kinderman

Mladej může, starej musí a téměř pokaždé nečekaně a za bizarních okolností. Břitce inteligentní seriál s povinnou dávkou didaktičnosti a bohužel také poměrně silně nesympatickou vizáží hlavní hrdinky.

The most important things are the hardest things to say, tak začíná Kingova novela Tělo a nutno podotknout, že autorovi se to podařilo. Stejně tak režiséru Reinerovi, jehož nenápadná adaptace patří rozhodně do první pětky zfilmovaných kingovek a zároveň mezi pozoruhodné filmy o tom složitém období přechodu z dětství do dospělosti.

Do kina jsem šel s předsudkem, proč by měl průměrný režisér Mangold předělávat Davesovu skvělou klasiku. Z kina jsem šel s tím, že se Magoldovi povedl zatím nejzajímavější film kariéry (i když jako obvykle mohutně podpořen skvělým castingem) a nebýt něverohodnosti závěrečného Wadeova gesta, možná bych vytáhl i známku nejvyšší. Kontrolní otázka: Kde se vzala ta jména šerifových zástupců (Kane, Harvey Pell, případně Sam Fuller)?

Škoda, že tvůrci nevěnovali víc pozornosti (případně finančních prostředků) lepšímu vyznění scén, vystižení dobové atmosféry a propracovanějším vztahům mezi postavami. Mnohé důležité scény (a s nimi i hudební stopa) končí náhle přechodem do jiného obrazu, typově podobní herci v rolích ústředního tria (posléze kvarteta) se vzájemně pletou (ještěže se na konci jeden odliší knírkem), takže jsem byl rád, když jsem při závěrečném „zavírání klubu Paradise“ věděl, kdo je kdo.

Nejhororovější na tomto podivuhodném snímku je jednak jeho závěr, v němž fyzická monstra nadělají zrůdy z dvojice monster duševních, jednak happyendový přílepek, v němž se potvrdí myšlenka nesená celým filmem, že „freaks“ (na rozdíl od „normálních“ lidí) tvoří téměř idylické společenství.

Křesťanský humanitární pracovník ukřižovaný ve výběhu zdivočelých prasat. Smrt "tisíckrát" jinak, a vlastně "stokrát" stejně. Intenzita zvuku (hudba, efekty) srovnatelná s rockovým koncertem stráveným s hlavou v reprobednách. Nesmrtelný Goldsmithův ústřední motiv. Duchovní film podle S. Stallona. Divný pocit z toho, že si všechnu tu neskutečnou řezničinu vlastně docela užíváte. Ale na čtyři (rozuměj: hvězdičky) s vámi tentokrát nepůjdu.

Sportovní romance? Inu, proč ne, pokud zamilovanou dvojicí je P.Bettany a K.Dunstová...a oním sportem tenis. Bez obíhání hlavního mužského hrdiny (zkrachovalce) po "okruhu" je děj soustředěn rovnou na jeden jediný (nejvýznamnější) turnaj a P.Cash se při vymýšlení choreografie rozpomněl na akrobacii, kterou právě na Wimbledonu koncem 80.let předváděl jak on, tak třeba B.Becker. Stejně tak si dodnes vzpomínám, jak po svém vítězství okamžitě šplhal na tribunu, podělit se o svou radost s rodiči.

Od nůžkoidního monstra došli Burton s Deppem v galerii společenských vyděděnců toužících po lásce a uznání až ke krví zastříkanému monstru z Fleet Street. Je po této syntéze burtonovských postupů, témat a postav po závěrečném záběru ještě kam jít? Skoro bych řekl, že ne, ale samosebou moc rád bych se pletl.

Ač jsem filmu věnoval dostatečnou pozornost, nějak jsem se na konci těch Leonardových kopií nemohl dopočítat. Škoda, že naši distributoři sázejí na jistotu a zapomínají, že Machulski byl jistotou v 80.letech, kdeže je někdejší svěžest a žánrová hra Vabanků, Sexmisí či Kingsajzů...a tvorba takového W.Pasikowského nebo M.Slesického zůstává běžnému divákovi téměř utajena.

Z kina jsem se sice nevrátil osvícen, nýbrž nadprůměrně pobaven a podobně jako mě Život pod vodou donutil opakovaně přehrávat z CD Bowieho Queen Bitch, tak jsem po projekci Darjeelingu vyhrabal Dassinův popěvek Les Champs Elysées. Míra pobavení / nudy se samosebou odvíjí od toho, nakolik je divák ochoten akceptovat Andersonův styl a jeho svérázné vnímání světa. V kladném případě se v tomto vlaku pěkně povozí, v opačném zůstává stát na peróně.