kinderman

Zapomeňte na francouzského fantastu Julese Vernea, tohle je přeplácaný (Foggovy vynálezy) a poněkud zdlouhavý (zbytečné výstupy např. A.Schwarzeneggera či O.Wilsona) film Jackieho Chana bez obvyklých natáčecích lapsů v závěrečných titulcích. Škoda, že ve scéně, v níž hrdinům přispěje na pomoc Wong Fei Hung (přičemž zazní hudební motiv z Tenkrát v Číně), nezbylo jedno cameo taky na Jeta Li.

Znamenitý esej Kočky na Atalantě (listopad 1996), v němž bohužel již zesnulý Jiří Cieslar dokazuje, že tento výjimečný a působivý Vigův film podává „úhrnnou sugesci života, světa a vesmíru“, lze dohledat ve stejnojmenném sborníku, který vydala AMU v roce 2003.

Komedie o třech fasádnících upoceně předstírajících po nocích v drahých lokálech protřelé weltmany je zároveň satirou na to, co se ve skutečnosti skrývalo "za fasádou" rozvinuté socialistické společnosti. Škoda, že z úvodní neonové sekvence (Otraviny, Sportovní pot) vypadlo Ovoce z lenina, naopak poněkud rušivě působí muzikálové výstupy.

Je onou velkou iluzí pouto mezi příslušníky stejné společenské třídy (aristokrati De Boieldieu a von Rauffenstein) přesahující pouta k národu a vlasti, nebo Renoirův humanistický pacifismus v předvečer druhé světové války? Každopádně kromě myšlenek nabízí toto mistrovské drama ze zajateckého tábora také silné, zapamatovatelné herecké výkony (Gabin, Fresnay, von Stroheim) a „neviditelnou“ virtuózní práci kamery, které si ovšem jistě lze všimnout minimálně ve scéně v divadle.

Adaptace smutného Andersenova příběhu umožnila J.Renoirovi vyzkoušet několik pozoruhodných trikových sekvencí (např. honička na koních v oblacích mezi vojákem zachraňujícím dívku Karen a smrťáckým dragounem) a dopřát divákovi pár krásných detailů tváře C.Hesslingové.

Němá technická hříčka pracující s extrémně zrychlenými a zpomalenými záběry tančící C.Hesslingové ukazuje, jak tato „divoženka“ naučí charleston černocha přilétajícího do poničené Evropy v jakési podivné kouli.

Jedinou záhadou tohoto nevěrohodného, hystericky zahraného mysteriózního thrilleru (který snad měl být poklonou Hitchcockovi a Premingerovi) zůstává, proč po něm sáhl K.Branagh jako po svém americkém režijním debutu. Že by se tolik toužil vymanit ze stínu superúspěšného shakespearovského nástupu? I jindy spolehlivá Doylova hudba zde burácí poněkud nepatřičně, mnohem lépe se podobné postupy uplatnily v pozdějším frankensteinovském projektu. A finální dramatické „nabodeníčko“ se nechtěně stává parodií sebe sama.

Dnes už možná Konformista nezaujme ani tak jako studie středostavovského (sexuálně deprivovaného) fašisty a pomahače tajné policie, spíše jako souhrnná Bertolucciho a Storarova (kamera) učebnice filmové řeči.

Ne tak zábavné jako Komando, které si udržuje nadhled po celou dobu. Špinavá dohoda začíná natvrdo, pak to chvíli vypadá, že se bude hrát ve stylu Policajt, nebo rošťák (kasino), ale ve druhé půlce filmu už se zase berou tvůrci poměrně dost vážně. Takže divák si nakonec nevybere.

Vypustit z filmu celou (zbytečnou) dějovou linii se změnou zaměstnavatele hlavního hrdiny a máme z toho svižnou pětačtyřicetiminutovou epizodu kteréhokoli procedurálního krimi seriálu s výraznou pointou. Ale zase bychom přišli o Rosamundu Pikeovou.