alchac

Nojákokot!! Že western? Leda velký kulový! Představte si Rosamundu Pilčrovou hulit totálně sjetého Kerouaca a análně u toho prznit nenagelovaným napínákem ve tvaru foukacího Harmoniky svázaného Zane Greye, kterýžto na něj vyluzuje nespokojeným prděním rozladěnou Klementajn. Máte? Fajn. Stále neblijete? Oukej, přitlačím na tomahawk! Brutálně emancypovaná kikina, která jakoby Lórensce z Hladových her vypadla, deset úmorných hodin vyplachuje nebohého diváka hluboko falusofickými moudry nabytými během svých kmetských osmnácti let na téma „smrd číhá všude,“ „nekonečné krásy a nástrahy prérie,“ „svoboda s drápy/bez hranic/… a já už kurevanevím s čím,“ „cesta je cíl,“ atd., přičemž její nesmírně pokrokový a progresívně smýšlející tatík Dutoň, který nejprve dostal genitální nápad přestěhovat rodinu skrzevá naprosto bezpečný americký středozápad konce devatenáctého století co nejdál od civilizace a následně, neznav patrně výstižné přirovnání Arnolda Jidáše, to navíc pojal jako dovolenou s partou Němců, ji coby bývalý důstojník ACSA nejprve nechá tahat s dokonale vysolárkovaným metrokovbojským blonďákem, blýskajícím svým bělostným chrupem na všechny strany tak, že mu rovnou mohli na čelo vytetovat nápis „prvoplánově citově vyderačsky porážkový keriktr,“ aby jí následně vyměnil za prašivou hajtru s anglicky hovořícím distingovaným a luzným rudým gentlemanem. Z druhé strany vzato, pokud si nerozmlátíte lebku o stěnu z výše uvedeného, vzpomínky jenkýdůdl mouřenína na SM hrátky z plantážnického dětství a tak vůbec celkové dnes velmi populární angažované sypání si krematoria bílým mužem na hlavu už vás nemohou nikterak rozhodit. A aby u téhle telehovnely non plus ultra sponzorované zajisté výrobci papírových kapesníčků (a asi i hajzplalíru a záclon - to dle vkusu každého soudruha) jeden nespáchal sebevraždu či prostě jen nepošel nudou, každý díl je proložen nějakou tou kratší střílečkou. Netrpět nostalgií z toho, že neodolatelný mrožák Sama Elliota byl pod stetsonem k vidění dost možná naposledy, vzdal jsem to nejpozději v půlce. Největším pozitivem tak pro mě zůstal krátký štěk Billyho Bé v roli šerifa z konce druhého dílu, jenž byl luxusní tak, že by si zasloužil vlastní nový Dedvůd. Ale dobře mi tak, když mě dostatečně nevarovalo, že zde nad tím slintají jedinci, se kterými se obvykle názorově silně rozcházím, nebo veřejně deklarující, že pastu velmi neradi. Brutálně skalpovaná dvojice a mezi žánry v popisku prosím z humanitárních důvodů doplnit "Romantický," "Telenovela" a možná i "Fantasy." Závěrečný brojler: ten kolibřík se včelkou to fakt zabili…

Volné pokračování Luxusního Mikluše aneb zase jeden film, u kterého mám silné podezření, že jej sponzorovala veganská lobby (schválně, jak dlouho po zhlédnutí neřeknete „děláš si kozy“?) a ve výsledku slušná trojice. Jedno mi ale teda pořád vrtá hlavou – jak si hergot hlavní chod… tedy hlavní hrdinka oblíkla ty šaty s pouty na rukou přikurtovanými ke zdi??

... a tak když Lannisterovic famílie neuváženě kuchla Neda Stárka, neměl jí pak kdo sdělit, že „Winter has come.“ Mno, takže nějakou půlhodinku sledujeme cestu k mohyle neznámých map a zase zpátky via psí spřežení a zbytek stopáže pak mnohem a ještě více úchvatnější detailní studii toho, jak Mikulášovi hrabe. Pročež mít na výběr, zda do téhle zmrzlé narkoleptické prudy jít znovu, či absolvovat permanentní Jørgensenovu pedikúru, asi bych se hned začal shánět po štípačkách. S hodně omrzlou prdelí za dvě a nikdy víc.

A tak se v Texaském Prdelowě po užnevímkolikáté motorovalo pilovým masakrem a mám dojem, že se Netfilckám do scénáristického mančaftu vetřel nějaký sabotér, neb sice např. nechyběla hlavní hrdinka přeživší středoškolský masakr strojní puškou (tímto zdravím autora českého překladu Smrtonosné pasti) a již téměř obligátní černobílý páreček, jehož blonďatá lepší polovice ovšem zaklepala jehlovkama hnedka zkraje, mouřenín se projevoval konstantně jako naprostý kokot (pokud jsem tedy už naprosto neztratil prst z tepu doby a podobné chování není v zámoří adorovanou normou) a dokonce došlo na pokus o páchání cynického černohumoru z instaťykťoxichtoknih – a to tedy nevím, jak se shoduje s firemním kánonem. Žel krom uzavření jednoho kruhu a povstání nové bojovnice je zbytek filmu pouze nepříliš invenční variací na již značně otřepané nahánění rozličného porážkového materiálu nezničitelným rudokrkým mastodontem, které bylo v daném případě korunováno obzvláště debilním závěrem, pročež po zhlédnutí jednomu zůstane tak leda kožený výraz v obličeji. Ale ať teda nežeru, tak za lepší dvojku.

Když vidlákov v americké Gruzii navštíví milovník hudby zvící kvalitně vykrmeného bizona, místní ortoped a patolog zapíší mnoho přesčasových hodin a domorodci mohou z fleku odhlasovat vyškrtnutí první slabiky z názvu osady, neboť onen vytáhlý cizinec rozpoutá v jejich ulicích plnotučná Jatka. Rýčr 2.0 byl z krpatého skutra konečně řádně knižně apgrejdován, mirkodušínovský je tak akorát, aby to nesralo, fyzioterapie v jeho podání vypadá obstojně, symbióza s tvídovým chlapíkem z Harvardu tomu všemu dodává vyvážený badymůví šmrnc a vůbec to celé slušně odsýpá a baví. Ergo příjemné seriálové překvapení, u něhož rozhodně nepohrdnu nášupem.

Subjektivně vzato bych býval byl raději, kdyby to zůstalo pouze v animované rovině a obešlo se bez občas zbytečně prvoplánového trkání (zejména to nácíčkování už začíná být poslední dobou opět dosti otřepané), nicméně přesto je třeba poznamenat, že není houbař jako houbař! Když se třeba takový Zack jal vizualizovat výhřezky své fantazie, šlo o rozhodně lepšího štědrovečerního kubu než v případě posledního počinu jistého Villného pána, kterému po vynikajícím Bledém Ranrovi opět zduřelo ego tak, že se jal sebestředně vizuálně masturbovat nad mou nejoblíbenější knihou (o nejmenovaném pacientovi z Dánska ani nemluvě). Tahle smaženice má naštěstí blíže k prvnímu jmenovanému případu a i přes jisté výhrady ji k finální čtyřhvězdě dotlačila zejména má láska ke klasické animaci (byť ta zde není tak technicky precizní jako třeba u Laiky) a rovněž Blonďákův outfit v šatně pana domácího. A doufám, že to třeba vyhraje i zlaté dildo – Bártovi by pak někdo snad konečně nasypal na Golema…

Brojleři, tak bacha: Vydatná velká vlastenecká smaženice bohatě zalitá domácí samohonkou podle Váni Čonkina! Míša Obšoustovič Hopkirkovskij obchoduje pískem na dluh u vora, leč práce stachanovců v lomu sabotuje neuvědomělá soudružka archeoložka (asi), která ovšem Míšovi rozevlaje spodní lem Rubažky, pročež hrdina přijme pozvání k prohlídce tunýlku a tak nějak klasicky se mu to následně vymkne z rukou, problémy mu zahučí na hlavu, je z toho úplně nahranej a potáceje se Na hraně včerejška prolamuje po boku praděda, prastrýce, prababky, pratety, děda... a já už nevím kolika zdechlých soudruhů a soudružek blokádu Leningradu. Vše se samozřejmě v dobré vyzvrátí a pravda a láska zvítězí nad logikou a dobrým vkusem. Ke dni mého zhnusení aktuální záplavu pětihvězd a celkových 71 % podobně jako u Prdelských kurvantů vysvětluji kulturně osvětovou činností místní buňky komsomolu.

Předem svého písemného nadšení bych rád poděkoval nejmenovanému členu své topky za výborný tip, neb tenhle Plac mi večer vážně prozářil více, než měsíční dovolená ve Fukušimě. A nyní již k dílu samotnému - stejně jako Pája Janovský jsem si vždycky myslel, že Dr. House je v podstatě Satan. Nebo Bůh. Obojí. Zde je každopádně výtečně obsazen nejen smutný Greg (a on vážně není pokrfejs jako pokrfejs, viď že jo, Bene), ale i kávonoška Cuddyová. Pacoši mají, pravda, poněkud rozmanitější choutky než nezcepenět, nicméně Greg i zde dostává své pověsti a tohle opulentní rožnění představených (bez)charakterů dává s božskou grácií, přičemž se neostýchá jít až na dřeň dočerna propečených morkových kostí. Zkrátka další páně režisérův minimalistický, takřka divadelní skvost pojednávající o tom, že toho bezcitného sobeckého zmrda si uvnitř nosíme úplně všichni a občas stačí opravdu málo, abychom ho pustili ven. Anebo naopak, pročež největšími sympaťáky mohou být nakonec v rozporu s kánonem prvoplánoví lotři po levici. P.S.: Ovšem stále mi vrtá hlavou, zda i na Apeninském poloostrově znají ten o Panně Marii a Duchu svatém, nebo šlo jen o božsky komediální náhodu. Asi se na to v neděli zeptám pana faráře.

Tak trochu takové "V síti +18 po patnácti letech." Jeník asi neměl zrovna do čeho píchnout, nebo byl prostě jen dlouhodobě příliš naprušený, pročež se zde opět (po šestém dílu Čtvrté hvězdy) vyblil ze své touhy natočit si aspoň jednou pořádný „český kásting.“ A já mu to samozřejmě ze srdce přeju a doufám, že až jednou přejde od nesmělých pokusů k pořádnému hárdkóru, bude „umělecky tvořit“ se stejnou figurantkou! Jinak na české poměry mírně nadprůměrný, řemeslně po všech stránkách slušně zvládnutý počin, který ke čtyřhvězdě dotlačily zejména zmíněné estetické přednosti snímku a rovněž mírný truc pramenící z toho, že jsem si tu před hodnocením ke svému zděšení přečetl pár teplých slov lkajících nad tím, jak je to zase hlavně o tom fujky fujky bílém heterákovi (prostě kdo chce psa bít atd.). Krom toho se sice možná jednou opravdu dočkáme doby, kdy zapadlé venkovské prdele na česko-slovenském pomezí budou obývat především nebinární mouřenínky, které zde místo do hospody na vodnatý Gambáč budou chodit k empatickému hipsterovi na sojové lattéčko, nicméně tou dobou už budu doufám pást někde na Tunguzce ty soby – jakonotyvole…

Celé dopoledne jsem dumal, jaký vhodný snímek si pustit ku příležitosti dalšího ročníku globálně nejprofláklejších oslav konzumu, pokrytectví a vítězství marketingu nad produktem, když tu jsem si všiml, že v „oblíbeném kině“ dávají tento kus – a vskutku jsem si nemohl vybrat lépe! Prostřednictvím Transrtrixu Zmrdůsraní se mi dostalo křečovitého korporátního ždímání exhumované dojné krávy, které bylo ke všemu hnusu zabaleno do nevkusného pozlátka jakože ukrutně vtipného sebeironizování (= trapného autokanibalismu chabě maskujícího děsivou scénáristickou nemohoucnost) a bohatě kořeněno hlubokou falusofií určenou primárně pro studenty univerzit toaletních vět, byvší ve své podstatě toliko o tom, jak někdo/něco zmáčknul/o po instalaci třetího dílu reset, přičemž na obrazovce následně naskočila obrazovka smrti podivně neladících barev duhy, jejíž utrpění navíc neponechalo možnost downgradu zpátky k verzi 1.0. A když už je to blbé (a navíc naprosto zbytečné), je to aspoň dlouhé… Váhal jsem váhal, zda nevypotit alespoň jednu, ale to by musel Dickovic Jeník alespoň po zakousnutí do jahody charakterizovat její chuť jako žvejkavou, masitou a navíc s hemživou konzistencí a následně být propuštěn z karantény na přímluvu krále bramborových lidí. Takže „vychutnal“ jsem si Vaši smrt, pane Andersone, a teď byste, prosím, mohl i s kolegy pod ten drn zalézt už na věky věků.