alchac

V krátkém čase mi na monitoru opět přistálo cosi shnilého ze státu dánského, avšak tentokrát k mému mnohem a mnohem většímu poděšení, neboť zhlédnutí Chanov deffek(ál)ten působilo po čtyřech Qčkových sQostech asi jako nechat si na závěr opulentní žranice sestávající přinejhorším ze stejků z argentinské svíčkové naservírovat z kremační pece vytaženou doutnající podrážku socialistické vojenské kanady (s přílohou z neprané fusekle původního majitele). Dobrou třetinu děje spočívající ve vskutku neobyčejně nudné naháněné Pohlodkovic fakana Červenákovskou přesilou (ačkoliv někoho to třeba zaujme, nicméně já když chci vidět něco podobného, mohu po sedmé večer jednoduše čumět z okna) totiž zřejmě natočil nějaký ochotný člen kástingu na mobilní telefon při toulkách nočním Žižkovem a Karlínem, když tamo sháněl představitele hlavních rolí, v čemž byl želperun úspěšný, anžto naprosto sQělý šarpej Kaas, kterého s ohledem na rovněž výjimečně Qalitní ztvárnění aspika v Rytířích spravedlnosti podezírám, že si při přípravě na své první Qákání v Ženě v kleci v rámci Stanislavského metody nechal obden píchat MMR vakcínu, až asi toho Aspergera fakt uhnal, byl nahrazen nesympatickým nehereckým dědkem za zatáhnutí rumové sekery U vystřelenýho oka a z neméně charamantního původního Assada zde zbyl pouze jakýsi Ass zverbovaný nejspíš mezi bezďáky z Šervůdu před hlavákem na dvoulitrovku Baronovy zahrady, resp. dvoulitrovku patrně již zpola vypitou, jelikož první půlku zjevně koštovali scénárista s režisérem, pročež i ve zbytku stopáže lze popatřiti toliko na značně nenapínavou a předvídatelnou story, neb tvůrci nám po cimrmanovsku již na začátku fakticky prosradili konec detektivky (a navíc všichni víme, že Franta neumí držet úhel). Krátce řečeno – byla to taková dost hnusná tečka za tou naší detektivní sérií. Aspoň pro mě teda.

Hlavní hrdina, kralevic severoprdelský (říkejme mu pracovně třeba hAmleth (tj. halucinující Amleth)), na můj vkus odinžel nejprve až příliš zdlouhavě řeší cosi prohnilého ve státě dánském ožužláváním větévky Yggdrasilu, zalévaje přitom jeho kořeny zvětralou močí Larse z Trevíru tak mocně (přičemž nevábně antikristní odér podtrhuje i účast sgt. Eliase, alias ubohého Heimira, já ho znal (sorryjako, Bille, mám tě rád, ale tenhle smrad už ze sebe prostě nikdy nesmeješ)), až z toho i chudák Jörmungandr dostává žaludeční křeče a průjem. Takže víc jak ke trojici to prostě nevytlačím. Na druhou sranu je třeba uznat, že po přepnutí z Vilíkova módu do kimmérijského (byť i v něm je stále hAmleth nezdravě houbičkově vymleth) jde o poměrně naturalistickou mládeži nepřístupnou syrovou řezničinu, takže míň než tři si to také nezaslouží. Ergo škoda, že hladina LSD nebyla udržena v množství menším než malém. Jinak doufám, že mou oblíbenou Lulu z Honolulu budou takhle balzamovat častěji, neb po delší době zase nepřipomínala Majkla Džeksna v posledním stádiu rozpadu. Škoda jen, že rovněž Ofélie nedostala nějaký vizuální tuning - pohled na ní ve mně neustále vyvolával rušivé asociace s kikimorou a navazující iracionální obavu, zda hAmleth není vlastně jen mazaně maskovaný Geralt na tajné misi.

Jako zatím stále za plný počet, nicméně z toho závěrečného poviselce málem kleslo i mně! Teda hodnocení. Snad tedy šlo pouze o drobné nedopatření, které se opakuje nejvýše jednou za patnáct sérií, protože teď abych se snad začal modlit, aby mě nespral šlak dřív, než přijde nášup! A jinak též nevím, zda bylo zcela nezbytné pojmout osmou sérii jako nový seroš, neb např. jeden já neustále vyhlížel pokračování toho původního. Čímž končím výčet námitek, neb ve všech ostatních ohledech to bylo opět úpa boší.

Pokud si někdo při sledování veselých trampot Ivana Locka položil otázku, jak by vypadala jeho verze svěřená do rukou velmistra popkornových akčňáků, zde je odpověď. Nějakých úvodních dvacet minut jsme násilně vrháváni do zesrané bankovní vloupačky (zesrané zejména proto, že tak debilně by ji nenaplánoval a neprovedl ani kačer Donald) a zbylou cca hodinku a tři čtvrtě už jen sledujeme teplejádu velkou Trošku trapných vtipů (ano, i ten dnes již povinný hrdinný bukanýr zde byl v jedné takové ftipné scéně uveden do děje (že tato byla z hlediska "příběhu" naprosto samoúčelná, na to samozřejmě sere Elton John)) a krutěhustopřísné dialogové lobotomie v sanitním voze, do kterého sem tam drcne nějaké to policejní auto. Jakožto jeho Skalní fanda sice budu panu režiserovi patrně dávat šanci i do budoucna, nicméně po zhlédnutí tohoto kusu již jen z útrpné setrvačnosti, protože něco tak veskrze nenápaditého, ba přímo tupého a ve výsledku tedy značně nudného se vymyká i v poslední době standardní zámořské blokbástrové produkci – to i ten Rolandův padající měsíc byl o několik levelů výše. A jakkoliv bylo výše uvedené na sice značně otrávenou ale stále dvojici, za to ultradebilní finále konfrontující hodného a ne až tak hodného z dvojice černobílých bratrů – padouchů (schválně si můžete tipnout, který je který) splachuji.

Byť zejména v některých mimozávodních C. und K. scénách snímek působí dojmem vyřazeného dílu Krkonošských pohádek, kdy jeden už už čeká, kdy do světnice vpadne vztekle ančekubohajnující Trautenberk, jedná se v podstatě o zanedbatelné vady jinak velmi slušně natočené rekonstrukce slavně neslavné Krkonošské padesátky, jíž herecky vévodí zase jednou překvapivě výborný Císař Ulrich v roli osudem notně profackovaného a pohříchu zapomenutého českoněmeckého sportovního univerzála. Buď jak buď, v zasmrádlém hnojišti za českým filmovým vepřínem hojně zásobovaným nekonečnou záplavou „komediální“ kejdy o ženách pro ženy, o mužích pro ženy, o mužích a ženách pro… (etc.) působí podobný snímek vždy jako zjevení z jiného světa. Pročež povyšuji ze subjektivně objektivní čtyřky na plnou palbu.

Tyhlety pracovní lapálie mírně křivé Borovice s uhnilým kořenem sice nejsou žádná extra sláva, ovšem také žádný výraznější průser a překvapivě místy opravdu příjemně napínají. Díky několikerému vyvolání milých vzpomínek na Šónova Pistolníka nakonec za čtyři.

Pokud do toho člověk jde s tím, že dostane brutálně předraženou, přeefektovanou a mírně debilní popkornovou Bollivijskou telenovelu, lze si to veselé CGI vytírání si prdele s fyzikou... no, když už ne vysloveně užít, tak alespoň bezbolestně přežít.

Smrad od Nilu aneb Asuán Hills 902 10. Tam, kde na dráhu se vrhnuvší Herkules Branagh působil sice neortodoxně, nicméně stále ještě cca duchu předlohy poplatně, se v Belgičanově egyptské anabázi nějakou slušnou detektivku s okázale dekadentním odérem třicátých let minulého století tvůrci už ani nesnaží předstírat a kdyby tam na hrdiny odněkud vybafl mumifikovaného Imhotepa nahánějící Indiana Jones, načež by Gadotka nahodila outfit paní Wondrové, tak by mi to do zvoleného konceptu vlastně dokonale zapadalo. A samozřejmě nemohla chybět dnes již v Holém Údu patrně povinná sociální propaganda via černobílý páreček (vlastně dva, pokud budu počítat soulem poblouzněného protagonistu) a dvě obstarožní lesby. Jsem zvědav, zda ve Vraždách podle abecedy Poirot konečně provede cumming out.

Nojákokot!! Že western? Leda velký kulový! Představte si Rosamundu Pilčrovou hulit totálně sjetého Kerouaca a análně u toho prznit nenagelovaným napínákem ve tvaru foukacího Harmoniky svázaného Zane Greye, kterýžto na něj vyluzuje nespokojeným prděním rozladěnou Klementajn. Máte? Fajn. Stále neblijete? Oukej, přitlačím na tomahawk! Brutálně emancypovaná kikina, která jakoby Lórensce z Hladových her vypadla, deset úmorných hodin vyplachuje nebohého diváka hluboko falusofickými moudry nabytými během svých kmetských osmnácti let na téma „smrd číhá všude,“ „nekonečné krásy a nástrahy prérie,“ „svoboda s drápy/bez hranic/… a já už kurevanevím s čím,“ „cesta je cíl,“ atd., přičemž její nesmírně pokrokový a progresívně smýšlející tatík Dutoň, který nejprve dostal genitální nápad přestěhovat rodinu skrzevá naprosto bezpečný americký středozápad konce devatenáctého století co nejdál od civilizace a následně, neznav patrně výstižné přirovnání Arnolda Jidáše, to navíc pojal jako dovolenou s partou Němců, ji coby bývalý důstojník ACSA nejprve nechá tahat s dokonale vysolárkovaným metrokovbojským blonďákem, blýskajícím svým bělostným chrupem na všechny strany tak, že mu rovnou mohli na čelo vytetovat nápis „prvoplánově citově vyderačsky porážkový keriktr,“ aby jí následně vyměnil za prašivou hajtru s anglicky hovořícím distingovaným a luzným rudým gentlemanem. Z druhé strany vzato, pokud si nerozmlátíte lebku o stěnu z výše uvedeného, vzpomínky jenkýdůdl mouřenína na SM hrátky z plantážnického dětství a tak vůbec celkové dnes velmi populární angažované sypání si krematoria bílým mužem na hlavu už vás nemohou nikterak rozhodit. A aby u téhle telehovnely non plus ultra sponzorované zajisté výrobci papírových kapesníčků (a asi i hajzplalíru a záclon - to dle vkusu každého soudruha) jeden nespáchal sebevraždu či prostě jen nepošel nudou, každý díl je proložen nějakou tou kratší střílečkou. Netrpět nostalgií z toho, že neodolatelný mrožák Sama Elliota byl pod stetsonem k vidění dost možná naposledy, vzdal jsem to nejpozději v půlce. Největším pozitivem tak pro mě zůstal krátký štěk Billyho Bé v roli šerifa z konce druhého dílu, jenž byl luxusní tak, že by si zasloužil vlastní nový Dedvůd. Ale dobře mi tak, když mě dostatečně nevarovalo, že zde nad tím slintají jedinci, se kterými se obvykle názorově silně rozcházím, nebo veřejně deklarující, že pastu velmi neradi. Brutálně skalpovaná dvojice a mezi žánry v popisku prosím z humanitárních důvodů doplnit "Romantický," "Telenovela" a možná i "Fantasy." Závěrečný brojler: ten kolibřík se včelkou to fakt zabili…

Volné pokračování Luxusního Mikluše aneb zase jeden film, u kterého mám silné podezření, že jej sponzorovala veganská lobby (schválně, jak dlouho po zhlédnutí neřeknete „děláš si kozy“?) a ve výsledku slušná trojice. Jedno mi ale teda pořád vrtá hlavou – jak si hergot hlavní chod… tedy hlavní hrdinka oblíkla ty šaty s pouty na rukou přikurtovanými ke zdi??