam úplně jiný a i tady je používaný z úplně jiných důvodů. Po pravdě jsem nikdy nepochopil ani cenzurování hákových křížů v některých zemích v Doomovi, kde ten symbol má přesně ten rádoby špatný význam, ale dobově a logicky do té hry prostě patří. Tahle globální snaha o to někoho nenaštvat a být maximálně korektní je někdy opravdu přehnaná a tady zrovna za mě až pitomá. Druhá věc je samotné cestování v čase. Pokud jdu do minulosti a něco v ní změním, především pokud změním svojí budoucnost, pak když se vrátím zpátky, nemělo by mě to taky nějak ovlivnit? Tady to funguje přímočaře, hrdina se vrátí do minulosti, provede změnu, vrátí se zpátky a neví, jaké měla ta změna následky. Jeho současné já je tím psychicky naprosto nepoznamenané. Na jednu stranu to dává seriálu jistý nádech tajemnosti, kdy nikdo, včetně hlavní postavy, netuší, jak to v přítomnosti bude teď zrovna vypadat, na druhou stranu se nějak nedokážu dokopat k tomu, abych takovému cestování časem plně věřil. Stejně tak divné je i to, jak tyhle změny (ne)vnímá Naoto. Kdybych to chtěl rozebírat podrobně, pak bych nejspíš narazil i na nějaké ty paradoxy (pokud vyřeším to, proč jsem šel zpátky a to se nestane, tak by se vlastně nestala ani samotná cesta zpět?). Ovšem co já vím o cestování časem... Ale i tak je Tokyo Revengers dobré drama s fungujícími emocemi, které stojí za sledování a nemám problém mu dát 8/10 a těším se na další díly, protože nezvratný osud je nezvratný osud!

Kdybych to měl shrnout jen do pár slov, pak mi naprosto stačí – je to blbost! Ovšem alespoň ze začátku mi to přišlo jako docela zábavná a originální blbost, u které jsem minimálně u prvních dílů ještě dokázal najít nějakou tu logiku s fajn nápady a chvilku to u mě i zabíralo. Dokonce i celá romance s gorilou mi přišla docela zábavná, ale v momentě, kdy Seiči a Saria opustí les, už to začíná být jen solidní nuda plná žánrových klišé se snahou v každém dalším díle o větší a větší kraviny. Stejně tak nějaká logika levelování a získávání nových schopností jde strašně rychle do háje a hlavní hrdina dostává schopnosti přesně podle potřeby a stylem, jako kdyby je po něm někdo doslova házel. A úplně stejně to funguje i s harémem. U Sarii to ještě bylo docela OK, Artorie taky budiž, ale pak už to začne vypadat úplně stejně jako se schopnostmi, zkrátka i ty waifu jako by autoři hlavnímu hrdinovi doslova házely na hlavu a působí to pak už jen pitomě. A Seiči se všemu neustále diví, a to s hlasem Hira Šimono a vám hned dojde, že to je prostě jeho další Zenicu a uši krvácí. Ze zábavné blbosti se stane obyčejná nudná blbost a pak šílená blbost, na kterou koukáte jen proto, že vás zajímá, jak moc velká blbost to ještě bude. Na druhou stranu seriálu se nedá upřít, že ví, že je blbost, a tak se nebere nějak extra vážně a jen se snaží vymýšlet další a další kraviny, aby vás zabavil, což se mu ale ne zrovna daří. S trochou dobrého scénáře to mohla být super parodie, kdyby se autoři místo jízdy v zaběhnutých klišé kolejích pustili do jejich bourání, což se jim alespoň na pár chvil na začátku povedlo, ale takhle – je to jen blbost! Sám nevím, jestli bych chtěl další díly, nejsem si jistý, jestli mě zajímá, zda má příběh i nějakou promyšlenou linku na pozadí s králem démonů, protože spíš čekám, že to bude ve výsledku jen další haluz. Stejně nevím, jestli chci vidět, co bude, až se Seiči potká se svým ansámblem s nudným zbytkem své školy. Spíš si myslím, že už mám dost… 4/10

Původní komentář z 26.9.2020: Tohle přeci nemyslí vážně, nebo ano? Už jsem toho o tomto anime napsal hodně ve zdejší diskuzi a i ve svém deníčku, ale pořád si připadám, jako kdybych ještě neřekl vše. Když si tak rovnám v hlavě letošní sezónu a hledám anime, které mě bavilo nejvíc, tak ten neposedný, zlomyslný malý chlapec ve mě, který miluje zábavu a ulítá na divných věcech, prostě křičí, že tohle anime bylo něco úžasného! Občas v dlouhých chvílích jsem si říkal, kým bych chtěl být, kdybych byl reinkarnován do nějakého fantasy světa a ještě nedávno byla moje odpověď Momonga (protože být drsný, silný dvoumetrový kostlivec s vlastním harémem a strategickou genialitou by bylo sakra fajn, navíc mám slabost pro záporáky), ale dnes si říkám, že bych možná chtěl radši být Anos Voldigord. Házet krutopřísné hlášky ve stylu "opravdu sis myslel, že tohle zabere", donutit tsundere dívku, aby se v mé přítomnosti chovala roztomile, mít vlastní fanklub, který o mě skládá písničky a být tak silný, že mě nikdo a nic neporazí - to je overpover fantasy nového levelu. Viděl jsem hodně anime se silnými hrdiny a žádné nebylo takhle zábavné a pitomé zároveň. Dlouho jsem se u něčeho takhle nesmál a zároveň mi vše přišlo tak zatraceně cool. Roztočit hrad jako káču, s písní fanynek v zádech předávat poselství míru silnější než celé hnutí Hippies, být krutý, ale spravedlivý. Anos je splněným snem o dokonalém hrdinovi se stoickou povahou, přelevlené postavě, která ale nepůsobí hloupě, muži který se umí chovat k ženám. Jeho tresty jsou přísné, ale uspokojivé. Navíc tolik meme materiálu a podivného cringe jsem v anime seriálu taky dlouho neviděl. Miluji originalitu a tady jí dostávám spousty, je to hromada splněných snů z jiných klišé fantasy anime, kdy jsem si říkal, co by teď udělal opravdu dobrý hlavní hrdina. Ale je to hodně o hlavním hrdinovi, zastiňuje všechny a pouze když sám dovolí se nějaká postava dostane na výsluní. Jediný, kdo s ním trochu drží krok, je Lay, který mi přinesl během pár dílů lepší romantickou linku než celé Stmívání a jejich vzájemné souboje už od toho prvního mají opravdu jiskru i pár hodně divných momentů (takže je to i trochu bromance). Líbila se mi i akce, mělo to spád. Prostě tohle pro mě byl zážitek - každou sobotu, hned jak vyšel nový díl, jsem byl u toho a většinou jsem odcházel dobře pobaven a plný očekávání, čím mě příště překvapí. Bál jsem se, že se ta míra bláznivosti vyčerpá, že to spadne do nějakých klišé, že to Anos se svým charizmatem neutáhne - nic z toho se nestalo a v každém díle bych našel něco z čeho mi šla brada dolů a já padal do kolen, jak moc přepálené, pitomé, nebo naopak skvělé to bylo. Na druhou stranu je tu ale ten klidnější hlas v mé hlavě, který říká, že tomuhle přeci nemůžu dát pět hvězdiček a postavit to mezi ty nejlepší seriály, které jsem kdy viděl, vždyť to přeci byla přehnaná blbost. A tak se obě tyto části mé osobnosti shodli na kompromisu, dám teď ty nejsilnější 4* co znám a budu o tom mluvit kde se dá a s kým se dá a třeba najdu někoho, kdo z toho byl také tak unesený jako já, i když tady to asi nebude. Ale hodnocení na jiných databázích mi dávají naději, že jsem se nezbláznil, že můj vkus možná není až tak šílený a že to bylo vážně super anime a až se mi to rozleží v hlavě, pak se vrátím, plný sebevědomí a se slovy "snad jste si nemysleli, že mě něco zastaví" to hodnocení možná zvednu (minimálně až se na to někdy brzy ještě jednou podívám). Absolutně absurdních 8,4/10

Na In/Spectre mě nejvíc baví, že nejde v klasických šlépějích nadpřirozených detektivek, kde se někdo snaží vyřešit nějakou záhadu. Ne tady tolik nejde o vyřešení samotné záhady, ale spíš o různé možnosti jejího vysvětlení. V posledním díle zazní cosi o tom, jak je lidská mysl silná a že dokáže skoro u všeho stvořit nespočet různých možností a přesně tohle mě opravdu hodně fascinovalo. Hlavní hrdinka dokáže servírovat více či méně pravděpodobné verze toho, co se mohlo stát a zároveň postupně nahlodávat vaše přesvědčení tak, až vás vlastně přesvědčí třeba i o tom, že nebe není modré, voda není mokrá... To jak to dělá je opravdu hodně ukecané a tak fanoušci čiré akce budou asi strádat, ale pokud rádi přemýšlíte, spekulujete, nebo vás alespoň baví se na různé věci dívat z vícero pohledů, pak budete uneseni a bude vás to bavit. Když k tomu přidám, že nadpřirozeno funguje, hlavní postavy mezi sebou mají tu správnou chemii (ano, i já si vzpomněl na Gosick), tedy anime je zajímavé i když se neřeší žádná nadpřirozená záhada, pak máte opravdu nadprůměrný zážitek i pro náročnější diváky a celkově chytrou a zajímavou podívanou. 7,5/10

Takové docela obyčejné relaxační anime o mladém chlapci, který se svými tisíci a jedním slizem vyřeší s klidem a úsměvem každý problém. Trápí vás nebezpečná monstra v sousedství, nebo třeba jen zažraná špína na vašich nových šatech? Tix, tedy vlastně Ryouma tohle všechno vyřeší! Bez zbytečných dramat v naprostém klidu a pohodě, u čehož se vám možná bude dobře odpočívat. Když se ale zamyslíte a zadíváte, pak si možná všimnete, že po stránce animace to není nic moc a třeba takové koňské spřežení v pohybu tu vypadá hodně podivně. Také se možná budete zamýšlet nad tím, že celá isekai premisa o tom, že se skoro čtyřicátník dostane do těla malého chlapce, je tu úplně zbytečná, nevyužitá, skoro až neexistující. Hlavní hrdina se nechová jako muž v nejlepších letech, znalosti nabyté zkušenostmi využívá sporadicky. Zkrátka kdyby se isekai vynechal a prostě jen autoři operovali s random vybraným mladým chlapcem požehnaným od bohů, pak by se skoro nic nezměnilo. Každopádně o příběh tu nejde, napětí sem nepatří, na romantiku je brzy - tohle je prostě jen takové to odpočinkové anime na ukrácení času a k příjemnému nedělnímu šlofíku. Nic víc, nic míň, za měsíc si něj nevzpomenu, ale svůj účel pro mě splnilo. 5/10

Pro pravidelného hráče fantasy RPG her je toho tady tolik špatně, že bych měl být rozlícený už jenom nad tím, že v té fiktivní blízké budoucnosti vůbec někdo vydá takovouto hru. Tvůrci evidentně nikdy neslyšeli slovíčko "rovnováha" (slavné anglické spojení "balanced game") a tak se z hrdinky stává postupně spíš finální boss se schopnostmi, nad kterými zůstává rozum stát. A pak je tu ještě způsob, jak k těm schopnostem Maple přichází. Člověk si říká, že tahle holčina, kdyby byla v Artušovské legendě, tak prostě zakopne o Excalibur cestou na záchod. Racionálně se na to dívám naprosto nepřesvědčen, že by něco mohlo takhle fungovat, existuje tu neskutečné množství náhod, které vše posouvají na stále absurdnější level, schopnosti se kombinují tak, že naprosto zalepí jakékoli případné reálné omezení naší hrdinky a nečekaně - je to výborná zábava! Je to jako sledovat malé dítě, jak lupou pálí mravence a má z toho strašnou radost. Něco ve vás křičí - sakra, tohle je přeci špatně, ale když vidíte to zaujetí a neskrývanou radost té nevinné lidské bytosti, tak vás to nějak divně hřeje u srdce... Vše je tu bláznivé, veselé a hravé a tak jsem chvílemi nevěděl, jestli zrovna sleduji Pokémony, Godzillu, nebo nějaký nový Gundam. Navíc je potřeba pochválit animaci, obzvláště souboje jsou propracované a animačně na velmi dobré úrovni. Zkrátka dobře se na to kouká, je to hodně zábavné i nápadité a se spoustou sympatických postav. Proto i já se zákonitě přidávám do fanklubu naší Maple. "Cute girls are breaking my game!" 8/10 P.S Chtěl jsem přihodit nějaký ten laciný Bethesda vtípek a přirovnat některé okamžiky ze seriálu třeba k videu z Falloutu 76, kdy se objeví obrovský Prydwen, ale tak třeba příště...

Intenzivní romantické škádlení je asi dalším z oblíbených témat japonských autorů. Začalo to Takagi, která byla ale jen taková hravá a dětinsky nevinná, pak přišla Uzaki, která tomu přidala velkou ztřeštěnost a trochu té nechtěné erotiky a teď jsme u Nagatoro, která to vše zase posouvá o něco dál. Začnu prvním dílem, u kterého jsem to málem dropnul. Po pravdě tady to vzali hodně zostra a já si u něj říkal: "Tohle není škádlení, tohle je úplně obyčejná šikana!". Ze začátku mě to moc nepřesvědčilo, přišlo mi to hodně drsné, zbytečně přesexualizované a ani jsem nedokázal mít rád hlavní hrdiny. Říkal jsem si, že nechápu, proč se senpai nějak neohradí, proč něco neudělá, nadával jsem mu do zatracených slabochů a bláznivých masochistů... A po pravdě jsem neměl rád nějak extra ani Nagatoro, nemám rád lidi, co šikanují druhé, protože dokazovat si svojí převahu na někom slabším považuji obecně za ubohé. Naštěstí se to ale postupem času začalo zlepšovat, postupně jsem to začal brát s mnohem větším nadhledem, dokázal jsem se u vtípků bavit a sledoval jsem, že ten ze začátku hodně divný vztah se začíná docela realisticky a sympaticky vyvíjet. Brzy jsem pochopil, že Nagatoro není ani z poloviny tak špatná, jak jsem si myslel a že má také své slabé stránky, které se snaží ukrýt tím, že dělá pravý opak toho, co si myslí, nebo jak to sama má - popření se tomu myslím v rámci psychologie říká... Dokonce i senpai začal být snesitelný, měl okamžiky, kdy jsem uvěřil, že ty balls někde opravdu má schované, i když na svojí trýznitelku si nikdy nedovolil, což ale časem, jak se jejich vztah vyvíjel, začalo být čím dál logičtější. Také jsem začal vnímat, že Nagatoro je unikátní svou prací s výrazy některých postav, protože řekněme si upřímně, že třeba "Nagatoro smug faces" je něco, co v anime běžně neuvidíte. Stejně tak se dá poznat, že autorem je muž, který se ještě nedávno živil psaním hentaie (a některá jeho díla jsou vážně slušný bizár, třeba když si hrál s opicemi - věřte mi, tohle nepotřebujete vidět!), protože postupně začnete vnímat, že v určitých okamžicích dokáže hodně dobře vystihnout a navodit sexuální napětí, což dává tomu škádlení větší sílu a hloubku. Takže ve výsledku sice pořád nejsem přesvědčený, na rozdíl od jiných, o tom, že bych chtěl mít vedle sebe někoho, jako je Nagatoro, ale postupně jsem si ten seriál vlastně i docela oblíbil a tak mu dokážu bez problému dát silné 3*. 6,4/10

Nový film od režisérky Sora jori mo tói bašo (paní Acuko Išizuky) má v určitém ohledu podobný modus operandi, ovšem není tak zábavný ani poutavý, jako již zmíněný seriál. Ano, má to skvělý a silný konec, kdy vše krásně zapadne do sebe a drobné náznaky, které paní Išizuka skrze celý příběh zanechala, začnou dávat smysl, plus se dostaví jistý efekt překvapení, že tohle jsem tak nějak nečekal a radost z podtržení toho, co vlastně bylo tím hlavním tématem filmu, protože po většinu času to jen vypadá jako taková obyčejná malá dobrodružství tří kamarádů. Na druhou stranu ale člověk musí v tom závěru docela přimhouřit oči nad některými věcmi, které dávají smysl pouze s jistou dávkou idealistického nadhledu. Největším problémem tak pro mě zůstává fakt, že opravdu zajímavá a nějak intenzivní byla až poslední zhruba čtvrtina filmu, zbytek byl jen takovým obyčejným docela civilním vyprávěním, občas plným rádoby hlubokých dialogů, které ale dostatečně nepodtrhuje děj na obrazovce. Vše začne opravdu fungovat až na samotném konci a finále, jak už jsem napsal, dost možná překvapí a třeba i zvedne předchozí spíše průměrný dojem nahoru, jako se to stalo u mě. Animačně je to slušné, hudebně výrazné a na konci opět dost povedené. 7/10

Sice jsem příliš nevěřil, že by mě mohl příběh zaměřený na lví tanec s obyčejnou příběhovou kostrou ve stylu outsiderů snažících se vyhrát turnaj zaujmout, protože jediné, co na tom působí ze začátku zajímavě je asi jen ten lví tanec, ale tím vyobrazením zdejších poměrů, silným sociálním přesahem a dobře zvoleným tématem, nebo chcete-li tím, co se vám film snaží především předat, si mě I Am What I Am nakonec vlastně docela získal. Jak už jsem psal, ze začátku mi to přišlo takové docela tuctové, ale postupně jsem se do toho všeho začal víc dostávat, našel si cestu k hlavnímu hrdinovi a pár dalším postavám, k tomu mě začala hodně bavit choreografie celého toho lvího tančení a to jak živě a působivě dokázali tvůrci vše vyobrazit. K tomu mě potěšilo, jak dospělé a závažné problémy postavil příběh hrdinům do cesty a že se autoři nesnažili něco idealizovat, či zkrášlovat. Díky tomu jsem si dokázal celé finále velmi solidně užít, chlapcům fandit a být spokojený s tím v podstatě hořko-sladkým závěrem. Animace je velmi solidní, během lvích tanců dokonce okouzlující, hudební podkres je také dobrý, i když mě tu příliš nezaujali zvolené písně a ani melodie, nebyla tam žádná výrazná, která by zůstala v hlavě. Sice to pro mě asi není vrchol a to nejlepší, co jsem z čínské animované tvorby viděl, jako pro Seffiho, ale solidní 4* si to určitě zaslouží. 7,5/10

Při pročítání svých starých komentářů jsem narazil na zmínku o tomhle hentai a uvědomil si, že na databázi chybí, což by vzhledem k faktu, že to byl první hentai, na který jste mohli jako vlastníci satelitu na německém kanálu VOX tahle v pátek po půlnoci narazit, mohla být možná docela škoda... Takže teď už tu je a já si můžu ohodnotit své první setkání s japonskou animovanou pornografií. Pro sedmnáctiletého chlapce na začátku nového milénia, který v životě nikdy nic podobného neviděl a kterého při sledování všech těch seriálů, jako třeba Yu-gi-Oh!, One Piece, Detectiv Conan na RTLII, vlastně ani nenapadlo, že by kreslené postavy mohli (nebo měli) mít sex, bylo zhlédnutí tohohle kousku něčím překvapivým. Do té doby mě nenapadlo, že bych něco jako hentai potřeboval vidět, že by mě to mohlo zajímat a nebo nějak rozšířit mé obzory ohledně celé japonské animované tvorby. Navíc jsem měl asi i štěstí, že jsem narazil na tuhle docela (ne)obyčejnou revenge story, která (ne)dopadne dle plánu, než kdybych třeba jako první viděl nějakou hrůzu s chapadly... A musím přiznat, že se mi to celé tehdy hodně líbilo, příběh byl ucházející, scény tak akorát, dokonce i ta cenzura byla dělaná tak nějak v pohodě. Takže mé sedmnáctileté já si Orchid Emblem výborně užilo, posunul mi obzory novým směrem a i dnes ho beru jako lehce nadprůměrný hentai (protože to má aspoň nějaký ten zajímavý příběh). Ovšem vzhledem k vší té nostalgii a vzpomínce na dojem, jaký jsem z toho tehdy měl budu těžce neobjektivní, vyjádřeno sexuálním příměrem - poprvé se nezapomíná...