Bluntman

Dokumenty pojednávající o výjimečné osobě si osobně dělím do dvou "pracovních" kategorií, kdy v první se nacházejí ty, které jsou sledem mluvících hlav a informací o daném člověku a druhé jsou natočeny přesně v duchu díla výjimečné osobnosti, o níž dokument je. Martin Slivka - "...muž, který sázel stromy" je druhým jmenovaným, protože do vyprávění vstupuje výrazný prvek v podobě folklorní hudební skupiny, která je rozmístěna s až chirurgickou pečlivostí v mizanscéně a jejíž písně s nadhledem shrnují určitou část života Martina Slivky, slovenského filmaře, který do svých filmů vkládal etnografický prvek. I kdyby jste toho o Slivkovi a jeho díle věděli hodně, přesto musíte ocenit, že každé informace a předkládaná fakta jsou doložená a pečlivost, s jakou se k věci přistupuje, protože jsou v dokumentu k zahlédnutí i úryvky ze školních prací lidí, které Slivka učil. Závěrečný výmluvný obraz, v němž se směšují dva nejvýraznějši prvky Slivkových děl - etnografický a dokumentaristický, aby se u Šulíka (nejlepšiho slovenského filmaře, kterého můžeme našim bratrům závidět) staly součástí fikce, ve mě vzbuzuje naději, že připravovaná Zlatá šedesátá nemusejí být pouze adorací dávno zašlého a co do teoretického přistupu překonaného.

Interview režirované Stevem Buscemim je první z trojice předělávek filmů holandského tvůrce Theo van Gogha, který chtěl přetočit své filmy na americké půdě - konkrétně v newyorskyćh lokalitách - s americkými známějšimi herci, ale s holandským původním štábem a se zachováním stejného tvůrčiho přístup, který jeden kritik v připadě Theo van Gogha nazval "novým filmovým jazykem" - snímat třemi kamerami jednu dialogovou scénu (první snímá detail jednoho herce, druhá detail druhého a třetí celek). Z úcty k tvůrci výše vytčené podmínky byly dodrženy a v Interview si malou cameo roličku střihla i Katja Schuurmanová, která v originale hrála onu bulvární hvězdičku se schopností lidmi manipulovat a zneuživat svůj intelekt za povrchní vystupování blondýny; potěši i narážky na režiséra originálu (o podpis herečce v restauraci si přijde jistý "Theo" a projíždějící kamion s jménem režiséra je také nepřehlédnutelný)._____ Zatímco van Goghova verze byla více psychologická a dala se rozlousknout prostřednictvím freudovského klíče (to, co postavy dělaly v minulosti a jakou měly výchovu má vliv na to, co dělají a jak se chovají v součastnosti), Buscemi do přiběhu lépe zapracoval výdobytky moderní technologie a jeho snímek, i díky rychlejšimu řetězení událostí posouvajícímu film k narrative twistu a kratši stopáži je tak divácky vděčnější. Víc vypovídá o tom, co nám média sdělují a jakým způsobem nám to podávají či spíše upravují._____ Vznik originálu podnítila samotná Katja Schuurmanová, která se chtěla zbavit nálepky soap-operové herečky známé jenom díky bulvárním zprávám o ní, v předělávce si zahrála Siena Millerová, atraktivní a chytrá i pohledná mladá herečka se šťastnou volbou rolí (anebo dobrým agentem?), která si nepotřebuje nic potvrzovat a utváři tak rovnocennějši "pár" s Buscemim. Škoda těch přidaných záběrů v závěru (eh), které až moc naznačují, v jinak velice věrné předělávce, která je snad ještě lepší než originál.

Největši problém téhle překvapivě nedisneyovské podívané spoléhající na inteligenci i toho dětského diváka je její nevyrovnanost, kdy se film potácí mezi poučenou postmoderní podívanou (ten film moc dobře ví o pohádkách, které předcházaly a jak skončily, odkazuje na ně a zmiňuje se o nich) cílenou na dospělé publikum znalé pravidel vyprávění a zákonnitostí pohádek se všim tím psychoanalytickým přistupem, jenž se na ně dá aplikovat, a na dětského diváka, jemuž jsou určeny kýčovité výjevy s nepovedenými digitálními triky a slapstickové, obstojně vypointované sekvence._____ Jason Isaac, jak je v petropanovských adaptacích zvykem, zde hraje postavu otce i Hooka, a v obou připadech jde o předtím nevídané uchopení postavy (zatímco otec je stylizován jako jednorozměrná postavička, Hook je trojrozměrná postava s emocemi a pochybami a divák si k němu vytvoří i určitý, nejenom záporný vztah). To stejné se dá napsat i o ostatních postavách, předevšim o Peteru Panovi a Wendy, mezi nimiž to jiskří a chemie je nepřehlédnutelná, jejich věk a pojetí některých scén dají vzpomenout, že o autorovi pohádky J.M.Barriem se šuškalo, že byl pedofil._____ Jenže film, který si je vědom toho, že Peter Pan je přiběhem o sexuálním probuzení a dospívání a který má spoustu zcizovacích prvků ve vyprávění a vypravěč je dokonce oslovován a je mu řečeno, že umře, má nevyrovnané pojetí fikčního světa Země Nezemě (když už kýčovitost, tak pořádnou a i s přepísklými a nepovedenými, lacinými triky, když už temnotu, tak nekaširovanou a původní) a přepálenou stopáž, i když slušné tempo. A hlavně ve zvoleném přistupu (dětský svět plný infantilního humoru a stylizace postav do jednorozměrných figurek a kýčovité výpravy, ten dospělý plný temnoty, nejednoznačnosti a emocí, s dvousmyslnými narážkami a znepokojujícími sekvencemi) jsou tvůrci nedůslední.

Naprosto zásadní "překladové" dílo Davida Cronenberga, které zrcadlí předchozí morální thriller Dějiny násilí a tématizuje celou tvorbu nejznámějšiho Kanaďana, je zároveň jeho narativně nejkomplexnějšim. (Všem lidem vyčitajícím filmu poslední patnáctiminutovku a konkrétně dva poslední zábéry: pamatujete na Dějiny násilí, na jídlo, které se tam servírovalo, a zkoušeli jste si přiradit narátora - onen předčítaný deník mladou 14letou zavraždénou prostitutkou - konkrétní osobě v jednotlivých scénách?) Malá restaurace s rodinnou atmosférou je zde vyměněna za velkou rodinnou, konfrontace s podraďnými padouchy ve třech čtvrtinách filmu a následné "kdo ve skutečnosti jsi?" v nemocnici, závěrečná scéna večeře... - Východní přisliby jsou jsou filmem, v němž se postava Tomma Stala/Joeyho z Dějin násilí nezbavila své násilné a i homosexuální minulosti. Zasazení do období Vánoc, upomínající na Rabid, dovoluje Cronenbergovi po rodinném filmu Dějiny násilí natočit ten nejlepši vánoční film, v němž jsou přebrány jednotlivé náboženské motivy se subverzivností Cronenbergovi vlastní a se sociální výpovědí o Východňářích na Západu scénáristy Stevea Knighta (Špína Londýna). _____ Zatímco v Dějinäch násilí se tvůrce až úzkostlivě vyhýbal všem cronenbergovštinám a jednu jedinou natočenou, upomínající na Videodrome, vystřihnul, Východní přisliby jsou cronenbergovské celé od první poklesle béčkové minuty do poslední zvrácené variace na happy-end, která je asi tím nejsprostšim, co si kdy jaký tvůrce dovolil provést divákovi._____ Iniciačním procesem, kdy se na jeho konci z člověka stane něco jiného a jemu se to možná zalíbí, zde neprochází jedna postava, ale dvě - muž a žena, přičemž nejdou spolu, jako tomu bylo v v existenZ, ale navzájem se tak nějak míjejí a ženský prvek představuje cronenbergovskou grindhouseovou tvorbu a ten mužský tu artovou._____ Stylizace Vigga do Cronenberga, mafiánské rodiny vory v zakone do filmového štábu, který je pro Cronenberga už jako rodina, protože s ním spoluprace dlouhé desítky let, je pak včetně závěrečného obrazu upřimným vyznáním tvůrce, z nějž se, aniž by dosáhnul statutu "prince", stal "král", který je ve skutečnosti dvojitým agentem, jenž rozvrací systém zevnitř._____ Je to geniální a sral jsem blahem každou pikosendu.

Joe Wright po jednom z nejbritštějších filmů všech dob, Pýše a předsudku, opět do hlavní role obsadil Keiru Knightleyovou a Pokáním potvrzuje, že je jeden z nejlepších filmařů součastnosti, kteří nemusí být umělci - stačí být opravdu zdatnými tvůrci, kteří umí vyprávět, popř. si s vyprávěním pohrá(va)t._____ Mírné výtky by směřovaly k tomu, že přece jenom osudy postav jsou mírně předvídatelné, pokud dáváte opravdu pečlivý pozor, a jak struktura vyprávění za použití nespolehlivého vypravěče a "vracecěk, které lhaly" slouži k zakrytí jednoduchého příběhu o lásce dvou lidí, kteří nemohli být spolu... ale když ono je to tak geniálně natočené._____ Zatímco v Pýše a předsudku Joe Wright prokázal, že obrazy mohou být krásné a divák potřebuje klasické hollywoodské vyprávění s příchutí austenovské ironie a šarmu i romance, v Pokání dokazuje, že obrazy mohou zraňovat (a nejenom obrazy, ale i špatně volená slova) a v součastnosti je klasické hollywoodské vyprávění útěkem od reality. Klíčové události přiběhu, které se zprvu zdají nepodstatné, máme možnost zhlédnout z více perspektiv, vyprávění, které se zdá býti podáváno mladou a nezkušenou, žárlivou holkou s přebujelou fantazií, která viděla něco, co neměla, se z literárního pojetí překlopí v závěru bezešve do té filmové s až ohromnou sebereflexivností užitých narativních postupů: potřebujeme šťastné konce, abychom mohli uniknout od všednodenní černobílé, popř. šedé reality._____ A přestože dlouhá scéna na vojenské pláži, kdy se časový rámec rozevře, je famózní, do vyprávění moc nezapadá a epilog je k filmu dost násilně přilepen, Joea Wrighta si řadím přesto k těm nejzajímavějšim a nejlepšim narativním experimentátorům posledních let. Hned vedle Marca Forstera, jenže na rozdíl od něj netématizuje ve svých filmech smrt, ale lásku. 70%

Bob Dylan je bezesporu zajimava "osobnost", ktera laka filmare uz peknou radku let, at uz co se tyce jeho ucinkovani ve filmech, z nichz nejznamejsi je asi vedlejsi role v Peckinpahove Pattu Garretovi a Billy Kidovi, pro nejz slozil i legendarni hudbu, ci tvurci chteji nahlednout do jeho soukromi a on je necha a poskytne jim dokonce neuveritelne mnozstvi video-materialu (Scorseseho No Direction Home), nebo naopak ne (zaloba pro tvurce Warholky, v niz je neprimo obvinen ze smrti jedne z postav). "Muze byt ale "osobnosti" nekdo - clovek, ktery vlastne nema poradne ani vlastni identitu, chybi mu vnitrni integrita?", taze se tvurce Sametove extaze Todd Haynes, ktery to (opet) prehnal se stopazi. Nejzajimavejsim pak na I'm Not There neni, ze Dylana hraje 6 ruznych postav, ale to, jak je tahle bezpochyby originalni biografie, vyhybajici se umne vsem schematum typickym pro biografie slavnych lidi poslednich let, vypravena. Paradokumentarni zpusob umoznuje uzivat archivni zaznamy, nechat promlouvat hvezdy ve vedlejsich cameo rolich a menit zanry, vystizne preklenovat dobu a z nekterych scen udelat videoklipy... ovsem kvalita a atraktivnost vyse zmineneoh zavisi na hereckych vykonech, kdy dle ocekavani exceluje Cate Blanechettova, jez se nejvic paradoxne podoba Dylanovi, a Christian Bale maximalne prekvapi svym zpevem a Heath Ledger vybalancovanim polohy herce ve filmech a nedobreho manzela, obsazeni Richarda Gerea jakozto westernove postavy je pote spatny castingovy tah, ktery se mu povedlo ustat s prekvapivou gracii. Jenze film vypravejici o osobnosti bez identity a integrity postrada i tu vlastni a stava se tak do jiste miry nesoudrznym.

Vyhosteni sice neni lepsim filmem jak Navrat, jak asi kazdy tise doufal, ale i film, ktery potvrzuje vysoke kvality rezisera, si zaslouzi pozornost. Zvlast kdyz tim reziserem je Andrej Zvjagincev, ktery je zde sice na rozdil od Navratu slabsi s kazdou pribyvajici minutou a ke konci i zbytecne doslovny, ale citici tradici ruskeho kina ala Tarkovskij. Zvjagincev ale nekopiruje a pokud vzdava poctu, tak vzdy tak, aby to slouzilo zvolenemu materialu, nemluve o tom, ze snad krom vody jakozto ocistneho prvku a zdurazneni vztahu mezi clovekem a prirodou nema moc s Tarkovskim co spolecneho. Jeden Andrej (T) ve svych dilech uziva pomale hypnoticke kamery posouvajici se nevidne dopredu a navozujici tak tu spravnou melancholickou atmosferu, vyjimecnych individui (jedincu se zvlastnim nadanim) a dialogu jako nositelu filozofickych sdeleni, nevyhyba se psychologizovani a sazi na zvukove efekty a hudbu dotvarejici naladu vyvolaneho peclive zkomponovanym obrazem; to jiny Andrej (Z.) zase nechava kameru stat a neuziva vyrazne ruchu ci hudby k dokresleni situace, jeho postavami jsou, psychologicke drobnokresy zbavenei normalnimi lidmi a nikoliv vyjimecnymi osobnostmi, dialogu je ve Vyhosteni asi tak na pet stran a ani to ne a hudba zazni akorat v uvodu a v zaveru samotneho snimku, otazky se kladou prevazne moralni, nikoliv filozoficke. Zrcadleni Navratu s Vyhostenim dodava obema filmum na nove rovine, ale uprimne, zajimalo by mne, jak by se Zvjagincev vyporadal s urbanizovanou zapletkou, protoze uvod a zaver ve meste je to nejlepsi, co tyhle 2,5 hodiny nabizeji.

Jmeno rezisera Pen-Ek Ratanaruanga, ktere mimochodem znamena "je nejlepsi", vam nemusi nic rikat a jeho tvorba vam muze byt neznama, ale rozhodne si muzete vybavit jeho hlas, protoze byl vypravecem v Obcanu psovi. Ploy, snimek ozpevovany v kritikach jako navrat autera, rozhodne neni ducharskou a ani komedialni podivanou, jak by mohla vetsina lidi s predsudky od Thajcu cekat, ale necim mezi Wayward Cloud a Battle in Heaven. Pribeh odehravajici se od pate do desate hodiny ranni/dopoledni a zamerujici se na par prave prozivajici krizi a mladou holku cekajici na svou matku (titulni Ploy] na jedne strane a "parem" pracovniku v hotelu ma presne nedefinovatelnou lucidni atmosferu, ktera sice muze byt plna az erotickych fantazii, ale muze se zvrtnout i do nocni mury. Az tsai ming-liangovska podivana, v niz se stridaji sceny s manzelskym parem s vyjevy sexualniho dovadeni hranicicciho se soft-pornem, usti v poklidne hudebni cislo zpivane pokojskou. Jak je vystizne napsano v "Plot Summary: na IMDb: "Every relationship has an expiration date. Every relationship needs its fantasies...some more real than others."

Jak muze nekdo, kdo je vystudovany pravnik a predseda Hongkongske spolecnosti pro Festival filmu s gay a lesbickou tematikou natocit neco, co se zdraham oznacit filmem a co na misto toho, aby otravne stereotypy o homosexualech ci transsexualech borilo, je akorat s chuti potvrzuje? Pribeh o dvou homosexualnich Cinanech zijicich v Londyne, z nichz jeden chce opravdovou lasku a ten druhy se stara akorat o svuj vzhled, by vystacil tak leda na nejaky pulhodinovy sitcom ci britcom, nikoliv na hodinu a pul dlouhe neco, co po 86 minutach protrpenych v kine udela i z velice tolerantniho jedince homofoba. Uz uvodni a zaverecne titulky, ktere, pokud jste vystudovani pravnici, kteri moc bouchali hlavou o zed, udelate za minutu ve Windows Moviemakeru a podle toho taky budou vypadat, naznacuji, ze tohle bude peklo... A taky ze to prekona nejdesivejsi predstavy, protoze herci jsou dve afektovane buzny, humor je vskutku troskovsky [milenec da svemu priteli piskajiciho plysaka, haha, homosexual se oblece jako zena, hahaha], o prepychu zvanem sviceni ci alespon prace s hloubkou ostrosti anebo mizanscenou - nechte si zajit chut. Hnus, velebnosti.

PROJEKT 100 2010 Adaptace příběhu Muž z Londýna [1934] jednoho z nejpřekládanějích žánrových autorů Georgese Simenona (tentokráte bez Maigreta) a zároveň předělávka stejnojmenného francouzského filmu z roku 1934: to je nejnovější, 7 let natáčený a na Zlatou palmu v Cannes nominovaný "film noir" Bély Tarra. Tarr totiž pochopil, že označení "film noir" je pouhým stylem, který dovede famózně napodobit, a s vyprávěním si může dělat, co se mu zamane: třeba rozevírat časové rámce, jak je pro něj typické_____ Ostré přechody mezi světlem a stínem, ženská postava typu femme fatale, která svede hlavního hrdinu na scestí a dovede ho do záhuby, všudypřitomný prosáklý pesimismus z filmu vyzařujícíi, nejednoznačný hlavní hrdina, kterého čeká "nešťastný" konec... to všechno tady, až na ty voice-overy, je. Charismatický Miroslav Krobot představuje postavu, kterou by ztvárňoval Bogart, kdyby se usadil a narostlo mu panděro. Britská "jarmanovská" herečka Tilda Swintonová je i v těch několika málo scénách uhrančivá a intertextové odkazy nejenom ke klasikám stylu/žánrového adjektiva [Třetí muž], ale i k sobě samému ["hrdinovu" dceru zde hraje ona holčička vraždící kočky ze SATANSKÉHO TANGA] dávají za pravdu Tarrově tezi natáčení jednoho filmu pořád dokola po celý život._____ Na druhou stranu kamera zde nenásleduje postavy, a tak je složitější, ba zhruba nemožbé položit se do vyprávění, jako je tomu např. ve WERCKMEISTROVÝCH HARMONIÍCH, protože kamera zde slouží jako pozorovatel (nikoliv zachycovatel). Narace je zde nechronologická, takže si divák musí skládat jednotlivé střípky syžetu k sobě, rekonstruovat fabuli spolu s postarším detektivem, k vytvoření celkového obrazu._____ Uhrančivá hypnotická kamera snímá herce v dlouhatánských, pečlivě komponovaných a promyšlených záběrech [ten uvodní má na 12 minut], z herců jsou ždímány skvěle minimalistické výkony [vadí akorát nepovedené předabování, které zvlášť při scénách hádek vyloženě ruší], hudba navozuje tu správnou mysteriózní, až lynchovskou atmosféru, jednotlivé předměty mají ve vyprávění ryze metonymický význam [páčky jsou zástupný symbol za nepřitmnou zbraň,prodloužení hrdinova falu] a typický McGuffin se ukáže pro vyprávění jako podstatný. Je to tak trochu jiný, přesto stejný Béla Tarr, u něhož mě nepřekvapuje, že se od fanoušků dočkal zatím spíše odmítavých reakcí a dobrá 1/4 sálu při projekci na MFFB odešla, Jirka Králík jako první [snobové]. O*R*I*N: ANO.