alchac

Slečna Sněhokrev rerobbed. S režisérem z drogové odvykačky, scénáristou z Frontálních Lobotomic, choreografem akčních scén z kláštera Šu-Lin, neherci z ochotnického obludária Kabukvy a paraplegickým kameramanem s Huaweiem proklatě hluboko. Takže v podstatě ekvivalent tranďácko trpasličího fekalporna s katanami (přesně dvěma) místo dild.

Dílko průhledné jak pět let staré seprané trenýrky (které by po hypotetické žalobě pana Stevensona byly asi tím jediným, co by tvůrcům zbylo), napínavé jako jejich guma a se závěrem naprosto stejně natahovacím, koupajícím se v plné Waně rodinného patopatosu maligního tak, že to z kysele brblavé dvojky srazil těsně nad hladinu septiku.

Každý, kdo někdy v sobotu ráno zaspal a do Kauflandu (Globusu, Lidlu, etc.) dorazil až poté, co již stačili ze svých brlohů za účelem obstarání potravy povstat též zombí, zřejmě moc dobře ví, jak životu nebezpečná je snaha utkat se geronty na jejich výsostném území (obzvláště pokud je zrovna v akci polotučné). To pak může mít jeden klidně výcvik od Zelených baretů, Delty, britské mutace či jiného vražedného svinstva a stejně je rád, že vyvázne pouze s modřinami od nákupních vozíků a francouzských holí. Lézt tedy do sklepa s penzistou sice slepým jako krtek, ale s ušima jako netopýr a současně zádumčivým kutilem s několika absolvovanými turnusy ve Vietnamu, se rovná čiré sebevraždě, obzvláště pokud byl dotyčný lumík před tím zapleten v únosu důchodcova nevlastního potěru a následném hrubém odfláknutí jeho terminace (což potvrzuje 10 z 5 dekapitovaných, vyvrhnutých, rozstřílených, upálených, rozčtvrcených a vivisektovaných mexických pastevců). A tak zde máme sice již drobet otřepanou pohádku o tom, kterak se artritický Lanýž Sylvestrovsky nasral a zahrál si potmě s partou domácích výrobců pseudoefedrinu na Receptář, nicméně jelikož to bere od Podlahy s takovým entuziazmem, jako když jsem mu před více než dekádou zuřivě fandil při genocidě ekoteroristických šmoulů, velkoryse přehlížím mírně zlodějský koncept a uděluji velmi slušné čtyři.

Kterak Wolverín vytáhl Dicka na Phila Marlowa a nabídl mu Recállní vyšetření. Zpracováno ovšem celkem poživatelně a Velma Hetfieldová dostala zatraceně silnou konkurenci, která je ale taky zákeřně neukázala.

Kdyby se byl chudák Ártý dozvěděl, že si jednou jeho synovec v důsledku ne zcela uvážlivé dekapitace Stromovouse vyrazí s Antikristem po boku po Kohlhaasovsku zahoubařit křížem krážem Walesem, nad kterým autoři snímku neopomněli korektálně rozevřít ozónovou díru (kvůlivá čemuž jsem byl neustále na pochybách, zda hrdina vlastně jen nenese lacino nabytou sekeru (evidentně vyrobenou z kanálového deklu) do nejbližší sběrny kovů), nejspíše by promptně uzavřel mír se Sasy a soustředil se na pečlivé vycenzurování své osoby ze všech historických a literárních análů, aby si s ním o nějakých čtrnáct století později své vlastní obdobným způsobem nevytírali rozliční (resp. rozličně zčazení) artisté. Jako náhrada prášků na spaní je ovšem tato vizuální onanie lepší než přenosy z MLB.

Se mi zdá, že Denzl džejár našel zalíbení v účinkování ve zmatených, nelogických, průhledných pseudoartistických chujovinách se značně přepálenou stopáží, u nichž scénárista zneužíval LSD a kameraman rohypnol. Pokud se tedy stejně jako já necháte zlákat do Tenat tohoto dílka, pak na váš budou čekat např. následující strhující moment(k)y: kamera dlouze odspodu zabírá koruny stromů. Beckett strnule pozoruje toulavou kočku. Beckett čumí do blba. Kamera projíždí železničním tunelem. Plačící Beckett opět čumí do blba. Kamera dlouze odspodu zabírá korunu mostu. Tentokrát mírně slintající Beckett už zase čumí do blba. Takže pokud máte podobné typy filmů rádi jako já, tak vám ty dvě hodiny utečou stejně rychle a příjemně, jako Lautnerovi jeho proces.

S těmi velkovlasteneckoválečnými to mám poslední dobou jako hrát tamní ruletu – buď po zhlédnutí spokojeně zaRžvu urá, nebo si proženu lebkou silně traumatizující Prdelské kurvanty. Jelikož se ale Timur a jeho parta zase jednou vycajchovali, platí pro Děvjatajeva naštěstí to prve zmíněné, neb jde o poměrně syrový, bezpatosoidní, zábavný a celkově solidně řemeslně nakroucený válečný biják o tom, kterak si skupinka ruských muklů vzala k nelibosti svých hostitelů (a naopak velké radosti Sergeje Koroljova) populární heslo Arbeit macht frei opravdu k srdci. Takže vlastně jedinou zásadnější výtku bych měl k možná až zbytečně zkratkovité cestě na Balt, neboť jsem-li dobře informován, tak osudy hlavního hrdiny v Saském hausenu byly také celkem zajímavé a pohnuté.

Действительно ужасный фильм! To takhle Aleks Potřebný, vulgo balšój Ohon, zkouknul Armageddon, letící šutr vyměnil za táborák v tajze, důkladně jej vyfutroval co největším množstvím pičoidních situací za účelem demonsrace (sic!) ruského gerojství odhalujících doposud neprobádané hlubiny senkruvího patosu, kteréžto jsou tlačené ad dementum až tak moc, že jednomu mně již cca v půlce stopáže obě obočí přešplhala až někam na temeno hlavy (pročež tento snímek hodnotím jako větší sci-fi (s důrazem na fi) než předlohu), Bena Pokrfejse nahradil ještě otravnějším nehereckým pamrdem (a už jen sám fakt, že něco takového je vůbec možné, je myslím si objektivním důkazem toho, že Rusko je vskutku zemí neomezených možností) a voalá, cisterna velkoruské metyl samOhoňky je na světě (detailní recept viz Čonkin). A nejděsivější na tom bylo, že když už jsem se po vpravdě strhujícím finále (neboť jsem během jeho sledování uvažoval, zda strhávat si kombinačkama nehty by bylo méně bolestivé než tento zážitek) zvedal dojít se vyzvracet, zjistil jsem, že áftrmač s nezbytným klavírem má ještě čtvrt hodiny.

Byl jsem velmi zvědav, zda zvládne Strážcogalaktický šéfkuchař vykouzlit ze silně laxativního surovinového základu z prvního dílu když už ne vysloveně chutnou, tak alespoň poživatelnou a průjem nezpůsobující záležitost, no a nebýt závěrečného zúčtování s vesmírným ostnokožcem, byl bych téměř nadšen. Nicméně Margotka mě historicky poprvé celkem bavila, Luther jako vždy klasa a příjemně potěšil i dravý Grůtův bratranec. Takže lepší trojička.

Tak jsem tentokrát pro paní Emílii i přes Skálu skočil, abych si okamžitě rozflákal držku o klasický šablonovitě kýčovitý, toxicky přebarvený, až překvapivě nevtipný a samozřejmě dnes již neodmyslitelně angažovaný (amazonský slepičí tribunál a společensky ostrakizovaný bratr bukanýr) prefabrikát z dílny vládců galaktické říše filmového zla, ovšem na druhou stranu jsem po úvodním zděšení z pohledu na Popelčin zámek (takhle to holt dopadá, když si člověk předem nezjistí producenta) očekával děsivější kejdu a navíc díky přítomnosti výše zmíněné oblíbené hlavní protagonistky jsem se v nejdávivějších pasážích alespoň zabavil představou jejího zpoceného souboje s tuze (od slova tuhý) excitovanou anakondou, takže dvojice nakonec trochu lepší.