kinderman

Nejhororovější na tomto podivuhodném snímku je jednak jeho závěr, v němž fyzická monstra nadělají zrůdy z dvojice monster duševních, jednak happyendový přílepek, v němž se potvrdí myšlenka nesená celým filmem, že „freaks“ (na rozdíl od „normálních“ lidí) tvoří téměř idylické společenství.

Křesťanský humanitární pracovník ukřižovaný ve výběhu zdivočelých prasat. Smrt "tisíckrát" jinak, a vlastně "stokrát" stejně. Intenzita zvuku (hudba, efekty) srovnatelná s rockovým koncertem stráveným s hlavou v reprobednách. Nesmrtelný Goldsmithův ústřední motiv. Duchovní film podle S. Stallona. Divný pocit z toho, že si všechnu tu neskutečnou řezničinu vlastně docela užíváte. Ale na čtyři (rozuměj: hvězdičky) s vámi tentokrát nepůjdu.

Sportovní romance? Inu, proč ne, pokud zamilovanou dvojicí je P.Bettany a K.Dunstová...a oním sportem tenis. Bez obíhání hlavního mužského hrdiny (zkrachovalce) po "okruhu" je děj soustředěn rovnou na jeden jediný (nejvýznamnější) turnaj a P.Cash se při vymýšlení choreografie rozpomněl na akrobacii, kterou právě na Wimbledonu koncem 80.let předváděl jak on, tak třeba B.Becker. Stejně tak si dodnes vzpomínám, jak po svém vítězství okamžitě šplhal na tribunu, podělit se o svou radost s rodiči.

Od nůžkoidního monstra došli Burton s Deppem v galerii společenských vyděděnců toužících po lásce a uznání až ke krví zastříkanému monstru z Fleet Street. Je po této syntéze burtonovských postupů, témat a postav po závěrečném záběru ještě kam jít? Skoro bych řekl, že ne, ale samosebou moc rád bych se pletl.

Ač jsem filmu věnoval dostatečnou pozornost, nějak jsem se na konci těch Leonardových kopií nemohl dopočítat. Škoda, že naši distributoři sázejí na jistotu a zapomínají, že Machulski byl jistotou v 80.letech, kdeže je někdejší svěžest a žánrová hra Vabanků, Sexmisí či Kingsajzů...a tvorba takového W.Pasikowského nebo M.Slesického zůstává běžnému divákovi téměř utajena.

Z kina jsem se sice nevrátil osvícen, nýbrž nadprůměrně pobaven a podobně jako mě Život pod vodou donutil opakovaně přehrávat z CD Bowieho Queen Bitch, tak jsem po projekci Darjeelingu vyhrabal Dassinův popěvek Les Champs Elysées. Míra pobavení / nudy se samosebou odvíjí od toho, nakolik je divák ochoten akceptovat Andersonův styl a jeho svérázné vnímání světa. V kladném případě se v tomto vlaku pěkně povozí, v opačném zůstává stát na peróně.

Pečlivá rekonstrukce skutečné události, tak jak byla popsána v knize Paula Brickhilla (česky pod názvem Po nás potopa). Dramatické, napínavé, dojemné, jeden z nejlepších filmů o letcích za druhé světové války.

Sotva se po úvodních deseti minutách přestane (s až frenetickou úporností) imitovat styl a dialogy Woodyho Allena, užije si tenhle film s předvídatelným závěrem každý, nejen my, co jsme se někdy v životě pokoušeli režírovat divadelní představení.

Na mnoha místech roztomilý pohled do zákulisí Havlova prezidentování kazí jen fakt, že dokument (zřejmě kvůli financím z Novy) kromě lidí pohybujících se po léta v blízkosti Václava Havla zvěčnil také všechny ty Luciáše, Evíky, Jiťule, Severáky a Meruňkovice, na které by bylo lepší zapomenout. A ačkoli si ve filmu ani nezamečí, jako největší panák z něj suverénně vychází Havlův nástupce ve fukci…

Co do zábavnosti a řemeslného zpracování (kamera John Toll) rozhodně o stupínek lepší než nedávná "vlkodlačí" Krev jako čokoláda.