kinderman

Vzhledem k tomu, že španělská občanská válka nebyla bojem za demokracii, nýbrž zápasem dvou zrůdných ideologií-vojensko fašistické podporované Německem a bolševické podpírané sovětským Ruskem a zblblými západními levicovými intelektuály, nejsou podstatné výtky, že film se zabývá spíše westernově pojatou romancí než politikou-naopak to vidím jako přednost. A pokud je pravda, že tvůrci díky včasnému ostříhání Ingrid Bergmanové nevědomky zabránili přetočení jejích scén v Casablance, protože producenti chtěli nahradit ústřední song (As Time Goes By) jinou písní, pak uvažuju i o páté hvězdičce.

Takhle si představuju dokonalý film. Chytrý scénář (srozumitelně vydestilovaný z objemné Ellroyovy předlohy) nejen o tom, že občas musí právo ustoupit stranou, aby mohla být zjednána spravedlnost, typově přesně obsazení herci v rolích nejednoznačných hrdinů, přesvědčivě vykreslená atmosféra, svižná režie a experimentální Goldsmithova hudba s nádherně nostalgickým saxofonovým sólem. Tohle (nikoli Cameronův Titanic) měl být film roku (a možná celé dekády!).

Britská odpověď na Waynovo Alamo má podobu epického válečného velkofilmu Cye Endfielda postaveného na skutečných událostech z roku 1879, kdy při obraně Rorkes Drift vzdorovala stovka britských vojáků asi 4000 bojovníků kmene Zulu. V technickém slova smyslu je film dokonalý, přes onu oslavu statečnosti a heroismu je však také třeba položit si otázku, co britští vojáci v Africe vlastně pohledávali.

Ultradrsný francouzský kriminální snímek, kterému nechybí ani detektivní prvek závěrečného odhalení, je režijním debutem herce a scénáristy O.Marchala. Tento bývalý policista dobře ví, jak to chodí a kde sbor strážců zákona nejvíc tlačí bota. Příběh dvou poldů v utajení, kteří infiltrují podsvětí a po svém zatčení mají 24 hodin na to, aby odhalili svoje zkorumpované a do vraždy zapletené kolegy, mi přišel dokonce ještě dynamičtější než druhý Marchalův film-Válka policajtů, v němž s větším rozpočtem oblékl do kožených kabátů policejních komisařů hvězdy francouzské kinematografie D.Auteila a G. Depardieua.

Soukromý detektiv Mike Hammer vystupuje v románech Mickeyho Spillana, což je zdegenerovaná odnož drsné školy americké detektivky. Nemá nic společného s důstojností Sama Spada a Neda Beaumonta či s lyrismem a tichým smutkem Phila Marlowa. Hammer je šupák s vyšetřovacími metodami gestapáka, „případy“ bere příliš osobně, je detektivem, soudcem, porotou i katem zároveň. V adaptaci Spillanovy knihy S polibkem přijde smrt dosáhl R.Aldrich „vrcholu noirové paranoie“ (M.Scorsese). V případu, na jehož začátku zastaví Hammerovo auto z noci se vynořivší vyděšená žena, jde o Pandořinu skříňku, krabici, jejíž otevření rozpoutá apokalypsu. V ukázce, kterou Scorsese pouští ve svém dokumentu o historii amerického filmu, naznačuje použitý speciální efekt, že jde o katastrofu jadernou. Na DVD edici z roku 2004 je tento efekt pozorovatelný taky, a navíc je přidána více než minuta děje, která vyznění snímku poněkud mění.

Přes znepokojivé zprávy o problémech s natáčením, hereckým obsazením i postem režiséra nakonec výsledná podoba filmu není uměleckou prohrou. Pro ty, kteří nepřekousnou přímočaře politické zabarvení eposu Johna Wayna, je tahle „realističtější“ verze ideální možností, jak se seznámit s pro Američany zásadní kapitolou historie jejich národa.

Dramatický příběh z roku 1836 o 180 obráncích staré španělské misie poblíž San Antonia, kteří se několik dní dokázali bránit sedmitisícové přesile mexické armády, má v americké historii asi podobný význam jako v té naší bitva na Vítkově. John Wayne jej použil, aby (poněkud barvotiskově a plakátově) demonstroval svoje konzervativní politické přesvědčení („Republic is one of those words…“). Přesto je film natočen zručně, nechybějí mu napínavé okamžiky, dobré herecké výkony a skvělá hudba D. Tiomkina (The Green Leaves of Summer). K jeho finančnímu neúspěchu (stál přes 6,5 mil. dolarů) přispěla hlavně negativní kampaň těch, kteří Waynovi nemohli zapomenout podporu tzv. „hollywoodských černých listin“ z éry mccarthyismu.

Více než tříhodinové drama (podle románu L.Urise napsal scénář vynikající D.Trumbo) se vrací dějově do roku 1947, kdy bylo v OSN odhlasováno rozdělení Palestiny, a mohl tak vzniknout novodobý izraelský stát. Ať už film znechutí antisemitu, nebo nadchne sionistu, zůstává především silným příběhem o lidech, kteří po hrůzách holokaustu získali svobodu a vlast. A ústřední hudební téma Ernsta Golda pozná každý, kdo se někdy jen otřel o filmovou muziku.

Film, v němž se octnou v ohrožení děti, je většinou působivý vždycky, ať je datum jeho vzniku jakékoli. Oč působivější však je, když se onou hrozbou stane falešný kazatel, zloděj a vrah Harry Powell v podání R.Mitchuma! Připočteme-li k tomu L.Gishovou (dvorní herečku D.W.Griffithe) coby babičku ujímající se obou bezprizorních sourozenců a bránící je nejen náboženskou písní, ale taky flintou, výbornou kameru a jímavou hudbu, máme co dělat s nenápadným kinematografickým klenotem. Jen se modlete, ať při případném televizním uvedení zůstane zachován originální zvuk: "Chill...dren!!"

Řečeno sportovní terminologií K.Branagh po svém umělecky i divácky úspěšném debutu potvrdil brejk. Tentokrát se obklopil americkými herci, přesadil je do kouzelně prosluněné krajiny Toskánska, P.Doyle mu opět složil nádhernou hudbu (Sigh no more ladies) a všechno je to natočeno lehce, hravě a duchaplně-k vrcholům patří špičkování mezi Benedictem (Branagh) a Beatricí (Thompsonová), kteří jsou si od začátku souzeni, jen o tom dlouho nevědí...