kinderman

Ve většině svých filmů se W.Hill obrací k westernovému žánru, zde v moderních kulisách americko- mexického pomezí. Příběh dvou bývalých přátel, texaského rangera (N.Nolte) a drogového barona (P.Boothe, jinak sympatický seriálový Phil Marlowe) režíruje jistou rukou s odkazy na S.Peckinpaha, v hudební složce J.Goldsmith zajímavě mixuje mexický folklór s elektronikou.

Z Grishamovy předlohy se povedlo dostat solidní snímek, který však vypuštěním některých postav dostává logické trhliny (tak třeba jak přišel chudý dělník z pily k zánovní M-16). Stejně dopadla opačná snaha, a sice dostat do příběhu co nejdřív atraktivní postavu studentky práv (S.Bullocková), což tvůrci přehnali natolik, že se zcela nemotivovaně objeví ještě před vraždou obou násilníků, načež se později svěří, že ji do města právě tato vražda přivedla.

Ačkoli překlad stejnojmenné válečné reportáže Marka Bowdena do češtiny by mohl být preciznější, doporučuji k přečtení. Jednak dokáže strhnout ještě víc než Scottův film, jednak se čtenář obeznámený s filmem poučí o tom, jak filmaři přizpůsobují reálie, chronologii i postavy co největšímu účinku na diváka.

Tato dobrodružná komedie z období 2.světové války je vlastně dalším z Eastwoodových westernů (aranžmá scény, v níž se trojka hrdinů blíží k německému tanku, závěrečný odjezd do západu slunce). Její zápletku kopírují (vynikající) Tři králové, ale protože jsme na počátku 70.let, je Kellyho chlapcům (narozdíl od Clooneyho) dovoleno vesele se zlatem odjet...a zřejmě se po válce dobře uplatnit ve světě byznysu nebo politiky.

Děj tohoto akčního filmu (který patří k oblíbenému válečnému subžánru:komando profíků se zvláštním posláním) se může jevit lehce zmatený (MacLeanova předloha vyšla česky pod stupidním názvem Generál nesmí promluvit!), ale režie je jistá, scény napínavé a Eastwood směle konkuruje Schwarzeneggerovu terminátorovi-ať už jde o střelbu ze dvou samopalů, nebo množstvím textu, který je jeho postavě předepsán.

Málo doceněná komedie je variací na Eastwoodovo oblíbené téma-návrat z hlubin zapomnění, zjednání spravedlnosti a naplnění smyslu života. Zároveň si pohrává s myšlenkou stárnutí (lidí i jejich vynálezů). Závěrečný záběr, v němž kamera za doprovodu Sinatrova zpěvu (Fly Me To The Moon) najíždí na Zemi odrážející se v průzoru helmy Tommyho Lee Jonese, považuju za jedno z nejlepších a nejdojemnějších filmových zakončení.

"Když film není dokumentem, je snem. Proto je Tarkovskij největší ze všech režisérů. Pohybuje se naprosto samozřejmě v komnatách snů. Nic nevysvětluje, co by taky vysvětloval? Je pozorovatelem, který svoje vize dokáže vyjádřit tím nejtěžším, ale zároveň nejochotnějším médiem." (Ingmar Bergman: Laterna magica, Odeon 1991)

Pokora, víra, láska, smíření s Bohem i se svým lidským údělem-o těchto abstraktních pojmech vypráví režisér Olmi poctivě, neokázale, se stejnou prostotou, s níž otec vyrobí pro svého syna ony v titulu uvedené dřeváky.

Než se pokoušet tančit s dřevěnou nohou a komentovat Tarkovského symboliku, kterou každý jen trochu vnímavý křesťan chápe jaksi intuitivně, je lepší si nejprve přečíst Suchánkovu Topografii transcendentních souřadnic filmového obrazu (Úvod do problematiky uměleckého obrazu jako duchovní estetické skutečnosti). Vydala UP Olomouc, 2002.

Žádný laciný plagiát Charlieho andílků (jak avizuje pitomý distribuční název), ale hongkongský akční nářez o dvou dívkách-zabijácích, které mají problém se sesterskou rivalitou, houževnatou policajtkou a svým posledním zaměstnavatelem. Ovšem kdybychom už chtěli mermomocí srovnávat, co do půvabu porážejí Číňanky své americké kolegyně vysoko na body.